Hrdina pro každého. George Orwell mezi životem, literaturou a kultem

Americký literární historik John Rodden vydal novou orwellovskou monografii, v níž zkoumá vztah mezi Georgem Orwellem jako psychofyzickou bytostí, spisovatelem a kultem.

„Jelikož jisté luxusní zboží – například silná auta, kožichy, jachty, letní sídla a bůhvíco ještě – zcela zjevně nemůže být dopřáno všem, pak je lepší, aby je neměl nikdo,“ napsal v jednom eseji George Orwell. Jeho poslední dva romány (Farma zvířat a 1984) z něj navzdory tomu udělaly jednu z ikonických postav antikomunismu. Životu, dílu a odkazu George Orwella, vlastním jménem Erica Arthura Blaira, se věnuje nová kniha amerického literárního historika Johna Roddena Becoming George Orwell (Stávání se Georgem Orwellem). Nejde o první knihu, kterou Rodden, významný orwellovský badatel a editor cambridgeských průvodců po Orwellově díle, o anglickém romanopisci napsal. Svým způsobem se Rodden v aktualizované verzi vrací k tématu své knihy The Politics of Literary Reputation: The Making and Claiming ‘St. George’ Orwell z roku 1989, přičemž se zaměřuje na rozdíly mezi Blairem, Orwellem a „Orwellem“. Tedy na odstup mezi mužem, spisovatelem a legendou, která vznikla především na základě jeho dvou posledních velkých prozaických děl.

Kdyby žil Orwell jen o málo déle, musel by se nějak postavit například k mccarthismu, čímž by se pro část svých pozdějších následovníků stal nepřijatelným.

Orwellově dětství se Rodden takřka nevěnuje a vede nás přes Eton, kam se Orwell dostal díky stipendiu, rovnou do Barmy. Právě tam totiž namísto univerzitního studia strávil pět let jako koloniální policejní důstojník. Vyvinul si tak doživotní odpor k imperialismu a rasismu a do značné míry i k oficiální britské společnosti jako takové. Po návratu do Evropy se rozhodl stát se spisovatelem, což se mu po řadě peripetií, které z velké části popsal ve svých knihách, podařilo. Prakticky po celá třicátá léta se pak pokoušel vytvořit „velký naturalistický román s nešťastným koncem“, protože právě to považoval za vrchol a smysl literatury. Mezitím ale napsal řadu reportáží a esejů, jež navzdory jeho představám o literatuře založily jeho literární slávu a které jsou důkazem jeho jazykového mistrovství.

Životní dílo?

Teprve ve Španělsku, kam odjel bránit republiku proti Frankovým vzbouřencům, se stal socialistou a účast v občanské válce v řadách POUM (Dělnická strana marxistického sjednocení), popsaná v knize Hold Katalánsku, z něj také udělala antikomunistu. Rodden se věnuje Orwellově esejistice, dokonce ji sám označuje za formu, kterou ovládl nejsuverénněji, a některé eseje analyzuje velmi zevrubně. Přesto je zřejmé, že také on sám považuje za vrchol jeho díla dva poslední romány a k nim také celý Orwellův příběh směřuje.

Farmu zvířat dokončil už v února 1944, ale knihu napadající válečného spojence nechtěl nikdo vydat, a tak vyšla až 17. srpna 1945. Orwell zatím s vypětím všech sil dopisoval 1984, zatímco jej zabíjela tuberkulóza. Román byl vydán v červnu 1949 a 21. ledna 1950 Orwell zemřel. Kniha vyšla v době, kdy se studená válka stávala pěkně horkou – a 1984 na její kulturní frontě zapůsobila jako bomba. Stala se hitem, a jak prohlásil historik Isaac Deutscher, také „ideologickou superzbraní“ ve studené válce.

Díky Orwellově „včasné“ smrti si mohl jeho dědictví nárokovat kdekdo – na jedné straně socialisticky laděné eseje a reportáže, na druhé dva antikomunistické romány. Jak případně komentuje Rodden, kdyby žil Orwell jen o málo déle, musel by se nějak postavit například k mccarthismu, čímž by se pro část svých pozdějších následovníků stal nepřijatelným. Díky své smrti se mohl spisovatel, který chtěl zakázat luxus, stát hrdinou socialistů, liberálů i konzervativců.

Zmatený odkaz

Přes exaltovanost, přehnané aktualizace a občas zavádějící odbočky, je první část Roddenovy knihy zajímavá. Když se ale text přehoupne do části věnované legendě a odkazu, stane se divoce spekulativním, plným osobních vyznání, která mnohdy mají s orwellovskou legendou, natož s Georgem Orwellem jen málo společného. Dvě kapitoly plutarchovských paralelních životopisů, v nichž Rodden Orwella srovnává s polsko-židovským, francouzsky píšícím emigrantem Jeanem Malaquaisem, autorem románů Javánci (1939, česky 2012), o kterém Orwell patrně nikdy neslyšel, a Albertem Camusem, působí značně samoúčelně.

Občas se Rodden nehezky sekne, například když klade komunistické převzetí moci v Československu do března 1948. A nahodile působí i kapitola věnovaná Orwellově recepci americkými liberálními katolíky (proč ne třeba mezi východoevropskými odpůrci komunistických režimů?). Orwellovo sepětí s křesťanskými ctnostmi a blízkost ke katolicismu, jak je Rodden líčí, působí nepřesvědčivě a vyvolávají dojem, že jde hlavně o plod Roddenova vlastního katolicismu. Poslední kapitoly jsou pak spíš orwellovsky inspirovanými eseji. Ta s názvem Proč nejsem socialistou přináší chaotické osobní vyznání, v němž Rodden mimo jiné jedním dechem mluví o socialismu v SSSR a socialismu u NSDAP – do jejíhož názvu se socialismus dostal (proti Hitlerově vůli) při přejmenovávání původní Deutsche Arbeiterpartei v roce 1920 čistě z utilitárních důvodů. Patrně na vrub omezené znalosti politických dějin jde Roddenovo přihlášení k sociální demokracii, která ovšem byla po většinu 19. a 20. století synonymem socialistického hnutí. Jeho varování před utopickými aspiracemi zní v době, které se jich zoufale nedostává, absurdně.

Teprve v závěru otevře Rodden téma Orwellova „seznamu kryptokomunistů a souputníků“, který spisovatel nedlouho před smrtí svěřil přítelkyni pracující pro britskou vládu. Ten způsobil menší skandál v roce 1996, když se informace o seznamu dostaly na veřejnost, a ještě větší v roce 2003, kdy byl kompletně zveřejněn. Rodden Orwellovo rozhodnutí hájí dost hloupě – tvrdí, že to je podobné jako poskytnout editorovi soupis lidí, kteří nejsou vhodní kandidáti pro recenzi knihy. Orwell nebyl idiot a muselo mu být jasné, že následky podobných obvinění mohou být v době studené války daleko větší. Závažnosti svého činu si byl nepochybně vědom, ale vzhledem k tomu, co tehdy viděl ve východní Evropě, a při vědomí smutného osudu svých španělských soudruhů, jej nejspíš považoval za legitimní.

Orwellovská střízlivost

Na to, aby kniha mohla být skutečně skvělá, je Rodden v první části trochu příliš fascinovaný svým předmětem a v druhé vlastními aspiracemi. V mnohém Orwella dokáže hodnotit s odstupem a pak je nadmíru trefný. „Byl velký spisovatel, slušný člověk a podle všeho dobrý a věrný přítel. Současně tento donkichotský a neoblomný muž nebyl žádný světec, byl poznamenaný antisemitismem, nejednoznačným vztahem k homosexuálům a nesnášel feminismus“ – taková charakteristika je stručná a výstižná. Tvrzení, že Orwell byl „nejdůležitější spisovatel po Shakespearovi a nejvlivnější, který kdy žil“, jsou ale přepjatá, byť Rodden připouští, že nemíří na kvality Orwellových románů, ale na jeho „kulturní impakt“. Jeho panegyriky jsou ale nakonec hlavně otravné, protože opakují stále tytéž informace – kdy vyšla Farma zvířat, kdy 1984 a jak se trefily do studené války.

Přiměřenější hodnocení by bylo, že Orwell měl v druhé půlce dvacátého století enormní vliv, ovšem tou částí svého díla, kterou nelze považovat za vrcholnou. Navíc z něj právě tento vliv udělal v očích mnoha lidí monochromatického studenoválečníka a antikomunistu, v případě jeho pravicových obdivovatelů, kteří neznají než dva jeho poslední romány, dokonce antisocialistu. Orwell do určité míry nepochybně studenoválečníkem byl, byť se jeho důvody mohly diametrálně lišit od důvodů jeho konzervativních obdivovatelů. Nakonec to on byl původcem obratu „studená válka“, který použil už v roce 1945, tedy dříve, než fakticky začala. Ani tak ale nelze 1984 redukovat na varování před „rudým nebezpečím“, protože z řady jeho dalších textů je patrné, že chtěl poukázat na negativní stránky moderního byrokratického státu jako takového.

I v Československu žila v meziválečném období řada osobnosti levicové kultury, jejichž vystřízlivění ze sovětského mýtu lze srovnávat s Koestlerovým, Siloneho nebo Orwellovým (byť ten nikdy nebyl komunistou). Patřili k nim třeba Záviš Kalandra, Karel Teige nebo Josef Guttmann. První byl po roce 1948 popraven, druhý zemřel v podstatě usmýkán komunistickým režimem, třetího zachránila emigrace v roce 1939. Jejich zkušenost z třicátých let, podobně jako ta Orwellova ze Španělska, byla ale nepřenositelná. Po válce se zdálo, že se otevírá nový svět a čeští komunisté byli z velké části přesvědčeni, že k socialismu mohou dojít jinou než ruskou cestou, kterou ve skrytu duše považovali za zaostalou. George Orwell bývá často uváděn jako důkaz, že lze (vždy?) včas prohlédnout. Ve skutečnosti ale přiznat si omyl je (vždy) mnohem těžší, než do něj upadnout. To ukazuje i dočasnou náklonnost řady intelektuálů, včetně Václava Bělohradského nebo Gáspára Miklóse Tamáse, k neoliberálnímu projektu po roce 1989. Orwell prošel unikátní cestou, která mu dodnes umožňuje zůstat hrdinou na obou stranách politického spektra, jen je k tomu potřeba vždy účelově vytěsnit dobrou polovinu jeho tvorby.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies