Foto Lucie Jarkovská
Na letošní COVID prázdniny jsem si raději nedělala mnoho plánů. Zavřou se zase hranice? Krachnou letecké společnosti? Nakonec jsem v pátek koupila jízdenku, v neděli vzala dítě a vyrazily jsme vlakem do Polska, až k Baltu. Na nádraží nás vyzvedla kamarádka Małgorzata. Žije se svou partnerkou Kašou v sice malém, ale krásně zrekonstruovaném bytě kousíček od nádherné baltské pláže. Bílý písek, rybářské loďky, dřevěná mola vybíhající do moře, aby na nich mohl člověk pošpacírovat, vystavit se nárazům větru a poslouchat křik ptáků, prodejny uzených ryb a kavárničky. Kaša a Małgorzata mají ročního syna a nedovedu si představit lepší místo k životu pro rodinu s malým dítětem. Procházky s kočárkem podél pobřeží, kde se později budou hodit všechna ta parádní hřiště s výhledem na moře… Přesto uvažují o tom, že budou muset tohle místo opustit. Ne proto, že až syn povyroste, bude jim byt už skutečně malý, ale protože se ho v zemi, kde se narodily, bojí vychovávat.
Horší než komunismus
Do Polska jsem přijela den po druhém kole prezidentských voleb. Vyhrál stávající prezident Andrzej Duda, který ve volební kampani získával body mimo jiné prohlášením, že „LGBT ideologie“ je horší než komunismus. Člen jeho volebního týmu a poslanec za PiS Przemysław Czarnek k tomu v televizní debatě dodal: „Přestaňme poslouchat nesmysly o lidských právech. Tito lidé si prostě nejsou rovni s normálními lidmi.“ Kaša a Małgorzata si tedy podle politických reprezentantů své země nejsou rovny se svými sousedy. Zatím jim nikdo neposprejoval dům výhružnými nápisy, v jejich městě se nenalézá žádná „strefa wolna od LGBT“, tedy území, které jeho obyvatele vyhlásili za prosté těchto lidí, které nepovažují za sobě rovné. Ale na jihovýchodě Polska už tato „vyčištěná“ oblast zaujímá prostor o velikosti Maďarska.
Neznají prý ani jednu LGBT rodinu, která by ve škole otevřeně přiznala, že dítě vychovávají dva rodiče stejného pohlaví.
Kaša se přiznala, že příliš nevěřila, že by volby mohl vyhrát Dudův oponent Rafał Trzaskowski. Přesto však v ní ve skrytu duše doutnala jiskřička naděje. Ta po prezidentských volbách vyhasla. Małgorzata o emigraci uvažuje už několik let. Od té doby, co se v roce 2015 dostalo k moci Právo a spravedlnost, se situace pro LGBT lidi stále jen zhoršuje. Naposledy jsem je navštívila v roce 2016 – už tehdy padlo slovo emigrace, ale v té době ji ještě obě dvě ženy zavrhovaly s tím, že Małgorzatě se blíží čtyřicítka a začít budovat život od nuly už není totéž, jako kdyby jim bylo dvacet. Atmosféra v Polsku ale houstne a myšlenky na emigraci začaly získávat na intenzitě.
Před dvěma lety se Małgorzata překvalifikovala na IT, aby zvýšila svou šanci na práci v zahraničí, a začala se intenzivně učit německy. Kaša ale v té době otěhotněla a myšlenky na odchod do neznáma jí děsily. Rozčilovalo ji, že její partnerka mění práci, i to, že se učí cizí jazyk. Ničilo to její představu o budování útulného a stabilního domova s dítětem, po kterém tolik toužily. Její úzkost po porodu ještě zesílila. Tady má své kořeny, tady žijí babička a děda malého, tady je doma. Raději zkusí zprávy o šikaně a nenávisti ignorovat.
Naděje umřela
Jenže jejich život se pozvolna proměňoval. Vkrádaly se do něj obavy, které začaly měnit i jejich denní rutiny. Uvědomily si například, že váhají vzít se na veřejnosti za ruku. Když Kaša přišla s nápadem, že by mohly svůj byt na fantastickém místě u moře nabídnout pro prázdninovou výměnu a chtěla vytvořit profil na příslušné webové stránce, Małgorzata ji zarazila – raději o nás nikde nic veřejně nepiš. Trhliny začaly dostávat i představy o budoucím vzdělání jejich dítěte. Reforma polského školství pod taktovkou PiS propašovala do škol kurikulum plné patriotismu a podivných představ o tom, co jsou to ty „správně hodnoty“, podle kterých by měli dobří Poláci žít. Možná by byla řešením soukromá škola? Jenže se nedávno dozvěděly, že syn spřáteleného lesbického páru byl v soukromé škole odmítnut. Jiným rodičům by se údajně nemuselo líbit, že jejich děti chodí do školy s dítětem, které má dvě matky. Neznají prý ani jednu LGBT rodinu, která by ve škole otevřeně přiznala, že dítě vychovávají dva rodiče stejného pohlaví. Vždy se udržuje mlhavá představa o mámě a jakési „tetě“, která vypomáhá.
Kaša přesto stále nechtěla o emigraci slyšet – tohle je její domov, a nechce si ho nechat vzít. Jenže přišel koronavirus a s ním další utahování šroubů. Z důvodu bezpečnosti mohli na ulici vycházet společně jen členové jedné rodiny. Kaša skoro přestala vycházet. Měla pocit, že když se svou partnerkou a kočárkem projedou po ulici, budou jak v záři reflektorů, všechny oči upřené na ně: vy jste rodina? Do té doby se jí dařilo myšlenky na budoucnost, která není ani trochu duhová, odhánět. Ale v té podivné době karantény se obranný val, který jí dosud umožňoval nepřipouštět si zhoršující se situaci, zhroutil. Už tři měsíce se učí německy. Realisticky uvažuje, že pokud nepřijde nějaká nečekaná změna, měly by odejít zhruba do dvou let, aby malý už šel do školky v nové zemi. Pro ně už to nové místo asi domov nebude, ale pro něj může být.
Až příště pojedu k Baltu, budu si už asi muset vzít z nádraží taxík.
Autorka je socioložka.