Co víme o československé společnosti v období stalinismu?

I ve zkoumání padesátých let je potřeba se ptát na roli společnosti a její participaci na tehdejších represích. Přinášíme příspěvek k aktuální diskuzi o povaze komunistického režimu.

V posledních dnech se znovu rozproudila diskuse o komunistickém režimu a nebezpečí relativizace jeho odkazu. Tábory jsou již jednoznačně rozdělené, takže jediným nepříjemným zjištěním zůstává to, že úroveň diskuse v mediálním prostoru je stále poněkud neuspokojivá. Nemám ambici vyjadřovat se k celé aféře, pouze bych chtěl zužitkovat svůj odborný zájem a zamyslet se nad dvěma aspekty probíhající výměny názorů: nad otázkou poměru československé společnosti k perzekuci bývalých vysoce postavených komunistických funkcionářů v padesátých letech, mezi nimi i bývalého generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, a obecně problematice historiografické práce a jejím úskalím.

Co mohou historici (bezpečně) zjistit?

Sociálním a kulturním historikům zkoumajícím dějiny komunistické diktatury se opakovaně předhazuje, že zastřeně usilují o rehabilitaci minulého režimu či alespoň relativizaci jeho zločinů. Nezbývá mi než si postesknout a zdůraznit, že jde o základní neporozumění. Prvotní ambicí každého řádného historika a historičky je snaha přiblížit se dobovým aktérům, porozumět jejich akcím a motivacím. To je navýsost obtížný úkol, který nikdy nemůže být splněn bezezbytku. Ať už pracujeme se svědectvími pamětníků, často zaznamenanými celá desetiletí po zkoumaných událostech, nebo s „tvrdými“ prameny, jako jsou dobové zápisy schůzí a nejrůznější hlášení, nikde nenalezneme úplnou a celou pravdu.

Jakékoliv zjednodušující závěry, že všichni obyvatelé komunistické diktatury žili ve strachu, nebo naopak byli všichni nadšení, jsou nejen zavádějící, ale i nepodložené.

Jistě, dílčí zjištění jsou možná. Lze dohledat, kdy se sešli hlavní straničtí šéfové a o čem tehdy rozhodli, eventuálně nerozhodli. Náročnější už je ovšem rekonstruovat, proč tomu tak bylo (pokud si nechceme vystačit se zjednodušeními typu „touha po absolutní moci“ nebo „strach z někoho ještě mocnějšího“). A jak historici při pozorování dějinných aktérů sestupují níže po mocenské a sociální hierarchii, k řadovým občanům a jejich starostem, stává se potenciální rekonstrukce stále obtížnější. V lepším případě bývá možné dosáhnout určité základní představy s pár podpůrnými argumenty, někdy ani to. Proto jsou jakékoliv zjednodušující závěry, že všichni obyvatelé komunistické diktatury žili ve strachu, nebo naopak byli všichni nadšení, nikoliv pouze zavádějící, ale i nepodložené.

Navíc je při výzkumu možné u historických aktérů z různých tříd a skupin odhalit celou paletu zastávaných názorů i prožitých křivd. Ty se často vymykají černobílým kategoriím a navíc jsou s velkým časovým odstupem občas obtížně pochopitelné. Některé jsou unikátní, jiné jsou s drobnými obměnami časté a rozšířené. Pochopitelně musí historici zohlednit, na kterých místech a v jakých kontextech jsou konkrétní promluvy proneseny. Některé už z toho důvodu nejsou víc než opakováním oficiózních hesel a frází. Ale jiné názory jsou natolik specifické nebo v rozporu s oficiálními výklady, že jim není možné upřít velkou míru autenticity. Příznačný byl v tomto směru výrok starého předválečného komunisty, jenž na schůzi k odhalení „zrádkyně“ Švermové v březnu 1951 vykřikoval, že Židy je třeba vyhnat z vlády a pak bude pořádek. Pořadatelé byli z jeho projevu zděšení, protože v instrukcích shora se tehdy ještě žádné sklony k antisemitismu neobjevily. Došlo na ně až později. Stařec podle všeho mluvil z vlastní hlavy, a rozhodně takto nesmýšlel jako jediný.

Když historici podobné nálady a jednání zaznamenávají a interpretují, neznamená to, že s nimi vyslovují souhlas nebo že relativizují nálady a jednání odlišného charakteru. Pouze respektují pramen, dobové aktéry i vlastní řemeslo. Usilují o naplnění jednoho ze svých hlavních odborných cílů: přiblížit minulost v celé její složitosti a rozpornosti. To platí pro dramatické období stalinismu v Československu na přelomu čtyřicátých a padesátých let stejně jako pro husitské války před šesti sty lety nebo pro národní obrození. Nic více, nic méně. V tom se historiografie zásadně odlišuje od popularizace, neřkuli politického aktivismu.

Co si lidé během období stalinismu mysleli?

Stav československé společnosti na počátku padesátých let byl v mnoha směrech bezútěšný. Nepřekonané dopady druhé světové války, důsledky vyhnání německé menšiny a stále očividněji neuskutečnitelný pětiletý plán spoluvytvářely zoufalou hospodářskou situaci. Z archivních záznamů se dovídáme, že poplašné zprávy docházející na odpovědná místa v krajích i pražském centru lamentovaly nad hrozivou mírou dezorganizace či dokonce naprostého chaosu. Obrovské množství lidí opakovaně měnilo zaměstnání i bydliště. Někteří snad z dobrodružné povahy, další pro snahu zajistit si lepší ekonomické podmínky, mnozí prostě proto, že se snažili přežít. Výroba selhávala kvůli špatnému zásobování, byl nedostatek základních potravin i zboží. Na venkově pro rekvírování úrody a překotné zabavování půdy rolníkům panovala takřka atmosféra občanské války. Lidé v rostoucích průmyslových aglomeracích žili a pracovali v otřesných poměrech – četné byly případy tyfu, cholery a tuberkulózy; skokově narůstaly případy syfilidy a opilství.

Není překvapivé, že v čím dál větší části populace rostlo napětí a hněv. Nejednalo se pouze o perzekvované příslušníky tzv. buržoazie, elit poražených v roce 1948 či bohatých sedláků. Také skupiny dříve sympatizující s komunisty či alespoň tolerující jejich mocenský nástup projevovaly svou nevoli. Výmluvný byl příklad dělníků. Historik Peter Heumos v díle Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví! doložil, že v letech 1950 až 1953 narůstal počet stávek, během nichž se dělníci opakovaně dožadovali lepších pracovních podmínek a mezd. Jak už bylo zdůrazněno, konkrétní nálady a motivace je těžké rozluštit. Nelze prostě říci, že obyvatelé odmítli „komunistický režim“. Někteří se omezili na kritiku několika špatných hospodářských rozhodnutí, někteří vinili vládu, další upozorňovali, že na vlivných úřednických a inženýrských postech zůstali titíž nedůvěryhodní lidé, někteří obviňovali novou rudou elitu nebo Židy. A mnozí spatřovali viníky přímo na místě, mezi svými bezprostředními nadřízenými nebo regionálními vykonavateli moci.

Zjednodušení neobstojí

Když vůdcové KSČ přistoupili k hledání zrádců a nepřátel uvnitř strany, které naplno propuklo na podzim 1950 denunciací vedoucího tajemníka v Brně Otty Šlinga a ústřední funkcionářky Marie Švermové a s různou mírou intenzity přetrvalo až do proslulého procesu s generálním tajemníkem Slánským v listopadu 1952, mnohé z nashromážděných křivd a záští obyvatel dostaly příhodný ventil. Nejenže ve stranické propagandě kromě obvinění ze zrady a špionáže zaznívaly útoky na takzvané diktátory, kteří zneužívali své postavení a tyranizovali populaci, což reflektovalo pocity nemalé části lidí. Především mnoho jednotlivců i celých skupin současně dostalo platformu, na které mohli promlouvat a vznášet vlastní podněty, v nichž pouze neopakovali zadání shora, ale formulovali svoje palčivé problémy a místní nedostatky.

Při čtení nejrůznějších protokolů schůzí a rezolucí se dá zjistit mnohé: zaznívají zde nejrůznější obvinění vůči konkrétním nadřízeným a funkcionářům, zmínky o prohřešcích i zločinech, ale občas i nedůvěra a pochybnosti. Velké události jsou vztahovány k místním poměrům. Proto hledání nepřátel uvnitř KSČ i velký monstrproces měly společenský rozměr. V žádném případě nelze snižovat podíl nejvyššího stranického vedení, StB, sovětských poradců i samotného Stalina. Jen je nutné zohlednit, že bez obrovské podpory a participace zdola, která překvapila i samotné iniciátory, by celá operace nenabyla zdaleka takového rozsahu a nestala by se tak intenzivně prožívanou událostí. Zároveň ale tato podpora a participace byly cokoliv jiného než uniformní souhlas s KSČ a její dosavadní politikou. Velká zjednodušující vysvětlení neobstojí před komplexností konkrétní historické zkušenosti. Proto je na místě opatrnost; i moje vlastní interpretace československé společnosti a jejího vztahu k perzekuci komunistických činovníků v padesátých letech se nabízí pouze jako jedna z mnoha možných. Je to předností historiografie, nikoliv nedostatkem.

Autor je historik, působí na Ústavu pro studium totalitních režimů.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies