Jeff VanderMeer do čtenářů v divném noiru Finch zaseje spory neklidu

Nakladatelství Argo pokračuje ve vydávání knih Jeffa VanderMeera. Finch, označovaný za fungální noir, je autorovým čtenářsky nejpřístupnějším, přesto stále fascinujícím a těžko zařaditelným dílem.

Jeff VandeMeer je jednou z nejvýraznějších osobností současné americké fantastiky. Není to ovšem otázka komerčního úspěchu. VanderMeer především dlouhodobě kultivuje angloamerickou fantastiku nejen jako praktik-autor, ale i jako editor, nakladatel a kritik. Už v roce 1984 – tedy v době, kdy se začíná prosazovat kyberpunk, ale fantasy je naopak stále většinově v zajetí otravných variací na tolkienovské ságy či howardovských pastiší – založil The Ministry of Whimsy Press, nakladatelství specializující se na náročnější a experimentálnější podoby fantastiky. Zde mimochodem vyšel i román Troika Stepana Chapmana z roku 1997, surrealisticky pojatá road movie o inteligentním džípu, staré Mexičance a jejich dceři, která je brontosaurus. Jedná se o první titul z literární indie scény, který získal prestižní cenu Philipa K. Dicka. Po krátkém přerušení činnosti bylo nakladatelství v roce 2007 obnoveno v rámci koncernu Wyrm Publishing, pod nějž spadá také významný online magazín Clarkesworld, který se věnuje i neanglicky psané fanastice, a VanderMeer si v něm nadále udržuje silný hlas, byť se jinak soustředí především na vlastní autorskou kariéru.

Žánrovka i popkulturní surrealismus

Tu začal v druhé polovině osmdesátých let, ovšem na výraznější úspěch si musel počkat až na přelom tisíciletí. Tehdy začaly vycházet první příběhy z města Ambra, později shrnuté v knihách City of Saints & MadmenShriek: Afterword. V prvním případě se jednalo dle autorových slov o experimentální mozaiku zasvěcenou myšlence knihy coby artefaktu. V druhém pak o rodinnou kroniku čerpající z Prousta a Nabokova. Pokaždé však bylo určující pojetí Ambry jako pokřiveného místa, kde se lidská existence i tělo přetváří nečekanými způsoby. V podobném duchu se nesl i román Veniss Underground. A vlastně i trilogie Jižní zóna, jejíž první díl Anihilace se dočkal i notně zjednodušené, pořád však minimálně zajímavé filmové adaptace v režii Alexe Garlanda. Díky ní se VanderMeer definitivně stal komerčně úspěšným autorem.

Ambra je tak místem věčného vlhkého rozkladu, kde každé nadechnutí může vést ke smrti nebo nepředvídatelným mutacím.

Především je však spisovatelem, který – přestože se nebrání až pulpovým obrazům – je velmi přístupný nežánrovému publiku. Především tedy jeho kritické části. Sám udává jako iniciační moment seznámení s tvorbou Angely Carterové a mezi další inspirace (krom výše zmíněných) zmiňuje například Borgese nebo Kafku. S oblibou ve svých románech experimentuje s nestálostí reality, nespolehlivým nebo čtenáři odcizeným vypravěčem a pracuje s ekologickými a sociálními tématy. Fantastické městské prostředí je tak v jeho pojetí především specifický biotop, podobně jako například u Chiny Miévilla, ve kterém dochází k mutacím a evoluci jak člověka, tak okolní přírody a technologií. Přestože tedy vychází z jasně rozpoznatelných žánrových, nezřídka brakových kořenů (Anihilace nebo Borne v mnohém navazují na tradici dobrodružných příběhů typu Planeta smrti Harryho Harrisona), je plně akceptovatelný i jako autor vyšší literatury nebo jakéhosi popkulturního surrealismu.

Ostatně on sám se u nás poprvé výrazně představil v rámci hnutí new weird. To bylo svého druhu fantasy reakcí na starší kyberpunk. Podobně jako autoři kolem Williama Gibsona se i VanderMeer, Miéville nebo Hal Duncan snažili mixovat žánry, psát o aktuálních problémech (v jakkoli pokřivených fikčních světech) a především pracovat invenčně s jazykem. VanderMeer spolu se svou ženou Ann sestavil i ceněnou antologii New Weird, která s podtitulem Trochu divná fantastika vyšla v roce 2008 i česky.

Houby jako drogy i zbraně

Finch je román z roku 2009 a jedná se o završení příběhů o Ambře. Odehrává se zhruba sto let po událostech popsaných v knize Shriek: Afterword, na který v mnoha ohledech silně navazuje. Příběh vzniku tohoto románu byl ale složitější. Ještě okolo roku 2006 se měl Finch odehrávat v pět až šest set let vzdálené budoucnosti, části textu či nakonec jen okrajově zmíněné události měly být samostatnými knihami či povídkami a do města měl dorazit detektiv pátrající po ztracené dívce. Zápletka skutečně vydaného Finche je však mnohem bezvýchodnější. Životem otřískaný detektiv John Finch strávil v Ambře celý život a posledních několik let slouží represivnímu okupačnímu režimu tzv. šeďáků. Ti při svém vzestupu z podzemí města, kam byli zahnáni jeho zakladateli, využili pokročilou technologii fungující na bázi hub a výtrusů. Houby jsou zbraní, komunikačními kanály, drogami, ale dokážou zastat i roli těžké techniky při bourání domů i celých čtvrtí.

Ambra je tak místem věčného vlhkého rozkladu, kde každé nadechnutí může vést ke smrti nebo nepředvídatelným mutacím. Houby a spory jsou součástí architektury i lidí – jako například Finchova kolegy a jediného přítele, který se postupně mění v cosi nepředvídatelného. Zároveň je ovšem prostor románu podivně zvrásněný, jak se překrývají místa houbami nezasažená s těmi, kde už nic jiného ani není. Část lidí navíc dobrovolně přijala houbová vylepšení a nadšeně slouží novému režimu. Dost možná ale jen vznikla třetí strana konfliktu mezi šeďáky a lidmi, protože tzv. parciálové mají vlastní plány a cíle.

V předvečer dokončení záhadného šeďáckého stavebního projektu, kvůli kterému se noví pánové o Ambru skoro přestali zajímat, je Finch přivolán k nálezu dvou mrtvol, šeďáka a člověka. Při pátrání pak narazí na stopy vedoucí do daleké minulosti města, k odhalení toho, o co šeďákům skutečně jde, ale také ke kontaktu na téměř mystické hnutí odporu.

Finch je navzdory prostředí, ve kterém se odehrává, zdaleka nejpřístupnější VanderMeerův česky vydaný román. Už výběr autorů reklamních blurpů, kde se vedle sebe nalézají ironický Joe Abercrombie a depresivní Ken Bruen (přičemž dle nakladatelství se nabízel i autor epické fantasy Tad Williams), naznačuje, že se jedná o knihu která přesto nebude pro každého. Podobně jako v Bornovi nebo Anihilaci i zde je hlavní hrdina v podstatě bezejmenný (později se ostatně ukáže, že John Finch je jen zastírací existence) a jeho minulost se ztrácí v mlhách nespolehlivých vzpomínek. Ovšem díky pevnému ukotvení v půdorysu vyprávění americké drsné školy (včetně figury femme fatale) je mnohem přístupnější. Jednodušším dělá detektivní pátrání i objevování světa Ambry a jeho zvláštností, historie i pravidel.

Vychýlení od statu quo

Blíže než k netradičním žánrem obohacené drsné škole, kde by přece jen mělo jít v prvé řadě o vyšetřování (a skrze něj sondu do rozpadajícího se či zkorumpovaného systému), jako byly například kyberpunkové detektivky George Aleca Effingera (Když přitažlivost selže), má Finch k samotnému noiru. Vyžívá se více v expresivních obrazech než chandlerovských wisecracích. Pátrání po zločinu je jen záminkou k objevování dalších a dalších šedých zón v minulosti i přítomnosti postav a města. John Finch je sice tak jako jiní detektivové drsné školy mnohokrát zbit a vytrpí si své, především ale prochází přerodem. Vyšetřování u něj splývá s existenciální krizí, která není pouze osobní, ale je odleskem krize celé Ambry.

Nakonec je tedy jedno, vyřeší-li se řada motivů (jako je vztah Finche a šeďáka Heretika) zcela náhodně mimo obraz. Stejně tak není tak důležitá ani překombinovanost závěrečného odhalení, kdy skoro každý je nakonec něčím míň i víc, než se zdálo. Důležitý je ponor do světa houbové Ambry a zasetí spory neklidu. Ukazuje se, že jakýkoli status quo – ať už jde o společnost či lidskou příčetnost – je velmi křehký, a VanderMeera fascinuje především vychýlení od zavedených pořádků. Ve Finchovi k němu ještě pronikal prostřednictvím žánrových struktur, později začal využívat biotechnologické a ekologické koncepty.

Autor je literární kritik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies