Dokument Vítejte v Čečensku ukazuje snahu o vyhlazení queer komunity ve východní Evropě

V Čečensku v posledních letech stát pronásleduje, mučí a zabíjí LGBTQ+ osoby. Dokument o aktivistech, kteří se je snaží dostat ze země, připomíná thriller, v němž jde skutečně o život.

„Otec mě určitě zabije,“ zní jedna z prvních vět filmu Vítejte v Čečensku. Během telefonátu s krizovým koordinátorem ruské lidskoprávní organizace LGBT Network Davidem Isteevem ji chvějícím se hlasem pronese čečenská teenagerka Anja. Její rodina se nedávno dozvěděla, že je lesba. Člověk s menšinovou sexuální orientací představuje pro tradiční čečenskou rodinu hanbu, která může být smyta leda krví. Navíc kdo ignoruje policejní výzvu nahlásit homosexuálního rodinného příslušníka, může být sám stíhán.

Dokud budou naživu

Úsilí dostat dívku včas ze země, a tím jí zachránit život, tvoří hlavní dějový rámec filmu, oceněného v Sundance i Berlíně a představeného také na festivalu Jeden svět. Paralelně se schůzkami natáčenými za přísných bezpečnostních opatření skrytou kamerou nebo mobilem a s nervy drásajícím překračováním státních hranic sledujeme i životy dalších lidí, kterým se z Čečenska s pomocí sítě tamějších i zahraničních queer aktivistů podařilo uniknout. Opuštění vlasti ale neznamená vítězství. Dokud budou naživu, budou zostuzovat svou rodinu a představovat hrozbu pro čečenský státní aparát. Coby očití svědci policejní brutality mohou vypovědět, že jsou v zemi s posvěcením ruských federálních úřadů rozsáhle porušována základní lidská práva. Jejich pocit strachu a ohrožení, který režisér David France dokáže kontaktním snímáním a záměrně dishamormonickým hudebním podkresem přenést i na diváka, tak přetrvává, i když se nacházejí stovky kilometrů od míst, kde čelili zastrašování, ponižování a fyzickým útokům.

Tolerance dění v Čečensku by mohla vést k rozšíření čistek do dalších zemí. V Ingušsku, Dagestánu a zřejmě i dalších autonomních ruských republikách již ostatně ke snahám o eliminaci sexuálních menšin dochází.

Kromě nepolevujících obav o život ovšem se sociálními herci zažíváme i vzácné momenty zklidnění a intimity. Když například jeden z přeživších vypráví o brutálním bití, kterému byl vystaven v čečenském vězení, díky pohotovosti kameramana sledujeme, jak mu partner něžně pokládá ruku na zmrzačenou nohu. Filmařům se tak přes frenetické tempo vyprávění, dané i tím, že uprchlíci musí neustále měnit svá útočiště, daří vytvářet citlivé portréty lidí, kteří touží po bezpečí a možnosti svobodně vyjadřovat své city.

Anjina pozice je zvlášť ožehavá, protože její otec je vysoce postaveným členem vlády. A není přijatelné, aby se v okolí prezidenta Ramzana Kadyrova pohyboval muž tolerující dceřinu menšinovou sexuální orientací. Byl to právě Kadyrov, kdo v roce 2017 únosy, věznění a mučení queer osob inicioval. Stalo se tak poté, co byly při jednom drogovém zátahu zabavena videa a fotky s gay pornografií. Ve snaze o „očistu“ čečenské společnosti začalo masivní zatýkání, vyslýchání a zavírání lidí do táborů připomínajících koncentráky. Mnozí, mimo jiné populární zpěvák Zelim Bakaev, zmizeli beze stop.

Homosexuály nepronásledujeme a ani tu nejsou

France svůj investigativně pojatý dokument zakládá převážně na vlastních filmových záběrech, jejichž bezprostřednost snímku dodává na důrazu. Oproti filmům Jak přežít mor a Smrt a život Marshy P. Johnson, v nichž zkoumal queer aktivismus z historické perspektivy, tentokrát předkládá důkazní materiál k probíhající kauze. Vhodně volenými kontextovými vsuvkami nicméně osvětluje i širší kulturní a politické souvislosti. Poukazuje na uzavřenost čečenské společnosti nebo autoritářské rysy Kadyrovova vládnutí. Všímá si také faktu, že Kadyrovovým blízkým přítelem a velkým vzorem je Vladimir Putin.

