Foto Nrbelex, Wikimedia Commons (CC BY-SA 2.5)
Americký časopis Harper’s Magazine zveřejnil otevřený dopis, v němž se řada známých spisovatelů, intelektuálů a aktivistů vymezuje proti „neliberálním“ trendům, které podle nich ohrožují svobodu slova a uvažování. Mezi signatáři nechybí J. K. Rowlingová, Margaret Atwoodová, Salman Rushdie nebo Noam Chomski. Dopis upozorňuje na rozmach cenzury ve veřejné debatě, kdy „redaktoři jsou vyhazováni za kontroverzní příspěvky, knihy jsou stahovány z prodeje za údajnou neautentičnost (…) profesoři jsou propouštěni za četbu určitých knih v hodinách, výzkumníci jsou vyhazováni za citování odborné literatury“. V závěru dopisu autoři argumentují, že „způsobem, jak vzdorovat škodlivým názorům, je jejich odhalení, argumentace a přesvědčení oponentů, nikoliv snaha tyto názory umlčet či ignorovat“. Požadují proto prostředí, ve kterém je možné pěstovat „dobře míněný nesouhlas“ bez rizika přísných profesionálních konsekvencí.
Současnou krizi „politické korektnosti“ není třeba spatřovat v jakési mytické hysterii levicových liberálů, ale spíše v krizi západní veřejnosti bortící se pod tíhou neoliberalismu.
Přestože je dopis napsaný abstraktním, neurčitým jazykem až na hranici srozumitelnosti jeho kritického argumentu, je jasně namířený proti radikální i liberální levici a jejím bojům za práva menšin. Byť by se většina signatářů dala označit za zástupce liberální či progresivní levice, z dopisu čiší konzervativní lpění na statu quo a nepochopení problémů stojících za veřejnými protesty. Jednoho až zarazí, že se autoři (honosící se mnohdy tituly z nejprestižnějších světových univerzit) nesnaží problém pochopit, a místo toho volají jen po jeho odstranění, čímž dělají vlastně to, co sami kritizují. Přitom by ve svých dílech mohli najít mnoho výchozích bodů pro mnohem trefnější kritiku. Současnou krizi „politické korektnosti“ totiž není třeba spatřovat v jakési mytické hysterii levicových liberálů, ale spíše v krizi západní veřejnosti bortící se pod tíhou neoliberalismu.
Krize sociality a neoliberální smluvní vztahy
V současném neoliberálním prostředí volné hospodářské soutěže byly veškeré formy sociálních vztahů redukovány na vztahy ekonomické smlouvy, u nichž je zvykem, že jejich hladký průběh je právně vymahatelný. Příčinu tak není možné hledat v levicové ideologii bojující za práva menšin, ale v dominantní kapitalistické ideologii. Tím, že se všechny sociální vztahy jeví jako vztahy ekonomické, všichni si navzájem poskytujeme služby a zároveň jsme i klienti. Díky tomu je pak jakákoliv veřejná interakce hodnotitelná optikou užitku, který by měla přinést. Pokud interakce toto očekávání užitku nenaplní, je možné se obrátit na soud nebo jiného arbitra. Veřejné interakce s sebou tak začínají nést riziko zvýšených ekonomických nákladů, které musí všechny zúčastněné strany neustále kalkulovat. Pokud je riziko příliš vysoké, je lepší interakci vůbec neuskutečnit. Takto samozřejmě fungují ekonomické modely, nicméně sociální život podřízený této logice se propadá do všudypřítomné paranoie potenciálních žalob, stížností a bojkotů.
S tím pak souvisí i problém privatizace veřejného prostoru. V podstatě ubývá míst, kde je možné veřejnou debatu vést. Zatímco v minulosti probíhala veřejná debata mnohdy tváří v tvář a její vnitřní pnutí bylo nutné nějakým způsobem řešit (příkladem může být v Česku tolik populární veřejná aréna hospody), současná debata je vždy zprostředkovaná skrze sociální sítě či jiné platformy, a ať se nám to líbí nebo ne, sociální sítě veřejným prostorem nejsou. Jakákoliv jejich snaha je za veřejný prostor vydávat je pouhou snahou zbavit se odpovědnosti za zveřejněný obsah. V důsledku to působí tak, že provozovatelé sociálních platforem neručí za své uživatele, nicméně si přisvojují zisky plynoucí z jejich algoritmického sledování (známého také pod názvem big data). Uživatelé tak už nevystupují jako klienti, ale jako komodity. Případná cenzura pak probíhá nikoliv v zájmu ochrany veřejné debaty, ale v zájmu maximalizace ekonomických zisků.
Návrat „veřejnosti“
Podobně pak i současné univerzity přestávají být veřejným prostorem zprostředkovávajícím otevřenou debatu, ale stávají se tržními subjekty, které dodávají svým klientům (studentům) vzdělání. Jak v soukromém, tak i ve státním školství se finance univerzity přímo odvíjejí od počtu jejích studentů. Pod tíhou této logiky je pak pochopitelné, že se univerzity snaží potlačit jakékoliv kontroverzní myšlenky (z obou stran politického spektra), které by mohly mít za následek nespokojenost a případný odliv klientů. Jenže zatímco u výrobce limonád je v pořádku, že vyrábí pouze příchutě, které jdou nejlépe na odbyt, u institucí, jež mají produkovat argumenty pro veřejnou diskuzi, je takováto strategie katastrofální. Výsledkem je prostor radikální politické korektnosti, ve kterém je čím dál náročnější diskuzi vést. Nicméně cestou ven z této korektní bubliny by nemělo být omezení snahy menšin prosazovat svoje zájmy, ale snaha vytvořit veřejné platformy, kde nebudeme vystupovat jako klienti, ale jako občané, studenti nebo prostě jako lidé.
Cesty z tohoto bludného kruhu jsou jako vždy trnité. Určitě není možné požadovat návrat do doby „před internetem“, kdy si všichni dáme vzájemně pár facek a bude po problémech. Současné informační technologie poskytly hlas mnoha marginalizovaným skupinám a umožnily jim lépe se organizovat. Nicméně ty samé technologie akcelerovaly proměnu všech sociálních vztahů ve vztahy ekonomické, čímž společnost uvrhly do paralyzující totality trhu. Pokud chceme v budoucnu pěstovat svobodnou veřejnou debatu, musíme bojovat za návrat Veřejnosti s velkým V, nikoliv tlumit opoziční názory jak uvnitř, tak vně komunity. Připadá mi proto absurdní psát dopisy, jejichž jediným poselstvím je zmírnění kritiky. Kritika není problém, problém je strach z kritiky a především z jejích ekonomických důsledků.
Autor je ekonomický antropolog. Působí jako doktorand na FSV UK.