Foto cottonbro, pexels.com
Vláda na zasedání v pondělí 20. července 2020 projednala a schválila zákon, který ruší dětské skupiny a znovu přichází s institucí jeslí. Novelu bude nyní projednávat Poslanecká sněmovna. Původním impulsem pro danou novelu byla snaha o zákonné zakotvení takzvaných mikrojeslí (pro nejmenší děti od šesti měsíců) a zajištění dlouhodobého financování dětských skupin po ukončení evropských fondů, z nichž byly financovány doposud. Zároveň představuje šanci řešit nesystémovost, kterou se současné předškolní vzdělávání vyznačuje: na jedné straně funguje systém mateřských škol pro děti od dvou do šesti let s jasně vymezeném vzdělávacím záměrem, na druhé straně poskytují dětské skupiny pro děti od roku do šesti let hlídací služby, které mají především podporovat slaďování pracovních a pečovatelských povinností a program, který tato zařízení nabízejí, není státem nijak specifikován. Zdá se ovšem, že způsob, jakým čerstvě schválená novela tuto situaci řeší, nesystémovost ještě prohlubuje.
K čemu jsou dětské skupiny
Hlavními důvody pro zavedení dětských skupin v roce 2014 byl akutní nedostatek míst ve veřejných mateřských školách a snaha zjednodušit fungování soukromých služeb v této oblasti. Založit dětskou skupinu bylo operativnější než zakládat mateřskou školu, a dětské skupiny tak byly zřizovány nejen soukromými subjekty, ale třeba i jako nástroj podpory zaměstnanců při firmách či úřadech.
Novela reprodukuje medicínské pojetí instituce jeslí a pojímá je spíš jako hlídárny s lékařským dozorem. V Česku se jen velmi ztuha formuje odborný diskurs o tom, jakou formu péče a vzdělávání bychom pro nejmenší děti chtěli.
Dětské skupiny se výrazně rozšířily díky dotacím z evropských fondů. Vznikaly potom nejen jako instituce pro děti před nástupem do mateřských škol, ale také jako alternativy k nim. Dětské skupiny však podléhaly mnohem volnějším pravidlům z hlediska pedagogické náplně. Mohly tak fungovat jako relativně nekvalitní „hlídárny“, ale i jako alternativní instituce s promyšleným kurikulem, často nějak alternativním vůči hlavnímu proudu (například lesní školky).
Novela se snaží tuto vzniklou předškolní dvojkolejnost vyřešit tím, že z dětských skupin vytvoří předstupeň k mateřským školám, především pro děti do tří let. Znamená to tehdy návrat k jeslím, jak figurují v našich veselých i dramatických vzpomínkách?
Od zdravotní péče k pedagogice
Před rokem 1989 fungoval v Československu systém péče a vzdělávání pro děti od narození do šesti let. Děti do tří let docházely do jeslí a ve třech letech se přesouvaly do mateřských škol. Velmi podstatným bodem je, že mezi těmito dvěma stupni existovala návaznost věková, kapacitní, ale i obsahová. V kolektivní paměti si generace narozené před rokem 1989 uchovávají vzpomínku na jesle jako instituci, kde pracují zdravotní sestry a kde se děti převlékají do stejnokrojů, trochu jako v nemocnici. Je ovšem třeba zdůraznit, že jesle byly vnímány i jako instituce pedagogická. Jeslová péče spadala do gesce ministerstva zdravotnictví i ministerstva školství. Od roku 1960 byl výchovný obsah definován tak, aby na něj později plynule navázalo vzdělávání v mateřských školách.
Po sametové revoluci došlo k masovému zavírání jeslí a ty zbylé přešly do výhradní kompetence ministerstva zdravotnictví. Tento stav je jakýmsi reliktem první poloviny 20. století, kdy vysoká dětská úmrtnost vyvolávala potřebu, aby se o nejmenší staraly osoby se zdravotnickou průpravou. Tato koncepce byla ve světě vzhledem k demografickému vývoji opuštěna. V současné době je ve většině vyspělých zemí důraz kladen nikoli na zdravotnickou, ale na pedagogickou průpravu personálu. V České republice nicméně během posledních třiceti k této transformaci nedošlo a nepřináší ji ani schválená novela. Spíš naopak.
Zpátky do „nemocnice“!
Novela vyžaduje, aby v jeslích napříště pracovaly pouze osoby se zdravotnickou kvalifikaci nebo tzv. chůvy pro jesle, přičemž kvalifikace těchto chův dosud není definována. Existuje pouze chůva pro děti do zahájení povinné školní docházky, což je rekvalifikační kurz skládající se z osmdesáti výukových hodin a osmdesáti hodin praxe. Zatímco v zahraničí se pro práci v systému rané péče a vzdělávání kvalifikují lidé v pedagogických oborech na vysokých školách, v Česku budou moct o děti pečovat například porodní asistentky nebo záchranáři, ale osoba s pedagogickým vzděláním nikoli. Aplikace novely by znamenala, že osoby, které v dětských skupinách dnes pracují a mají například vysokoškolské vzdělání v oboru speciální či sociální pedagogika, budou pro tuto práci dále nezpůsobilé.
