Následující text je prvním článkem reportážního cyklu Rok nula s podtitulem O čem naši politici už třicet let mluví a ještě dalších třicet let budou, který vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Systém péče o seniory, školství, zdravotnictví, postindustrializace a kultura – těchto pět dlouhodobě neřešených oblastí v následujících týdnech detailně prozkoumáme v reportážních textech a pokusíme se ukázat, jak se jejich žalostný stav otiskuje do života v českých regionech. Součástí reportáží bude i podcast Rok nula, v němž odborníci s moderátorkou Veronikou Pehe budou probírat možné změny a reformy jednotlivých oblastí. Přestože má reportážní cyklus mapovat především život na české periferii, začíná symbolicky v tom nejbohatším regionu – v Praze. V důsledku astronomických cen bydlení a špatné dostupnosti adekvátní péče jsou totiž senioři vytlačováni z míst, kde mnohdy strávili celý svůj život. O tom, jak by bylo možné sociální péči i situaci seniorů v Praze zlepšit, hovoří s redaktorkou Alarmu Veronikou Pehe Terezie Hradilková a Miroslav Luczka.
Přisedl si ke mně ve vlaku. Byl čistě oblečený, milý a usměvavý, tipovala jsem ho na pětašedesát. Ukázalo se, že mu bude za pár měsíců sedmdesát. „Víte, kolik je v Praze ubytoven? Já jsem člověk, kterej před dvěma lety ani nevěděl, že jsou v Praze ňáký ubytovny. A ono jich je víc než sto!“ svěřil se mi po chvíli. Před dvěma lety mu zemřela manželka, která se celý jejich společný život starala o domácí finance. Než se zorientoval, dlužil na nájemném a vyhodili ho z bytu. „Čtrnáct dní jsem strávil na ulici, to bylo nejhorší období mého života, to už nechci nikdy zažít. Ale měl jsem štěstí, že mám papíry v pořádku, tak si teď z důchodu platím ubytovnu,“ vykládal. Měsíčně dá 4500 korun za postel v místnosti se dvěma dalšími lidmi. Záchod a kuchyňku sdílí s dalšími patnácti lidmi. „To pan majitel dobře vydělává,“ řekla jsem mu. „Ano, ten se má dobře, ale já jsem rád, že vůbec existuje. Kdyby nebyl, tak jsem na ulici,“ odvětil smířeně. Na komerční nájem v bytě nedosáhne, třeba i proto, že nemá na kauci. Jeho zdravotní stav je zatím dobrý a na to, co přijde v okamžiku, kdy by třeba potřeboval nějakou další pomoc, se snaží nemyslet. Ubytovna je pro něj zatím záchranný kruh, který ho dělí od života na ulici.
Když není na nájem
Loni v létě rozvířila mediální krajinu zpráva Rady seniorů ČR, která upozornila na tíživou situaci seniorů, kteří bydlí v nájemním bydlení. Nepřekvapivě se ukázalo, že situace s bydlením je pro seniory nejhorší v Praze. Náklady na bydlení zde byly, jak ukazují propočty zmíněného sdružení, o čtvrtinu vyšší než je starobní důchod žen starších 65 let. Toto číslo ovšem vycházelo z předpokladu, že seniorka bydlí v bytě velkém pouhých čtyřicet metrů čtverečních. Ten vyjde průměrně na 17 305 korun měsíčně včetně poplatků za vodu a energie. Bydlení v pronájmu si tak senioři v Praze v podstatě nemohou dovolit, protože jeho cena převyšuje jejich příjmy. Město Praha má 561 seniorských bytů, kde je nastaveno velmi nízké nájemné, konkrétně 60,6 Kč za metr čtvereční, ale dle dat Rady v hlavním městě žije v pronájmu přes třicet tisíc osamocených seniorů. Penze muže v Praze přitom podle České správy sociálního zabezpečení činila v tu dobu 14 421, u ženy 12 300 korun (s vdoveckým důchodem o 8 100 korun víc). Předseda Sdružení nájemníků ČR Milan Taraba tvrdí, že se situace pro seniory od loňska spíš zhoršila. „Nejohroženější skupinou jsou jednoznačně seniorky v Praze, rozdíl mezi starobním důchodem mužů a žen jsou dva tisíce a nájmy jsou tu vysoké. Od loňska se sice zvýšily důchody, ale řada majitelů v důsledku toho zvýšila nájem,“ popisuje Taraba pro Alarm a dodává, že kromě toho se zdražily i potraviny, zejména ty zdravé, jako je zelenina, ovoce nebo mléčné výrobky, takže zvýšení důchodů nic nevyřešilo. „V Praze se staví jen komerční projekty, není tu žádná výstavba, která by pomohla situaci zlepšit,“ tvrdí Taraba.
Senioři, kteří nemají děti, jež by jim pomohly, se často stěhují do chatek v zahrádkářských koloniích, kde nemají ani teplou vodu. Anebo odcházejí zcela mimo město a ztrácejí tak kontakt se svým sociálním zázemím.
Do problémů se ale nedostávají pouze senioři, kteří žijí osamoceně, potíže s placením nájmu mají i ti, kteří žijí v domácnosti s dalšími lidmi. Jejich strategie, jak přežít zvyšující se nájmy, jsou různé. Podrobná data, jaké strategie senioři volí, neexistují, velmi časté ale je, že jim pomáhají jejich děti. Manželé Kolínští, kteří žijí v panelovém domě na sídlišti vzdáleném čtyřicet minut od centra, platí za bydlení 24 tisíc. V bytě žijí spolu s třiadevadesátiletou maminkou paní Kolínské a všechny tři jejich důchody dohromady dají něco málo přes dvacet tisíc, protože maminka paní Kolínské má velmi nízký důchod. Od státu dostávají ještě příspěvek na bydlení ve výši šesti tisíc. Na měsíc by tak tříčlenné domácnosti, kde se dva senioři starají o jednoho ještě staršího seniora, zbyly i po pomoci státu zhruba dva tisíce. Náklady na jídlo, léky, ale i telefon a internet jsou mnohem vyšší. Proto jim jejich dva synové jednak platí zmíněný telefon a internet, jednak přispívají dohromady deset až dvanáct tisíc každý měsíc. Bez jejich pomoci by se museli vystěhovat mimo Prahu, kde by zas byli odloučeni od svých synů i svých dvou vnuček a dalších sociálních kontaktů. Kolínští mají zkrátka velké štěstí, že jejich synové jsou na tom natolik dobře, že je mohou podporovat.
Stěhování, které je dobrou nevyžádanou radou pokaždé, když se hovoří o drahých nájmech, není vždy snadným řešením. Jan Lorman, ředitel neziskovky Život 90, upozorňuje na to, že to je kromě finanční zátěže pro lidi také zátěž psychická. Navíc je zde zoufalý nedostatek bytů, které jsou pro seniory vhodné. „Ukazuje se například, že sídlištní byty často nemají vhodné jádro pro člověka, který potřebuje vozík nebo chodítko. Dveře jsou příliš malé, aby se jimi senior s vozíkem nebo chodítkem dostal, není kam přišroubovat madla. V jiných domech ve starší zástavbě zase scházejí výtahy,“ popisuje Lorman obtíže, se kterými se lidé ve stáří setkávají. Podle Lormana se nedá problém seniorů nějak zobecnit, protože každý má jiný problém, je jinak starý, má jiné vazby na rodinu a okolí. Zásadní dělící linie se ale dle něj vede mezi seniory, kteří bydlí ve vlastním a mají už splacenou hypotéku, a těmi, kteří bydlí v nájemním bydlení.
Stěhování nemusí být řešení
Kromě toho, že stěhování je psychická zátěž, může být někdy krokem do ještě horší situace. Třiasedmdesátiletá Karolína Procházková bydlí v pražských Nuslích v druhém patře v domě, kde není výtah. Sedíme v jejím bytě 2+1 o rozloze padesát metrů čtverečních a paní Procházková vypráví: „Vím, že je to tu pro mě velké, navíc se mi už špatně chodí do schodů, bolí mě kolena i kyčle,“ vzdychá s bolestným úsměvem. Za bydlení dá měsíčně 14 tisíc korun, její důchod činí 13 tisíc a k tomu dostává čtyřtisícový příspěvek na bydlení. Děti nemá a na život jí tak zbývá měsíčně tři tisíce korun. „Skoro dva tisíce dávám za léky, na jídlo mi zbývá něco málo přes tisíc korun,“ popisuje. „Dlouho jsem se styděla, abych si vůbec zažádala o ten příspěvek, dneska si už vezmu, kde co dají. Ať už je to jídlo zadarmo nebo staré oblečení nebo boty,“ vypráví.
Stěhovat se ale z pochopitelných důvodů nechce. „Dívala jsem se na různé nabídky a malých bytů je málo, navíc jsem nenašla žádný levnější, než je ten, kde bydlím. Taky nevím, z čeho bych zaplatila kauci, protože i kdyby mi dali nějakou mimořádnou dávku, tak u dobrého bytu by na mě stejně nepočkali a dali by přednost někomu, kdo ty peníze má hned. Jsem tu zvyklá, znám se se sousedy, kteří mi trochu vypomáhají, a hlavně mám smlouvu na dobu neurčitou,“ upozorňuje na další závažný problém, který čeká na lidi, kteří se přestěhují. „Moje kamarádka Marie bydlela tady blízko a měla dvoupokojový byt, který byl příliš drahý. Půjčila si na kauci a přestěhovala se do malinké garsonky. Jenže nový majitel nechtěl, aby se tam přihlásila k trvalému pobytu, takže na tom byla ještě hůř než předtím, přišla o příspěvek na bydlení,“ vzpomíná paní Procházková na kamarádku, které v tíživé situaci nabídla, ať se nastěhuje k ní, jenže ona záhy zemřela. „Mohly za to ty nervy, tím jsem si jistá. Oni říkají, že se k trvalému pobytu můžete přihlásit i bez souhlasu majitele, ale udělejte to, když máte smlouvu na rok. Ne, já odsud nepůjdu, to se radši budu trápit s těma schodama a třít bídu s nouzí. Stěhování navíc stojí peníze, které prostě nemám,“ uzavírá svůj příběh.
Kdyby však měla paní Procházková možnost přestěhovat se do menšího bezbariérového bytu a měla by měla jistotu, že v něm může dožít, že jí v něm nezvednou nájem nebo neukončí smlouvu, neváhala by. Za současných podmínek ale dává přednost nepohodlnému bydlení a životu v materiální bídě.
Senioři, kteří nemají děti, jež by jim pomohly, a nedokážou uplatit nájem, se podle Milana Taraby často stěhují do chatek v zahrádkářských koloniích, kde nemají ani teplou vodu. Anebo odcházejí zcela mimo město a ztrácejí tak na stáří kontakt se svým sociálním zázemím. Žádný zvrat v jejich situaci zatím není v dohledu. Populace přitom stárne a seniorů bude přibývat.
Všude špatně, v Praze nejhůř
Základní vygenerované okruhy problémů v oblasti bydlení seniorů vyjmenovává publikace Stárnutí v komunitě. Patří k nim nedostatek vhodných – tj. malých, bezbariérových, obecních – bytů i domů s pečovatelskou službou, dlouhá čekací lhůta na umístění v kvalitním zařízení, vysoké ceny pronájmů (zejména pro seniory žijící osaměle), nízká informovanost o různých druzích bydlení, neochota opustit své domy včas, nedostatečná kapacita terénních služeb či absence zmapování aktuálních potřeb. V Praze se většina z těchto problémů ozývá s ještě větší intenzitou, protože je zde velký nedostatek bytů obecně a do zařízení, která poskytují péči a mají slušnou úroveň, je prakticky nemožné se dostat. Síť různých pomáhajících organizací i placených služeb je nepřehledná a má velmi různou kvalitu. Vyznat se v nich je pro seniory i jejich rodiny obtížné. Problémy tak mají jak senioři, kteří potřebují celodenní péči, tak ti, kterým by stačila k samostatnému životu nějaká služba. Ale dokonce i ti, kteří dokážou žít zcela samostatně, pokud tedy nejsou majiteli nemovitosti.
Na tyto obtíže naráží i Naďa Zelinková z bytové komise Prahy 7, která se dostává do styku s problémy seniorů. Jako zásadní problém vidí drahé komerční pronájmy. „Často se stává, že pokud jsou manželé senioři a jeden z nich zemře, je pro druhého samotného komerční pronájem neudržitelný,“ popisuje Zelinková. K dalším problémům pak patří výpovědi z bytu u soukromého majitele a hledání jiného pronájmu, což je vzhledem k výši komerčního nájemného obtížné. Pokud senioři skončí na ubytovně, zhoršuje se vinou nevhodného prostředí jejich zdravotní stav. Při své práci potkává i seniory, kteří nemají nárok na důchod a žijí tak pouze z dávek hmotné nouze. „Jako problém vnímám, že kvůli neustálému a rychlému zvyšování nájmů příspěvek na bydlení již nestačí k pokrytí nájemného. Normativní náklady pro jednotlivce jsou nízké, nájemné je mnohem vyšší. Po úhradě výdajů spojených s bydlením nezůstává seniorům dostatek finančních prostředků na zajištění základních životních potřeb,“ shrnuje své zkušenosti z bytové komise. Dalším problémem pak je bydlení s bariérami, jako je dům bez výtahu nebo třeba i vana. S vyšším věkem se stávající bydlení může změnit na nevyhovující – kvůli zhoršování zdravotního stavu a mobility.
Jak snadná je cesta na sociální dno, ukazuje i příběh Ivana Bartoše (68 let). Před sedmi lety mu zemřela družka a od té doby bydlel po pronájmech. Dříve si vydělával dostatek peněz psaním do novin, do roku 2002 byl zaměstnancem Mladé fronty, pak přešel na volnou nohu. O budoucnosti dříve příliš nepřemýšlel „Nechtěl jsem žádat o důchod, myslel jsem, že se psaním vždycky uživím,“ vypráví. Jenže o ušetřené peníze přišel, protože byly na partnerčině účtu a zdědily je její děti. Od té doby bydlel po nájmech. Letos v zimě bydlel chvíli u známého, ale už měl domluvený nový podnájem. Pak si však zlomil nohu v krčku a šel do nemocnice. To pro něj znamenalo absolutní ztrátu příjmů, protože v nemocnici nemohl psát. O domluvený pronájem beztak přišel. Když pak vyšel z nemocnice, byla karanténa a on dostal nabídku ubytování, jenže v hotelu nemohl mít svého psa, kterého miluje a jehož měli spolu s družkou. V hotelu mu ale zařídili bydlení na ubytovně, kde může být se psem. Za možnost bydlet je vděčný, na ubytovně však například není internet, a tak chodí psát do kaváren. Příjmy má v současné době příliš nízké na to, aby si z nich mohl zaplatit jiné bydlení. Psaním si vydělá kolem pěti tisíc měsíčně, ale už si vyřizuje důchod. „Dřív za články platili mnohem lépe, poslední roky to šlo hodně dolů,“ vysvětluje, jak se situace změnila. Dopíjíme kávu a odcházíme pomalu pryč. Ivan Bartoš jde pomalu, po operaci stále nechodí dobře. Láskyplně se dívá na svého psa. „Když nebudu možnost být s Jonatánem, tak budeme na ulici, což by byl mnohem rychlejší sešup, než teď zažíváme,“ říká smutně, ale odhodlaně. Sociální pracovníci mu pomáhají vyřídit si důchod a další podporu, takže naději, že nezůstane na ulici, pořád má.
Méně štěstí měl bývalý instalatér Jaroslav Štáf, který přišel o bydlení už před několika lety. Když přišla letos na jaře karanténa, dostal možnost bydlet v hotelu, kam se nastěhoval se současnou přítelkyní, kterou potkal na ulici. Předtím spali, kde se dalo: v parcích, v jeskyni, na lavičce… Na panu Štáfovi je vidět, jak je rád, že má střechu nad hlavou. „Myli jsme se i předtím, vždycky jsme si našli způsob, jak to udělat. I když jsme žili na ulici, byli jsme čistí,“ upozorňuje důrazně jeho přítelkyně, ale záchod a koupelna na pokoji jsou pro ně luxus, který dokážou ocenit. Když pan Jaroslav mluví o okamžiku, kdy přišel o bydlení, má slzy v očích. „Měl jsem operaci páteře a moje tehdejší družka se bála, že budu invalida a že se o mě bude muset starat,“ vypráví, jak se dostal na ulici. „Vyhodila mě a od té doby jsem bez domova.“ Z ulice ho dostala právě až karanténa. Pár by si rád pronajal byt a spolu se sociálními pracovníky se snaží situaci řešit. Nejen tento hotel, ale i další hotely a hostely v Praze jsou lidí s podobnými osudy plné a řada z nich jsou senioři, pro které je život na ulici obzvlášť svízelný. Mnozí se do své situace dostali právě kvůli nějaké tragické události v životě, jako je ztráta partnera. Teď mají možnost svou situaci změnit, protože město má ve svém vedení lidi, kteří se snaží s bydlením a s péčí o seniory pohnout.
Nestaví se, zato se rozprodává
Když v roce stát 1989 převedl bytový fond bezúplatně na obce a ty ho postupně zprivatizovaly, ztratil se tím nejvýznamnější nástroj sociální politiky. Z šetření v roce 2019 vyplynulo, že dohromady je v Praze 31 180 obecních bytů, tedy přibližně pět procent celkového bytového fondu města. Zhruba 7 700 bytů patří magistrátu, zbytek spravují jednotlivé městské části. Prodej bytů dále pokračuje a výstavba komunálních bytů neběží. Zákon o sociálním bydlení byl v minulosti mnohokrát shozen pod stůl a v posledních letech se o něm už ani nemluví.
Magistrát i jednotlivé městské části tak mají pro svou sociální bytovou politiku čím dál menší manévrovací prostor. Senioři jsou navíc pouze jednou z ohrožených skupin a jen část bytů je pro ně vhodná. Stavění i prodej bytů na investice, masivní nárůst turismu a používání bytů ke krátkodobým pronájmům stejně jako příliv movitých cizinců vyhnaly ceny nájmů v Praze do absurdních výšin. Nájmy v Praze rostly v období mezi lety 2014 a 2018 průměrně meziročním tempem 7,3 procenta. Růst nebyl rovnoměrný, nejprve se zvedly nájmy v centru a širším centru, později ale zasáhl skokový nárůst i okraje Prahy. Oproti tomu důchody rostly mnohem pomaleji a až ke konci tohoto období
Skutečnost, že i z nadprůměrného důchodu nelze zaplatit komerční nájem v Praze, znamená, že i kdyby město Praha a jednotlivé městské části rozjely ve velkém sociální bytovou politiku, stále tu budou senioři, kteří budou mít problém nájem pokrýt a jimž pomoci se nedostane. Dalším z nástrojů, jak stát může pomoct, je příspěvek na bydlení. Ten ale jednak třeba v Praze vůbec nezohledňuje reálnou výši nájmů, jednak je to podle Milana Taraby ve svém důsledku penězovod směrem k bohatým. Stát tak financuje předražené nájmy, a i to vlastně dělá nedostatečně, protože příspěvek na bydlení nestačí. Jedním z požadavků Rady seniorů ČR tak je, aby se příspěvek na bydlení valorizoval a trochu více zohledňoval výši nájmů v Praze. Důležitá je ale i výstavba obecních bytů, která se po roce 1989 prakticky zastavila. Místo toho však zatím obce svůj majetek dál rozprodávají. Další velkou kapitolou je kromě drahého bydlení i situace lidí, kteří potřebují kvůli svému zdravotnímu stavu nějakou péči. Ač je Praha velké město, je tu nedostatek kapacit ve všech typech zařízení a služeb, které by využívaly rodiny, jež se chtějí o své seniory starat.
V pětapadesáti se přihlas do domova důchodců
„Když nejsi hezký, zdravý senior, který si podal přihlášku do domova důchodců v pětapadesáti letech, tak nemáš šanci,“ říká jednačtyřicetiletá Libuše, jejíž rodina se stará o otce, který trpí demencí a vyžaduje celodenní péči. Jediné možnosti pro takové lidi jsou eldéenka nebo Alzheimer centrum, jež stojí kolem dvaceti tisíc plus celý příspěvek na péči, který může dosáhnout až devatenácti tisíc. Navíc je to podle Libuše jen přežívání, nikoli život. Péče je v těchto zařízeních totiž všelijaká a řada rodin se po návštěvě raději rozhodne starat se o nemohoucího seniora samostatně. To je v principu správně, problém ale spočívá v tom, že taková péče začne rodinu po nějaké době devastovat. Podpora rodinám, které se o seniory starají, je minimální. „Různých služeb je relativně hodně, ale jsou drahé a mají velmi různou úroveň,“ popisuje Libuše zkušenosti s pečovatelskými službami. „Všimli jsme si, že po návštěvách ošetřovatelek je tatínek někdy agresivní a až potom jsem na internetu našla negativní recenze na tuto službu, kde si lidé stěžují, že ošetřovatelky byly na jejich blízké zlé,“ vzpomíná na špatný zážitek. Libuše by ocenila, kdyby existovala nějaká mapka, na které by si mohla služby projít a najít nějaké hodnocení kvality jejich péče, protože za současné situace tráví mnoho času jen sháněním podobných služeb.
Organizace poskytující péči často zaměstnávají zdravotní sestry, které si přivydělávají k nízkým mzdám v nemocnicích. Důsledek je, že k seniorovi, který péči potřebuje, přicházejí ze stejné organizace stále noví lidé, kterým je potřeba stále dokola opakovat, co mají dělat. Při návštěvách dvakrát denně se tak může za týden u zmateného seniora, který potřebuje pravidelnost a jistoty, vystřídat i čtrnáct různých lidí.
Senior, který by chtěl konec života trávit v nějakém domově důchodců, by se do něj musel přihlásit s velkým předstihem a hlavně by nesměl vyžadovat žádnou zvláštní péči. „Pro lidi, jako je můj táta, který trpí demencí, tu vlastně žádné dobré možnosti nejsou,“ shrnuje Libuše svou zkušenost. Její rodina tak musí náročnou péči zvládat dál.
„Problém je v tom, že současný systém nedává mnoho možností. Když senior potřebuje nějakou péči, je tu možnost vzít si všechno, nebo nic,“ popisuje současný systém Terezie Hradilková, která se zasazuje o deinstitucionalizaci péče v České republice. Podle Hradilkové tu schází právě podpora rodinám, aby mohly o seniora pečovat. V Praze je navíc akutní nedostatek míst i v těch zařízeních, která jsou velká a v nichž je péče špatná. Hradilková vykresluje situaci v takových zařízeních a tvrdí, že vzhledem ke stárnutí populace se z péče o seniory stává předmět výdělku. „Pandemie ukázala, jaké je to zvěrstvo. Lidé v těch zařízeních byli úplně izolovaní, upadli do depresí, ztratili motivaci,“ upozorňuje na úskalí velkých zařízení a izolace seniorů.
Služby by přitom měly být dostupné a hlavně kombinovatelné se službami komunálními. To se však v ČR zatím neděje, naopak to vypadá, že stát bude investovat do výstavby velkokapacitních zařízení, namísto aby podpořil malá zařízení, odlehčovací služby a centra, která mohou rodinám pomoct. Stát nezajišťuje ani kontrolu kvality existující péče. Pro rodiny nesoběstačných seniorů v Praze tak v současné době nezůstává mnoho možností. Mohou si najít přijatelné zařízení mimo Prahu, což ale seniora izoluje, případně ho dát do nevyhovující péče v drahém zařízení, kde bude jen přežívat, anebo se o něj starat bez podpory, a riskovat tak vyhoření celé rodiny. Systém je navíc podle Hradilkové roztříštěný do jednotlivých resortů. „Ministerstvo práce a sociálních věcí si hlídá své, zdravotnictví má jiný systém, jiná zařízení i jiné financování, mezi kterými lidé bloudí,“ popisuje Hradilková problémy seniorů. Řešením by bylo, kdyby obec, která má ze zákona zjišťovat a pomáhat naplňovat potřeby svých obyvatel, koordinovala roztříštěný systém.
Bude líp?
Aby se zlepšila situace seniorů v Praze, byla by dle Hradilkové nutná koordinace sociálních i zdravotních služeb s bytovou politikou. Náznaky, že jsou ve vedení města lidé, kteří podobným směrem přemýšlí, tu jsou. Otázka je, zda přicházejí tolik potřebné změny dost rychle. Pirátský radní pro bydlení a transparentnost Adam Zábranský říká, že městské části mají v tuto chvíli programy na rekonstrukci zařízení pro seniory. Město Praha stanovuje podmínky, které zohledňují třeba to, zda tyto programy nepovedou k segregaci seniorů. Pokud je Praha uzná jako vyhovující, podpoří je. V plánu jsou i hybridní modely, kdy by senioři bydleli například spolu se studenty, kteří by zajišťovali část péče. Praha také loni zřídila komisi pro důstojné stáří a ta by měla dohlížet na koordinaci politik vedoucích k lepší situaci seniorů.
Jak obtížná je situace seniorů, si uvědomuje i radní Milena Johnová z uskupení Praha sobě. Podle ní potřebuje významná část seniorů ve věku nad osmdesát let s ohledem na zhoršující se zdravotní stav každodenní pomoc a podporu. S tím je potřeba v úvahách o bydlení této věkové skupiny počítat. Standardně se tyto situace řeší podáním žádosti o umístění do pobytové sociální služby. „Já bych to ale nechtěla redukovat na domovy pro seniory, což jsou ve své podstatě zařízení ústavního typu. Mělo by jít o tu nejzazší volbu, kdy jiné – méně razantní – řešení není k dispozici. Služby by měly jít za lidmi, nikoli lidé za službami,“ vysvětluje Johnová, jak by to ideálně mělo fungovat. Služby by měly mít schopnost se stupňovat – počínaje drobnou pomocí typu rozvozu obědů až po záběr v rozsahu 24 hodin sedm dní v týdnu.
K tomu, aby starší lidé, kteří potřebují pomoc v každodenním životě, mohli žít ve vlastním bytě, je podle Johnové potřeba především zajistit dostatek pomoci v jejich vlastním přirozeném prostředí. „V dohledné době nebude dostatek veřejných prostředků na to, abychom v domácím prostředí mohli zaplatit sto procent profesionální péče. A je také všeobecně známo, že stěžejním zdrojem pomoci jsou rodiny. Abychom udrželi důstojné podmínky pro život lidí doma, musíme dostatečně podpořit rodinné pečující, zajistit koordinaci pomoci a podpory a současně zajistit dostatečný objem kvalitní terénní péče,“ nastiňuje radní vizi, jak by měla péče o seniory probíhat. „Dalším důležitým prvkem, které bude hrát důležitou roli, jsou chytré technologie. Příkladem je třeba tzv. tísňová péče, která dává osamělým lidem s chronickou nemocí jistotu, že pokud se prudce změní jejich zdravotní stav k horšímu tak, že nebudou s to si přivolat sami pomoc, spustí technika alarm, který přivolá pomoc automaticky. Použití komunikačních nástrojů jsme měli možnost vidět během nedávné koronakrize, kdy starší lidé komunikovali se svými rodinami pomocí počítačů a chytrých telefonů,“ vysvětluje Johnová.
Pro důstojné bydlení lidí ve vyšším seniorském věku potřebujeme podle radní Johnové propojovat nové přístupy respektující právo lidí na nezávislý život s moderními technologiemi, transformací tradičních sociálních služeb a dovedností koordinovat různé zdroje pomoci, jako jsou zdravotní a sociální péče, s podporou zajišťovanou rodinami a dalšími blízkými. „Bez razantního posílení a inovování sociální práce na obcích a bez transformace tradičních typů služeb pro seniory to nepůjde,“ říká Johnová, která spolu se zastupitelem Adamem Zábranským stojí za změnami, které pražský magistrát v přístupu k ohroženým seniorům dělá. Ten prosadil změnu ve využívání bytového fondu města s cílem, aby se dostávalo na nejpotřebnější seniory. Za poslední rok a půl se tak ke stabilnímu bydlení dostaly mimo jiné desítky seniorů z ubytoven. Zábranský také spolu s radní Johnovou prosadili pomoc pro nejohroženější lidi bez domova, tedy především nemocné seniory, kteří byli ubytovaní v humanitárních hostelech a pro které se nyní hledá dlouhodobé ubytování. Opět spolu s radní Johnovou připravují nadační fond města, který by podpořil (například příspěvky na nájem) ohrožené nájemníky včetně seniorů, jimž ztráta bydlení hrozí.
Velký problém pro sociální politiku je ale samozřejmě nedostatek bytů – jde o významnou překážku opatřením, která by mohla situaci plošně zvrátit. Dostatek bytů je navíc v nedohlednu. Městské části nejenže nestaví, ale naopak se stále zbavují zbytků svého bytového fondu. Jak ale ukazují příběhy lidí, kteří se dostali do problémů, ještě větší překážkou je špatná dostupnost kvalitních služeb pro lidi, kteří je potřebují. Ať už se jedná o služby zprostředkující sociální pomoc nebo zdravotní péči. Senior, který se dostane do potíží, většinou ani neví, kam se obrátit. A i pokud se pokusí si zažádat o nějakou pomoc, zpravidla se mu jí nedostane.
Dobrým řešením situace seniorů by, tvrdí Milan Taraba ze Sdružení nájemníků ČR, bylo, kdyby se politici jeli podívat do Vídně – tam se totiž dokázali se situací seniorů vyrovnat. „Příkladů, jak to v jiných zemích dělají dobře, je mnoho, ale Vídeň je blízko, není to město nepodobné Praze a legislativu nemají složitou. Stačilo by tam jet a inspirovat se,“ myslí si Taraba.
Jan Lorman ze Života 90 považuje za zásadní, aby senioři nebyli izolovaní. Projekty, které se realizují v některých městech, jako jsou celé sídliště nebo komplexy vyhrazené pro seniory, nejsou dobrým řešením. Stejně tak se podle něho ukazuje jako problematické, když zestárne celé sídliště, kam se lidé nastěhovali ve středním věku – vede to k izolaci, která je pro seniory zničující. „Základ je to, aby byly dostupné menší byty za snesitelné ceny a ty byly zároveň vyhovující i pro lidi, kteří mají sníženou mobilitu,“ říká Lorman a dodává, že renovace v centrech měst je sice obtížná, ale i to je cesta. Současná situace, kdy jsou lidé včetně seniorů kvůli Airbnb vytlačováni mimo centra měst, by se dle jeho názoru měla změnit.
V Praze však ještě nejsme v situaci, kdy bychom si mohli stěžovat na to, že seniorům stavíme luxusní ghetta. Zatím se pro ně dělá málo a plány osvícenějších politiků jsou zatím v počátcích. Doufejme, že do té doby, než zestárne generace, jejíž příslušníci až na výjimky žádné nemovitosti nevlastní, objeví se i jiné možnosti než se přestěhovat do zahrádkářské kolonie, žít z tisícovky na měsíc nebo umírat ve strašných podmínkách v pročůraných plenách v eldéence.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Reportážní cyklus Rok nula vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.