Kadyrov i Putin odmítají, že by docházelo k honům na homosexuály. Podle čečenského vůdce v zemi ostatně ani žádní nejsou. Opak sugestivně dokládá další typ převzatých záběrů, s nimiž France pracuje. Film prokládá amatérskými videi, na nichž jsou zaznamenány konkrétní případy bití, znásilňování i vražd homosexuálů. V některých případech jde o natolik znepokojující výjevy, že slyšíme pouze zvukovou stopu. Obraz není těžké si domyslet. Nejde přitom jen o důkazy, že oba státníci lžou. Na základě zachycených zvěrstev lépe chápeme, proč některé ze stíhaných osob stále vytrhávají ze spánku noční můry a proč zažívají úzkostné stavy při myšlence, že by je někdo mohl poznat.

Aby nedošlo k vyzrazení identity natáčených, přistoupil France k bezprecedentnímu kroku. Uvědomoval si, že kdyby vypovídajícím osobám pouze rozmazal tváře a pozměnil hlasy, bude pro diváky obtížné se na ně emocionálně napojit. Chtěl, aby mohli vyprávět své příběhy a zároveň si uchovat svou lidskost. Využil proto moderních technologií a více než dvacítce sociálních herců nechal vytvořit digitální „masky“. Vidíme sice tváře, ale ty ve skutečnosti patří dobrovolníkům z řad amerických queer aktivistů. Nutnost vydávat se na veřejnosti za někoho jiného, která omezuje životy gayů, leseb a translidí z celého světa, se tak odráží i v použité technologii.

Z Čečenska se teror rozlévá do dalších zemí

Pouze v jednom případě, který zároveň patří k nejsilnějším momentům filmu, dochází k sejmutí zmíněné masky. Jde o Maxima Lapunova, který o situaci homosexuálů v Čečensku jako první veřejně promluvil a rozhodl se zároveň podat trestní oznámení proti čečenským úřadům. France se po celou dobu pohyboval s kamerou v jeho blízkosti a mohl jej tak povýšit na jednu z ústředních postav filmu. Díky tomu Vítejte v Čečensku neukazuje pouze útěky a skrývání se, ale také rezistenci a neochotu smířit se s pácháním krutostí namířených proti určité skupině obyvatel.

Lapunov na své tiskové konferenci upozorňuje, že by tolerance dění v Čečensku mohla vést k rozšíření čistek do dalších zemí. V Ingušsku, Dagestánu a zřejmě i dalších autonomních ruských republikách již ostatně ke snahám o eliminaci sexuálních menšin dochází. Ve všech případech se tak děje s vědomím Putina, který nenávist vůči LGBTQ+ komunitě přiživuje svými výroky i schvalovanými zákony. Na vině ale nejsou jen země východní Evropy. Závěrečné titulky prozrazují, že ruští aktivisté z Čečenska zatím evakuovali přes 150 nepohodlných osob, z nichž 44 obdrželo uprchlické vízum v Kanadě. Spojené státy nepřijaly ani jednoho. Z politických a ekonomických důvodů přitom ani evropští lídři od Ruska nevyžadují, aby za situaci v Čečensku, která je z hlediska lidských práv dlouhodobě kritická, převzalo zodpovědnost.

Film natáčený od srpna 2017 do začátku loňského roku tak zprostředkovává problém nejen velmi aktuální, ale zároveň stále rozsáhlejší. Je proto dobře, že se jej France nesnaží završit katarzí a nabídnout divákům falešnou naději. David Isteev v závěru naopak připouští, že se situace během uplynulého roku zhoršila a je pro něj stále těžší získávat finanční a logistickou pomoc zahraničních partnerů. Přes zjevnou vyčerpanost a frustraci ale nehodlá svůj boj vzdát. Jak s odhodláním v hlase dodává: „Tenhle příběh si zaslouží pořádný konec.“

Cílem naléhavého, ale zároveň vnímavě natočeného dokumentu je zvýšit informovanost veřejnosti a požádat ji o pomoc, kterou politici lidem v Čečensku zatím nabídnout nedokázali. V případě zájmu můžete podpořit přímo některou z ruských lidskoprávních organizací (Russian LGBT Network, Moscow Community Center), případně se zapojit do kampaně spuštěné tvůrci filmu na stránkách WelcomeToChechnya.com.

Film Vítejte v Čečensku bude uveden ve středu 5. srpna v Kasárnách Karlín v rámci akce Mezipatra na Prague Pride 2020.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies