Foto Majka Schillerová, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Kauzy se sexuálním podtextem bývají přitažlivé do té míry, že často přesáhnou i hranice běžné cílové skupiny konzumentů bulváru. Aktuálně období okurkové sezóny zaplňuje love story muzikálové celebrity Bohuše Matuše a jeho mladičké přítelkyně. Na sociálních sítích se tento vztah stává terčem ironických poznámek, zasvěcených komentářů z oblasti laické vývojové psychologie i laického právního vědomí. Matuš ve své křečovité potřebě zviditelnit se vlastně nezamýšleně artikuluje a dostává do obecného diskurzu fenomén, s nímž se díky své profesi setkávám už léta.
Z prostředí bez jistot
Asi nejohroženější populační skupinou jsou dívky v období puberty a adolescence. V kontextu zažitých sociálních stereotypů jsou zranitelné nejen z hlediska svého pohlaví (to není třeba rozebírat), ale také z hlediska psychosociálního vývoje. V tomto období dochází k intenzivní potřebě separace, a pokud separační proces neprobíhá optimálně, například kvůli nestabilnímu rodinnému zázemí, míra ohrožení se zvyšuje. Zároveň nejsou dívky v tomto věku již chráněné zákonem – od patnácti let pohlavní styk není trestným činem. Typicky si můžeme představit šestnáctiletou dívku vyrůstající v rodině bez pevných a bezpečných vztahových vazeb, kde se již dříve mohly objevovat problémy, které bychom na úrovni chování popsali jako výchovné. Čím méně podpory prožívá ve svých základních vztazích, tím snadněji se stává obětí toxických vztahů, o kterých je tu řeč. Často se jedná o dívky, v jejichž minulosti bychom dohledali traumatizující zkušenosti – od opakovaného stěhování a změn prostředí a vztahových figur až po zanedbávání a zneužívání. Nezanedbatelnou roli zde hraje také intelektová úroveň, schopnost reflektovat sebe samu ve vztazích a prožitek sebeúcty, nebo spíše jejich absence.
Pokud vyabstrahujeme to podstatné, co dělá toxický vztah toxickým vztahem, najdeme významnou shodu.
Všechny tyto faktory vytvářejí prostor pro navazování nestandardních partnerských vztahů. Někdy se jedná o vztahy vrstevnické, které – i když mohou mít nežádoucí podobu (například útěky z domova v intenzivní touze po romantice a dobrodružství) – vlastně nějakým způsobem plní svou vývojovou roli. Problém nastává, když se na scéně objeví dospělý muž. Často slýchám od svých klientek: „My už se s přítelem známe dlouho.“ Bývá to zpravidla někdo, kdo se pohybuje v prostředí rodiny, v extrémním případě to může být bývalý partner matky, nepokrevní příbuzný nebo rodinný „přítel“. Takový člověk vyplní svou přítomností prostor, který vzniká v nepevné síti rodinných vztahů a nevyhnutelně se začne chovat jako pečovatel a současně jako milenec. Pečovatelskou roli obvykle markýruje s nasazením – přesně jako když Bohuš Matuš v rozhovoru z letošního roku ujišťuje své publikum, že Lucinka má na miminko ještě čas a hlavně si musí udělat maturitu.
Pečovatel i milenec
Pečující role dospělého je ovšem pouze verbalizovaná, ale o co skutečně jde, je uspokojování jeho potřeb. Kontaminuje tak obecnou představu o bezpečném vztahu dospělý – dítě, v němž by měly být vždy potřeby dítěte uspokojovány primárně a dítě by v žádném případě nemělo být nástrojem uspokojování potřeb dospělého. Námitka, že šestnáctiletá dívka již není dítětem a může navazovat sexuální vztahy, je relevantní – ovšem nikoliv tehdy, když její partner současně přebírá i rodičovskou roli, například omlouvá její nepřítomnost ve škole. Tyto vztahy však nelze redukovat pouze na sexuální rovinu. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o svého druhu iniciační zkušenosti, které mohou být oboustranně cenné.
Nebezpečí spočívá v překrývání rolí a upevňování mocenské pozice. V mnoha příbězích na toto téma se pravidelně objevují muži, kteří selhávají ve vývojových úkolech dospělosti, a pro které je tedy snadnější upoutat nedospělou a navíc – jak bylo popsáno výše – ohroženou dívku. Ta se pak pod jeho vlivem zcela odklání od rodiny a dalších významných pilířů svého věku: běžných vrstevnických vztahů, školy, aktivních zájmů. Prožitek takového vztahu bývá velmi intenzivní – osudová láska proti celému světu, hlavně proti rodičům. Dívka zažívá pocit exkluzivity. To je však jen iluze, často sice krátkodobá, zato s dlouhodobými důsledky.
Toxický vztah
Na první pohled může paralela bulvární romance s příběhy toxických vztahů ohrožených dívek pokulhávat. Vždyť Bohuš Matuš je veřejně známý člověk, řekněme víceméně zakotvený ve většinové společnosti, a Lucie je sice nezletilá, ale vyrůstala v úplné, patrně středostavovské rodině. Ale pokud vyabstrahujeme to podstatné, co dělá toxický vztah toxickým vztahem, najdeme významnou shodu. V první řadě jde o konflikt rolí – Matuš se symptomatickým nadužíváním zdrobnělin o své partnerce veřejně hovoří jako o dítěti, o které je potřeba pečovat. To spolu s dalšími faktory, jako je věkový rozdíl a společenské postavení, fixuje nerovnost jejich vztahu, tedy její závislost a jeho mocenskou pozici. Překrývání role pečovatele s rolí milence, absolutní ztráta hranic a sexualita, která způsobem realizace neodpovídá věku, přitom může u dívek bez kvalitního vztahového zázemí vést k masivnímu vnitřnímu konfliktu, jehož důsledky mohou mít dlouhodobý negativní vliv na jejich další vývoj.
Bulvární propírání intimních záležitostí by mohlo být k smíchu, kdyby se jednalo o konsenzus dospělých aktérů. Ale v tomto případě figuruje nedospělá dívka, která netuší (anebo v horším případě už tuší), jakou roli v tomhle bizarním příběhu vlastně hraje a že je zneužívána k oživení kariéry svého partnera. Naivita odpovídající věku přitom udržuje toxické vztahy v chodu, a proto je nelze omlouvat relativizací individuálního vývoje („někdo to má srovnané už v šestnácti“ a podobně). Hranice patnácti let navíc neznamená, že se děti úderem patnáctých narozenin skokem posunou do dospělosti. Ztráta naivity nebo nevinnosti je cena, kterou platíme za získávání životních zkušeností. Když vlivem okolností získáme některé zkušenosti předčasně, může ta cena být příliš vysoká.
Autorka je psycholožka.