Foto zapmole756 / Flickr.com (CC BY 2.0)
Vlivné konzervativní novinářce a historičce Anne Applebaum vyjde v příštím týdnu nová kniha, pojmenovaná Soumrak demokracie: Selhání politiky a rozchod s přáteli. Vrací se v ní do doby kolem přelomu tisíciletí, kdy se svým manželem, bývalým polským ministrem zahraničí Radosławem Sikorským, mezi blízké přátele stále ještě počítali politiky a intelektuály, kteří později přešli pomyslnou řeku Styx, aby se podíleli na populistických revolucích v Evropě i za oceánem.
Applebaum se v knize pokouší pochopit, jak a proč se cesty lidí podobného smýšlení rozešly. Díky šíři a hloubce vazeb, které intelektuální „power couple“ poutají k mocenským elitám v mnoha zemích, jsou reflexe novinářky cenným vodítkem na cestě k lepšímu pochopení současného světa. Osvětlují mimo jiné příčiny a kontext současného úpadku Velké Británie.
Sikorski byl v osmdesátých letech v Oxfordu spolužákem jak stávajícího premiéra Borise Johnsona, tak jeho předchůdce Davida Camerona, ale i maďarského premiéra Viktora Orbána. Když se v roce 2014 Applebaum a Sikorski viděli s Johnsonem naposledy, zaskočil je politikův „sebepohlcující narcismus“ a zpětně také prohlášení o tom, že „nikdo normální z EU odejít nechce“.
K Evropanům, kteří si Británii škrtají ze seznamu vysněných kariérních destinací, teď kvůli koronavirové krizi přibývají studenti z jihovýchodní Asie. Výpadek školného může přitom být pro menší univerzity dokonce likvidační.
V té době za sebou Británie měla referendum o vystoupení Skotska z Unie. Chystané referendum o setrvání země v EU mělo pouze potvrdit Cameronův mocenský status quo. Nestalo se. O šest let později země prohrává na mnoha frontách. Sociální systém a zdravotnictví se hroutily mnoho let, koronavirová pandemie jejich praktický kolaps pouze uspíšila. Skotsko znovu stojí za dveřmi na Downing Street a požaduje nezávislost. Budoucí vztah s Evropskou unií je i pět let po referendu nejasný.
Výkladní skříň britské „exkluzivity“
To, co by šlo eufemisticky nazvat prekérní situací, se otiskuje také do reputace země na mezinárodní scéně. Image založená na příkladné demokracii, solidnosti, tradicích a stabilitě symbolizované královnou bere v posledních letech zasvé a dopady kumulujících se problémů začíná pociťovat také výkladní skříň britské „exkluzivity“, jíž je vysoké školství – systém, který kromě skvělých vědců a nadaných politiků vyprodukoval i současný establishment a ne náhodou zrcadlí většinu neuralgických bodů státu.
S čím se nyní potýkají nejen elitní univerzity a čeho se v blízké i vzdálenější budoucnosti obávají? Zdá se, že za většinou problémů stojí paradoxně rozhodnutí jejich nejúspěšnějších absolventů, přesněji řečeno jejich oportunismus a ideové zpátečnictví.
Ve veřejném prostoru výrazně rezonují tři témata spojená s budoucností univerzit: nejistota ohledně pobrexitového financování výzkumu a volného pohybu osob, nástup online výuky, za niž mají studenti platit tytéž horentní sumy jako za prezenční studium, a systémový rasismus, který instituce doposud řešily pouze povrchně.
Jak na Brexit doplatí věda?
Brexit dopadne na celou britskou akademickou obec. Studentů se dotknou především změny v podmínkách participace na programu Erasmus, jehož se ročně účastní kolem patnácti tisíc vysokoškoláků (ze zemí EU přitom doposud na ostrovy přijížděl dvojnásobný počet studentů). Navzdory opakovaným deklaracím zájmu o pokračování účasti na programu, nebyl dosud budoucí vztah mezi Británií a EU vyjasněn ani v této oblasti. Prospěšnost dnes už ikonického programu pro kariérní i osobnostní rozvoj mladých lidí je přitom natolik zřejmá, že by politici jen těžko hledali důvody, proč spolupráci omezit.
Výzkumníci se nyní obávají hlavně ztráty možnosti účastnit se mezinárodních projektů financovaných Evropskou radou pro výzkum. Doposud byla Británie jedním z největších příjemců těchto grantů. Ostrovní výzkumná pracoviště řešila až pětinu všech podpořených projektů. Akademici teď chtějí získat partnerský status jak v programu Erasmus, tak v rámci nejvýznamnějšího výzkumného programu EU Horizon. Ačkoliv je úplné odstřižení od vzdělávacích a vědeckých platforem Unie nepravděpodobné, velkou roli pro instituce hraje především dlouhodobá nejistota. Ta totiž ovlivňuje pro vědu zcela klíčovou mobilitu.
