Fasádník Skopec hraný ve filmu Světáci (1969) Jiřím Sovákem říká: „Ti hoši marně předstírají, že objevují něco nového.“ Platí to podle mého i pro feminismus a antifeminismus – za více než sto let od svého „oficiálního“ vzniku nepřišly s ničím novým. Stále se řeší problémy když ne stejné, tak alespoň vyvěrající ze stejných příčin. Reakce na úsilí feministek a feministů je také pokud ne stejná, pak alespoň založená na shodných východiscích. A přestože jsme v našem prostoru v době komunistického režimu byli odděleni od západní feministické a antifeministické debaty, její ozvěna se rozléhá i u nás.
Ženy si zformovaly vlastní ochranné hlídky, cvičily se v bojových uměních pro zápasy s policisty, během hladovek ve vězení si nechaly násilným krmením vylámat zuby.
Když se naše předchůdkyně pustily do boje o ženské volební právo, setkaly se s různými reakcemi. Odmítání, zesměšňování, vyslovený odpor – to vše vyvolávaly snahy žen dosáhnout něčeho, co dnes pokládáme za naprosto samozřejmé. Dobové letáky proti sufražetkám zobrazují ženy utíkající od voleb k troubě, ve které se něco pálí, nebo naopak k urně od manžela, který nešťasten musí tu chvíli být sám s dětmi. Možná nám to dnes přijde úsměvné. Na snaze prolomit ve většině světa panující rozdělení sfér vlivu na „veřejného muže“ a „soukromou ženu“ ale nic úsměvného nebylo. Kromě legračních karikatur čekala na první feministky i řada verbálních nebo fyzických útoků. Nanejvýš ostré britské sufražetky se setkaly i s policejním násilím, vězněním a nuceným krmením při protestních hladovkách. Jak tento odpor vnímáme dnes? Jako něco komického? Nebo překonaného? Nebo je to naopak něco, co rezonuje v současné feministické a antifeministické debatě?
Spálený koláč
Tak jako se k úsilí o univerzální volební právo pro ženy v podstatě váže počátek „oficiálního“ feminismu, můžeme zde vystopovat i první organizované zárodky toho, co bychom označili jako antifeminismus. Velmi zjednodušeně bychom tento fenomén mohli vymezit jako odpor proti feministickým snahám, a tak jako feminismus není jen jeden, není jen jeden ani antifeminismus. I zde existují různé směry – jak v historických pramenech, tak v dnešních internetových diskusích.
Jedním z nich je antifeminismus, který by bylo možné označit jako konzervativní a který tvrdí, že oddělené role mužů a žen ve společnosti jsou nezbytné pro její fungování a dlouhodobě se osvědčily. Objevují se i argumenty o přirozených nebo od Boha daných rozdílech, které nejen že odůvodňují rozdílné postavení a zacházení, ale zároveň kladou boj za rovnoprávnost na úroveň perverze – vzepření se Bohu nebo přírodě. Může jít o antifeminismus ochranářský, který svou argumentaci staví na nutnosti chránit ženy jako slabší pohlaví. Nebo naopak půjde o popírače, kteří (zpravidla s odkazem na právní řád) tvrdí, že žádné nerovnosti již neexistují. Antifeministy mohou být i maskulinisté nebo šovinisté, kteří vnímají muže buď jako ohroženou či znevýhodněnou skupinu, anebo jako zcela legitimní držitele privilegií, kterých není důvod se vzdát.
Vraťme se ale k sufražetkám. Argumenty proti zavedení volebního práva žen by typově bylo možné rozdělit na dvě skupiny. Jedna z nich představovala výhrady, že výkon volebního práva bude odvádět ženy od jejich domácích a rodinných povinností, a znázorňovaly ji výše popsané letáky a karikatury. Druhá skupina argumentů nebyla tak prvoplánově zesměšňující, ale o to více zavádějící. Odpírači ženského volebního práva tvrdili, že ho ženy k ničemu nepotřebují. Dokážou přece společnost měnit a reformovat i bez něj, zejména charitativní činností. Pokud by navíc mohly volit, musely by se ztotožnit s nějakou politickou stranou, a tím by si ztížily své nadstranické vyjednávací a lobbistické pozice. Nadto ženy už tak mají mnoho povinností a nutnost orientovat se v předvolební debatě by je příliš zatížila.
Na tomto poli, tedy v rámci charitativní činnosti, ženy dosahovaly i skutečně významných výsledků a nepochybně formování veřejných politik výrazně napomohly. Nicméně odhlédneme-li od toho, že u mužů nikdo v té době nezkoumal, jestli volební právo potřebují a zda by jim také nestačila charita, je tento argument nepřípustně redukcionistický. Omezuje možnost ženského vlivu jen na „ženská témata“, v té době chudobu, hygienu, veřejné zdraví, morálku, boj proti alkoholismu a podobně. Ženám navíc (někdy i zcela explicitně) klade za úkol společnost „zlepšovat“.
Feministkám první vlny ale nešlo jen o získání volebního práva. Věnovaly se řadě dalších záležitostí, například snaze umožnit ženám přístup k vyššímu vzdělání nebo k placené práci, a to i ženám vdaným. Roli hrály i otázky hygieny a zdraví. V některých zemích si ženy dokonce musely vydobýt i vůbec samotnou subjektivitu v právním smyslu – nebýt jen příslušenstvím (nebo majetkem) nejprve otce a posléze manžela.
Strážkyně krbu
Pochopitelně i tyto aktivity vyvolaly antifeministický odpor. O vzdělání se hovořilo jako o přílišné zátěži pro slabé ženy, profesor Edward Clarke například na konci 19. století předpokládal, že pokud ženy budou studovat, jejich mozky se zvětší a budou příliš těžké, a v důsledku toho zakrní jejich dělohy. S podobným protekcionismem založeným na argumentech o slabé tělesné konstituci a ohrožených reprodukčních orgánech se setkaly i feministky usilující o vstup žen do některých dosud výhradně mužských profesí.
Se zápasem o prolomení izolace žen v domácí sféře pak souvisí i vznik toho, čemu bychom dnes mohli říkat hnutí za ochranu tradiční rodiny. I to mělo a má své formální organizace, jako byla například Národní liga na ochranu rodiny, která vznikla v USA na konci 19. století a zprvu bojovala proti rozvodům, následně se soustředila na propagaci toho, co bylo později nazváno nukleární rodinou.
Všechny tyto snahy udržet ženy v podřízené, nesamostatné úloze strážkyň domácího krbu bez možnosti oficiálně se podílet na chodu věcí tam venku, podpořené navíc odkazem na až dojemnou péči o jejich dobro, musely feministky první vlny přivádět k zuřivosti. A také že přiváděly. Zejména ve Velké Británii, kde se hnutí za volební právo žen spojilo s dalšími kauzami společenského nepokoje, například s irskou otázkou, sufražetky uměly establishment vyděsit. Dámy ze střední třídy v dlouhých sukních a velkých kloboucích, unavené bezvýsledným aktivismem, kdy ani půlmilionová demonstrace nehnula s mocí ani o píď, se nebály násilných projevů. Ničily dominantně mužské veřejné prostory, jako například golfová nebo kriketová hřiště, útočily i na umělecká díla, na soukromý majetek, výjimkou nebyly ani žhářské útoky. Ženy si zformovaly vlastní ochranné hlídky, cvičily se v bojových uměních pro zápasy s policisty, během hladovek ve vězení si nechaly násilným krmením vylámat zuby.
Antifeminismus reagoval na tyto agresivní formy revolty celkem předvídatelným způsobem – zesměšňováním, zpochybňováním ženství aktérek ženského hnutí, ale i strachem a odporem. Establishment zcela nepokrytě využíval i policejní sílu.
Historici se neshodují na tom, do jaké míry britský militantní feminismus boj za volební právo podpořil nebo naopak brzdil, a je zřejmě pravda, že celosvětově měla na prosazení ženských práv větší vliv první světová válka. Každopádně pokud by si ženy o volební právo neřekly, sám od sebe by jim ho nikdo nedal. Někde ho získaly dříve, jinde později. A společnost se poté radikálně proměnila, přesně tak, jak se toho jedni obávali a druzí to prosazovali. Nebo snad ne?
Vlna za vlnou
Ve skutečnosti se společnost po zavedení ženského volebního práva nijak radikálně neproměnila. Ovšem feminismus (a s ním i antifeminismus) rozhodně dosažení tohoto milníku nezanechalo bez následků. Poté, co bylo úsilí o přiznání volebního práva žen v USA završeno, pro tamní ženské hnutí bylo složité najít další společnou věc, za kterou by se mohlo sjednotit. Ne že by nebyly problémy k řešení – naopak, bylo jich víc než dost. A to byl zároveň do jisté míry i problém – mezi jednotlivými frakcemi nebylo dlouho možné najít shodu, ať už v prioritách či přístupu. To, co se později začalo nazývat první vlnou feminismu, pomalu opadalo.
Lehce usnul i antifeminismus – výrazné snahy o to, aby ženám bylo volební právo opět odebráno, se neobjevovaly. Už jim tedy zůstalo, ale řadu pozic, které zastávaly v době první války namísto mužů, musely po jejím skončení vyklidit. Totéž se opakovalo o čtvrt století později po druhé válce. Společnost se k ženám zachovala jednoznačně utilitaristicky a po návratu mužů z fronty je zase odeslala strážit rodinný krb. V USA se sice v padesátých letech antifeminismus spojil s vypjatou protikomunistickou aktivitou (a propagandou), nikoli však v nějaké společensky vyhrocené podobě. Omezil se spíše na péči o spořádanou rodinu, která byla v době populační exploze a hospodářského růstu symbolem amerického snu.
Rozbuškou nové debaty a vzniku druhé vlny feminismu se stala až kniha Feminine Mystique (1963, česky 2002), ve které Betty Friedan popisuje středostavovské domácnosti jako pohodlné koncentrační tábory, v nichž hospodyňky na předměstí prožívají problém beze jména – smutek, deprese, pocit vyloučení. Kniha měla obrovský ohlas a obnažila drtivý dopad, který na ženy mělo to, jak velmi limitované byly jejich reálné životní možnosti. Kniha byla kritizována za to, že poukazuje na problém jen úzké a poměrně elitní části společnosti, což byla pochopitelně pravda. Zejména chudoba a urputný rasismus s sebou nesly úplně jiné životní situace, o kterých se v pohodlných koncentračních táborech neuvažovalo.
Orlice a hospodyňky
Každopádně se jednalo o podstatný impuls k resuscitaci feministického hnutí a vzniku jeho druhé vlny. Nerovný přístup žen k práci a veřejným funkcím, rasová segregace a omezená reprodukční svoboda a vůbec otázka sexuality se staly jejími tématy. Institucionálně se v USA druhá vlna feminismu zformovala zejména okolo National Organization for Women (NOW) a následujících politických a politizujících organizací a konferencí. Jak připomněl letošní seriál Mrs. America, jedním z nejvýraznějších symbolů druhé vlny feminismu v USA se stalo úsilí o ratifikaci dodatku k ústavě zaručujícího rovnoprávnost – Equal Rights Amendment (ERA).
Druhá vlna antifeminismu na sebe pochopitelně také nenechala dlouho čekat. Rozsah a dopad feministických požadavků nám dnes mohou přijít elementární, ale ve srovnání s požadavky první vlny se jednalo o mocenský převrat. Opozice ze strany převážně mužského (a bílého) establishmentu byla odpovídající. Nicméně i tak jen málo nasvědčovalo tomu, že by snad dodatek ERA neměl být ratifikován. Dokud se vůči němu nezorganizoval odpor z dosti nepravděpodobných pozic.
Phyllis Schlafly si představu ženské svobody spojila zejména s ekonomicky výhodným manželstvím, které ženě zbavené ekonomické nejistoty umožnilo realizaci v celé řadě oblastí. Pro ni středostavovská domácnost nebyla pohodlným koncentračním táborem, ale naopak základnou pro celou řadu operací. V (nepříliš úspěšné) snaze získat pro sebe reálnou politickou moc zorganizovala v druhé polovině sedmdesátých let pod hlavičkou své vlastní organizace Eagle Forum odpor proti ratifikaci dodatku ERA.
Nezpochybňujeme, že v životě se dějí věci, které právo zakazuje. Proč si tedy myslet, že všechno, co zákon umožňuje nebo garantuje, je v reálném životě dostupné každé a každému?
Připomeňme si jen několik argumentů, které se v dodatkové debatě ze strany antifeminismu objevily. Požadavky feministek měly v důsledku vést ke znevýhodnění žen v domácnosti, představovat podklad pro povinné odvody žen do armády, odebírání dětí a eliminaci výživného v případě rozvodů a podobně. Phyllis Schlafly se svými stoupenkyněmi jednak zcela vědomě v debatě používala zkreslené nebo vysloveně lživé argumenty (nebo přesněji argumentační fauly), jednak v první linii antifeminismu představovala obzvláště odpudivou figuru. Ženu, která využívá privilegií vybojovaných předchozí feministickou vlnou (například přístup žen ke vzdělání nebo možnost kandidovat do politických funkcí), aby zastavila feministické úsilí pozdější.
Staří známí
Historie feminismu je historií nedobojovaného boje. Dějiny antifeminismu jsou dějinami konstantních protiútoků. Ani na jedné, ani na druhé straně se neoperuje s něčím podstatně novým. Příčina feministických bojů zůstala totiž stále stejná – přetrvávající nerovnosti ve společnosti.
Tam, kde se antifeminismus stýká s feminismem liberálním, se objevuje tvrzení, že zásadní jsou zákonem garantovaná práva a svobody. Když je dosaženo rovnosti legislativně, není nic dalšího potřeba. Ovšem v okamžiku, kdy někdo argumentuje rovností všech lidí před zákonem a zároveň zpochybňuje existenci nerovností a znevýhodněných skupin, ignoruje podstatnou skutečnost, že život není totéž co právní řád. Nezpochybňujeme, že v životě se dějí věci, které právo zakazuje. Proč si tedy myslet, že všechno, co zákon umožňuje nebo garantuje, je v reálném životě dostupné každé a každému?
Zde je dobré se opět vrátit k ženskému volebnímu právu – ani zhruba sto let po jeho zavedení nepředstavují ženy ve volené politice stejnou sílu jako muži, o dalších (ještě více) marginalizovaných skupinách platí totéž. Vysvětlení může být v podstatě dvojí – buď k tomu ženy zkrátka nejsou uzpůsobeny, nebo jen zákonné ustanovení nestačí, protože příčiny jsou hlubší. Zde se feminismus a antifeminismus opět rozcházejí.
Antifeministická debata se poměrně často uchyluje (zejména na podkladě argumentu právním řádem) k redukci jakéhokoli problému na otázku individuální volby. To ovšem dokáže spolehlivě zabít každou diskusi. Může si každý vybrat, co bude studovat? Může. Může každý kandidovat do voleného sboru? Může. Má někdo zakázáno odejít od násilného partnera? Nemá. Hotovo. Žádný společenský problém neexistuje, vše je vyřešeno, zbývají jen individuální rozhodnutí.
Pokud se někdo nechová tak, jak mu zákon umožňuje, nebo plně nepožívá všech plodů toho, co je mu garantováno, pak při argumentu individuální volbou existují v podstatě dvě možná vysvětlení. Buď to nechce, nebo to nedokáže.
Ženy nejsou soutěživé
Při dalším rozpracování těchto argumentů se pak setkáme s celou řadou figur z minulosti, bohužel často v provedení večerní lidové školy. Zastánci biologických faktorů nám sice nebudou vykládat o zakrnění dělohy, ale vysvětlí nám, že nižší průměrná fyzická zdatnost žen odůvodňuje přetrvávající genderovou příjmovou nerovnost. Esencialisté sice nenakreslí obrázek sufražetky se spáleným koláčem, ale vysvětlí nám, že ženy vlastně nejsou soutěživé a neženou se za úspěchem. Naopak odsunou ženy do pečujících povolání a „měkkých“ politických směrů s tím, že se na sociální otázky přirozeně lépe hodí.
Redukce vlivu žen na ženská témata a jim přidělovaný úkol kultivace politiky jsou nám také dobře známy i z aktuálních debat o nezbytnosti vyššího zastoupení žen v politice a veřejném životě. Kritici se stále zhusta nespokojují s argumentem, že ženy na to mají právo stejně jako muži, a minimálně vyžadují vysvětlení, čím by si to ženy zasloužily, případně argumentují příklady političek, které společnost spíše nezlepšují.
Následovnice Phyllis Schlafly – přisluhovačky a strážkyně patriarchátu – pochopitelně existují i dnes. Buď využívají svého prominentního postavení, aby ho pokud možno upřely jiným, a pak podupávají ramena žen předchozích generací, na kterých stojí. Nebo se snaží získat alespoň pár drobečků ze stolu, které jim možná budou za loajalitu mocným pohozeny. Potom, řečeno se seriálem Mrs. America, šplhají po ramenou mužů bez ohledu na to, že muži jim u toho koukají pod sukně.
Lidoví zastánci strukturálně funkcionalistického přístupu, který sociologie už dávno opustila, nám dále v diskusích vysvětlí, že udržovat status quo je v zájmu všech. Pokud společnost nějak vypadá a funguje, je to proto, že jde o nejlepší variantu uspořádání. Kdyby nefungovalo, společnost se změní. Obzvláště oblíbená varianta tohoto přístupu je argument „tak to je od pravěku“.
Feminismus a antifeminismus jsou jako dvě sestry, které se zrodily z téhož. Obojí vyvolala společnost nerovností a obojí přetrvá, dokud bude společnost na nerovnostech založena. Zároveň nemohou fungovat jeden bez druhého – dokonce i feminismus může z kvalitní kritiky profitovat.
Pochybuji ale o možnostech velkých inovací, z mého pohledu jde stále o variace na jedno téma. V okamžiku, kdy někdo začne zpochybňovat status quo, najde se někdo jiný, kdo začne popírat existenci nastoleného problému nebo nezbytnost jeho řešení. Dokud totiž ve společnosti budou nerovnosti, budou z nich plynout problémy a někdo na ně bude upozorňovat, zatímco další je bude zpochybňovat nebo relativizovat. A obě strany budou marně předstírat, že objevují něco nového.
Autorka je právnička a odborářka.
Článek vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č.14/2020.