Novela je tedy v tomto ohledu krokem zpět a neodpovídá na problémy, s nimiž se současná společnost potýká. Pokud stát stojí o zlepšení systému rané péče a vzdělávání, měl by řešit jeho kapacitní dostatečnost a především jeho kvalitu. Ukazuje se totiž, že kvalitní rané vzdělávání má obrovský potenciál ve snižování sociálních nerovností. Děti, které přicházejí v současnosti do prvních tříd ze znevýhodněného prostředí, mají na základních školách už poměrně malou šanci své handicapy dohnat. Výzkumy dokládají, že v čím ranějším věku se jim dostane kvalifikovaného a citlivého pedagogického přístupu, tím pravděpodobnější je, že náskok zvýhodněných vrstevníků doženou. To ovšem znamená dostupnost kvalitních institucí pro všechny a především to, že nebudou hlídány pouze zdravotními sestrami. Ty by sice dokázaly kvalifikovaně zakročit, kdyby děti dostaly záškrt, ale ve svém profesním vzdělávání prostě nebyly vytrénovány k tomu, aby uměly rozvíjet dítě po sociální, emocionální i kognitivní stránce, což je to, co se v jeslích po většinu času dělá.
Plán výchovy a péče navržený záchranáři?
Novela stanoví jeslím povinnost vytvořit plán výchovy a péče. Ten je ovšem definován vágně a nemá žádnou návaznost na rámcový vzdělávací program předškolního vzdělávání, který je uplatňován v mateřských školách. Novela praví, že „plán výchovy a péče reflektuje věkové složení dětí, je založený na výchovných hodnotách a přístupech umožňujících dětem dosáhnout jejich plného potenciálu (kognitivní, sociální, emocionální, fyzické a jazykové schopnosti a dovednosti), pozornost je věnována nastavení vhodných psychosociálních podmínek výchovné péče v jeslích. Plán výchovy a péče zohledňuje přístup k dětem se specifickými potřebami.“ Jak si s tímto zadáním poradí ošetřovatelé, porodní asistentky a záchranáři, kteří se během svého profesního výcviku věnovali úplně jiným věcem, ale zákon je opravňuje pracovat i v jeslích? A proč profesní kvalifikaci pro práci v jeslích nesplňují absolventky a absolventi pedagogických oborů, kteří se konkretizaci právě těchto obecných pouček během studia několik let věnovali?
Novela jednoduše reprodukuje medicínské pojetí instituce jeslí a pojímá je spíše jako hlídárny s lékařským dozorem. V Česku se jen velmi pomalu a ztuha formuje odborný diskurs o tom, jakou formu péče a vzdělávání bychom pro nejmenší děti chtěli. I pedagogická obec jen s váháním překonává odpor vůči institucím pro děti do tří let, který se usídlil v českých veřejných debatách a je živen utkvělou představou, že dítě musí být do tří let jedině u mámy, s mámou a zase u mámy, která jediná ho umí správně opečovávat, vychovávat i rozvíjet. Teď, když stát konečně uznává, že instituci, jako jsou jesle, přeci jen potřebuje (a náhodou se mu finančně i vyplatí), vrací se zpět k historicky překonané koncepci.
Jak vypadá kvalitní raná výchova a péče
V ideálním případě plní dobře vytvořená služba v této oblasti více funkcí. Vedle zajištění péče a vzdělávání pro nejmenší podporuje slaďování pracovních a pečovatelských povinností, vyrovnává sociální nerovnosti a je dobře navázána na další stupně předškolního vzdělávání. Je organizována tak, aby byla dostupná co nejširšímu okruhu uživatelů (finančně i geograficky), ale její podoba je také akceptovatelná pro široké rodičovské vrstvy. To znamená, že rodiče mají důvěru v to, jakým způsobem je o jejich děti postaráno a jak jsou rozvíjeny, a stát zajímá, co rodiče pro své děti chtějí. Je pravděpodobné, že rodiče bude u personálu jeslí zajímat schopnost práce s dětmi mnohem spíš než schopnost pohotového zásahu u autonehody nebo schopnost vést samostatně fyziologický porod.
Je pochopitelné, že z hlediska státního rozpočtu není efektivní financovat současnou dvojkolejnost předškolní péče a výchovy. Těžko se však chápe, proč by řešením měla být instituce, která jen minimálně naplňuje současný potenciál rané výchovy a péče. Navíc vede nejen k zničení letitého úsilí mnoha provozovatelek a provozovatelů dětských skupin vybudovat promyšlenou kvalitní službu, ale zároveň nás vrací do pravěku institucionální péče pro nejmenší děti.
Autorky pracují na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity, kde realizují
projekt Pedagogika raného věku v institucích denní péče v České republice.
Projekt je spolufinancován se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu ÉTA.