Data z prosince loňského roku odhalila, že zemi od roku 2015 opustilo neuvěřitelných jedenáct tisíc akademiků ze zemí EU. A „brain drain“ pokračuje. Z Británie tak odjíždí jedni z nejkvalifikovanějších migrantů, kteří se doposud zásadním způsobem podíleli na generování 95 miliard liber plynoucích ročně z univerzit do státního rozpočtu a kteří jako špičkoví odborníci přispívali k oné „exkluzivní“ image země. Spojitost s Johnsonovou xenofobní rétorikou je přitom nadbytečné znovu zdůrazňovat. Ačkoliv na odborníky přímo necílí, silně ovlivňuje prostředí, ve kterém se akademici a jejich rodiny pohybují. Mnoho z nich navíc ani s doktorátem nepřekračuje hranici minimálního ročního výdělku (v současnosti 20 480 liber), kterého musí občan cizí země dosáhnout, aby v zemi mohl i nadále bez problémů pracovat.
Univerzity a koronavirus
K Evropanům, kteří si Británii škrtají ze seznamu vysněných kariérních destinací, nyní kvůli koronavirové krizi přibývají také studenti z jihovýchodní Asie. Ve srovnání s akademickým rokem 2019/2020 by letos podle odhadů British Council mělo ke studiu v Británii nastoupit až o 14 tisíc méně čínských či malajských studentů. To bude pro mnohé univerzity znamenat značné finanční potíže. Výpadek školného od tak velkého počtu studentů může být pro menší univerzity dokonce likvidační.
S koronavirovou krizí je spojen také přechod na distanční formu výuky. Ačkoliv se samozřejmě netýká pouze Británie, může právě zde přispět k největšímu dlouhodobému odlivu studentů. Je totiž kombinován s rekordní výší školného, která v současnosti na většině univerzit činí 9250 liber (asi 271 tisíc Kč) za rok a z britského vysokého školství tak činí nejdražší vzdělávací systém na světě. Neotevřít znovu kampusy a po dobu celého dalšího akademického roku přenést většinu výuky na internet se jako první rozhodla Cambridgeská univerzita. Další vysoké školy teď zvažují, zda stejná opatření zavedou pouze na zimní, nebo také na letní semestr.
Pokles počtu studentů a s ním i horší finanční bilance univerzit může být jistě jen dočasná. Pokud se ovšem ke stávajícím výzvám přidá silná technologická lobby, která prosadí trvalé změny ve formě univerzitního studia, Británie by mohla v nastalé konstelaci tratit víc než jiné státy. Trvalé přenesení části výuky do online prostředí by bylo pro univerzity levnější a podle některých odborníků také efektivnější pro studenty. Bohužel se ale zapomíná na podstatu atraktivity britských univerzit, která spočívá v životě na starobylých kampusech a na navazování známostí a kontaktů. Za ty platí studenti především. Sebelepší technologie tyto interakce nenahradí. Ve výsledku tak pro mnohé může být kontinentální univerzita se srovnatelně renomovanými profesory a nesrovnatelně nižším, či dokonce žádným školným v budoucnu jasnou volbou.
Čím kdo zachází, tím také schází
Impulsem k možná méně viditelné, ale pro budoucnost britského vzdělávacího systému klíčové změně se v posledních týdnech stalo oživení hnutí Black Lives Matter. Protesty proti policejní vraždě George Floyda měly na britských univerzitách silný ohlas. Oxfordská univerzita po čtyřech letech od založení protestní skupiny „Rhodes musí pryč“ v červnu rozhodla o odstranění sochy koloniálního politika Cecila Rhodese z průčelí jedné ze svých kolejí. University College London přejmenovala budovy a přednáškové sály nesoucí jména proponentů eugeniky.
Studentům to ale nestačí. Volají po „dekolonizaci“ studijního kurikula, důslednějším narovnání podmínek pro etnické minority a hlubším ideologickém přerodu celého systému. Ten v sobě stále nese stopy rasistické mentality minulých staletí. K radikální egalitarizaci a demokratizaci však nedojde bez podpory státu – a té se s Borisem Johnsonem studentští aktivisté a akademici nedočkají.
Johnson vede voj Britů, kteří se dojímají nad zašlou slávou impéria a za hlavní problém současnosti považují – jak by řekl Václav Klaus – nebezpečné „ismy“, jinými slovy progresivní levicové myšlenkové směry. Premiér sice říká, že s protestujícími v meritu věci souhlasí a odmítá pouze ničení symbolů, jedná se však o pouhé rétorická cvičení, která se naučil v proslulé Oxford Union a v nichž navíc už dávno (na rozdíl od mnoha svých přátel – Camerona, Sikorského i Orbána) neexceluje.
Říká se, že čím kdo zachází, tím také schází. Dnes toto přísloví dobře pasuje na situaci britských elitních univerzit. Jejich absolventi svými neuváženými kroky značně zkomplikovali budoucí vyhlídky institucí vážených po celém světě. Jistě nejde o nezvratitelnou trajektorii. Bez poctivé institucionální introspekce ale tyto univerzity opravdu mohou stávající prestiž spolu s pověstí líhně politických a intelektuálních elit ztratit.
Autorka je historička a politická komentátorka.