Další popularizační životopis Václava Havla, tentokrát pro Američany

Bartonova biografie představuje svůj objekt jako sympatického „amerického“ hrdinu. A také poodhaluje, jak se Havlův příběh formuje v globálním měřítku. 

Kromě laviček Václava Havla by stálo za zvážení zřizování také jeho poliček. Na nich by se postupně prodlužovala řada Havlových životopisů a biografických studií a ilustrovala by, jak se tato postava stává součástí kultury vzpomínání. K již tak dlouhé řadě letos přibyla další práce. Nakladatelství Pittsburgh University Press vydalo životopis z pera terapeuta a univerzitního pedagoga Davida Gilbreatha Bartona s titulem Havel. Nedokončená revoluce.

Popularizační biografie vypráví, kromě několika málo retrospektivních pasáží, Havlův život chronologicky od narození po smrt. Ze stylu a rozsahu knihy je zřejmé, že autor Havla představuje čtenáři, který má o tomto muži a Československu, potažmo České republice jen základní informace. Jaký je Bartonův Havel? Je to hrdina, který sice pochází z elitní rodiny, ale tuto svoji výlučnost si uvědomuje a vnímá ji spíše jako nevýhodu. Za jeho úspěchy vždy stojí překonávání překážek v různých podobách a podpora přátel. Svébytnou vrstvu textu proto tvoří medailonky vedlejších postav: Miloše Havla, Jiřího Hájka, Jana Patočky a dalších.

Jako by po roce 1990 nebylo nic podstatného, o čem by bylo možné psát, a nezbývalo než vyjmenovat jednotlivé kauzy.

Hlavním hybatelem děje je boj proti komunismu, jakkoli v knize žádní komunisté nevystupují, s výjimkou těch, kteří se po roce 1968 stali kritiky normalizačního režimu. Vrcholem je sametová revoluce. Následné několikanásobné prezidentství je již jen jakýmsi dlouhým epilogem disidentova a státníkova života. Čtvrtá část knihy, která se prezidentství věnuje, je příznačně nazvána Závěrečné obětování a začíná osobním svědectvím autora o jeho jediném setkání s Havlem a tom, jak se dozvěděl o jeho smrti. Změna perspektivy od vyprávění dějin k osobní retrospektivě naznačuje, že v Bartonově knize dějiny končí sametovou revolucí a po roce 1989 jako by nemělo smysl nic jiného než vzpomínání a rekapitulace.

Havlův příběh se drží všech důležitých bodů, které obvykle spojujeme s jeho životem. Patří k nim zázemí elitní prvorepublikové rodiny, první literární pokusy, skupina šestatřicátníků, sjezd spisovatelů, Divadlo Na zábradlí a první dramatické úspěchy, působení v časopise Tvář, cesta do USA a zkušenost sovětské invaze, dopis Husákovi, Charta 77, VONS a věznění, návrat z vězení, krize a postupné zrození vůdce a symbolu disentu, prezidentství a role globálně uznávaná autority a odchod z prezidentské funkce. V rámci této základní osy však stojí za to vyzdvihnout alespoň dva prvky, kterým Barton dává více prostoru než jiné texty o stejném protagonistovi.

Drogy, ženy a omyly

Asi nejdůležitějším prvkem je význam, jejž Barton připisuje pocitu studu a viny, které Havel prožíval po svém propuštění z vazby v květnu 1977 a podmíněném trestu z podzimu téhož roku. Barton je interpretuje jako podstatnou složku Havlovy motivace pokračovat v disidentských aktivitách. Fáze Havlova života mezi podzimem roku 1977 a propuštěním z vězení v roce 1983 je tak podána jako přerod hrdiny od jeho ponížení státní mocí k jeho znovuzrození skrze krajní zkušenost věznění a nemoci. Detailem, který nechává Barton vyniknout na více místech knihy, je souvislost užívání drog s Havlovou dramatickou i politickou tvorbou. Autor tam, kde se může opřít o jiné životopisy či Havlovu korespondenci, nezapomene podotknout, že konkrétní text byl napsán pod vlivem „vitamínu F“ – fenmetrazinu. Publikaci by také bylo možné vytknout řadu opominutí a chyb: umístění dvou Hrádečků na úvodní mapu, podcenění role studentů v událostech listopadu 1989, časté chyby ve jménech českých disidentů. Avšak vzhledem k jejímu popularizačnímu rámci, vycházejícímu z angloamerické tradice psaní biografií, je důležitější celkové uspořádání knihy a její vztah k dalším životopisným textům o Václavu Havlovi.

Kniha sdílí nectnost převážné většiny publikací, zabývajících se Havlem a různými formami disentu: představuje čtenáři téměř výhradně mužský svět, ve kterém ženy mají úlohu především milenek nebo partnerek trpně snášejících život na hranici legality a v omezených podmínkách. Přesto Bartonova kniha v tomto ohledu jednu novinku přináší: čerpá totiž ze vzpomínek Jitky Vodňanské Voda, která hoří. Díky této výhodě věnuje kniha Havlově vztahu k Vodňanské zdaleka nejvíce prostoru ze všech dosavadních životopisů. Příznačné ovšem je, že Barton její vzpomínky využívá spíše k tomu, aby dokreslil Havlovo chování a vztah k milence, než aby přinesl do knihy vlastní zkušenost Vodňanské. O absenci kritického odstupu od tohoto problematického pramene nemluvě. Většina míst, která odkazují k pamětem Jitky Vodňanské, jednoduše přebírají konkrétní pasáže, aniž by vůči nim zaujímala jakoukoli formu odstupu.

Americký Havel

Zvláštním rysem Bartonova textu je míra sblížení mezi Havlovým životem a kulturou Spojených států. Když Barton popisuje Havlovu cestu v lednu 1969 za Josefem Škvoreckým přes Malou stranu nedaleko ambasády Spojených států amerických, konstatuje: „V lepších časech by Havel byl hostem velvyslance.“ Tento anachronismus dobře ilustruje řadu podobných pasáží, ve kterých autor zdůrazňuje, ale nevysvětluje různé podoby automatického tíhnutí českých disidentů k americké kultuře. zkušenost s demonstracemi během jeho návštěvy New Yorku působí jako přímá inspirace pro opoziční aktivity. Jako by píseň We Shall Overcome protestů roku 1968 ze Spojených států byla zpívána v pražských ulicích roku 1989 v nezměněné podobě, nesena týmiž hodnotami a v nezměněném rámci.

Tato linka vrcholí v závěru knihy kompilací výroků z připomínek Václava Havla a dvacátého pátého výročí od událostí roku 1989, ve kterých senátor John McCain a Madeleine Albrightová vyzdvihují Havlovu dějinotvornou roli. Albrightová v poslední větě knihy dodává: „… my všichni zde v této místnosti si Václava Havla vážíme a oslavujeme ho a přeji obyvatelům České republiky, aby porozuměli, jaký neuvěřitelný odkaz pro dnešní dobu jim Václav Havel zanechal.“ Jako by pouze američtí konzervativní politici byli schopni porozumět doma odmítanému proroku a jeho dědictví. Vzhledem k obdobnému postupu i u dalších disidentů, kteří jsou zmíněni v životopisu, lze pak tuto „česko-americkou“ vrstvu textu analogicky interpretovat tak, že podle Bartona české elity automaticky vždy tíhly k „americkým“ hodnotám a čerpaly z nich inspiraci. Pokud bychom hledali, v čem je Bartonova kniha mezi ostatními biografiemi jedinečná, je to právě v tomto způsobu přisvojení si Havla.

Kanonizovaný Havel

Na Bartonovu knihu se můžeme podívat také „z venku“, jako na symptom toho, jak se životní příběh Václava Havla stává součástí kultury vzpomínání. Necelých deset let po Havlově smrti lze již vystopovat několik kanonizovaných pasáží, které se prolínají napříč životopisy v téměř identické podobě. První z nich je popis Prahy v den Havlovy smrti. Zobrazením všeprostupujícího smutku, spontánně vznikajících pomníčků a zastavení předvánočního shonu začíná kromě Bartona také Žantovský. Obě pasáže představují sjednocující scénu, která symbolicky stvrzuje správnost životní cesty. Ze samotného Havlova života jde nejprve o interpretaci dětství, ve které je budoucí dramatik paradoxně kvůli svému elitnímu původu vyloučen z kolektivu většiny vrstevníků. Z pozdějších let se jedná zejména o scénu prvního setkání s Ivanem Martinem Jirousem, které zprostředkoval František Šmejkal těsně před vypuknutím procesu s The Plastic People of the Universe. Totožné popisy najdeme ve všech dosavadních životopisech. To samé lze říct o scéně zrození myšlenky Charty 77 – Havel s přáteli v hospodě hodnotí svůj zážitek „vzniku společenství“ během soudního líčení s členy Plastic People, který následně vede k ustanovení Charty 77.

Společným zdrojem těchto scén je kniha rozhovorů mezi Havlem a Karlem Hvížďalou Dálkový výslech. Klíčové scény biografií potvrzují a kanonizují vyprávění samotného Havla. Dálkový výslech, který poprvé vyšel v roce 1986, v době, kdy byl Václav Havel světově známým dramatikem i disidentem, mimo jiné díky vydání a úspěchu her Largo Desolato (1984) a Pokoušení (1985). Bartonova kniha potvrzuje tendenci životopisců opírat se o Dálkový výslech jako o ústřední zdroj k tématům dětství, nástupu tzv. normalizace a vzniku disentu. Jinými slovy: bude-li chtít někdo napsat opravdu jiný životopis Václava Havla, bude muset najít způsob, jak nově pracovat s Dálkovým výslechem.

Naopak v nejednoznačném vztahu vůči ustavujícímu se Havlovu příběhu je doba jeho prezidentství. Všechny dosavadní životopisné knihy s výjimkou dvoudílné biografie od novináře Daniela Kaisera po sametové revoluci výrazně zrychlí tok vyprávění a zpomalí děj: ubude událostí a historek a přibude obecných popisů a odboček. Na jeden rok zde připadne výrazně méně stran než v kapitolách týkajících se období 1977–1989. Mimochodem i chystaný film Havel ztvárňuje pouze období mezi lety 1968 a 1989. Bartonova kniha se v tomto ohledu nijak nevymyká.

Barton předkládá čtenáři v poslední části knihy tři pohledy na Havlovo prezidentství, které se vyskytují v dosavadní literatuře: v prvním jde o tragické vyústění hrdinského příběhu o přechodu k demokracii, protože Havel neporozuměl povaze politiky (John Keane); podle druhého pohledu byl úspěšným prezidentem, který přivedl zemi do Evropy a zapojil ji do demokratického světa (James F. Pontuso); a v třetí perspektivě je jeho hlavním odkazem morální poselství zachované v jeho textech z této doby (Kieran Williams, Aviezer Tucker). Barton svoji vlastní interpretaci takto otevřeně neformuluje. Po obsahové stránce jsou kapitoly o prezidentské éře věnované výčtům nepopulárních rozhodnutí, vztahů se ženami, politických porážek a chyb v mediální komunikaci v kombinaci s důrazem na Havlovy pocity nejistoty ohledně jeho vlastní role, spojené s reflexí vlastní aury hrdiny revoluce. Jako by po roce 1990 nebylo nic podstatného, o čem by bylo možné psát, a nezbývalo než vyjmenovat jednotlivé kauzy.

Kultura vzpomínání

Limity této části knihy se ukazují v momentě, kdy se autor snaží přesvědčit čtenáře, že nabízí portrét „neobyčejného“ prezidenta. Neobyčejnost podle Bartona spočívá v Havlově povaze, vkusu i intelektuálním zázemí a morální autoritě, kterými převyšoval většinu prezidentů. Přestože publikace vybavila čtenáře mapou, vysvětlením výslovnosti českých slov a přehledem historie Československé státnosti, autor nepracuje s pravomocemi a tradicemi, jenž definují prezidentskou funkci v českém politickém systému. Pak by vyšly najevo i podobnosti s ostatními prezidenty včetně následovníků, jak je formulovala například historička Adéla Gjuričová: ambivalentní vztah k politickým stranám, slabá pozice vůči parlamentu nebo oddělení od rytmu každodenní politiky.

Bartonova kniha je spíše krotkým derivátem předchozích biografií a osudy svého objektu převádí do srozumitelného narativu s ambivalentním koncem. To je také důvod, proč text vypovídá především o upevňujícím se obrazu Václava Havla v globální kultuře vzpomínání. Ve středu tohoto kanonického obrazu stojí sympatický aktér přechodu od nespravedlivé společnosti ke spravedlivé, obklopen svými přáteli z disidentské „rodiny“. Na tuto kanonizovanou kostru se pak nabaluje „maso“ přidružených významů. V našem případě jde zejména o česko-americkou linku Bartonova pojetí disentu. Důsledkem této podoby kanonického příběhu jsou obtíže s vyprávěním Havlova života po rozpadu Československa. Postavám najednou chybí cíle a motivace, jako by už neexistovala žádná možná změna či relevantní společenské problémy.

S přibývajícími životopisy můžeme sledovat téměř v přímém přenosu, jak se z Václava Havla stává součást globální kultury vzpomínání. Přestože kanonizovaná podoba jeho příběhu postupně získává své obrysy, neznamená to, že jde o uzavřený proces s předvídatelným výsledkem. Díky tomu poličky Václava Havla nemusejí být jen neutrálními skladišti havlovské literatury, nýbrž naopak mohou zviditelňovat místa, která ukazují, že životní příběh této významné postavy československých dějin je stále otevřen novým interpretacím.

Autor je historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies