Normalizace neskončila, jen se přelila do dneška. A nevíme, co s ní

David Klimeš nedávno ve svém komentáři pro Aktuálně.cz poukázal na kontinuitu mezi komunistickou normalizací a současnou politickou scénou. Jedná se určitě o velmi zajímavé téma, ale Klimešův text je v podstatě jen výčtem postav českého veřejného života, které za sebou mají normalizační či stranickou minulost a dnes zastávají klíčové posty v zemi. To je odvěký stesk mnoha antikomunistů, je však otázka, jestli není trochu irelevantní. Rozšířená představa o někdejších stranících jako o soudržném klanu spících smrtijedů, které po třiceti letech na paži znovu zasvrbí znamení zla, je právě tak absurdní a fantasmagorická, jak zní – byť ji nechci vkládat do úst přímo Davidu Klimešovi.

Opravdu jsme zkoumali dostatečně a uceleně, jak se vyvíjely zděděné struktury úředního aparátu, policejních složek či justiční moci? Jak se proměňovalo autoritativní školní prostředí a sami učitelé? Jak se normalizační šedá ekonomika přelila do kapitalismu?

Snaživí normalizační kariéristé jsou tu dnes za vlády Andreje Babiše a byli tu – jako Vladimír Dlouhý – už krátce po revoluci, ale i – jako Vlastimil Tlustý – v době těsně předkrizové. A zrovna poslední dva platili a dodnes platí za pionýry nejdrastičtějších představ o neregulovaném trhu. Těžko tedy všechny normalizační kádry pojí jednotný světonázor nebo dokonce snaha o návrat do minulého režimu. Přeliv bývalých členů strany do dnešního prostředí je jedna strana věci. Ale není zdaleka tak zajímavá, a už vůbec ne tolik propíraná, jako přeliv mezi normalizací a demokracií jako takový. Ten je v Česku hlubší, než si byli mnozí dlouho schopni připustit, a může ještě ovlivnit budoucí politickou diskuzi, jak nám ukazují odstrašující příklady Maďarska a Polska.

Po 17. listopadu s čistým štítem, nebo jako dřív?

V českém prostředí byl dlouhá léta přijímán konsenzus, že se komunistický režim v listopadu 1989 zhroutil a najednou se odněkud vynořily nové elity, které začaly budovat zcela novou republiku. Jako by prostě jeden režim definitivně skončil, udělala se tlustá čára a začalo se s čistým štítem nanovo. V posledních letech ovšem dochází k revizi tohoto náhledu. V čím dál mentálně zamrzlejší adoraci 17. listopadu, která spíš než díkuvzdání začíná připomínat normalizační oslavy prvního máje (se vším otravným newspeakem a přidanou monetizací fastfoodových baget jako obušků), bylo poměrně osvěžující sledovat počínání České televize. Ta totiž při loňské reflexi demokratizačních procesů kladla důraz i na události, které násilně potlačenou demonstraci na Národní třídě následovaly.

Měnící se pohled na tekutost a nejednoznačnost demokratizačních procesů se odráží třeba v kinematografii, jak ukázaly předloňská televizní série Rédl nebo České století Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka o několik let dříve. Hudební publicista Pavel Turek zase nedávno v profilu skupiny Lucie v Respektu zmínil, že její eponymní první deska je „rozkročená mezi normalizací a přicházejícím kapitalismem jako žádné jiné tuzemské dílo“.

Nejde však jen o současnou kulturní reflexi. Rozpad státních a ekonomických struktur znamenal, že leckteré instituce, zákony a struktury se musely budovat na zelené louce. Jinde zase z mnoha vedoucích pozic odešli lidé se stranickou legitimací. V řadě odvětví se tak otevřelo pole působnosti pro nové osobnosti. Jejich klid na práci mohl být leckde o to větší, že se v rodící se demokracii takřka každý negativní jev přisuzoval pozůstatkům komunismu či nutným vedlejším účinkům uvolňování poměrů.

Co se však reálně učinilo kromě planého stěžování si na to, že za něco může komunistické myšlení? Opravdu jsme zkoumali dostatečně a uceleně, jak se vyvíjely zděděné struktury úředního aparátu, policejních složek či justiční moci? Jak se proměňovalo autoritativní školní prostředí a sami učitelé? Jak se normalizační šedá ekonomika přelila do kapitalismu, a nastartovala tak nejen fungování podsvětí, ale i legálního tržního prostředí? Jestli se udržovaly vazby mezi někdejšími vysokými aparátčíky a jaký reálný vliv měli na politický a ekonomický vývoj? A čím vlastně ve společnosti mentálně zakořenila normalizace? Mnozí sociální vědci a publicisté přispěli do debaty řadou podnětů a zjištění, ty ale do obecného povědomí vstoupily jen výjimečně.

Maďarsko a Polsko se s postkomunismem vypořádaly po svém

Právě prostupnost mezi oběma systémy přitom byla ústředním motivem politické debaty posledních desetiletí v Maďarsku a Polsku. Podoba přechodu k demokracii, která se v obou státech uskutečnila více či méně u kulatých stolů, neumožnila vytvořit zásadní mentální ani historický milník označující, kdy skončil komunismus a kdy nastoupila demokracie. I přechod k tržní ekonomice probíhal v obou státech daleko pozvolněji. Také personální přeliv mezi oběma režimy byl v obou zemích daleko markantnější než v Česku, kde se na rozdíl od obou států utvořily z velké části nové politické, ekonomické a mediální elity. V Maďarsku a Polsku naopak celá řada prominentních protagonistů minulého režimu pokračovala ve veřejném životě i po roce 1989.

Tohoto faktu se od začátku svého působení v politice chopily současné klíčové postavy obou států – Viktor Orbán v Maďarsku a Jaroslaw Kaczyński v Polsku. Jejich rétorika, že postkomunismus stále neskončil a že reformovaní komunisté jsou nadále u moci, jen mají navíc k dispozici i nově nabytý kulturní, sociální a ekonomický kapitál, se postupem času stupňovala až do nesmiřitelných pozic vůči politickým protivníkům. Snaha vyvrhnout ze státu veškeré pozůstatky komunismu se tak v obou zemích stala synonymem boje proti kosmopolitnímu liberalismu. A to i proto, že například v Maďarsku šli liberálové opakovaně do vlád se socialisty, kteří paradoxně prosazovali daleko více neoliberálí agendu než nominální pravice. Také polští postkomunisté museli v polovině devadesátých let v důsledku ekonomické krize přijmout úsporná opatření a neoliberální reformy.

Do Evropy přes mrtvoly?

Reformy ale byly potřeba i z jiného důvodu. Hlavním cílem devadesátých let bylo pro celý východní blok dostat se „zpět do Evropy“. Němečtí politologové Frank Schimmelfennig a Ulrich Sedelmeier ale už v roce 2004 upozorňovali, že „naplnění přístupových podmínek Evropské unie se stalo nejvyšší prioritou při vytváření politik a přijímání zákonů ve státech střední a východní Evropy. Tyto země přitom kvůli obřím výhodám členství v EU vytěsnily ze zřetele jakékoliv alternativní cesty a domácí překážky.“

Právní a politické kroky, které podmiňovaly zdárný výsledek přístupových rozhovorů, s sebou nesly i ožehavá kulturní témata, na nichž ve společnostech mnohdy neexistoval konsenzus, a to zvláště ze strany sociálně konzervativní části veřejnosti. Polsko tak v rámci lidskoprávních opatření muselo například zajistit antidiskriminační práva sexuálním menšinám, vůči nimž panuje v zemi z mnoha stran dodnes značná nevraživost.

Pro svou otevřenost vůči zahraničí a „vzornost“ v přechodu k demokracii byli bývalí socialisté a liberálové vnímáni v domácím prostředí jako miláčci a přátelé mezinárodních médií, skrze která si zajišťovali dobrou pověst a přízeň investorů ze zahraničí. Do tohoto rozšířeného náhledu zapadal i fakt, že hlavně v Maďarsku byla velká část hospodářství zprivatizována do rukou zahraničního kapitálu. Už na konci roku 1995 bylo v Maďarsku 40 procent hodnoty všech původně státních podniků vlastněno zahraničními investory, oproti pěti procentům v České republice v téže době. V Polsku se s velkou částí privatizací čekalo až do druhé poloviny devadesátých let, pak ale následoval obdobný scénář.

Orbán, Kaczyński a jejich předchůdci byli naopak označováni za národovecké křiklouny mnohem dřív, než si to doopravdy zasloužili. Neustále se radikalizující Fidesz a PiS pak v minulém desetiletí zcela vymazaly levici z politické mapy. Ukázalo se, že maďarští i polští postkomunisté si z normalizace odnesli především to, že jsou zcela nemožní. V Polsku se odstavili od vlády sami četnými korupčními aférami, v Maďarsku k nim přibyl ještě tragikomický výstup někdejšího premiéra Ference Gyurcsánya o tom, že to jeho strana „pomrdala, a ne trošku, hodně“, když před volbami dojila rozpočet, fixlovala data a veřejnosti o tom „lhala od rána do večera“. Poté, co se k naprosté ztrátě důvěryhodnosti maďarské vlády přidala i ekonomická krize z roku 2008, měl Orbán cestu k drtivému vítězství ve volbách v roce 2010 zcela umetenou. Maďarský premiér o vítězství hovořil jako o revoluci u volebních uren a za půl roku se Maďarsko s postkomunismem symbolicky vypořádalo přijetím nové ústavy. To, co dělá Budapešť, přitom se zpožděním několika let a v light verzi praktikuje i Varšava.

Pragmatická technokracie

Ve světle debaty v Maďarsku a Polsku je proto úsměvné, že se Andrej Babiš inspiruje mimo jiné právě Viktorem Orbánem. Maďarský premiér by přitom se svým českým protějškem neměl žádné slitování, pokud by šlo o politika z jeho státu. Na papíře je Babiš jakožto bývalý komunista, který při svém obohacování vytěžil kontakty z režimního státního aparátu a během devadesátých let výrazně zbohatl za socialistické vlády, přímo definice Orbánova nepřítele, který by se vešel na plakát hned vedle Sorose.

Jenže pragmatismus, který maďarskému premiérovi velel uvázat se ruskému státu astronomickou půjčkou na dostavbu elektrárny Paks (navzdory tomu, že byl v roce 1989 prvním maďarským politikem, který volal po odchodu Rudé armády ze země), teď vede k tomu, že Orbán označuje Babiše za ekonomického génia střední Evropy. Na druhou stranu není vůbec překvapivé, že jsou Orbán s Kaczyńským velkou inspirací pro ODS, jejíž světonázor s představami obou politiků čím dál více splývá. Boj mezi oběma názorovými póly v Maďarsku a Polsku ale navazuje i na historické tradice ostrého vnitřního boje o identitu obou zemí. Společnosti v obou národech jsou dlouhodobě hluboce rozděleny a jakákoliv současná situace je jen novým momentem, v němž se tyto štěpné linie historicky opakovaně projevují.

V českém kontextu spatřujeme poněkud jiné tendence. Spíše než aby se proti sobě stavěly dvě názorově vymezené strany, je tu snad liberální či konzervativní, ale především antikomunistická část společnosti, která si horlivě uzurpuje snahu o jednolitý výklad historie namísto řešení reálných současných problémů, a nevyhraněný zbytek, o kterém se moc nemluví. Snad jej může definovat to, že se řídí ad hoc selským rozumem, který přímo plodí pragmatickou technokracii. Velké debaty a změny jsou mu cizí a je rád, že „tady je svět ještě v pořádku“.

Právě pragmatická technokracie je ale – mimo jiné – přímým pozůstatkem normalizace. Pokud se její podstatě a tomu, jak se projevuje ve společnosti, nebudeme věnovat daleko víc než doposud, bude i nadále politická debata sestávat jen z prapodivných bojůvek o symboly, ať už půjde o sochy, sloupy nebo plakáty, zatímco nám budou unikat daleko podstatnější problémy.

Autor je redaktor iSport TV. Vystudoval politologii na FSV UK.