Z dokumentu Never Rarely Sometimes Always. Foto Focus Features
Dark Waters (r. Todd Haynes)
Režisér Todd Haynes se zajímá o lidská práva, politiku a životní prostředí od počátku své režisérské dráhy. Do aktivistické linie jeho tvorby zapadá i procedurální thriller Dark Waters, v němž Mark Ruffalo rozkrývá, kterak chemický koncern DuPont již několik desetiletí obelhává americkou vládu, znečišťuje životní prostředí a ničí zdraví zvířat i lidí. Přímočarý, na strohých faktech založený snímek navazuje tematicky i stylisticky na deziluzivní filmy ze sedmdesátých let jako Pohled společnosti Parallax nebo Všichni prezidentovi muži. Stejně jako ony je prostoupený frustrací a boj proti zkorumpovanému systému prezentuje jako aktivitu časově náročnou, nevděčnou a vysilující. Přesto funguje zároveň jako výzva k tomu, abychom nebyli lhostejní a neustávali v úsilí o změnu poměrů.
Martin Eden (r. Pietro Marcello)
Stejnojmenný román Jacka Londona, sledující mladého námořníka na cestě za kariérou spisovatele, se odehrával v Oaklandu na počátku dvacátého století. V originální filmové adaptaci italského malíře a filmaře Pietra Marcella jsou dějištěm neapolské břehy a časové zasazení příběhu nelze přesně určit kvůli řadě anachronismů. Archivní záběry v sépiových tónech, skromný způsob života postav nebo kostýmy navozují dřívější éru než televizní obrazovky či použité písně. Podobně neukotvený je také kolážovitý styl vyprávění, který kombinuje prvky romantizujících melodramat, etnografických dokumentů i avantgardní kinematografie. Proměnlivost filmu odráží vývoj protagonisty, který tak není nahlížen z jedné perspektivy, ale na základě jeho momentálního rozpoložení a životních zkušeností, což z Martina Edena dělá v kontextu dobových dramat i adaptací klasické literatury osvěžující dílo.
Olanda (r. Bernd Schoch)
Německý etnografický dokument o sběračích hub a lesních plodů v Jižních Karpatech měl premiéru na loňském Berlinale. Letos se, stejně jako další z níže zmiňovaných filmů (Nečekejte, že zařvu, Vitalina Varela), objevil na online platformě MUBI. Film trpělivě zkoumající zapojení jedné odlehlé a izolované komunity do širších sociopolitických i mytologických rámců současného světa může odrazovat svým pomalým tempem a dvouapůlhodinovou stopáží. Pokud se jím ale necháte pohltit, dočkáte se nejen hypnotizujícího sbírání borůvek a psychedelické montážní sekvence zakončené nezapomenutelným oslím cameem, ale také inspirativní výpovědi o možnostech nekonfliktní koexistence člověka a krajiny.
Půlnoční rodina (Midnight Family, r. Luke Lorentzen)
K vrcholům předčasně ukončeného festivalu Jeden svět patřil americko-mexický portrét rodiny provozující v Mexico City soukromou záchrannou službu. Zachraňování životů probíhá paralelně s bojem o holou existenci. Členové rodiny se snaží nepřijít o práci a nezhroutit se vzdor hrozivým stravovacím návykům, nedostatku času, podplaceným policajtům i pacientům, kteří jim za jejich služby nemohou nebo nechtějí zaplatit. Navenek jde o formálně sevřený akční thriller s množstvím adrenalinových jízd ucpanými ulicemi nočního města. Ve druhém plánu film pomocí mnoha náznaků nenásilně skládá komplexní obrázek zdravotnického systému, který se vinou korupce, přetížených nemocnic a nedostatku lékařského personálu nachází na hraně kolapsu. Epilog filmu se sice jako jediný odehrává během dne, ale spíše než vydechnutí a naději přináší jen začátek dalšího cyklu, který bude bez potřebných systémových změn stejně zničující jako ten předchozí.
Nečekejte, že zařvu (Ne croyez surtout pas que je hurle, r. Frank Beauvais)
Frank Beauvais po rozpadu vztahu upadl do chmur a odebral se na alsaský venkov. Tam, izolovaný od civilizace, začal vzniklou prázdnotu vyplňovat obsedantním sledováním filmů. Během několika týdnů jich viděl na čtyři sta. Svou zkušenost následně proměnil v informačně hutný audiovizuální deník, tvořený chytře volenými fragmenty zhlédnutých filmů a autorovým komentářem. V necenzurovaném proudu myšlenek se prolíná rekapitulace osobního života s obecnějšími úvahami o politice, práci a umění. Jazyk, kterým Beauvaisův film poskládaný z jiných filmů promlouvá, vám bude zřejmě tím bližší, čím větší jste cinefilové a čím více máte zkušeností s depresemi, pasivitou, úzkostí a prokrastinací.
Never Rarely Sometimes Always (r. Eliza Hittman)
Třetí celovečerní film americké nezávislé filmařky Elizy Hittman měl premiéru na letošním festivalu v Sundance a následně byl vybrán do hlavní soutěže Berlinale, kde obdržel Velkou cenu poroty. Intimní drama vypráví příběh, jehož síla spočívá v jeho univerzálnosti. Není těžké si představit, že něčím podobným prošly a stále procházejí desítky žen po celém světě. Hittman s velkou empatií sleduje dívku z malého amerického města, která se kvůli nechtěnému těhotenství rozhodne podstoupit interrupci. Se svou kamarádkou se vydává do liberálnějšího New Yorku. Bez peněz, kontaktů nebo zajištěného noclehu. Ze série bolestivých zkušeností, prohlubujících minulé trauma, se rodí také porozumění a hluboké přátelství. Naturalistické herectví a vnímavá kamera Hélène Louvart vyvažují vypravěčskou věcnost a zesilují emocionální zásah. Kromě dojetí a soucitu film vyvolává také vztek z destruktivního dopadu patriarchátu na dívčí sebepřijetí.
Neviditelný (r. Leigh Whannell)
Nejpůsobivější distribuční premiérou uplynulých šesti měsíců, kterou mimochodem opět můžete vidět v kinech, byla zdařilá aktualizace Wellsova Neviditelného muže z perspektivy #MeToo. Důvtipný snímek proměňuje v hlavní text to, co je v jiných slasherech a paranoidních thrillerech obvykle podtextem – hlavní zdroj zla a ohrožení představuje toxická maskulinita. Zejména méně tuctová první polovina nám postupným odhalováním metod agresora dává zakusit, jaké peklo zažívá partnerka vyšinutého manipulátora i po ukončení vztahu. Dál čelí psychickému teroru, snahám o zničení jejích kariérních vyhlídek a izolaci od rodiny a přátel. Bezmoc, kterou žena (sugestivně ztvárněná Elisabeth Moss) zažívá, je o to mrazivější, že všechny formy teroru lze snadno převést do našeho aktuálního světa, kde neviditelnost zatím není možná. Stylisticky vybroušený horor je tak v demaskování zdrojů dnešních společenských úzkostí podobně cenný jako před třemi lety Uteč od Jordana Peelea.
State Funeral (r. Sergej Loznica)
V rámci online programu švýcarského festivalu Visions du Réel bylo možné také v Česku bezplatně zhlédnout nový koprodukční film běloruského režiséra Sergeje Loznicy, premiérově představený vloni v Benátkách. Koncept dvě a čtvrt hodiny dlouhého střihového dokumentu je prostý – pomocí oficiálních vládních záběrů a bez mimoobrazového komentáře nebo hudby rekonstruuje dění v Sovětském svazu během čtyř dnů po smrti Stalina. Kvalitně zrestaurované archivní materiály, původně sloužící komunistické propagandě, ovšem Loznica využívá k tomu, aby zvýraznil absurditu a rozkryl prázdnotu kultu osobnosti. Vrstevnatý zvukový design a opakování obsahově podobných záběrů ukazují, do jaké míry bylo uctívání vůdce založené na mechanické reprodukci nicneříkajících symbolů a emblémů stalinistické ikonografie.
Vitalina Varela (r. Pedro Costa)
Portugalský režisér Pedro Costa od konce osmdesátých let natáčí nezařaditelné filmy na pomezí hrané a dokumentární tvorby. V dramatu Vitalina Varela, oceněném vloni hlavní cenou locarnského festivalu, dotáhl svůj hypnotizující styl k dokonalosti. Natočil dílo, které je v něčem velmi nefilmové a vycizelovanými statickými záběrovými kompozicemi, připomínajícími plátna od Rembrandta nebo Vermeera, má blízko k divadlu či výtvarnému umění. Současně jde ale o dílo, které nemůže být filmovější v tom, jak s pomocí soustředěné práce se světlem, tmou a zvuky mimo obraz vytváří atmosféru, napětí a očekávání a řídí, co uvidíme a co nám zůstane utajeno. Mezi světlem a tmou, marností a nadějí se pohybují také outsiderské postavy, jejichž výtvarně úchvatné skici nahrazují zápletku.
Rewind (r. Sasha Neulinger)
Jeden z nejsilnějších dokumentů posledních měsíců se nedávno objevil v cyklu Independent Lens americké televizní stanice PBS. Režisér Sasha Neulinger, kterého v dětství sexuálně zneužíval jeho strýc, s pomocí home videa a otevřených rozhovorů s nejbližšími oživuje temnou kapitolu rodinné historie, na kterou by ostatní raději zapomněli. Veselé momenty z rodinných oslav, zdánlivě zachycující úplně normální rodinu s idylickými vztahy, při zpětném pohledu získávají silně znepokojivé vyznění a stávají se důkazním materiálem i terapeutickým nástrojem. Odvážná rekonstrukce zločinu a jeho dopadu na psychiku oběti, která je druhými paradoxně vnímána jako člověk, jenž narušuje jejich pohodu, zároveň ukazuje, jak nám filmové médium může pomoct lépe pochopit příběh našeho života.
Hannah Gadsby: Douglas (r. Madeleine Parry)
Na Netflixu se nedávno objevil druhý stand-up speciál australské komičky Hannah Gadsby. Je vtipnější než introspektivnější Nanette, ale zároveň se podobně originálně vzpouzí pravidlům stand-up comedy a nabízí k nim ironický komentář. Kromě komediálního řemesla si Gadsby utahuje z odpůrců očkování, Želv ninja nebo patriarchátu a dojde i na zábavný rozbor renesančních maleb nebo Louise C.K. Neotřelá struktura celého vystoupení je komičkou zevrubně rozebrána v prologu, čímž zbytek show získává fascinující metarozměr: kromě samotných vtipů se bavíme také tím, jak (ne)zapadají do předem představeného rámce. Jednotlivé segmenty na jednu stranu zastupují různé typy stand-up comedy a jejich tón se trochu liší, ale zároveň jsou tak brilantně provázané množstvím vtipů pro zasvěcené, jež vznikají v průběhu samotného představení, že celek dohromady bezvadně funguje.