Nebavme se o extremismu, bavme se o demokracii

Výroční zpráva o extremismu ukázala, že extremisty ani nepotřebujeme – politické strany na nenávist a rozeštvávání stačí samy. Řešit bychom měli spíš deficit demokracie.

V nové zprávě Ministerstva vnitra o projevech extremismu se píše, že šíření nenávisti v loňském roce přestalo být doménou tradičních extremistů. Nahradili je pravicoví populisté a dezinformační weby. Když přihlédneme k dění posledních týdnů, můžeme k nim namátkou přidat prezidenta republiky, ombudsmana Stanislava Křečka a z mediální divize třeba týdeník Reflex. Hranice toho, co je ve veřejném prostoru přípustné, se v posledních pěti letech významně posunuly. Kdokoliv se proti tomuto obratu ozve nebo se dokonce zastane slabších, je osočován z maření svobodné diskuse.

Za hranice liberální demokracie

Pojem extremismu se nám tak rychle vyprazdňuje. Politologický koncept, který měl ambici označit to, co stojí mimo liberální demokracii a představuje její ohrožení, se ocitl v krizi. Rasisté, fašisté a ultrakonzervativci už systém neohrožují, jsou jeho pevnou součástí. Proč budovat tajné sítě, ozbrojené milice a plánovat spiknutí, když se mohou spolehnout na klasické cesty, které demokracie nabízí? Po událostech posledních let už českou společnost nebaví předstírat že není rasistická, šovinistická a nesnášenlivá.

Koncept extremismu vždycky sloužil hlavně samoúčelné represi ze strany bezpečnostních složek státu. A především ani zdaleka neposkytuje odpověď na stávající krizi demokracie.

Na okraji zájmu veřejnosti i zpráv o extremismu zůstává radikální levice. Ta se zhruba dělí na neškodné máničky, co ještě nepochopily, jak svět funguje, a na údajně nebezpečné bolševiky. Obě skupiny prizmatem konceptu extremismu nedokázaly přijmout fakt, že i když něco člověk myslí dobře, skončí to gulagem. Je to antikomunistický diskurz, který nám praví, že největším ohrožením demokracie jsou „ideologie“ dvacátého století. Vedle strašáka komunismu vypadají dnešní pravicově populistické strany, které chtějí jen disciplinaci nepřizpůsobivých, českou monokulturu a nerušenou vládu pevné ruky, tak nějak neškodně.

Koncept extremismu plnil svou funkci v době, kdy si Česko zakládalo na image liberálně demokratické země západního střihu, stojící na univerzálních principech lidských práv. Extremisté byli jen ozvěnami ideologií dvacátého století, kteří si nestačili všimnout konce dějin. Rasismus přece v demokracii, natož v kapitalistické, nemohl mít strukturální podstatu. Rasové vraždy a pogromy na Romy byly z pohledu establishmentu jen dílem nenávistných agresorů. O tom, že se po finanční krizi do pochodů proti Romům přidali i obyčejní lidé, se raději moc nemluvilo.

Performativní konec dějin

Masku tolerance mohla česká společnost konečně odhodit při uprchlické krizi v roce 2015. Návrat do Evropy a proklamované univerzalistické hodnoty se ukázaly být jen zástěrkou, jak se dostat na Západ, respektive do jeho ekonomických a politických struktur. Prakticky celý politický establishment tak konečně mohl přitakat nenávisti a razit xenofobii jako politickou doktrínu. Předstírání už nikoho nebavilo. Od fráze „Nejsem rasista, ale…“ jsme se posunuli k „Jsem rasista, no a co?“.

Miloš Zeman byl součástí předvoje, po němž následovalo vítězství nacionalistů a xenofobů všech druhů. Představy o nadřazenosti bíle rasy, vládě pevné ruky nebo o toxicitě feminismu jako nástroje cíleného rozvratu Západu už nejsou doménou extrému. Jsou součástí mainstreamu od hospod přes redakce až po Pražský hrad. Politické spektrum se teď dělí na ty, kteří „říkají věci na rovinu“, a ty, co jen souhlasně přikyvují. Vedle nich neonacistické skupiny jako Národní a sociální fronta, jejíž pochodňový průvod Brnem skončil fiaskem, působí směšně. Kromě samotné organizační marnosti i tím, že diskursivní bitevní pole, o které dřív hráli, bylo zabráno středním proudem. I Daniel Landa se dnes mermomocí profiluje systémově a konstruktivně. Odhodil nejen fašistické povykování, ale také svou mytickou clonu. Přidal se k zástupu mužů, kteří se peticí dožadují návratu svobody. Jaká svoboda je přesně upírána padesátiletému vlastníkovi porsche a domu na Vyšehradě, není jasné.

Mnozí rozsévači nenávisti, které máme nutkání nazývat extrémisty, dnes mluví zdánlivě demokratickým jazykem. Prý vykonávají vůli lidu navzdory byrokratům v Bruselu, liberálním Pražákům, pomateným aktivistům a dalším skupinám, které údajně zasahují do chodu dnešní demokracie. Co naplat, že zájmy, které hrdinně hájí, jsou často totožné s jejich osobními ambicemi, nebo jde o vymyšlené kulturní války. Tento politický prostor Okamurovi a jemu podobným ale kdysi vyklidila nezpochybnitelná hegemonie neoliberalismu, která způsobila erozi důvěry v demokratické instituce. Václav Klaus demokracii ztotožnil s právním státem, který měl dohlížet na férové fungování trhu. Všechno ostatní mělo být podřízeno „zdravému rozumu“ trhu. Demokratické principy lidové suverenity a rovnosti se staly nežádoucími, a navíc smrděly minulým režimem. Dosažením fukuyamovského konce dějin se performativně ukončily všechny velké diskuse o politickém nebo ekonomickém uspořádání společnosti. Komu se to nelíbilo, byl z debaty vyloučen jakožto zpátečník. Výsledkem bylo odcizení všech, kteří u stranických koryt nebo v novinářské bublině neoslavovali úspěchy superbohatých a integraci do západních struktur. Lidé na okraji tak začali pociťovat opravdový demokratický deficit.

Dorovnat demokratický deficit

Namísto toho aby, politické elity a opinion makeři tento deficit demokracie a odcizení od systému vzali na vědomí, raději se (až na výjimky) utvrdili ve svých dogmatech. „Opuštěnému“ Česku se buď vysmívali, nebo předstírali paternalistický zájem o potřeby lidí na okraji, aniž by skutečně promýšleli taková řešení, která by stávající nerovnosti pomáhala narovnat. Řada vlivných lidí rezignovala na demokracii jako na střet protichůdných zájmů a názorů, a místo toho jí vidí jako proces, ve kterém se s „nevzdělanými masami“ reálně nepočítá. Exekuce nebo sociálně vyloučené lokality se nestanou opravdovým tématem, dokud k nim nebude přistupováno skutečně politicky, a ne expertním opatrováním a moralizovaním.

Je načase zahodit pojem extremismu a začít se konečně bavit o demokracii. Koncept extremismu vždycky sloužil hlavně samoúčelné represi ze strany bezpečnostních složek státu. A především ani zdaleka neposkytuje odpověď na stávající krizi demokracie. Ta má své kořeny v technokratickém jazyce neoliberalismu, který nejenže nechal většinu lidí v materiálně bídných podmínkách, ale také jim upřel hlas, protože rozhodování mělo být přenecháno abstraktnímu trhu. Demokratického deficitu se tak chytli „obchodníci ze strachem“ a frustraci lidí nasměrovávají na ty nejslabší v naší společnosti.

Mezi frustrovanými občany jsou jistě i takoví, kteří se ztotožňují s nenávistnými hodnotami a jsou proti otevřené společnosti. Velkou část lidí ale k těmto hnutím žene dojem, že jsou proponenti „lidové politiky“ jedinými lidmi, kteří stojí na jejich straně. Jestli chce jakákoliv progresivní síla sebrat vítr z plachet pravicovým populistům, musí artikulovat jejich oprávněné požadavky skutečně demokratickým jazykem, který se vymezí proti systému, a zároveň otevře debatu nad problémy ekonomické a sociální nerovnosti v naší zemi.

Autor je politolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies