Foto Kokuyo (CC BY-SA 4.0)
Po sborníku textů Stopovat a skládat světy s Brunem Latourem (Tranzit, 2016) představuje Latourova kniha Zpátky na zem. Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu, nedávno vydaná v nakladatelství Neklid, další možnost seznámit se v češtině s textem jednoho z nejvlivnějších a nejoriginálnějších intelektuálů současnosti. Zatímco první kniha přinesla sérii vhledů do jemných nuancí a komplexních uzlů Latourova sociologického a filosofického myšlení, útlá kniha Zpátky na zem je mnohem spíše aktuálním politickým manifestem autora, který si láme hlavu s tím, jak uvést do pohybu společenské síly, jež by dokázaly alespoň zbrzdit nastupující klimatickou katastrofu. I v tomto žánru ovšem Latour zůstal věrný svému zvyku nahlížet věci z nečekaných úhlů.
Nová osa pozemšťanské politiky
Jádrem knihy je Latourova snaha přemalovat osy, podle nichž chápeme tradičně politické dělení. Klimatická změna vnáší do hry otázku našeho vztahu k planetě a Latour je přesvědčen, že tento problém ve skutečnosti hýbe politickými posuny a spory i tam, kde se rétoricky šermuje s jinými tématy. Místo tradičního křížení pravolevých a konzervativně-liberálních střetů vysvětluje Latour v podstatě celou dosavadní moderní politiku jako spor mezi Globálními, kteří v souladu s myšlenkou pokroku usilují o modernizaci, a Lokálními, kteří se brání odtrhávání od svých tradic a území. Globalizace sice čerpá z představy emancipujícího pokroku a rozšíření omezených perspektiv, ale nakonec vedla spíše k nastolení globální vlády jedné lokálnosti a jejích omezených zájmů na úkor ostatních. Lokální naopak často upadávají do konstrukce vybájených hranic nacionalismu a rasismu, ve kterých se chtějí bláhově uschovat.
Latourova kniha je výzvou pro levici, aby se nebála tváří v tvář klimatické katastrofě podržet ve svém repertoáru radikální kritiku kapitalismu a zároveň se zbavila modernistických představ o pokroku a emancipaci.
Zvláštním pohybem, který jde napříč takzvanou modernizační frontou, je politika současné autoritářské a nacionalistické pravice, která podle Latoura reaguje na hrozící klimatickou katastrofou předstíráním, že se vlastně nic neděje, a kombinuje přitom prvky z obou stran starého konfliktu. Donald Trump, který je pro Latoura hlavním představitelem tohoto hnutí, odmítl na jakékoli úrovni předstírat, že sdílí společný svět s ostatními. Od Globálních si bere pouze moc velkého kapitálu a otevřeně popírá potřeby planety, od Lokálních přebírá snahu postavit zeď mezi sebou a zbytkem světa.
Latourova rada zní: kombinujme jako Trump, ale opačné prvky. Abychom se skutečně přiblížili k Zemi a začali brát to, co se s ní děje, vážně, musíme objevovat nešovinistické vztahy k vlastní situovanosti a lokalizovanosti, které budou odolávat tlakům globálního kapitálu, a zároveň seriózně přistoupit k propojenosti a komplexnosti světa na všech jeho úrovních. To je ve velmi hrubé a zjednodušené zkratce myšlenkové pozadí, na kterém Latour staví svůj příklon k „pozemšťanské“ politice.
Pozemšťanství a konzervativní socialismus
K četbě anglického překladu Latourovy knihy jsem se dostal v době, kdy vyšly v češtině Michéovy Tajnosti levice. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že jsou si obě knihy v lecčems podobné. Tak jako Michéa totiž i Latour varuje před „progresivismem“ a „globalismem“ levicové politiky a ukazuje, že ve sporu mezi progresivním liberalismem (Globální) a „zpátečnickým“ konzervatismem (Lokální) je třeba vyhnout se pokušení a nenechat se zvábit údajně emancipačním působením pokroku. Ačkoli při čtení textů největšího českého Michéova příznivce Petra Druláka by se mohlo zdát, že ekologie je pouze nástroj liberálních elit, které je třeba vyřadit z levicové politiky, v Michéově knize ve skutečnosti ekologická otázka tvoří jeden ze základních pilířů kritiky kapitalismu a liberální globalizace (viz například pasáž o záměrně poruchových produktech kapitalismu). S Latourem Michéu nakonec spojují i pozitivní odkazy k radikální ekoanarchistické levici. Michéa chválí anarchistické příznivce hnutí nerůstu, zatímco Latour jako příklad pozemšťanské politiky vyzdvihuje autonomní zónu na území plánového letiště zvanou ZAD, což je v podstatě odkaz ke stejnému nebo alespoň velmi příbuznému hnutí.
Michéovi jistě klást za vinu to, co z něj dělají Drulák a další. Nicméně je třeba říct, že má-li Latour s Michéou mnohdy společný záměr, daří se mu ho naplnit o poznání lépe. Přestože se tomu Michéa na několika místech brání, jeho amorfně formulované teze doplněné notnou dávkou resentimentu vůči všemu, co zavání kulturním liberalismem, činí z jeho textů při troše demagogického kutilství vítaný materiál jak pro francouzskou krajní pravici, tak pro české intelektuály, kteří se pod praporem údajného konzervativního socialismu ve skutečnosti rozhodli podpořit to, co Latour dobře popsal jako opak pozemšťanství. Tedy kombinaci šovinistického nacionalismu a zájmů velkého fosilního kapitálu. Právě pečlivější konceptualizace různých možností odklonu od pravolevé, konzervativně-liberální či globálně-lokální osy z něj činí z Latoura o poznání užitečnějšího průvodce na této cestě.
Levice je mrtvá, ať žije levice?
Stejně jako Michéa i Latour tvrdí, že chce vykročit z tradičního pravolevého dělení. Na snaze vystoupit ze škatulek politických identit a posunout skrze „objektově orientovanou politiku“ tradiční politickou frontu není jistě nic špatného. Jde naopak o osvěžující počin, z nějž čerpá kniha svou sílu. Zároveň je s tím spojeno i několik problémů Latourova textu. Především je nutno poznamenat, že Latour má k levici mnohem blíž, než se občas snaží tvářit. Jeho nově narýsované osy sice zásadním způsobem rozšiřují politickou imaginaci, když jde ale o konkrétní politickou praxi, zdá se, že chce prostě bojovat proti ekonomickému liberalismu spojenému s globálním kapitalismem a zároveň proti rasismu a nacionalismu, jež se pojí s falešnými hranicemi. Nesnaží se právě o toto levice? A není vlastně jeho kritika globalizace i nacionalismu již pár desítek let starým programem alterglobalizačního hnutí? Ostatně není náhoda, že se Latour nakonec vyrovnává především s dědictvím socialismu, a ne například konzervatismu nebo liberalismu.
Jindy se ovšem zdá, že si toho Latour bere z levicových tradic příliš málo. Ačkoli je jeho objektově orientovaný přístup k politice inspirativní, někdy přece jen naráží na své limity, kupříkladu když je třeba poskytnout jasnější analýzu současného kapitalismu. Nedostatek strukturální kritiky kapitalistické ekonomiky někdy vede Latoura k naivní představě politiky, v níž se pohybují jakési týmy lidí s různými představami, mezi kterými máme hledat spojence. Méně jasné už ale je, jak jejich motivace, vztahy a míru moci ovlivňuje jejich pozice v současném ekonomickém systému. Odhlížení od strukturálně podmíněných pohybů současného kapitalismu pak Latoura na několika místech vrhá do úvah o spiknutí elit, které hraničí s konspiračními teoriemi.
Latour, Bloch a Airbnb
Přes to všechno je ale Latourova kniha inspirativní myšlenkovou intervencí do současného světa a výzvou pro levici, aby se nebála tváří v tvář klimatické katastrofě podržet ve svém repertoáru radikální kritiku kapitalismu a zároveň se zbavila modernistických představ o pokroku a emancipaci. Vybízí k tomu, aby politické představy radikální levice vedle přetrhávání pout obsahovaly také jejich zmnožování, propojování a péči o ně.
V dějinách levicového myšlení nás v tomto projektu může inspirovat marxista Ernst Bloch, který už ve třicátých letech upozorňoval, že není moudré z boje proti fašismu vylučovat nábožensky založenou (zpátečnickou) rolnickou třídu. Její vztah k tradici a půdě totiž nemusí být jen zdrojem fašismu, ale také může vést k utopickým představám o tisícileté říši jako skutečném domově, na něž může navázat i socialistické hnutí. Jako blízký spojenec Latourových snah se nabízí také anarchismus, a to nejen v jeho novějších podobách ve zmiňovaném alterglobalizačním hnutí, Occupy Wall Street nebo ZAD, ale i v jeho počáteční fázi, kdy kladl důraz také na rolníky a venkov a nebyl tak nekriticky připoután k modernizačním pohybům jako socialistická a komunistická tradice.
Poněkud konkrétnější a aktuálnější může být spojení Latourovy politiky pozemšťanství se současnými boji za právo na město. I zde tkví cíl v uchování důstojného rozvíjení vztahů v rámci místa, kde žijeme, a je třeba jej vybojovat proti globálně cirkulujícímu kapitálu, který z našich příbytků a měst dělá komoditu. Je to ostatně také střet o pojetí domova. Airbnb je důsledkem představy, že pár lidí může být doma všude na světě, přičemž všechny tyto domovy vypadají stejně. Proti tomu stojí boj za skutečné domovy pro místní – nejde o šovinismus ani zastávání ideologie krve a půdy, ale o naplňování základních životních potřeb, pěstování mnohosti lokálních kultur a nakonec i ochranu planety před dopady turismu a létání.
Autor je spolupracovník redakce.