Foto Janusz Jakubowski, Flickr (CC BY 2.0)
Jeden ze způsobů, jak se dostat do závažných problémů, jsou jízdy načerno. Jste-li bohatý a jezdíte bez lístku tak trochu ze sportu nebo proto, že se vám to vyplatí, nemáte problém zaplatit pokutu na místě. Jste-li ale chudý, nebo dokonce ani ne chudý, ale prostě nemajetný, je pro vás taková pokuta příliš drahá záležitost, kterou odkládáte, až se promění v dluh mnohem větší, který vymáhá exekutor. Poslední roky se situace ohledně vymáhání pokut za jízdu načerno sice dost zlepšila, historicky tudy ale protekly ohromné finanční prostředky, které neputovaly primárně dopravním podnikům, nýbrž hlavně advokátům a exekutorům. Jízdy načerno se tak staly pro mnoho lidí přímou cestou na sociální dno.
Mezi chudáky, kteří pracují za minimální mzdu, najdou revizoři před šestou ráno hodně takových, kteří si předplatné ani jednotlivé jízdenky nemohou dovolit.
Paradoxem situace pak je, že člověk, který má problém zaplatit sobě, případně dalším členům rodiny roční jízdné, zaplatí mnohem víc na jednotlivých jízdenkách. Kompromisem pak jsou měsíční nebo tříměsíční kupony, které ale vyjdou dráž než roční kupon. Systém je nastavený tak, že zvýhodňuje ty, kteří mohou investovat. Ale i mezi lidmi, kteří si mohou dovolit roční předplatné, jsou propastné rozdíly. Některým nízké roční předplatné (v přepočtu deset korun na den) výrazně ulehčí, pro jiné by nebyl problém platit mnohem víc.
Chudí investovat nemohou
Pro jakékoliv další kroky by si město mělo udělat analýzu toho, kolik domácností má problém vydat najednou peníze na roční kupony. Kolik vlastně žije ve městě samoživitelek, zaměstnanců pracujících za nízké mzdy a lidí, kteří jsou v exekucích? Dopravní podnik totiž svou politikou v minulosti ožebračil část své klientely, pro kterou je nyní problém kvůli exekucím jízdné platit. Bude-li se zdražovat, bude to problém ještě větší – a právě s takovým plánem teď město přišlo. Zatím se mluví o zdražení ročního kuponu, ale v plánu je i zvýšení ceny jednotlivých jízdenek, které často v kombinaci s jízdami načerno využívají lidé s finančními problémy.
Příjmy během koronakrize klesly, zejména proto, že do Prahy přestali jezdit turisté, a město teď hledá způsoby, jak výpadek zalepit. Pokud není schopné si zjistit, jak moc může být obtížné pro řadu lidi, kteří žijí nebo jen pracují v Praze, vydávat za jízdné vysoké částky, mohlo by udělat experiment. Zdražit jednotlivé jízdenky a třeba i dlouhodobé předplatné, ale nabídnout co nejlevnější měsíční kupon. To by totiž ocenili všichni lidé, kteří už ve finančních problémech jsou, nebo se do nich třeba kvůli aktuálnímu výpadku příjmů brzy dostanou. Kupovat si každý měsíc kupon je sice trochu nepohodlné, nicméně velká část lidí, kteří třeba už zadlužení jsou, ale mají hrůzu z toho, že jejich dluhy budou dále narůstat, to nepohodlí ráda podstoupí. Lidí, kteří si nemohou dovolit investici delší než na jeden měsíc, je mnoho. Za rok by si mohla Praha svůj experiment vyhodnotit a třeba by zjistila, že černých pasažérů nepřibylo a že se příjmy nesnížily.
Revizoři cestou na ranní směnu
Propad příjmů Dopravního podniku je jistě problém. Podíl příjmů z jízdného se navíc v celkovém rozpočtu už několik let snižuje. Dá se říct, že to je problém strukturální. Přesto je potřeba si klást otázky, zda mají výpadek příjmů z jízdenek turistů hradit Pražané, včetně těch nízkopříjmových a zadlužených. Nebo zda by město nemělo hledat i jiné způsoby financování, jako jsou třeba příspěvky firem, které na území města podnikají a jejichž zaměstnanci jezdí denně do práce. Ve chvíli, kdy neexistuje ani analýza, jakých sociálních skupin se zdražování dotkne, jak jsou tyto skupiny početné a jaké to může mít důsledky, může se zdražování jízdného společnosti dlouhodobě hrubě nevyplatit.
Pro ty, kteří mají na tvorbu cen jízdného vliv, je často nepředstavitelné, jak moc zatěžující může být pohyb po městě pro lidi ve finančních problémech. Včetně těch, kteří pracují a dojíždějí každý den do zaměstnání. Ti stojí často před dilematem, zda riskovat pokutu, nebo si odpustit nějaké to jídlo nebo třeba nové boty. V tomto kontextu mě před pár lety doslova šokovalo zjištění, jak časté jsou kontroly revizorů před šestou ráno, tedy v době, kdy do práce dojíždějí lidé, kteří mají nekvalifikovaná a velmi špatně placená zaměstnání. Z hlediska revizorů je taková volba jasná, protože je celkem jisté, že mezi chudáky, kteří pracují za minimální mzdu, se najde hodně takových, kteří si předplatné ani jednotlivé jízdenky nemohou dovolit. Z hlediska politiky města je ale takový postup alarmující.
Autorka je redaktorka Alarmu.