Vchod do metra, Karlovo náměstí, Praha. Foto Aktron (CC BY 3.0)
Když jsem chodívala venčit psa v okolí svého bývalého bydliště, často jsem byla nervózní. Místo je v letním období neudržované, zarostlé křovinami a trávou, je nepřehledné a odříznuté od okolí. Využívají ho nudisté, kteří se tu opalují na skalách a v trávě, osamocení výletníci kochající se výhledem na řeku nebo lidé, kteří si chtějí stejně jako já zkrátit cestu či vyvenčit psa. Poté, co jsem byla několikrát vystavena nevyžádanému výhledu na obnažené mužské pohlaví, pozadí, nebo dokonce pohledu na dva mladíky, kteří se uspokojovali u křoví a natáčeli se u toho na mobil, musela jsem se dlouho vzpamatovávat a získávat odvahu, abych tam vkročila znovu. Vždycky jsem se tam ale po čase vrátila, protože mi přišlo nefér, že odlišnou cestu musím volit já – a to jen proto, že jsem žena, která má pochopitelně v takovém prostředí a situaci strach.
Tohle místo není pro tebe
Ženská zkušenost města a veřejného prostoru je odlišná od té mužské. Pocity, které máte, když jedete pozdě v noci sama domů v hromadné dopravě a sledujete, kdo z cestujících by mohl být potenciální násilník, když cestou od zastávky drtíte mezi prsty v pěsti svazek klíčů nebo když se otáčíte každou vteřinu, jestli za vámi náhodou někdo nejde a jestli případně nezrychluje krok, jsou nejspíš mužům nesdělitelné, nepřenosné. A přesto, že se uklidňuji tím, že velká část případů násilí na ženách je spáchána muži z blízkého (rodinného) okolí, nemění to nic na tom, že jsem jako žena zranitelnější a musím na sebe dávat víc pozor.
Dostat ženskou perspektivu do plánů měst, veřejného prostoru, dopravy a bydlení, je minimum, které můžeme udělat.
Prostor vyčleňuje určité skupiny obyvatel jak sociálně, ekonomicky a symbolicky, tak jednoduše fyzicky. Staví nám imaginární zdi, které jsou vytyčeny strachem a pocitem, že „tady nemám být a tudy bych neměla chodit“. Vznikají v něm bariéry, které nám říkají „v tuhle hodinu nesmíš chodit sama“, „takhle by ses neměla oblékat“ nebo „tohle místo není pro tebe“. Tyto překážky jsou podmíněné genderově.
Ženy ve veřejném prostoru
Veřejný prostor je odjakživa spojován s mužstvím. Příručky společenské etikety v 19. století po ženách středních tříd ve veřejném prostoru požadovaly, aby byly takřka neviditelné – nesměly na sebe příliš upozorňovat, nesměly se chovat a oblékat příliš vyzývavě, zastavovat se, zbytečně se zdržovat a rozhlížet. Ulice a veřejný prostor jako prostor sociálního života byl v 19. století pouze pro ženy z dělnické třídy a pro tzv. lehké děvy. Postupná emancipace přišla paradoxně s rozvojem reklamy a obchodu – pro ulice plné reklamních plakátů a okázalých výloh bylo potřeba, aby se ženy ve veřejném prostoru pohybovaly a zastavovaly, aby byly viditelné.
Dnes je situace samozřejmě odlišná. Leslie Kern píše ve své nové knize Feminist City (Feministické město, 2019) o tom, že ženy jsou ve veřejném prostoru jak neviditelné, tak viditelné. Města nám sice poskytují možnost schovat se v davu, mít anonymitu a osobní prostor, jako žena s tím však nemůžete vždy počítat – jste neustále předmětem objektifikace a tzv. male gaze. Často je vám věnována pozornost nebo jste předmětem pokusu o konverzaci. Sedět sama na lavičce s knihou znamená, že za vámi čas od času přijde někdo, kdo má pocit, že si prostě potřebujete popovídat. Že si povídat nepotřebujete, nechcete a měla jste v plánu se jen v klidu procházet po městě, je nemyslitelné, protože žena nemá být sama. Vybojovávat si svůj osobní prostor, ve kterém si chcete odpočinout pouze sama se sebou, je vskutku nekonečný boj. Jen výčet situací, kdy se musíte rozhodovat jinak, než byste třeba chtěl(a) – a to jen proto, že jste žena – by vyšel na celou knihu.
Město pro ženy
„Město bylo vytvořeno, aby podpořilo a usnadnilo tradiční mužské role, bylo vytvořeno s mužskou zkušeností města jako ‚normou‘ a s malým ohledem na to, jak vytyčuje překážky pro ženy a ignoruje jejich dennodenní zkušenost městského života,“ píše Kern. Tzv. gender mainstreaming, jejž autorka v knize rozebírá, si proto bere na starost zohledňování rozdílných zkušeností a potřeb mužů a žen ve městě. Dlouhou historii už má ve Vídni nebo Barceloně. Návod, jak budovat a přetvářet dnešní města na férová místa, nabízí přehlednou formou například také komiks zveřejněný na webu česko-slovenského projektu Women Public Space. Prague.
Problematika navrhování měst, ve kterých by se ženy cítily bezpečněji, se vztahuje i na praktičtější otázky, jejichž vyřešení by znamenalo užitek pro všechny. Přinášíme proto krátký přehled těch nejdůležitějších praktických městských témat:
1. Veřejné toalety
Ženy používají toalety častěji a déle než muži. Ženy s dětmi se sebou navíc mívají kočárky. Často si proto stěžují na komplikace a nemožnost kočárek bezpečně odložit. Neexistující veřejné toalety pak zvyšují riziko, když se dívky a ženy samy vydávají na toaletu někam do temného křoví dál od lidí. Přesto je veřejných toalet nedostatek (hlavně v parcích), jejich design je univerzální a nepřístupnost s kočárky znamená i nedostupnost toalet pro vozíčkáře nebo seniory. Dostupnost, mobilita, zdraví a hygiena jsou tak věci, které se netýkají pouze žen, ale i dalších přehlížených skupin obyvatel. Město navržené pro ženy je městem přístupnějším a otevřenějším pro všechny.
2. Bezpečnost
To, že mohou město využívat nejrůznorodější skupiny obyvatel, přispívá k celkové bezpečnosti veřejného prostoru. Nejen ženy se dnes necítí ve městech zcela bezpečně, natož v pozdních hodinách. Dobré a dostatečné veřejné osvětlení ulic, přehledný, čitelný a živý veřejný prostor, udržovaná zeleň a infrastruktura – to vše zvyšuje nejen pocit bezpečí, ale snižuje i reálné riziko. Je proto třeba minimalizovat temná místa ve vnitřním městě, tmavá zákoutí nebo úzké chodby ve veřejném prostoru.
3. Doprava
Dle dostupných zdrojů ženy používají veřejnou dopravu a veřejný prostor k pohybu po městě více než muži. Jejich trasy jsou různorodější, protože přes den musí stihnout více věcí, pokud se starají o rodinu – odvézt děti do škol a školek, dostat se do vlastní práce, vyzvednout děti, dovést je do volnočasových kroužků, mezitím stihnout nákup nebo se ještě postarat o další členy rodiny. Zajištění dobře propojené dopravní infrastruktury, při které je možné využívat více různých způsobů dopravy, a podpora bezpečné cyklodopravy, by tedy měly být dalšími z bodů. Bezbariérové autobusy, tramvaje, vstupy do podzemní komunikace – to vše by mělo být samozřejmostí, a opět nejen kvůli ženám s kočárky, ale i v zájmu dalších skupin obyvatel.
4. Participace
Přestože existuje důvod k optimismu, v současnosti mezi architekty, plánovači a tvůrci politik stále výrazně převažují muži. Je tedy třeba podporovat schopné ženy v tom, aby navrhovaly města pro všechny dosud přehlížené a opomíjené. Dostat ženskou perspektivu do plánů měst, veřejného prostoru, dopravy a bydlení, je minimum, které můžeme udělat.
To samo ale nestačí. Jak píše Kern, „jelikož je ženská zkušenost formovaná patriarchální společností, zahlazení ostrých hran této zkušenosti pomocí městského designu samo o sobě patriarchát nezpochybní“. Můžeme se o to alespoň stále pokoušet. Je však třeba být v souladu nejen s celospolečenskými změnami, které ženám zajistí důstojný plat, dostupné bydlení a zpochybní tradiční rozdělení rolí v domácnosti, ale i se změnami týkajícími se udržitelnosti měst a klimatické spravedlnosti.
Autorka studuje sociologii.