Polemika levice s pravicí bývá v Česku zřídka. A v médiích středního proudu patřících oligarchům asi podobná diskuse na téma ekosystému a jeho ochrany není možná vůbec. Takže mohou mé pro levici i pravici zcela nepřijatelné texty o ochranářství vycházet jen v časopisech výrazně pravicových – ve Fóru – a polemiky levice s těmi mými texty v časopisech výrazně levicových, jako zde v A2armu. Inu – postmoderní doba!
S paní kolegyní [Michaelou Pixovou, autorkou textu Jiří X. Doležal chce zachránit klima idealizovaným kapitalismem – pozn. red.] se shodneme na tom, že imputované studie ukazující globální oteplování a počínající kolaps ekosystému nejsou dílem spiknutí kvůli dotacím, ale výsledkem vědeckého bádání. Takže o tom, že je s klimatem zle, nepolemizujeme, v tom se shodujeme. Když se podíváme na její argumenty a vize řešení, tak tam zásadně nesouhlasím – ale paní Pixová argumentuje tak pregnantně, že to umožňuje i pregnantní reakci. A já upřímně věřím, že výsledkem tohoto textu bude mimo jiné i revize obrázku, který má mladá levice o kapitalismu volné soutěže. Tento ideový koncept nevymyslel člověk, ale evoluce, jeho hlavním ideologem není Václav Klaus, ale Charles Darwin a Friedrich von Hayek. A také snad mladá levice nahlédne, že realita ekonomiky České republiky – nástup autoritativního oligarchického režimu – či mezinárodního obchodu už s kapitalismem volné soutěže nemá skoro nic společného. (Texty, které v polemice psala paní kolegyně, jsou kurzívou, moje komentáře běžným písmem.)
Evoluce nemá soucit
Klimaskepticismus podle Doležala podobně jako „ekologismus“ hraničí s náboženským přesvědčením, které je zcela iracionální a nepodložené fakty. Oba tyto myšlenkové proudy pak deformují volný trh a kapitalismus hayekovského a friedmanovského typu, jejichž obdivem se Doležal nijak netají. Zatímco „ekologisté“ ideálnímu trhu škodí přílišnými regulacemi a dotacemi na ekoprojekty, klimaskeptici jej pro změnu křiví obranou neomezených možností korporací vydělávat bez zaplaceného účtu za negativní externality, tedy zničené klima a rozvrácené ekosystémy. Pro pořádek si připomeňme fakt, že příliš papežsky se nechoval ani sám Milton Friedman. Jím propagovaná šoková doktrína způsobila masivní a nikým nekompenzované utrpení po celém světě.
Odejdeme podobně jako permská fauna a po nás přijdou chobotničky. V moři snad život na Zemi přežije i naši civilizaci jako technologickou etudu, kterou na pár století předvedl Homo sapiens a pak, co zničil planetu, vyhynul.
Ano, když Thatcherová zavřela uhelné doly, desetitisíce náhle nezaměstnaných horníků trpěly. Tak trpěli, že když Thatcherová jako nemocná stařena zemřela, tak tamní lůza pořádala pouliční oslavy a bývalí horníci na oslavu smrti staré ženy tančili na chodnících. Pamatuji si záběry ze zpravodajství, které o těch oslavách referovalo, a bylo to opravdu na blití. Přiznávám, že nikým nekompenzované utrpení lidí oslavujících smrt stařeny mne nechává zcela chladným, spíš bych jim přidal. A Darwina také nechává utrpení horníků či mamutů chladným. Evoluce nemá soucit. Ano, neregulovaná ekonomika samozřejmě velmi tvrdě dopadá na všechny ekonomicky neefektivní, neživotaschopné subjekty, ty zanikají a místo nich vznikají jiné. Zcela nelítostně. A už dlouho. Když v době bronzové vymírali na Wragelově ostrově poslední mamuti, nebylo to kvůli lovu, který pravděpodobně přispěl k vymizení mamutů z Evropy. Na Wragelově ostrově nevydrží ani Rusové. Mamuti tam vymřeli, protože byli po skončení glaciálu vývojově zastaralí a v nových podmínkách nekonkurenceschopní. A tak šli bez ohledu na svou celkovou roztomilost a chobot.
„Doležal svádí vnitřní zápas o chápání světa kolabujícího pod tíží jím propagované deregulace trhů,“ píše paní kolegyně, a odhaluje hluboké nepochopení současného světa postmoderní levicí. Regulovanost globálního mezinárodního obchodu opravdu není zásadně velká, dejme tomu, že v ní víceméně ještě platí evoluční procesy – mechanismy volného trhu. Ovšem do té na mezinárodní úrovni „volné soutěže“ vstupují hráči, kteří pravidla volné soutěže na svém vlastním hřišti programově, cílevědomě a hrubě porušují. Takže do „volné soutěže“ v mezinárodním obchodu vstupuje výrobek vyrobený v podmínkách (skoro) volné soutěže (americký, český, britský) spolu s výrobkem, jehož výroba byla dotovaná Komunistickou stranou Číny. Dnešní svět nekolabuje kvůli deregulaci, ale kvůli silné skryté státní podpoře, nepřímým dotacím, které čínská vláda – tedy Komunistická strana Číny – poskytuje čínským výrobcům. Ty jsou proto samozřejmě velmi výrazně levnější než výrobky nedotované, což již vedlo k přesunu životu nebezpečného objemu výroby téměř všech komodit spotřebního zboží pro euroatlantickou civilizaci do Číny a dalších asijských zemí s podivnými politickými systémy, obrovskému nárůstu transportu zboží a de facto plné závislosti Západu na Číně.
Falešný prorok kapitalismu Václav Klaus
Doležalova oslava hayekovského a friedmanovského kapitalismu působí poněkud bizarně vedle kritiky Václava Klause, který právě tento ekonomický směr v Česku tvrdě prosazoval ekologům navzdory. Ale o to vlastně v článku jde – že ani papež volného trhu není dostatečně papežský. Že ani Václav Klaus nechápe „efekt blízkého sousedství“, tedy externality, který jeho guru Milton Friedman vědecky popsal. A že svým popíráním vlivu člověka na změnu klimatu skeptici pomáhají korporacím vyhýbat se povinnosti platit za negativní důsledky svého podnikání.
Slova Václava Klause o hayekovském kapitalismu jsou plně srovnatelná se slovy katolické církve o křesťanské lásce. Když se místo slov zaměříte na činy a spočítáte, jak často tu křesťanskou lásku katolické duchovenstvo realizuje na dvanáctiletých ministrantech zezadu, možná přestanete tuto církev za symbol lásky považovat. Ano, Václav Klaus mluví o volném trhu stejně často jako kardinálové o lásce. Dovoluji si však připomenout, že pan Václav Klaus zcela popřel jednu ze základních podmínek volné soutěže, o které mluvívá – právní stát, vládu zákona. Když v roce 2013 vyrobil svou amnestií pardon pro velkozloděje. A o tom, jakou podobu má v hlubinách jeho mysli termín „volná soutěž“, se hodně dozvíte studiem dějin privatizace. Při jejich studiu mě napadl termín „volná soutěž kamarádů“. A konečně i na Wiki se dočteme, že Klaus dlouhodobě odmítal církevní restituce. Přestože pravidlo, že když se něco ukradne, tak se to musí vrátit, je základní podmínkou fungování tržního kapitalismu volné soutěže. A zase ta Wiki: „Již v průběhu roku 1996 a zejména pak v roce 1997 čelila ODS obviněním z nejasného financování, např. pomocí darů od podnikatelů účastnících se privatizace, které měly být poukázány přes nastrčené nebo smyšlené osoby. (…) Informace o švýcarském kontu ODS byla poprvé zveřejněna v Mladé frontě DNES v listopadu 1997. Existenci konta ve švýcarské bance Credit Suisse, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, potvrdilo Švýcarské státní zastupitelství v roce 2000. Podle místopředsedy ODS a zakladatele ODS Josefa Zielence bylo na kontě téměř 200 milionů korun, které Václav Klaus odmítal vysvětlit.“ Ne, takto volná soutěž opravdu nevypadá. Klausovo povídánkování o trhu a kapitalismu volné soutěže lze brát stejně vážně jako řeči katolického duchovenstva tutlajícího pedofilii řady svých kolegů o křesťanské lásce.
