Foto Studio Incendo (CC BY 2.0)
Na konci června vstoupil v Hongkongu navzdory masovým protestům v platnost nový zákon o národní bezpečnosti, jehož prostřednictvím se dosud částečně autonomní teritorium dostalo de facto pod přímou kontrolu čínské vlády. V reakci na novou širokou definici protistátních aktivit a drakonickou výši hrozících trestů se hongkongské prodemokratické hnutí začíná odmlčovat a schyluje se k emigraci mnoha firem i soukromých osob.
Zákon s utajeným obsahem
Závažnost a zlověstný charakter nového zákona asi nejlépe vystihuje skutečnost, že až do jeho přijetí nikdo netušil, co je v něm vlastně napsáno – a to včetně propekingské vrchní představitelky Hongkongu Carrie Lam, jejíž administrativu začala kvůli zpackané reakci na loňské protesty čínská vláda stále více obcházet a řešit záležitost problémového teritoria přímo. Zákon je zaměřen na potírání separatistických a teroristických aktivit, podvracení státu a spolupráci se zahraničními aktéry a zjevně je určen pro potírání prodemokratických protestů. Stíhat je možné i přečiny typu skandování zakázaných sloganů či poškození vozidel MHD, a v některých případech hrozí pachatelům i doživotní vězení.
Protesty vůči novému zákonu o národní bezpečnosti sice ještě zdaleka nejsou u konce a Peking může být terčem dalších sankcí ze strany USA či dalších zemí, ale i tak je zjevné, že se čínské vládě podařilo prodemokratické hnutí zašlapat do země.
Zákon také zavádí možnost vydání pachatelů do pevninské Číny, přičemž se vztahuje na kohokoliv včetně lidí, kteří se vůbec nenacházejí v Hongkongu ani nejsou jeho občany, a kromě jiného tak funguje jako odstrašující prostředek pro zahraniční kritiky Pekingu, členy nevládních organizací působících v Číně apod. Na jeho uplatňování má dohlížet nově zřízený Výbor pro ochranu národní bezpečnosti, který se zodpovídá pouze Pekingu, působí tajně a bez odpovědnosti vůči lokálním soudům. Hongkong tak minimálně po právní stránce ztrácí autonomii a v rozporu s pravidlem „jedna země, dva systémy“, zavedeným britsko-čínskou deklarací z roku 1984, se dostává se do přímé podřízenosti Pekingu.
Mlčení a strach
V bezprostřední reakci na přijetí zákona sice do ulic města znovu vyšly tisíce lidí a stovky z nich byly při protestech zatčeny, ale vzhledem k hrozícím trestům se prodemokratické hnutí rychle stáhlo do pozadí. Podniky podporující demonstranty začaly odstraňovat letáky, v ulicích se objevily billboardy propagující nová opatření, některé z místních firem jim vyslovily podporu a přední aktivisté začali ustupovat ze svých pozic. Lídr studentských protestů z roku 2014 Joshua Wong, který byl za své aktivity již dříve vězněn, rezignoval na svůj post v prodemokratickém politickém hnutí Demosisto a oznámil jeho rozpuštění, další z představitelů tzv. deštníkové revoluce Nathan Law obratem uprchl do Británie a stáhli se i další z prodemokratických politiků.
Situace tak začíná nepříjemně připomínat vlnu perzekucí v pevninské Číně po nástupu generálního tajemníka Si Ťin-pchinga v roce 2012, kdy se po uvěznění mnoha kritiků režimu a utvrzení cenzury značná část liberálních akademiků, novinářů a umělců odmlčela a stáhla z veřejného života. Obavám hongkongských protestujících se ovšem nelze divit, protože zatímco dosud jim i přes tvrdé policejní represe hrozily „jen“ procesy a tresty udělované hongkongskými soudy, teď jsou vystaveni přímému teroru autoritářského režimu, který své kritiky bez okolků nechává mizet v pracovních táborech a stále silnější vliv uplatňuje i v zahraničí. Pro mnohé tak jediným východiskem zůstává emigrace a zdá se, že alespoň některé státy jim vyjdou vstříc.
Tchaj-wan nebo Británie
Asi největší pozornost je v tomto směru upřená na Británii. Té mnozí kritici důvodně vyčítají, že po více než století koloniální nadvlády nechala občany Hongkongu napospas Pekingu a nedokáže si vynutit dodržování zmíněné britsko-čínské deklarace, která v roce 1997 vedla k předání teritoria pod čínskou kontrolu. Tehdy si tamní obyvatelé mohli pouze požádat o takzvaný British National Overseas Passport (BNO), který umožňuje bezvízové cestování do Británie, ale nevztahuje se na děti držitelů a není podkladem pro britské občanství.
Britský premiér Boris Johnson však na začátku července v reakci na utužování represí prohlásil, že prostřednictvím speciálního vízového nařízení umožní přesídlení do Británie nejen přibližně 350 tisícům aktuálních držitelům BNO pasu v Hongkongu, ale i dalším 2 500 000 občanům teritoria, kteří na něj mají teoreticky nárok. Po šesti letech pobytu v Británii by navíc měli mít možnost požádat o tamní občanství. Je s podivem, že vláda postavená na brexitu a odporu k imigraci najednou projevuje ochotu k přesídlení až tří milionů lidí, ale nejspíš tu hraje roli i fakt, že nabídky využije jen malá část z tohoto počtu, a také touha po vysoce vzdělaných a podnikavých migrantech z Hongkongu. Podobně k celé věci ostatně přistoupila i australská vláda, která pro změnu oznámila jednodušší vstupní podmínky a cestu k občanství pro hongkongské studenty, kvalifikované pracovníky a jiné potřebné talenty, spolu s možností přesídlení hongkongských firem.
V americkém Kongresu předložili republikánský senátor Marco Rubio a demokrat Bob Menendez návrh zákona, který by členům prodemokratického hnutí v Hongkongu s důvodnými obavami z perzekuce dal nárok na uprchlický statut. A konečně, ochotu přijmout emigranty dal už dříve najevo i Tchaj-wan, který otevřel speciální vládní kancelář pro pomoc hongkongským disidentům a podnikatelům zvažujícím přesídlení. Tchaj-wan je také podle čerstvého průzkumu magazínu Foreign Policy nejčastěji zvažovanou lokalitou k emigraci – jako první možnost ho uvedlo 29 procent oslovených obyvatel Hongkongu. Následovala Kanada, Austrálie a poté kupodivu pevninská Čína, kterou jako zvažovanou destinaci uvedlo 12 procent respondentů. Pro úplnost je potřeba uvést, že emigrace z Hongkongu v důsledku strachu z čínského vlivu není žádnou novinkou a už mezi lety 1984 a 1997 opouštělo město až 66 tisíc lidí ročně, což vhledem k celkovému počtu obyvatel Hongkongu (aktuálně 7,4 milionu lidí) není zanedbatelné číslo.
Bez TikToku a lidských práv
Kromě skutečné či zvažované emigrace obyvatel patří k zatím nejviditelnějším dopadům nového zákona i odchod technologických firem a změna jejich přístupu k hongkongské vládě. Jako jedna z prvních paradoxně zareagovala sociální síť TikTok (vlastněná mateřskou čínskou společností ByteDance), která v Hongkongu přerušila provoz své aplikace. Google, Microsoft, Twitter, Zoom a Facebook (včetně své aplikace WhatsApp) pak oznámily, že tamním úřadům přestanou na požádání vydávat data svých uživatelů.
Proti úplnému odchodu a radikálním protiopatřením IT firem ovšem kromě ušlého zisku hraje i fakt, že Hongkong je díky své geografické poloze uzlem mnoha podmořských kabelů a datových center, a v potaz je potřeba brát i situaci IT průmyslu v pevninské Číně – pro server TechCrunch tak například někteří z místních IT podnikatelů uvedli, že nový zákon vítají pro snadnější integraci svých firem s partnery z blízkého Šen-čenu a dalších center výroby elektroniky v Číně. Nepotvrdily se ani spekulace o masivním odchodu zahraničních bank a dalších firem z finančního sektoru. Do Hongkongu naopak míří řada rozsáhlých investic čínských firem. Zdá se tak, že svár obchodních zájmů a demokratických hodnot skončí tradičním výsledkem.
Protesty vůči novému zákonu o národní bezpečnosti sice ještě zdaleka nejsou u konce a Peking může být terčem dalších sankcí ze strany USA či dalších zemí, ale i tak je zjevné, že se čínské vládě podařilo prodemokratické hnutí zašlapat do země a úspěšně zlikvidovat autonomii Hongkongu téměř o třicet let dříve, než k tomu mělo dojít podle původních dohod s Brity. Nebylo k tomu potřeba ani policistů v ulicích (jejichž prostřednictvím se neúspěšně snažila potlačit protesty místní neschopná administrativa Carrie Lam), postačilo jen zavedení extrémně tvrdých trestů, které sebraly motivaci většině kritiků Pekingu. Život v Hongkongu je po materiální stránce pro většinou místních lidí i přes dílčí potíže (především nedostatek dostupného bydlení a velké příjmové nerovnosti) relativně snesitelný a ukrajování občanských svobod samo o sobě není tak silným motorem pro odpor vůči centrální moci (na rozdíl např. od zemí Blízkého východu, ve kterých protesty arabského jara tváří v tvář brutálním represím udržovala kromě touhy po svobodě i těžká hmotná bída).
V situaci, kdy je od lidí vyžadována pouze loajalita k Pekingu a odpor je zároveň postihován drakonickými tresty, se nelze divit tomu, že většina kritiků režimu teď místo bezvýchodného odporu volí imigraci nebo stažení do ústraní. Velký díl viny na tomto stavu nesou i zahraniční vlády, které v posledních letech i přes zjevnou snahu Pekingu omezit hongkongskou autonomii a vládu práva nedokázaly odpovědět účinnými sankcemi a většinou z čistě zištných důvodů celé věci jen nečinně přihlížely. Zvláštní roli pak v celé situaci hraje Británie, která selhala ve všech právních i morálních závazcích vůči své bývalé kolonii a její aktuální nabídka na přesídlení části obyvatel Hongkongu je už jen pozdním a nedostatečným krokem. Možnost útěku do Spojeného království navíc jen těžko využijí příslušníci chudých a marginalizovaných vrstev hongkongské společnosti, kterým teď nezbývá nic jiného než další dřina a živoření, ovšem navíc bez TikToku a lidských práv.
Autor je editor webu Heroine.cz.