Znásilnění má být potrestáno vždy. Nejen když se to hodí rasistům

Dvouletý trest pro cizince, který se dopustil znásilnění, považuje řada lidí za příliš nízký. Když podobné skutky páchají Češi, mají ti samí lidé znásilnění tendenci zlehčovat a házet vinu na oběti.

Minulý týden jsem se probudil do jiného světa. Do světa, který bral vážně sexualizované násilí. Politici o tomto problému mluvili v televizi, společnost byla pohoršena nízkými tresty pro pachatele znásilnění, záleželo jí na obětech a volala po změně. A nebyl to sen. Zdánlivou utopii ale kazil fakt, že nešlo o fenomén znásilnění jako takový, ale o jeden konkrétní čin z přibližně šesti stovek znásilnění, které policie ročně pošle k soudu. Jeho pachatel byl to totiž imigrant černé pleti.

Není pochyb o tom, že naše společnost jako celek znásilnění obecně spíše zlehčuje, což se odráží ve vyjádřeních typu „kdo ví, jak to bylo, beztak ho vyprovokovala, a proč vůbec chodí sama někam do polí?“.

Abdallah Ibrahim Diallo znásilnil loni na Litoměřicku šestnáctiletou dívku a minulý týden dostal u soudu dvouletý trest odnětí svobody a bylo mu nařízeno ústavní léčení. Právě tento verdikt vyvolal velké pobouření – nad nízkým trestem se na sítích a diskusních fórech pohoršovali nejen nacionalisté a rasisté, ale i takzvaní slušní Češi. V případech, kdy je pachatelem činu spáchaného za podobných okolností etnický Čech, nejenže se ve veřejném prostoru nedočkáme volání po exemplárním trestu, ale dokonce jsme zpravidla svědky spíše opaku. Řeší se, co znásilněná dělala sama na odlehlém místě, jestli neměla nevhodné oblečení, například příliš krátkou sukni, a zda pachatele k násilí náhodou sama „nevyprovokovala“.

Národovečtí obhájci českých žen mají v tomto případě jasno. Pachatel Abdallah Ibrahim Diallo dostal podezřele málo. Dokonce justici obviňují z toho, že pachateli nadržuje kvůli jeho etnicitě. Stačí si ale projet byť jen titulky černé kroniky a uvidíme, jak je takové tvrzení směšné. V loňském roce například dostal podmínku muž, který opakovaně znásilnil svou mentálně postiženou dceru, nebo policista, který deset let týral a znásilňoval manželku. Oba byli etničtí Češi. Podle analýzy neziskové organizace Profem odchází od soudu s podmínkou zhruba polovina pachatelů znásilnění. Zákon umožňuje za znásilnění uložit trest odnětí svobody až na deset let a spodní hranice jsou dva roky. Podmíněné tresty dostávají běžně dokonce i pachatelé, kteří znásilnili dítě, kde jsou hranice sazby ještě vyšší. Nenajdete žádný jiný závažný trestný čin, u kterého by soudy tak často sahaly k tomu, co se v právním jazyce nazývá „mimořádné snížení trestu pod spodní hranici sazby“. V případě znásilnění jde spíš o normu než mimořádnost.

Znásilnění často poznamená celý život oběti

Dvouletý trest odnětí svobody v tomto diskutovaném případě nevybočuje z dlouhodobého trendu rozhodování českých soudů, ba dokonce spadá mezi ty tvrdší. Je smutné, že to širší veřejnost pobuřuje jen v případě, kdy je pachatel jiné barvy kůže. Protože nízké tresty za znásilnění jsou skutečně velký problém. Znásilnění je sice systematikou trestního zákoníku považováno za jeden z nejhorších zločinů vůbec (a sazby jsou adekvátně přísné), dokud ale budou pachatelé podobných činů rutinně odcházet od soudů v podstatě se symbolickými tresty, ať už podmíněnými nebo na samé spodní hranici trestní sazby, vysílá tím justice společnosti opačný signál: znásilnění je v podstatě bagatelní trestný čin. Dostanete za něj podobný trest, jako když někomu urazíte zrcátko od auta nebo opilecky blábolíte na internetu.

Podle odborníků má znásilnění na další život oběti ze všech trestných činů v podstatě největší negativní vliv – mnohdy je poznamená na celé roky nebo i celý život. Advokátka Lucie Hrdá, která se na případy sexuálního násilí ve své praxi specializuje, k tomu říká: „Ve své praxi jsem se setkala například s případem, kdy se pachatel dopustil velmi závažného znásilnění a oběť utrpěla těžkou formu posttraumatické stresové poruchy, která ji omezovala naprosto zásadním způsobem na životě. Nemohla spát, jíst, soustředit se, odešla z vysoké školy, nebyla schopna navázat vztah. Nemohla sama chodit ven a mluvit s nikým koho neznala.“ I v tomto případě dostal pachatel podmíněný trest.

Není pochyb o tom, že naše společnost jako celek znásilnění obecně spíše zlehčuje, což se odráží ve vyjádřeních typu „kdo ví, jak to bylo, beztak ho vyprovokovala, a proč vůbec chodí sama někam do polí?“ a podobně. Můžeme se bavit o tom, jestli justice svými verdikty tuto bagatelizaci odráží, anebo ji naopak způsobuje. V každém případě je nutné tento gordický uzel rozetnout a brát znásilnění vážně. Ve všech případech, ne jenom tehdy, když je pachatelem imigrant a někomu se to hodí do ideologického krámu.

Začít můžeme několika věcmi. Udělování adekvátních trestů všem pachatelům sexualizovaného násilí je logickým prvním krokem pro justici. V společnosti je klíčové vzdělávání a skutečná prevence. Taková, která neříká ženám, kam nemají chodit a co si nemají oblékat, ale která ženám i mužům vysvětluje, co jsou osobní hranice a že je nelze překračovat; taková, která vysvětluje dynamiku sexualizovaného násilí a jasně a vždy zdůrazňuje, že za znásilnění může pouze pachatel, a nikdy oběť. A do třetice je naprosto zásadní, aby se obětem, které se odváží o znásilnění mluvit, projevovala v prvé řadě důvěra a společnost jim s respektem naslouchala. Dokud totiž bude ve společnosti panovat atmosféra znevažování a zpochybňování obětí, nebude nikdy jednoduché dobrat se spravedlnosti.

Autor je právník a instruktor sebeobrany.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies