V Srbsku propukla 7. července série demonstrací a protestů, která nebyla u konce ani v době zveřejnění tohoto článku. Ačkoliv Česká televize a některá další média o nepokojích v hlavním městě země informovala, v obecné rovině může být pro českého čtenáře, který situaci nepozoruje, situace příliš plochá: Srbové zkrátka protestují, protože se jim nelíbí, v jakém stavu se jejich země nachází. No a co, vždyť to máme i u nás. Ale takhle jednoduché to není.
Srbsko během koronavirové krize zavedlo jedna z nejtvrdších omezení v Evropě, ale podobně jako v Česku šlo často o nekoncepční opatření. Přesto oficiální čísla ukazovala sestupný trend. Odpovědná místa následně ohlásila vítězství nad epidemií, aby se mohly uskutečnit parlamentní a komunální volby, odsunuté z dubna na červen. Ozývaly se hlasy, že vláda o počtu nakažených a mrtvých záměrně lže, aby ve volbách mohl prezident Aleksandar Vučić potvrdit svou roli srbského hegemona. Čekalo se totiž drtivé vítězství jeho Srbské pokrokové strany (SNS), na němž se měl podepsat i volební bojkot části opozice. A tak se také stalo: SNS získala v parlamentu 188 z 250 křesel a kromě několika zástupců národnostních menšin ji do zákonodárného sboru doprovodila pouze její dlouholetá družka Socialistická strana Srbska (SPS) a pravicoví populisté ze Srbského patriotického svazu (SPAS). A zatímco Vučić se svou designovanou premiérkou Anou Brnabić ve volebním štábu tancovali, počty nakažených koronavirem začínaly zase stoupat.
Vučić dostal strach
Opozice začala zuřit a samozřejmě ihned napadla volby, které se jako obvykle neobešly bez podvodů a kupčení s hlasy. Bizarním příkladem byl volební úspěch Svazu vojvodinských Maďarů v jihosrbském okrese Vranje, kde sice žádní Maďaři nežijí, ale strana zde získala přes 1200 hlasů, jež „omylem“ nakoupili pravičáci kandidující v komunálních volbách. Pak se ale opozice chytila rostoucích čísel a hlavně problémů v nemocnicích (nedostatek materiálu a personálu, úmrtí lidí čekajících na plicní ventilátory) a začala je vládě a prezidentovi omlacovat o hlavu. Reakce vedení země byla standardní: kritizují nás ti, co ve volbách neprokázali, že za nimi národ stojí, a s takovými se nehodláme bavit.
Pokud se něčeho Vučić skutečně zalekl, byl to výbuch kotle plného hněvu a nahromaděné frustrace. Poprvé za dlouhou dobu byly v očích někdejšího štváče vidět obavy, a bylo by na škodu, kdyby se do nich zase vrátilo opovržení.
Tragikomickou figurkou byl hlavní hygienik Predrag Kon, který vydával jedno protichůdné prohlášení za druhým, až nakonec na svou funkci rezignoval. V úterý 7. července pak prezident Vučić pod tlakem nové krize prohlásil, že nejspíš bude znovu zaveden zákaz vycházení. Sociální sítě, na nichž se v Srbsku hraje vysoká politika stejně důsledně jako v médiích, svolaly na večer protest před parlamentem. Dorazilo několik tisíc lidí a zanedlouho následovaly první záběry policejní brutality, kde skupiny deseti až patnácti těžkooděnců bezhlavě mlátí osamocené lidi na ulicích. Když pak Vučić druhý den na tiskové konferenci policii za její práci pochválil, dehonestoval protestující (na jednoho vytáhl incident ze střední školy, kdy svému učiteli vynadal „do kurev“) a ještě si plačtivě stěžoval, že na plánovanou schůzku s francouzským prezidentem poletí unavený, bylo jasné, že večer můžeme čekat repete. Důležité však bylo jeho prohlášení, že zákaz vycházení možná nebude. Každý, kdo jeho projev sledoval, musel poznat, že Vučić dostal strach.
Policija tuče građane koji sede na klupi. Represija trulog režima. pic.twitter.com/nuq9P5nyts
— Boris Malagurski (@malagurski) July 7, 2020
Poznala to i opozice – je ale potřeba mít na paměti, že se díváme na srbskou politickou scénu. Opozice v Srbsku totiž zjednodušeně znamená nejednotnou masu politických stran, hnutí, občanských platforem, nevládních organizací i jednotlivců, které spojuje jedna jediná věc: odpor k Aleksandaru Vučićovi. Najdeme zde radikální levičáky i pravičáky, klerikály, tradiční středové strany (sociální demokraté, lidovci), populisty, občanská hnutí, fotbalové chuligány, fašisty i bojovníky proti kulaté zemi a 5G síti. V parlamentu, který vznikl po letošních volbách, nemá nikdo z této opozice svůj hlas. SPS půjde stoprocentně do koalice s SNS a SPAS je pro většinu opozice nepřijatelný. Opozice je rozhádaná, nejednotná, její jednotlivé složky mají vlastní agendu, která nezřídka spočívá v manipulaci, populismu a propagandě, za jakou by se nemusela stydět ani vládní strana. Totální propadák opozičních hnutí a stran ve volbách je výsledkem dlouhodobého podrývání demokracie, která je v Srbsku značně dysfunkční, o čemž svědčí vysoká míra korupce a nepotismu. K obecnému odporu vůči psychopatovi na trůnu, jak někteří Vučiće nazývají, se tentokrát však přidala i frustrace. Frustrace z toho, že vládce odmítá poslouchat hlasy odporu, ať už znějí jakkoliv.
Veletrh občanské neposlušnosti
Od úterka do soboty jsme tak mohli sledovat několik protestů, které se od sebe nemohly více lišit – jako by šlo o veletrh občanské neposlušnosti. Úterní a středeční protesty přerostly v násilí a brutální policejní zákroky, ve středu vyzývala část opozice k pokojnému protestu, aby se „ti, kdo chtějí krev, odlišili od těch, kdo chtějí změny“, a lidé si před parlamentem posedali na zem. Ve čtvrtek a v pátek se policie chovala naopak velmi profesionálně, když na sebe nechala několik hodin házet kameny, plechovky a další předměty a v jedné chvíli dokonce na žádost protestujících spustila štíty (zasáhla až ve chvíli, kdy skupina chuligánů opět pronikla do budovy parlamentu).
Další podoba protestů bude tedy hodně záviset na tom, kdo z opozice získá hlas a přesvědčí více lidí, aby jej následovali. Dosud jsme mohli na protestech vidět vše, co se v opoziční mase uvařilo: pravoslavní duchovní vyzývají k boji za Kosovo, chuligáni vyvolávají střety s policií, nenásilně orientovaní občané tančí, zpívají a pokládají před policejní kordony květiny, a všichni obviňují ty druhé, že jsou na Vučićově výplatní pásce nebo pracují pro státní bezpečnost a chtějí protestní hnutí rozložit zevnitř. Takový je bohužel současný obrázek protivučićovské opozice v Srbsku, která není nepodobná opozici, jež se snažila deset let sesadit Slobodana Miloševiće. A té se to povedlo až ve chvíli, kdy pohár frustrace přetekl, policie se přidala na stranu demonstrantů a parlamentní lavice skončily v plamenech.
Z dlouhodobého hlediska jsou však protesty ve formě, kdy si každý den zarezervuje jiná opoziční frakce a udělá si je po svém, neudržitelné, i když si část lidí myslí, že tím vládu a Vučiće unaví a přimějí je ke vstřícným krokům. Skutečností ale je, že mírumilovné protesty, jakkoliv mohou být sympatičtější, s Vučićem neudělaly dosud vůbec nic. Legendární je jeho výrok z roku 2018, kdy prohlásil, že i kdyby vyšlo do srbských ulic pět milionů lidí, nepřijme jediný jejich požadavek a ani se s nimi nebude bavit (Srbsko má bez Kosova něco málo přes sedm milionů obyvatel). Aleksandar Vučić je posedlý mocí a představa, že mu někdo do jeho absolutistického ráje mluví, je pro něj zkrátka nestravitelná. Protestní hnutí pojmenované na základě zmíněného výroku Jeden z pěti milionů (Jedan od pet miliona) ministr vnitra a usvědčený plagiátor Nebojša Stefanović dehonestoval tím, že účastníkům pochodů na fotografiích maloval na obličeje červené puntíky, ty pak počítal a vysmíval se, kolik jim do těch pěti milionů ještě zbývá. Pohrdání vlastními občany a jejich hlasem je pro Vučiće a jeho vládní kliku typický, a proto se nemohou divit, že tentokrát lid přichází s pochodněmi.
https://twitter.com/DaZivimSan/status/1281603848507883520
Napříč opozičním politickým spektrem není totiž málo těch, kdo považují čtvrteční přechod od násilných k nenásilným protestům za krok zpět. Je skutečně trochu podivné objímat se s policisty den poté, co předvedli naprosté selhání, a hladit jejich koně, kteří ještě včera dupali po protestujících. Na druhou stranu nemusí být pravda, že situaci v zemi mohou změnit pouze násilné protesty. Události druhého červencového týdne v Srbsku ale napovídají, že pokud se něčeho Vučić skutečně zalekl, byl to výbuch kotle plného hněvu a nahromaděné frustrace, což se bez násilí zkrátka neobejde. Poprvé za dlouhou dobu byly v očích někdejšího válečného štváče vidět obavy, a bylo by na škodu, kdyby se do nich zase vrátilo opovržení a neochvějné sebevědomí. Jak na Twitteru napsal lidskoprávní pozorovatel Aleksandar Sekulić: „Gándhí sice proti Britům násilí nepoužíval, ale byl připraven přinášet oběti“. Osud Srbska v nejbližších letech bude záležet na tom, jaké oběti budou ochotni přinášet ti, kterým už nezbylo nic víc než vztek. A také zda najdou někoho, kdo je k těmto obětem povede. Taková osobnost je, zdá se, zatím v nedohlednu.
Autor je asistent na Ústavu slavistiky FF MU.