Luděk Kovář, Wikimedia Commons (CC BY-SA 1.0)
Tomio Okamura na své facebookové stránce oznámil, že sociální síť chce smazat jeho profil pro porušení pravidel komunity – údajně dostal tři varování v podobě upozornění na šíření pornografie, propagaci nacismu a také schvalování střelby do migrantů. Okamura se přitom odvolává na svobodu slova a svá ústavní práva, což je úsměvné v případě někoho, kdo celkem rutinně balancuje na hraně či za hranou vyvolávání nenávisti. A to nejen vůči uprchlíkům, etnickým menšinám, Evropské unii a jejím představitelům či představitelům jiných politických stran, ale například i vůči novinářkám.
Nejen slova, ale hlavně emoce
Před několika lety jsem na jeho profilu strávila poměrně dost času, když jsem sbírala materiál pro jeden svůj odborný článek. Zajímalo mě, jak Okamura rýsuje prostor politických identit. Šlo o to (velmi zjednodušeně), že Okamura operuje na dvou osách: na straně jedné je to osa „domácí – cizí“ a na straně druhé „přirozené – umělé“. Není úplně těžké si domyslet, že to, co je „domácí“ nebo „naše“, je zároveň často „přirozené“, a tím pádem také správné a hodné ochrany. No dobře, řeknete si, ale to jsou celkem neškodné binární opozice, které rozhodně nepoužívá jen Okamura. A máte samozřejmě pravdu. Hlavní rozdíl mezi Okamurou a umírněnějšími aktéry ale je, vedle četnosti očividných nepravd nebo manipulací, také v emocionalitě a naléhavosti, která je do jeho příspěvků vložena. Obsah textu se najednou stává vedlejším, důležitý je právě intenzivní prožitek evokovaný volbou expresivních jazykových prostředků a nálepkováním spojenců a nepřátel („diktát Bruselu“, „loupež historie“, stále populární „sluníčkáři“ apod.).
Facebook a jeho byznysový model byl zahradníkem, který umožnil Okamurovi růst a kvést.
V této souvislosti neuškodí připomenout, že to byla právě rétorika SPD, vedle materiálů z dezinformačních webů, která ovlivnila pana Jaromíra Baldu až do té míry, že spáchal pokácením stromů na železniční trať teroristický čin, jakkoliv naštěstí bez obětí na životech. Koneckonců možná i proto se Okamura a jeho Svoboda a přímá demokracie objevili v nedávno schválené Zprávě o projevech extremismu a předsudečné nenávisti na území České republiky za rok 2019 jako příklad úspěšné nenávistné rétoriky v české společnosti. Její úspěšnost ministerstvo vnitra ilustruje na celkovém nárůstu vyhrocených debat na nejrůznější témata a tenzí kolem nich. Jako příklad je možné uvést nejen již zmiňovanou xenofobii, ale i vyvolávání pocitu ohrožení „homosexualismem“, „genderovou ideologií“ nebo „klimaalarmismem“. Vnitro ale upozorňuje, že právě vyhrocené debaty ve virtuálním prostoru spolu s působením nejrůznějších dezinformačních platforem vedou k tomu, že se slovní půtky mění v otevřené vyhrožování. „Naprostá většina agresivního chování se odehrává na internetu, registrovány jsou ovšem i fyzické incidenty. V tomto směru existuje důvodná obava, že vlivem působení nenávistně orientovaných subjektů začne docházet k nebezpečným útokům, jaké jsou např. průběžně zaznamenávány v Německu,“ píše se ve Zprávě.
Kdo ohlídá zahradníka?
Případ Okamura, stejně jako případy dalších smazaných stránek nebo skupin, má ale ještě jednu dimenzi – a sice zase a znovu připomíná problém netransparentnosti procesu, jímž Facebook vyhodnocuje, které stránky překročily hranici závadnosti a proč. Facebook má svůj byznys model postavený na tom, že svým uživatelům ukazuje takový obsah, u kterého tráví čas, což může být samozřejmě obsah různorodý, od zahradničení nebo fotbalu až po chemtrails nebo střílení migrantů.
Pokud mají někteří lidé pocit zadostiučinění z toho, že Okamurovi hrozí smazání stránky, možná by neměli zapomínat ani na síť samotnou. Ta totiž roky umožňovala šíření nenávistného a strach vyvolávajícího obsahu, a to ve jménu zisku. To, že Facebook sehrál a sehrává významnou roli v roztáčení smrtící spirály eroze společností po celém světě, není žádná novinka. To, že je to právě emocemi nabitý obsah, který přitahuje uživatele sociálních sítí, rovněž není nic překvapivého. Již zmiňovaná zpráva o extremismu a předsudečné nenávisti zmiňuje virtuální prostor jako místo, kde bují nenávist vůči celé řadě skupin obyvatel a má potenciál se přelít i do fyzického světa.
Facebook a jeho byznysový model byl zahradníkem, který umožnil Okamurovi růst a kvést. Pokud teď Okamuru „vytrhne“, je skoro jisté, že jeho místo zaberou další, podobné „květiny“. Jakkoliv Tomio Okamura a jeho nenávistná rétorika představuje velký problém, Facebook samotný je z hlediska drolení společnosti problém daleko větší.
Autorka je politoložka.