Ale nelze zpochybnit, že kromě výše uvedených státnických aktů může Václav Klaus sloužit jako symbol, model a příklad i něčeho jiného – postmoderní osobnostní inkoherence. Pokud si na sebe někdo vezme na túru na Sněžku růžový outfit, ale obvykle hovoří o nebezpečí homosexualismu, měl by se objevit v seriálu Jistě, pane ministře.
Návrat k normalitě a využití nejnovějších technologií
Nutné je proto především tázat se, jak by podle Jiřího X. Doležala mohl nepokřivený volný trh dosáhnout ochrany klimatu a odolných ekosystémů. Kdo by kupříkladu určoval cenu ekosystémových služeb a kdo by ji firmám účtoval?
Jak někdo jiný než samovývoj – trh – určuje cenu, je realita tam, kam to nemůžu v tak politicky korektním médiu jako A2arm napsat. Nebo mi jako důkaz sprostoty pravicově smýšlejících jedinců editor dovolí konstatovat, že když se úředně určují ceny, je volná soutěž, a brzy i kapitalismus, demokracie, svoboda a lidská práva v prdeli?
Nepokřivený trh určuje ceny – ovšem on tu není, a to globálně. Budu psát o Číně, protože je klíčovým hráčem, ale podobnou strategii mají i další asijské režimy. Mezinárodní obchod je pokřivený čínskými dotacemi, čínskými krádežemi duševního vlastnictví, celosvětovými přírodu ničícími a do ceny nezapočítanými ekologickými externalitami čínské výroby, transportu zboží a výroby energie spalováním. Pokud stát vymůže započtení všech nákladů do ceny (energie i stavebnic pro děti, čehokoli), zdraží fosilní energetika či dovoz z Asie do té míry, že cenově nejvýhodnější budou zase znovu komodity nejbližší (třeba místní jídlo) a technologie nejpokročilejší (jaderná energetika). Technologie, které jsou pro ekosystém ve srovnání s dovozem potravin či elektřinou z uhelných elektráren řádově méně zatěžujících.
Jaké technologie by podle Doležala na „skutečně volném trhu“ vyhrály nad škodlivou konkurencí, jestliže by ve jménu minimalizace státního vlivu a regulací byly upozaděny veřejné instituce pečující o zdraví, podporující nezávislou vědu a výzkum či legislativně upravující ochranu přírody a lidských práv?
V oblasti výroby elektrické energie jádro, v oblasti automobilového průmyslu vodíkový motor, v potravinách a spotřebním zboží domácí produkce – prostě návrat k normalitě, využití nejpokročilejších technologií, ne k intervencemi a regulacemi vyvolanému stavu, kdy hřebík vyrobený v Číně a dovezený přes půl planety je v Praze levnější než ten samý hřebík vyrobený v Čakovicích. Obnovitelné zdroje jako biomasa jsou naprostá sebevražda, při spalování štěpků vzniká CO2 stejně jako při spalování uhlí. Solární energetika je velmi perspektivní na Sahaře či v Texasu, jinde buď není dost slunce, nebo plochy k záboru solárními panely. Lidstvo musí čerpat energii ne z chemického procesu – z oxidace, ale ze sil jádra. Naše spotřeba energie je tak obrovská, že musíme sáhnout do hlubšího rezervoáru mnohem mocnějších energií uvnitř atomu.
A proč je vlastně tak neochvějná Doležalova víra v racionalitu homo oeconomicus, když i na příkladu Václava Klause či bývalých kolegů z redakce Reflexu vidí limity lidské psychiky a schopnosti zodpovědně a strategicky vyhodnocovat informace?
Tak silnou drogu, abych po ní uvěřil v racionalitu jakékoliv taxonomické variety rodu homo, neznám. Racionalitu lidského chování vyvrátil už Freud. A všeobjímající lidskou blbost pak – i experimentálně – potvrdili Kahneman, Dunning a Kruger. Zato nikdo nevyvrátil čistou účelovost (tedy spontánně vzniklý zdánlivě racionální proces) evoluce, kterou považuji za jediný funkční způsob vývoje (jakýchkoliv) složitých systémů. Od lidské společnosti až po opuštěný lom, vždy nejlépe zafunguje spontánní sukcese. Hayekovský kapitalismus v České republice nikdy nebyl, a pokud jej někdo opravdu neztělesňuje, tak je to Klaus. Hayekovský kapitalismus reprezentovala ODA, která se ale odmítla napojit na ekonomické skupiny, a tak zanikla na nedostatek finančních prostředků. Symbolem volného trhu v ČR není Václav Klaus, ale Ivo Lukačovič.
Placení negativních externalit není regulace
Zatímco byt nad hospodou má konkrétního nájemníka, který si může slevu na nájemném alespoň teoreticky vyjednat, kompenzace za zničené klima a kolabující ekosystémy mohou vyjednávat pouze občané jako celek. Tímto celkem je právě klimatické a environmentální hnutí, tedy oni „ekologisté“, kteří podle Doležala ničí kapitalismus regulacemi. Jenomže jak jinak lze negativní externality zpoplatnit než právě regulacemi? … Umí vůbec Doležal rozlišovat mezi regulacemi a tržním řešením? Co jiného jsou regulace v podobě emisních povolenek nebo uhlíkové daně než tržní, byť zatím nepříliš účinné řešení klimatické krize? Je snad problém v tom, že tyto nástroje vymýšlí stát, a nikoli samotní aktéři na trhu? Opravdu si Doležal myslí, že fosilní korporace, které o změně klimatu věděly již před půl stoletím, do ceny svých komodit dobrovolně zaúčtují cenu zničené planety? Vždyť by okamžitě zkrachovaly. V tom případě by mu nemělo vadit, když ekologičtí aktivisté požadují konec konkrétních firem, komodit či provozů. Jakkoli to může vypadat fanaticky a radikálně, v tuto chvíli již jde o nutnost danou selháním tržního řešení.
Autorka zjevně nerozlišuje regulaci, úhradu nákladů a sankci, nerozlišuje opatření k zavedení lepšího světa (regulaci), úhradu nákladů a náhradu škod. Regulací jsou například dotace do fotovoltaiky – stát se rozhodl něco z mých peněz dotovat, aby dosáhl nějakého nového lepšího světa. Ano, dosáhl – solární baroni se opravdu mají lépe. Silniční daň je úhrada nákladů způsobených provozem auta a rozhodně ji nazvat slovem „regulace“ nelze. To je prostě financování nákladů, které vznikly provozem mého auta. A proti silniční dani, byť ji nikdo neplatí rád, také nikdo neprotestuje. Že je třeba spravovat silnice, chápou i v Pyčobani. A že je potřeba se bránit před někým, kdo nedodržuje pravidla, je naprostá samozřejmost – a to jsou například sankční cla.
Takže – zavedení úhrady nákladů výroby a transportu zboží rozhodně není regulací, ale nápravou pokřiveného stavu. To, že se výroba většiny komodit spotřebovávaných euroatlantickou civilizací přesunula do Číny, není způsobeno jen levnější pracovní silou. Výrobek je levnější, zatímco naše evropské či americké výrobky dražší. Proto si je málokdo koupí. Levná pracovní síla je ale jen jeden z mnoha faktorů, důležitější je skrytá podpora režimu. Michael Pillsbury odhaduje, že padesát procent HDP Číny vytvářejí státní podniky dotované formou bezplatných pozemků, státních úvěrů s minimálním úrokem, či dokonce nevratných, a řadou dalších forem skrytých dotací. Dle stejného autora pak třicet procent HDP Číny vzniká díky porušování patentových práv. Proto sankční clo na čínské zboží není regulace, ale obrana.
Takové clo by do výsledné ceny výrobku na pultě zahrnovalo ekologické škody způsobené absencí norem na ochranu životního prostředí v Číně (naši výrobci normy dodržovat musí, a tak je výrobek dražší), skryté dotace výrobcům, využití kradených technologií a pak samozřejmě i ekologickou zátěž z dopravy zboží. Podobný přístup není v kapitalismu volné soutěže ničím nevhodným či zakázaným.
Cla na neoprávněné výhody jsou sebeobrana
Je to naopak – pokud podobá opatření (sebeobrana) nejsou, tak ti, kteří nedodržují pravidla, získávají tolik neoprávněných výhod, že již Čína přebrala výrobu spotřebního zboží pro celý náš kulturní okruh. Požadavek na fair play je základem a podmínkou volné soutěže. Sebeobranná regulace – ze zemí se zbožím dotovaným stranou (Čína) či ničícím ekosystém (taky Čína) je naprosto v pořádku, dorovnávají se jí neoprávněné v ceně promítnuté výhody, které svým výrobcům Komunistická strana Číny před okázale zavřenýma očima Západu poskytuje. U výrobců, na které právně dosáhneme, není samozřejmě žádná regulace třeba, tam jen postačí uplatnit pilíř demokracie i kapitalismu – vládu práva, vládu zákona. U nás ty normy jsou, a když je někdo překračuje, jsou stanoveny i sankce. Pokud někdo na něčem vydělává, je povinen nést náklady negativních externalit, ale i naopak – mít zisk a slávu z pozitivních externalit svého byznysu.
Je potřeba nastavit právní a celní sytém tak, aby odrážel tento požadavek, i když je tím externalitou postiženým nešťastníkem entita, která si nemůže najmou právníka. Třeba les či veverky. Takové clo není regulace, ale normální vláda práva, elementární spravedlnost ve společenství. Ta je nejen lidem, ale všem človíčkovcům vrozená, už šimpanzi ji mají. Jak šimpanz učenlivý (Pan troglodytes), tak mnohem zábavnější bonobo (šimpanz šukající – Pan paniscus) mají velmi vysokou citlivost na spravedlivé dělení společně získané (ulovené) kořisti. Po dostavbě prvního komínu v neolitické pícce samozřejmě nikoho nenapadlo, že kouř je odpad, který je škodí a je třeba nějak jej zpracovat. Po průmyslové revoluci však přibylo komínů tolik, že jako těžkou negativní externalitu uzná kouř snad i Václav Klaus. Započítání nákladů do ceny není regulace, vymáhat úklid výkalů po psovi také není regulace. Prodávat za plnou nedotovanou cenu je základní kámen volného trhu.
Bezohlednému chování korporací, které své produkty prodávají bez zaúčtované ceny za negativní externality, říká Doležal putinovský kapitalismus. Jde podle něj o drastické vykořisťování přírody, ne nepodobné tomu, které zde provozovali jím tak nenávidění komunisté. Jenže tahle zkratka moc nefunguje při pohledu na americké firmy jako Exxon Mobile či Shell, které vznikly v kolébce volného trhu a liberalismu. Neměly by právě ony být ukázkovým příkladem fungujícího tržního prostředí? Ve skutečnosti ale vidíme totální selhání trhu, který dál umožňuje nadnárodním korporacím drancování přírody.
Možná má Shell také špatné manýry, a navíc pokud hledáte skutečné environmentální zločince, začněte u Žluté řeky. Ale já ty americké a čínské neznám, znám jen Putina.
Jinak než tvrdými regulacemi tento stav těžko napravíme.
Napravíme – vládou práva. Základním kamenem kapitalismu.
Jiří X. Doležal by si měl nalít čistého vína. S hayekovským a friedmanovským kapitalismem je to totiž v mnoha ohledech podobné jako s marxismem. Teorie obvykle naráží na lidský faktor.
Ano, a v České republice to platí čtyřikrát. Proto také již dlouho navrhuji svěřit vládu ČR vedení vietnamské tržnice SAPA.
Čínský dumping z krádeží průmyslového vlastnictví
Držitelé politické a ekonomické moci často hledají především výhody sami pro sebe a idealizovaný Doležalův neoliberální kapitalismus i z tohoto důvodu nejen že není ekologický, ale dokonce je pro planetu doslova destruktivní.
Co je destruktivního na tom, že by každý za sebe platil? A na které planetě ten liberální kapitalismus dnes panuje? Na té naší opravdu ne. Jak napsal Jamamoto no Cunetomo, konec má být dobrý. Tak jsem si na konec tohoto textu schoval to nejpodstatnější. Jsem si naprosto jist, že u řady levicově smýšlejících čtenářů již probíhá v hlavě myšlenkový proces typu „on mluví o volné soutěži a vybízí ke clům, tedy k regulaci, a tvrdí, že to regulace není, ten si naprosto odporuje“. Neodporuje. Jestli je totiž něco v prostředí volné soutěže, tedy tržního kapitalismu, opravdu zakázané, tak je to dumping. Protože dumping zásadně ničí volnou soutěž – a tak je v zemích, které se snaží alespoň trochu kapitalismus předstírat, jednoznačně zakázaný ze zákona. A ekonomická exportní strategie, kterou proti euroatlantické civilizaci Komunistická strana Číny zvolila, je právě dumping. Skrytý, po komunisticku utajovaný a slizký, ale nezpochybnitelný. Opět moje milovaná Wiki: „Dumpingem se nejčastěji rozumí prodej vyváženého zboží za hranicemi levněji než v zemi výroby. Jindy se rozumí dumpingem prodej zboží za hranicemi se ztrátou (pod výrobními náklady). Dumpingem se rozumí též cenové podbízení na trhu, jehož cílem je vytlačit z trhu konkurenci, a to i v rámci jedné země.“ Čína splňuje všechna kritéria jevu. Přesto její výrobky pouštíme do volné soutěže s našimi – a prohráváme. Planetu neničí volná soutěž, ale to, že jsme dovolili supervelmoci se skoro jednou a půl miliardy obyvatel uplatnit proti zbytku planety skrytou ekonomickou válku. Válku, která již zavinila krach velké části průmyslu naší civilizace, válku, jejímž výsledkem je naprostá devastace ekosystému. Protože Komunistická strana Číny, věrna odkazu marxismu-leninismu, nikdy nezapomněla důsledně uplatňovat princip vykořisťování. Vykořisťování jak svých občanů bez občanských práv, tak vykořisťování a ničení planety. Láci svých výrobků dosahuje Čína z velké části díky tomu, že má zákonné normy limitující znečistění z výroby nastavené podobně jako prasata. Jak známo, prasata stejně jako čínské továrny vypouštějí, kde mohou. Navzdory tomu, že sami sebe, v našem civilizačním okruhu, za dumping tvrdě trestáme, a Evropská unie má celý mechanismus boje proti dumpingu:
„Antidumpingová resp. vyrovnávací (antisubvenční) opatření mohou být uložena, pouze pokud jsou splněny následující podmínky:
– musí být prokázán dumping resp. čerpání specifické subvence,
– sledované dovozy způsobily nebo hrozí způsobit újmu významné části evropského průmyslového odvětví (např. ztrátu podílu na trhu, snížení prodejní ceny vedoucí k tlaku na snížení objemu prodejů, na ziskovost odvětví, produktivitu apod.)
– musí být prokázána příčinná souvislost mezi vzniklou újmou a sledovanými dovozy,
– uložení opatření není proti zájmu Unie, který zohledňuje mj. stanoviska zpracovatelů, dovozců nebo spotřebitelů.“
Ale my tento postup neuplatňujeme, byť zboží z čínských „kapitalistických“ podniků s účastí Komunistické strany Číny splňuje všechna výše uvedená kritéria. Čínský ekodumping, navíc posílený dumpingem z krádeží průmyslového vlastnictví, globálně akceptujeme, aby stál mobil dva tisíce korun. Díky tomu si budeme moci levně zatelefonovat známým, až budeme vymírat.
Ultralevicové myšlení s ochranářským přívěskem
Vůbec nejdůležitější je proto změna vědomí naší společnosti. S tím souhlasí i Jiří X. Doležal. I podle něj je nutné, abychom přírodu přestali vnímat jako „našeho souseda“, nýbrž jako něco, čeho jsme sami součástí.
Ano – a to se regulacemi nedá vynutit. To se (snad) dá v našem kulturním okruhu u elit vypěstovat výchovou. Zda to půjde v nejchudších zemích Asie a Afriky, kde všichni chtějí mít tak jako Evropané každý rok novej dobrej mobil, kořalku, porno a auto, to fakt nevím.
K tomu však nemůže dojít, dokud lidstvo bude ovládáno korporacemi propagovanou touhou po neustálém konzumu a tržním imperativem růstu. Spíše než vzývání ideálního trhu může být cestou ze začarovaného kruhu radikální forma demokracie, v níž se budou držitelé ekonomické a politické moci mnohem více zodpovídat lidem. Takového stavu však nedocílíme zánikem státu, nýbrž vytvořením jeho mnohem robustnější podoby, jehož součástí je i silná občanská společnost, včetně všech „ekologistů“, jimiž Doležal pohrdá. Možná mu pár dalších procházek v Brdech otevře oči. Právě „ekologisté“ jsou těmi, kdo se mu jeho Brdy snaží zachránit. A dělají to z fanatického přesvědčení, že bez rychlého ukončení spalování fosilních paliv skončíme jako savci v permu.
Občané nejsou zastupováni funkcionáři klimatického aktivismu – ekologisty. Rozlišujme „klimatický aktivismus“ a „šetrnou civilizaci“. Či slovy sociologa Petra Vidomouse, „klimatickou spravedlnost“ a „ekologické technologie“. Aktivisté v České republice se bohužel až na naprosté výjimky hlásí k myšlenkám klimatické spravedlnosti, což je jen varianta ultralevicového myšlení s ochranářským přívěskem. Že jde o iracionalitu jak z praku, potvrzuje sama autorka, když říká že „bez rychlého ukončení spalování fosilních paliv skončíme jako savci v permu“. Dovoluji si skromně podotknout, že je úplně jedno, jestli získáváme energii oxidací uhlíku z fosilního či recentního paliva. Při obou procesech vzniká nepřijatelně vysoké množství CO2. Naši klimatičtí aktivisté však nebojují proti elektrárnám spalujícím uhlíkové palivo, ale proti elektrárnám spalujícím fosilní uhlíkové palivo – a celá řada ochranářů podporuje velké elektrárny spalující monokulturně pěstovanou biomasu, při jejímž spalování vzniká CO2 také. Důležitý je symbol – fosilní paliva, uhlí –, a ne skutečná příčina nárůstu CO2 v atmosféře, tedy oxidace uhlíku. Jako forma využití odpadu z dřevovýroby je spalování biomasy jistě rozumné, ale to uživí jen maličké doplňkové energetické (či spíše teplárenské) zdroje. Kotel na chalupě vedle pily. Nahradit však elektrárny uhelné stejným výkonem elektráren spalujících biomasu je zcela bezúčelné.
Klimatická spravedlnost a klimaskepse jsou stejně iracionální krajní polarity emočního nahlížení na čistě fyzikální jev. Oba směry zanedbávají realitu a chtějí budovat „lepší svět“ dle svého konceptu. Klimaspravedliví chtějí Všeobecnou Nekončící Spravedlnost, klimaskeptičtí Všeobecný Nekončící Růst. Myšlenky dobrovolné skromnosti a šetrné civilizace v Česku reprezentuje doktor Cílek a několik desítek vědců, z novinářů vím jen o sobě. Ta idea je totiž tak neromantická, neheroická a nerevoluční, že kolem sebe nemá šanci shromáždit a vytvořit nějaké hnutí. Racionální koncept, který chce po lidech skromnost, šetrnost, kázeň a práci, v dnešní době nemá šanci. Navíc v momentě, kdy je politicky zcela neprůchodný a nerealizovatelný.
Na občanské, individuální úrovni to začíná. Ono totiž normální, racionální a ekosystém neohrožující chování je sled menších a větších prud, újem a svízelí. U sebe doma by člověk měl začít tím, že vystoupí z celonárodního koloběhu tlustoty a začne spotřebovávat tolik kalorií, kolik potřebuje, ne tolik, kolik mu jich diktuje sníst nekrocená žravost. Pak by se musel takový občan přestěhovat z vysněného domku v satelitu třicet kilometrů za Prahou do Prahy, kde má kancelář a kam nyní každý den jezdí autem. Na dovolenou by se neletělo do Hurghady, ale jelo vlakem na Lipno. Telefon, sako a auto by se neměnily, když vyjdou z módy, ale když přestanou fungovat. Občané by se prostě museli všestranně uskrovnit v konzumu. Jediný režim, který si s tím na planetě poradil a dokázal to, je kimokracie v Korejské lidově demokratické republice. Ale já bych nerad žil v lidové demokracii, mně by stačila demokracie bez přívlastků. Protože demokracie a lidová demokracie se k sobě mají stejně jako akt a pietní akt.
Ani uhlíková daň není regulace
Na úrovni národní by vlády musely zavést zdanění na úhradu dopadů činnosti, která způsobuje v dnešních dnech neplacené negativní externality ekosystému. Třeba onu slavnou uhlíkovou daň – ale zde opět nejde o regulaci, ale nápravu pokřivení, rovné podmínky, antidumping. Uhlíková daň reguluje jediné – nepoctivost. Způsobování škody jiným při vlastním obohacování je nesporně nepoctivé, kapitalismus funguje jen v systému, který – i sankčně – vymáhá poctivost. Platnost závazků a dodržení smluv. A fosilní energetika dnes neplatí škody vzniklé kouřem z komínů. Tím by ovšem zdražila elektřina a teplo. Podobně nepopulárních opatření by byly desítky – a opět by nešlo o regulaci, nýbrž o legitimní donucení k úhradě škod vzniklých při podnikání. Pokud ovšem tyto dva body zahrne libovolný politický subjekt do svého programu, zanikne.
Na mezinárodní úrovni by pak bylo potřeba zavést sankční cla na zboží a služby, které vznikají pomocí dotací či nehrazením negativních externalit. A také na zboží, které vzniká díky krádežím patentů, a také za dopravu přes půl zeměkoule. Následkem toho by stál dnes levný mobil s Androidem sto tisíc korun a iPhone čtvrt mega. Strana, která by ve volbách přišla s podobným programem, by se těšila velkému zájmu médií. Málokteré noviny by si nechaly ujít příležitost na článek o idiotech, kteří jdou do politiky s programem garantujícím naprostý odpor voličů. Takže je vyloučeno, aby se jakýkoliv subjekt s podobným programem dostal k moci. Přestože nelétám na dovolenou, žiju skromně a místo vany jsem si nechal udělat sprchu, abych šetřil vodu, jsem přesvědčen, že končíme. K dobrovolné skromnosti by se snad daly přesvědčit intelektuální elity euroatlantické civilizace a Japonska. Celý zbytek planety – tedy zdrcující většina – ale chce konzumovat alespoň do té míry, jako konzumují dnešní Evropané. A na to planeta prostě nemá zdroje a civilizace technologie. Takže jsem si plně vědom, že moje šetření vodou a nelétání dělám pro své čisté svědomí (podobně jako profesor Lukeš nejí tuňáka), ale nebude to nic platné. Odejdeme podobně jako permská fauna a po nás přijdou chobotničky. V moři snad život na Zemi přežije i naši civilizaci jako technologickou etudu, kterou na pár století předvedl Homo sapiens a pak, co zničil planetu, vyhynul.
Na závěr bych se ale i v tomto antiklimaskeptickém pamfletu v jedné ekologické maličkosti rád zastal i samotného Václava Klause. Jeho vhled do biologických disciplin, fungování ekosystému a hospodaření s odpady popravdě není velký, ale ekologickou recyklaci propisovaček zvládá na jedničku.
Autor je novinář.