Jezdecká socha Jana Žižky na Vítkově. Foto Cadavra, pixabay.com
Čtrnáctého července uplynulo šest set let od bitvy na Vítkově. Kromě dětské hry na rozpoznávání husitských osobností se na kopci nad Žižkovem nic nekonalo. Prý kvůli koronaviru. Nebyl tam jediný věnec, jediná svíčka. Ukazuje se, že připomínat si tuto husitskou bitvu je pro mnohé zbytečné. Vybočuje to z polistopadového obrazu husitství, který razili už v osmdesátých letech v disidentských kruzích Petr Pithart, Petr Příhoda a Milan Otáhal (Podiven) v knize Češi v dějinách nové doby. V českých dějinách prý nic zvláštního nevzniklo, a pokud něco vzniklo, tak je to národní mýtus, který je třeba odvrhnout. Velikost husitství je podle těchto autorů rovněž mýtus: husitství bylo projevem nevyzrálé české povahy, která se projevovala barbarskými skutky. Po listopadu 1989 se očerňování husitství stalo bontonem mezi liberálně-konzervativními novináři, publicisty, politiky a některými historiky: husité byli ničiteli kulturního dědictví a vzdálili nás vyspělé západní Evropě. Pokud nepočítám Československou církev husitskou, tak v devadesátých letech se k husitství otevřeně hlásily především nacionalistické, až neonacistické skupiny, jako byl Orlík Daniela Landy.
Prvním impulsem bitvy na Vítkově je zkušenost s tím, že nemusí vždy rozhodovat množství a síla, nýbrž že občas zvítězí důvtip, vnitřní energie, tvůrčí organizovanost a přesvědčení o zásadním významu věci, za niž bojujeme.
Očerňování husitství v polistopadové době mělo ve svých důsledcích kolonizační význam, který si uvědomujeme až dodatečně. Byl to jeden z prvků nového polistopadového mýtu, který pouze převrátil mýtus o české národní velikosti. Byl to poněkud masochistický mýtus o českých dějinách či o „české národní povaze“, podle něhož by si Češi měli připomínat hlavně temné stránky své minulosti a smířit se s tím, že nedokážou vytvořit nic významného. Tento masochistický přístup polistopadových let sloužil jako ideální mentální předpoklad k tomu, abychom se bez váhání smířili s druhořadým postavením českých zemí v ekonomice, kultuře a vědě. Přesvědčení o bezvýznamnosti, či přímo škodlivosti husitství spolu s dalšími polistopadovými mýty, jako je například neviditelná ruka trhu, vytvořil ideologické podloží k tomu, abychom se stali zemí semiperiferie nebo polokolonií (Ilona Švihlíková).
Husitská symbolika však spontánně ožila v dobách protestů proti stavbě amerického radaru v Brdech. Konaly se protestní happeningy, kde se objevili aktivisté v husitském odění a s pavézami, na nichž byl kalich. Odkaz k husitství se tehdy vrátil jako výraz protestu proti Spojeným státům, které se za souhlasu některých českých politiků chovaly k naší zemi jako arogantní mocnost, jež proti vůli většiny občanů prosazuje výstavbu vojenského radaru. Ukázalo se, že husitství má symbolický potenciál, který se nevyčerpal tím, co znamenalo v patnáctém či šestnáctém století, v době obrození, za první republiky, za okupace nebo v minulém režimu.
Husitství a emancipační kolektivní identity
Husitství jistě budou stále více využívat radikálně konzervativní politici ve svých řečech o národní identitě, větší ekonomické a politické suverenitě ČR a ochraně hranic. Jak má současná levice přistupovat k husitství? Její část jistě považuje husitství za hnutí, které patří do světa pozdního středověku a naše představa o něm je výsledkem kulturních praktik „národních obrozenců“. Tento přístup v obecnější rovině vyjádřili v článku S Masarykem proti Marxovi Roman Kanda a Vít Strobach, kteří polemizovali s mým článkem o potřebě vytvořit emancipační pojetí národa, jež by stálo v opozici vůči nacionalismu konzervativní pravice. Vyjadřovali názor části současné levice: emancipační trajektorie v české minulosti, na niž lze dnes navázat, je podle nich „objektivně idealistická“ spekulace. Tento druh pokusů o vytvoření české emancipační kolektivní identity považují za počínání krajně problematické, a dokonce „politicky nebezpečné“. Husitství bychom tedy měli nechat na pokoji v jeho vlastním světě, neboť nám z principu nemůže nic říct. Jak jsem psal v článku o pekařovské postmoderně, je pozoruhodné, že tento foucaultovský přístup připomíná konzervativního historika Pekaře, který byť z opačných pozic rovněž považoval tyto emancipační návaznosti za projev spekulace a politické ideologie.
Současná levice však většinou odkazuje na emancipační prvky české minulosti, jako bylo pražské jaro 1968 nebo emancipace žen v první republice a také v minulém režimu. Tyt jsou v české minulosti důležité proto, že české levici poskytují referenční body, k nimž lze odkazovat při vytváření kolektivních identit v českých zemích. Přihlásit se k referenčním bodům v historii své země není nic nacionalistického. Je to stejné, jako když se Francouzi hlásí k Francouzské revoluci nebo Američané k americkému boji proti rasové diskriminaci. Husitství je sice historicky vzdálené, ale odkazy na něj nalezneme ve všech českých emancipačních zápasech devatenáctého a dvacátého století, počínaje radikálními demokraty v roce 1848 a zápasem proti americkému radaru v polistopadové době konče. Jak dál navazovat na husitskou emancipační trajektorii?
Například pro současný český feminismus poskytuje husitství referenční bod, jímž jsou ženy-bojovnice, nad nimiž křižáci žasli a kterých se zároveň děsili. Díky tomuto odkazu by současný feminismus mohl lépe zakotvit v české společnosti. Feminismus se prostřednictvím odkazu k husitským bojovnicím může vyvíjet tak, že bude především zápasem sebevědomých neprivilegovaných žen za celkovou proměnu systému, v němž jsou vykořisťovány ženy i muži. Husitské ženy-bojovnice jsou příkladem možného referenční bodu, který může dát feminismu směr, energii a barvy, jež chybí liberálnímu feminismu, který v neprivilegovaných ženách i mužích vyvolává nedůvěru. Posílil by tím feminismus socialistický, který má univerzální obsah a usiluje o změnu globálního systému vykořisťování a jenž zároveň odkazuje na referenční body v české minulosti.
Bitva na Vítkově jako nekonečno
Husitství v sobě mělo univerzální obsah. Nebyla to barbarská úchylka evropského vývoje, jak husitství vykládají polistopadové liberální i konzervativní elity. Zpočátku se husitské hnutí šířilo v německých zemích, v Polsku, v Nizozemí a dalších evropských zemích, ale bylo tam násilím potlačeno. Husitské manifesty a dokumenty kolovaly v překladech do mnoha jazyků po celé Evropě. Například se dochoval provensálský překlad latinsky psané táborské ústavy, který byl do češtiny převeden až v sedmdesátých letech dvacátého století. Byly tu živé kontakty s univerzitní mistry z Oxfordu, kteří se dokonce vydávali do Čech hájit českou při (Petr Engliš), která v jejich očích měla nadnárodní a univerzální význam. Zapomíná se, že husity se stávali také německy mluvící obyvatelé českých zemí. Před každou bitvou husité žádali veřejné slyšení, aby přesvědčili protivníky o obecném významu husitské věci pro celý tehdejší svět. Husité se znovu a znovu pokoušeli dostat z mezinárodní izolace. Spolupracovali s Benátskou republikou, později s litevským knížetem a hledali další spojence v západní i východní Evropě. Vrcholem těchto snah byl rok 1452, kdy husité pod vedením Konstantina Platrise, zvaného Anglikos, uzavřeli v chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli dohodu o společném postupu s Byzancí. Vznikl tu řecky psaný manifest s paralelním překladem do latiny, nazvaný List všem lidem dobré vůle a všem pražským utrakvistům, který se obracel k východnímu i západnímu světu s cílem univerzální obnovy křesťanství. Bohužel to bylo těsně před pádem Konstantinopole.
Bitva na Vítkově byla zásadní pro osud husitského hnutí. Zikmundovi se podařilo shromáždit jedno z největších vojsk, které kdy operovalo ve středověké Evropě. Prameny shodně udávají kolem sto tisíc bojovníků. Petr Čornej v nedávno vydané knize Jan Žižka snižuje jejich počet na třicet až třicet pět tisíc na základě spekulace o údajné nemožnosti zásobovat tak velké vojsko. Husité měli odhadem deset tisíc bojovníků včetně husitských bojovnic. Udává se, že v Žižkových obranných srubech na Vítkově bylo pouze dvacet šest husitů a tři bojovnice. Žižka geniálně využil horu Vítkov k obranné strategii, která dokázala účinně oslabit útok tisíců křížových rytířů na koních. Využil strmé svahy Vítkova a před sruby dal vykopat zvláštní trychtýř. Křižáci do něho vjížděli a v nejužším místě na ně čekaly husitské cepy. Přesila byla tak výrazná, že sám Žižka málem padl, a bitvu rozhodla posila, kterou vyslali Pražané na pomoc táborským obráncům Vítkova.
Pozoruhodné je, že nikdo si ještě několik týdnů po bitvě neuvědomoval její význam. Čekalo se, že Zikmund zaútočí znovu, a Žižka dál opevňoval Vítkov, protože kdo byl pánem Vítkova, byl pánem Prahy. Teprve dodatečně, když se křižácké vojsko začalo rozcházet kvůli vnitřním sporům i kvůli problémům se zásobováním, se projevilo, že bitva na Vítkově, nevelká počtem mrtvých, znamenala bod zlomu. Rozhodlo se tu nejen o odvrácení porážky Prahy, ale také o budoucnosti husitského hnutí a vůbec českých zemí. Co by nastalo v případě porážky? Protihusitská propaganda líčila husity jako ďáblovy služebníky, s nimiž se nesmí jednat jako s křesťany. Křižáci každého zajatého husitu bez milosti upálili, zbytky těla rozsekali a rozházeli po zemi. Tak skončily i husitské bojovnice, které těsně před bitvou nešťastnou náhodou padly do rukou křižáků. Zikmund dokonce uvažoval o vyhubení „kacířského národa“ a osazení českých zemí jiným národem. Husitské Čechy dost možná unikly osudu albigenských v Okcitánii ve Francii, kde křížové výpravy ve třináctém století nemilosrdně likvidovaly místní obyvatelstvo i okcitánskou kulturu.
Bitva na Vítkově je událost, jejíž význam lze vždy nově aktualizovat v odlišných dobách. Má podobný potenciál jako jméno Spartakus, o němž píše Alain Badiou. Spartakus patří do vzdálené minulosti a jeho myšlení, postupy i cíle tomu odpovídaly. Přesto je to symbol, který znovu ožil v dobách, jež nemají se světem starého Říma nic společného. Toussaint Louverture, jemuž se přezdívalo „černý Spartakus“, byl černošský vůdce haitské revoluce (1793–1803), která byla první úspěšnou antikoloniální revolucí v dějinách. Antikoloniální hnutí tak své sebevědomí a odvahu čerpalo i z toho, že chtělo napodobit boj Spartaka a jeho oddílů proti tehdejšímu impériu. Jméno Spartakus se znovu aktualizovalo v boji „spartakovců“ v německé sociální revoluci po konci první světové války. Rosa Luxemburgová a Karl Liebknecht se hlásili k představě rudého Spartaka. Postmoderní levice možná bude opět poukazovat na to, že tento nadčasový význam Spartaka nebo bitvy na Vítkově je projev „objektivního platonského idealismu“. Tento postoj tím však odmítá referenční body, které levici mohou dát energii, sebevědomí a odvahu postavit se husitsky řečeno „proti všem“. Dnes to znamená postavit se jak posilujícímu radikálnímu konzervativismu, tak liberálním elitám.
Absolutní místa historie
Badiou ve své nové knize L’Immanence des vérités (Imanence pravd, 2018) píše o tom, že v dějinách existují místa, která obsahují nekonečně mnoho možných aktualizací. Jsou to tzv. absolutní místa, jejichž význam je znovu objevován a využíván v nových situacích, aniž by v nich existoval jako skrytá podstata nebo objektivní fakt. Absolutno zde není žádná metafyzika nebo náboženství. Je to pojem, který zavedl Georg Cantor v matematické teorii jako výraz pro velmi velké nekonečno. Badiou jej chápe tak, že absolutní místo obsahuje impulsy k rozřešení problémů a slepých uliček, které se vyskytují často v době od něj velmi vzdálené. Tyto impulsy v něm však musíme dodatečně rozpoznat a dotvořit z hlediska konkrétní historické situace, v níž se nalézáme. Nejsou v něm dané předem jako v nějaké knize, kterou vezmeme a čteme.
V současné době levice hledá svou pozici mezi radikálním konzervativismem a pozdně kapitalistickým liberalismem. Společnost stojí před sociálními a ekologickými problémy tak závažnými, že to přesahuje představivost posledních několika generací. V bitvě na Vítkově z tohoto pohledu můžeme rozpoznat místo, které v sobě má nekonečno. Poskytuje nám impulsy k mnoha myšlenkám, projevům a aktivitám v současné situaci, v níž hledáme směr dalšího postupu v celospolečensky krizovém historickém momentu. Prvním impulsem bitvy na Vítkově, který lze rozvíjet při utváření emancipační kolektivní identity, je zkušenost s tím, že nemusí vždy rozhodovat množství a síla (radikálních konzervativců a pozdně kapitalistických liberálů), nýbrž že občas zvítězí důvtip, vnitřní energie, tvůrčí organizovanost a přesvědčení o zásadním významu věci, za niž bojujeme – tedy jak říkali husité, přesvědčení o pravdě, která je přístupná všem.
Autor je filosof.