Dejte lidem peníze – pravidelně a nepodmíněně

Koncept základního nepodmíněného příjmu nabývá ve světě technologických změn a zvětšujících se sociálních rozdílů na důležitosti. Kniha Dejte lidem peníze ukazuje, proč bychom se jím měli zabývat.

Co byste dělali, kdyby bylo o váš příjem postaráno? Tato otázka stála na obřím transparentu v centru Ženevy v roce 2016, kdy se Švýcarsko připravovalo na referendum o zavedení základního nepodmíněného příjmu. Ačkoli referendum skončilo v neprospěch návrhu (a to přesvědčivě – proti bylo 76,9 procenta voličů a voliček, pro 23,1 procenta), vzhledem k postupujícím technologickým změnám a prohlubujícím se ekonomickým rozdílům je tato otázka stále aktuální. Americká novinářka Annie Lowreyová ve své knize s přímočarým názvem Dejte lidem peníze (v českém překladu Michala Šašmy ji nedávno vydalo Argo) shromažďuje podstatné argumenty a konkrétní příklady, proč je podstatné se myšlenkou základního nepodmíněného příjmu dál zabývat.

Univerzální příjem by snížil míru chudoby, zajistil lidem živobytí a fungoval jako prevence proti sociální deprivaci, ale zároveň by nemusel mít až tak výrazný dopad na pracovní trh.

Jak by vypadaly naše životy, kdybychom nebyli existenčně odkázáni pouze na práci za mzdu a dostávali bychom měsíčně určitou sumu peněz, na niž bychom se mohli spolehnout? Jak by to proměnilo ekonomiku daného státu? Přestali by lidé úplně pracovat? Jak by využívali svůj čas? A samozřejmě – z čeho by byly tyto výdaje hrazeny?

Pospolitost místo sobectví

Debaty o určitých vzdálených podobách základního nepodmíněného příjmu (anglicky universal basic income – zkráceno UBI) se ve veřejném prostoru objevují už řadu desetiletí. Významněji se o nich debatovalo například v USA v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy právě na UBI stál návrh americké sociální reformy. Byť tehdy významně zarezonoval, nakonec byl tento návrh zatlačen do pozadí (což například autoři Nick Srnicek a Alex Williams ve své knize Inventing the Future přisuzují následné absolutní dominanci neoliberální politiky).

V roce 1986 pak byla založena organizace Basic Income Earth Network, která shromažďuje a analyzuje příspěvky a debaty, jež se k UBI vztahují. Organizace na svých stránkách definuje, co UBI tedy je. Základní nepodmíněný příjem musí být pravidelný (například v měsíčních intervalech), musí být vyplácen penězi (nikoli poukázkami a podobně), musí ho dostávat jednotlivec (a ne tedy kupříkladu domácnost), být univerzální (je vyplácen všem) a nepodmíněný (je vyplácen bez toho, aniž by bylo nutné vykazovat práci či ochotu si práci sehnat).

Slavný německý sociolog Claus Offe, který stál u zrodu této organizace, v rozhovoru pro Salon Práva řekl, že myšlenka UBI znamená „opustit naši sobeckost směrem k pospolitosti“, zároveň však dodává, že „základní nepodmíněný příjem není univerzálním řešením našich dnešních institucionálních problémů. To musíme hledat v zásadních revizích stávajících struktur“.

Je nutno říct, že Annie Lowreyová si otázku po „revizi struktur“ ve své knize neklade – zároveň však netvrdí, že by byl UBI univerzálním řešením pro všechny současné problémy. Přesto je její příspěvek cenný především v tom, že dosavadní testování a jejich výsledky dokáže jednoduše a čtivě analyzovat.

Komu všemu by UBI pomohl

Hlavní argument Lowreyové zní, že univerzální příjem by snížil míru chudoby, zajistil lidem živobytí a fungoval jako prevence proti sociální deprivaci, ale zároveň by nemusel mít až tak výrazný dopad na pracovní trh. Ti, kdo by se podle autorky přece jen rozhodli pracovat méně, by byli vedeni především sociálně prospěšnými pohnutkami – měli by více času na výchovu dětí, péči o starší příbuzné či získání vzdělání. Potvrzení této domněnky Lowreyová demonstruje na několika konkrétních příkladech.

V Íránu se v roce 2010 vláda rozhodla skoncovat se subvencemi potravin či pohonných hmot a začala lidem posílat peníze přímo. Nešlo o závratnou částku – domácnosti dostávaly 29 procent příjmového mediánu. Ačkoli se ze začátku objevovaly obavy, zda nejde o nezaslouženou podporu, následná analýza ukázala překvapivou věc: finanční částky vedly nejen ke snížení nerovností a chudoby, ale lidé zároveň neopouštěli pracovní trh. Někteří začali pracovat víc, protože jim jistota příjmu dodala kuráž, jak své podnikání a další aktivity dál rozvíjet. Jediná skupina, kde byl zaznamenán upadající zájem o práci, byla mládež, která je na pracovní trh pochopitelně napojena slaběji a nárazověji.

Podobně dobré výsledky vykazovala řada dalších míst. V sedmdesátých letech nabídla kanadská vláda garantovaný příjem obyvatelům města Dauphin. Projekt měl zajistit, že příjmy žádné z rodin neklesnou pod určitou úroveň. Podle výsledků se tak nejen zlepšila ekonomická úroveň, ale i ta fyzická a mentální – ve městě ubylo hospitalizací a diagnóz duševních poruch.

Botami člověka nezasytíš

Autorka uvádí také příklad nejmenované keňské vesnice, v níž fungovala neziskovka Give Directly. Ta, jak už název napovídá, rozdává peníze těm nejchudším přímo – nikoli v podobě zboží či oblečení. Lowreyová přesvědčivě popisuje, jak může být právě tento druh přímé pomoci pro lidi zápasící o přežití nejužitečnější. Zatímco jiné organizace přivážejí nádoby na vodu nebo plátěnky značky Toms, které se bez užitku povalují na zemi, skutečně pomáhat mohou přímo samotné peníze, které lidé vynaloží na to, co sami vyhodnotí jako nejpotřebnější. Autorka to shrnuje jednoduše: „Příval bot od Toms podkopává podnikání místních výrobců a prodejců bot. Podobně i Američany darované a za oceán vyvezené oblečení narušilo na mnoha afrických trzích odbyt mnoha místním maloobchodům. Navíc existuje spousta situací a klimat, do nichž se boty Toms nehodí – jsou ovšem jediným produktem, které firma Toms rozdává. A jak jsem viděla v Keni, často končí v rukou lidí, kteří už nějaké boty mají, zato jim chybí přívod elektřiny nebo čistá voda.“

Svou zásadní roli by mohl UBI sehrát i v otázce péče. Epidemie koronaviru opět zvýraznila, že právě péče o blízké nejčastěji dopadá na ženy, které na to příjmově i společensky dlouhodobě doplácejí. Nepodmíněný základní příjem by znamenal, že se neplacená pečovatelská práce stane činností, která je konečně ohodnocena, a její vykonavatelky by tak nemusely mít strach ze závratných existenčních nejistot.

Ke všem těmto příkladům je třeba přidat ještě jeden rozměr – a to budoucnost práce jako takové. Během let je čím dál více profesí automatizováno. Na první pohled se zdá, že půjde především o ty rutinní, ale jak trefně poznamenává Martin Ford ve své knize Roboti nastupují, důležitější kritérium je, zda je činnost prediktabilní – čili jestli je možné osvojit si ji podrobným záznamem úkonů a nastudováním záznamů. Práce splňující toto kritérium pak mohou být teoreticky všechny. Právě automatizace může přemýšlení o UBI výrazně uspíšit.

Z čeho se to zaplatí?

Argumenty pro UBI mohou být lákavé, ale je tady samozřejmá otázka, z čeho se to zaplatí. Možností je celá řada a Lowreyová spíš nastiňuje možné cesty, než že by prosazovala jednu konkrétní. Variantou je zrušení sociálních programů a jejich nahrazení právě UBI (což by ovšem mohlo znamenat, že ti, kteří potřebují vysoce nadstandardní péči, by sítem přístupu „pro každého stejně“ propadli). Možností je také větší zdanění nejbohatších, daň ze znečištění prostředí, daň z majetku, zrušení daňové slevy na hypotéční úroky… Podle Lowreyové by kombinace řady podobných kroků mohla vést k alokaci potřebných peněz. Tady hraje roli specifický americký kontext. Jak píše autorka: „Podle měřítek OECD jsme země s nízkou daňovou zátěží, i když se tak možná necítíme. Abychom mohli přijmout UBI, museli bychom se transformovat v sociálnědemokratický stát – a užívání UBI by tento náš status zpětně potvrzovalo –, se všemi daněmi a benefity, které k tomu patří.“

Autorka si uvědomuje, že takový proces by nemusel být konsenzuálně přijat. Další možný výrazný problém spojený s UBI je podle ní také potenciálně zvýšené rasové napětí, jež by mohlo posílit i protipřistěhovalecké nálady a restrikce. Při pohledu na současné Spojené státy se tento odhad navíc bohužel nejeví nerealisticky.

Víc než jen úmorná dřina

Je jasné, že UBI není lékem na všechny problémy, kterým čelíme. Některé může na nějakou dobu odsunout, jiné zvýraznit a také může vytvořit problémy nové. Přesto se však jedná o koncept, který je třeba brát vážně. Argumenty jako snížení chudoby, sociální deprivace, zlepšení duševního zdraví, vytvoření určité základní životní jistoty, že člověk během kritického období nespadne na dno, nebo prostě „jen“ vědomí, že se člověk může věnovat svým blízkým, nejsou rozhodně nijak zanedbatelné. A pokud se bavíme o tom, že nám ve sledu zdrcujících zpráv a odhadů chybí vize, právě UBI je něco, co by mohlo současné uvažování o sociální politice výrazně vzpružit. Je samozřejmě pravda, že práce hraje v našem životě podstatnou roli, ale UBI ji nemusí „zrušit“; spíš ukázat, že řada z nás má i jiné možnosti než jen úmornou dřinu bez vyhlídky na zlepšení. Úvodní otázka se tak stále nenechavě vrací: Co byste dělali, kdyby bylo o váš příjem postaráno?

Autorka je publicistka, scenáristka a spisovatelka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies