Další svědectví z Gileádu. Potřeboval Příběh služebnice literární pokračování?

Spisovatelka Margaret Atwood napsala pokračování svého nejslavnějšího románu. Má šanci překonat kvality a úspěch Příběhu služebnice?

Kanadská literární superstar Margaret Atwood už v roce 2017 oznámila, že se po více než třiceti letech plánuje znovu vrátit do Gileádu. Dva roky poté způsobilo zveřejnění s napětím očekávaného pokračování Příběhu služebnice euforii, jakou vyvolávají snad jen trháky typu knih o Harrym Potterovi. Svědectví (The Testaments, 2019) bylo nejočekávanější knihou roku: na prodej platilo před oficiálním vydáním embargo (kterému se ovšem vyhnul všemožný Amazon) a před knihkupectvími se v den D tvořily fronty již od půlnoci. Ještě než bylo dílo přeloženo do češtiny, získalo Man Bookerovu cenu. Ocenění nicméně provázely kontroverze.

Zatímco Příběh služebnice svým závěrem zamotal hlavu oddaným fanouškům na více než třicet let, konec Svědectví je až příliš doslovný, a navíc se nejeví věrohodně.

Příběh služebnice (1985, česky 2008) je nepochybně jeden z nejslavnějších dystopických románů, které byly kdy napsány. Doposud se ho prodalo více než osm milionů výtisků a byl přeložen do více než čtyřiceti jazyků. Román byl adaptován pro film, divadlo, operu, rozhlas i komiks, ale zásadním pro znovuzrození jeho kulturní důležitosti byl seriál streamovací společnosti Hulu z roku 2017. Příběh o fašistickém a teokratickém režimu, který ženy dehumanizuje natolik, že ani ty nejprivilegovanější z nich – vyjma tet, tj. žen, které Gileád zakládaly – nemají právo naučit se číst, posloužil jako prorocká analogie k současnosti. Od té doby se jen málokterý protest proti omezení reprodukčních práv žen od USA po Polsko obešel bez demonstrantek v emblematických červených šatech a bílých čepcích.

Kromě toho, že se šaty staly mocným politickým symbolem, začala služebnická ikonografie žít svým vlastním životem. Časem se její komercializace utrhla ze řetězu a vyústil v groteskní podobu – kostýmy sexy služebnice. Pointa tohoto symbolu zřejmě unikla i pravicovým skupinám‚ které proti koronavirovým opatřením protestovaly rovněž ve služebnické uniformě. Zdá se, že se nakonec se služebnictvem bezmyšlenkovitě ztotožňují i ti, kteří by se v dnešním systému mohli identifikovat spíše s tetami.

Špinavá gileádská tajemství

Segregovaná gileádská společnost rozlišuje několik kategorií, do nichž třídí ženskou část populace na základě jejich účasti v sociální reprodukci. Služebnicím, které jsou ritualizovaně znásilňovány, aby přivedly na svět další gileádskou populaci, věnovala Atwood už jednu knihu. Proto se ve Svědectví, které začíná patnáct let poté, kdy hrdinka předchozího románu Fredová vykročila do neznáma, věnuje autorka především tetám. Kromě zakladatelek Gileádu tu jde také o mladé ženy-čekatelky, které se tetami mají teprve stát, a vyhnout se tak dětskému manželství.

S formou zpovědi, kterou spisovatelka použila i v románech Slepý vrah (2000, česky 2001) nebo Alias Grace (1996, česky 2018), zachází opět jako s efektním vyprávěcím prostředkem, kterým dává hlas utlačovaným. S dosud neznámou historii Gileádu (bez ohledu na to, co se děje v seriálu) se seznamujeme prostřednictvím vzpomínek tří vypravěček, přičemž Fredová se objevuje jen okrajově. Atwood pro potřeby nového románu přišla se dvěma zcela novými postavami – Agnes, která odhaluje detaily ze svého sice blahobytného, ale traumatizujícího života ve velitelské rodině, a Jade, jež se v rámci své adolescentní vzpoury účastnila kanadských protigileádských protestů.

Ve zpovědi Agnes, která je outsiderem nejen ve škole pro manželky, ale i ve svém domě, potvrzuje Atwood znovu svou schopnost popsat nejen komplexní dynamiku přátelství mladých dívek, ale i bolestivé a klaustrofobické vnitřní drama utlačovaných. Postava Šúnemith připomíná Cordelii z autorčina románu Cat’s Eye (1988) a jde o klasický případ „frenemy“, tedy kamarádky, která je zároveň největší nepřítelkyní a mučitelkou. Každodenní život Agnes a Beky, které své přátelství založily na sdílené zkušenosti sexuálního zneužívání, i útěk z vynuceného manželství odhalují řadu zajímavých momentů. Když se například – teprve ve třinácti letech – učí číst, písmenka jim připomínají utíkající brouky. V jiných situacích si třeba stěžují na zápach mrtvol, jejž do jejích rezidence zanesl vánek od oběšence, který příliš dlouho visel na zdi. Nebo je sledujeme, když mají za úkol překreslit postavy v pohádkách z minulého režimu černou fixou tak, aby vypadaly cudněji. Když do života takto indoktrinované mladé gileádské dívky, která se připravovala na to, že se stane tetou, vstoupí postavy, které jsou jejím opakem, ale také informace vedoucí k rozluštění všech špinavých gileádských tajemství, je pak zajímavé sledovat krizi její víry a proces sebeaktualizace, kterou pasivní protagonistka Příběhu služebnice postrádala.

I když je vývoj dějové linky sledující kamarádství dvou mladých vypravěček přinejmenším dojemný, je zřejmě, že jej zastínila svou zpovědí dobře známá padouška – teta Lýdie. Atwood ji ve Svědectví z mučitelky a jednoho z ženských pilířů nemilosrdné gileádské mašinérie překvapivě transformuje ve skrytý mozek protigileádského odboje. Bez ohledu na to, jestli tato drastická transformace působí dostatečně přesvědčivě, je její svědectví nejlépe napsanou částí knihy. Uvažování, které je v symbióze s spornou morální integritou postavy, se nejvíce přibližuje tomu, co jsme už četli v Příběhu služebnice v souvislosti s Fredovou. Historie Lýdie, kdysi emancipované soudkyně, kterou Synové Jákobovi zatkli, a potom ji emočně vydírali a mučili, dokud nezačala spolupracovat, je v knize rozvinutá důstojněji než v seriálu.

Od kontemplativní dystopie ke špionážním thrilleru

Být nejočekávanější knihou roku je těžké břemeno a Svědectví ho – navzdory drtivě pozitivnímu přijetí ze strany literární kritiky – neuneslo. Může za to sláva a dokonalost předcházejícího díla? Částečně ano – fascinaci, jakou způsobil Příběh služebnice, už nelze jen tak zopakovat. Pokračování ale nejspíš nepřináší nic nového. Atwood se podle vlastních slov rozhodla obohatit gileádské univerzum v reakci na četná přání svých fanoušků. Ale toto obohacení nepřináší víc než další gore, sadismus, popravy na stadionech a zápach menstruační krve vězeňkyň, které se ještě nedočkaly menopauzy. Gileád je sice bohatší o několik detailů, ale pořád se jedná o nedostatečně barvitě popsaný svět, ve kterém se místo nápisu na ulici objevují nakreslené značky. A informace o značkách na ulici nestačí k zobrazení komplexního literárního světa. Na rozdíl od Příběhu služebnice, ve kterém je prostor limitovaný především úzkostlivou a pasivní zkušeností Fredové, se Gileád ve Svědectví jeví jako prostor, jemuž autorka věnovala příliš málo pozornosti, a je tak méně zajímavý a strašidelný, než když jsme si museli v předchozím románu kulisy domýšlet.

Navíc v porovnání s Příběhem služebnice, který je proslulý tím, že se v něm neděje nic a zároveň všechno, působí Svědectví jako detektivka nebo špionážní thriller. I když po celou dobu spoléhá na akci a na aktualizaci hesla známého z prvního románu – „Nolite Te Bastardes Carborundorum“ (Nedovol těm parchantům, aby tě zničili) – , tajné identity a dějové zvraty jsou neuspokojivě předvídatelné už v polovině knihy. Žánr, jejž si autorka vybrala, není úplně dobře zvládnutý. I když se na konci knihy dočkáme epického zániku opresivního gileádského režimu – jinak postaveného na izolaci, vymývání mozků obyvatel a propagandě –, fakt, že se tak stalo jen díky úniku určitých informací do Kanady, nepůsobí uspokojivě. Zatímco Příběh služebnice svým závěrem zamotal hlavu oddaným fanouškům na více než třicet let, konec Svědectví je až příliš doslovný, a navíc se nejeví věrohodně.

Autorka se při psaní Příběhu služebnice a vytváření světa fašistického a teokratického Gileádu inspirovala mimo jiné tím, co zažila v osmdesátých letech při návštěvě Československa. I ve Svědectví čerpá z více či méně strašidelných aktuálních událostí, aby nastínila psychologické aspekty totality. I když si do jisté míry vypůjčuje i z historie otroctví, její dílo je situováno v jakémsi postrasistickém univerzu, v němž rasová dynamika a třídní rozdíly příliš nehrají roli. O ekonomanželkách, martách a dalších třídách se dozvíme velmi málo. Gileád jako by stále existoval pouze za účelem potlačování ženských práv a jeho zničení představuje záchranu pro nukleární rodinu – dcery konečně najdou svoji ztracenou biologickou maminku. Příběh služebnice a teď i Svědectví získaly značku feministického díla, jakkoli se k tomu Margaret Atwood i seriálové herečky stavějí kriticky. Na úspěšný boj založený na sesterství a solidaritě ani na revoluci však v tomto světě nenarazíme – gileádské dcery jsou stále loutkami v rukou jednoho génia, který zvítězí nad „parchanty“ víceméně sám, díky svému detailnímu plánu. Otázkou zůstává, kdo porazí parchanty kapitalismu.

Autorka je členka kolektivu SdruŽeny. 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies