Foto Youtube / La Repubblica
Itálie si za posledních pár dekád vysloužila pochybnou pověst, a to především pro neobvykle vysokou koncentraci podivínských politických lídrů, jako je Silvio Berlusconi nebo televizní komik Beppe Grillo. Stíráním hranic mezi zábavním průmyslem a řízením státu si dokázali vybudovat pohodlnou kariéru, a ještě u toho podkopávat demokratické procesy. Někteří myslitelé a myslitelky proto zemi začali nazývat „laboratoří populismu“, tedy místem zrodu nových politických komunikačních strategií, které vládnou dnešnímu světu.
Nejen v Itálii dnes vzniká stále více skupinek, které se vzájemně utvrzují ve svých názorech, jejichž šíření je poháněno algoritmy a které podporují zmatenou rétoriku vytvářející svou vlastní, pokřivenou realitu.
A jako historický argument to do určité míry opravdu platí. Takové analýzy ale často opomíjejí, že už několik let zde funguje i opačný proces. Do Itálie se totiž dnes dováží mnohem méně přímočarý, globální populismus, který se vyznačuje zcela odlišnými charakteristikami, než jaké jsou vlastní populismu místních mainstreamových politických stran. Tato zdánlivě organická politika antiestablishmentu, která se šíří převážně ozvučnými deskami komunit na sociálních sítích a kterou formují globální konspirační teorie typu QAnon nebo tweety amerického prezidenta, má ve světě čím dál větší vliv. I občanskou společnost v Itálii dnes ovlivňuje více, než je obecně uznáváno.
Jak vyléčit koronavirus jógou
Jednou z nejvýraznějších tváří pučící italské „reakcionářské kontrakultury“ je Antonio Pappalardo, mezi svými přívrženci známý také jako „generál“. Narodil se roku 1946 v Palermu, dlouhé roky strávil v řadách vojenské policie a mezi karabiniéry se vyšplhal až k nejvyšším hodnostem. V té době se rovněž pouštěl do spousty riskantních počinů, a to jak politických, tak uměleckých. Kromě brojení proti nejrůznějším postupům Evropské unie a volání po nezávislosti Sicílie stihl sepsat monografii, román a sbírku poezie, a dokonce i složit řadu chorálů a rockových oper. Roku 2013, nedlouho poté, co odešel od policie, se do povědomí veřejnosti zapsal jako jeden z čelných představitelů sociálního hnutí „forconi“ (tedy „vidle“) a začal organizovat blokády silnic, občanské nepokoje a masové demonstrace proti úsporným politickým opatřením a takzvané globalizované elitě. Jeho snahy se ovšem nepromítly do volebních výsledků. V devadesátých letech sice uspěl na příčkách centristických kandidátek, stabilní politickou kariéru se mu však vytvořit nikdy nepodařilo. Při svém posledním pokusu o uchvácení moci v roce 2019, kdy kandidoval na guvernéra Umbrie, získal pouhých pět set hlasů (0,13 procenta).
S koronavirovou krizí však začal počet Pappalardových skalních příznivců prudce narůstat. Jeho informačním kanálům, na nichž dlouho sdílel antivakcinační a jiné konspirační teorie, skokově stoupaly počty sledujících. Jedním z důvodů bylo přenesení diskursu amerických protikaranténních protestů do místního kontextu. Po vzoru prázdných řečí skupin typu American Revolution 2.0 nebo The Three Percenters se Pappalardo nechal mimo jiné slyšet, že plošné zavádění karantén je součástí předem vytvořeného plánu „komunistických globalistů“, kteří by občany nejradši zavřeli do domácího vězení a vymyli jim mozky, aby nad nimi stát získal plnou kontrolu. Odmítl uznat, že by byl virus smrtící – podle něj způsobuje „relativně mírné“ onemocnění, zabíjí jen „duchem slabé“ jedince a vyléčit se dá třeba jógou. Nejdůsledněji však vždycky usiloval o ekonomickou revoluci, během níž by euro nahradila nová, „svrchovaná měna ve vlastnictví lidu“ (tvrdil dokonce, že bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi mu jeho nápad mezi čtyřma očima pochválil).
Hnutí vidlí a oranžových vest
Utahovat si z Pappalarda je až příliš snadné. Díky hustému, dokonale upravenému kníru a vintage oblekům připomíná spíš vokalistu barbershopového kvarteta než velícího důstojníka lidových milic. Tento dojem jen umocňuje jeho příjmení, které v italštině znamená „tlustý taťka“. Není však pochyb, že je to nebezpečný člověk. Na italský Den republiky 2. června zorganizoval protest proti vládě, který přitáhl tisíce lidí a rozšířil se do třiceti měst. Média se tvářila překvapeně, málokterá však demonstrace explicitně odsoudila. Mnoho místních seriózních periodik, například Corriere della Sera nebo La Nazione, naopak otisklo fotky shromáždění spolu s Pappalardovými deklaracemi jako „zprávy“ na titulní straně, aniž by připojila jakoukoli seriózní analýzu nebo si snad ověřila některé jeho stěžejní domněnky. Není tedy divu, že Pappalardovo hnutí roste.
V sobotu 6. června se pak jeho příznivci sešikovali v ulicích Říma a společně s neofašistickými a neonacistickými organizacemi jako Casapound a Forza Nuova pochodovali oblečeni v oranžových vestách (čímž pochopitelně chtěli odkázat k francouzským protestům žlutých vest) a požadovali odstoupení současného premiéra Guiseppeho Conteho. Tehdy se také zformovala nová aliance pravicových extremistů, konzervativních nacionalistů, akčních skupinek katolíků, znepokojených liberálů a hippies, kteří se společně nazývají národním blokem. Jejich stoupenci, již jsou v mnoha případech i stoupenci Pappalardovými, se poznají podle roušek pošitých italskou trikolorou.
Vstup do světa alternativní pravice
Spousta Italů chápe politiku jako určitý neporušitelný opakující se cyklus, z nějž minimálně od konce druhé světové války těžila vždy ta samá klika zkorumpovaných centristických politiků. Pro ty, kdo stojí proti nim, je pak i vzestup očividně radikálních stran jako Liga pouze dalším dokladem tohoto zdánlivě nekonečného cyklu a rovněž interních mocenských zápasů jakési křesťansko-demokratické elity. Vzestup Pappalarda a k němu přidružených skupin ale do tohoto paradigmatu rozhodně nezapadá. V jejich případě jde o něco zcela nového a bezpochyby celosvětového. Nejen v Itálii, ale i v mnoha dalších zemích, dnes vzniká stále více skupinek, které se vzájemně utvrzují ve svých názorech, jejichž šíření je poháněno algoritmy a které podporují zmatenou a do sebe uzavřenou rétoriku vytvářející svou vlastní, pokřivenou realitu. A ačkoli velké množství komunit, které se z těchto podmínek vynoří, má kontakt s extrémní pravicí, většinou jim není vlastní žádný politický postoj, a na tento segment politického života je tedy vhodnější se dívat jako na vstupní bránu k alternativní pravici.
Zhoubnou nepředvídatelnost takové radikalizace jsem si připomněl, když jsem si nedávno dával s kamarádem společensky distancované pivo v jednom parku. Tento přítel o sobě dříve mluvil jako o „levicovém liberálovi“ a letos v lednu jsme si spolu na protestu proti xenofobii pořádaným hnutím Sardinky zazpívali starou partyzánskou píseň Bella Ciao. Když mi tedy začal nad lahví Peroni vykládat, že koronavirus podle něj ve skutečnosti neexistuje a opak tvrdí jen podplacení doktoři, nemohl jsem věřit vlastním uším. Pappalardo mu však připadal směšný – alespoň to tedy sám tvrdil. Pustili jsme si jednu z jeho rockových oper a dobře se nad ní bavili, já jsem ale ze svého kamaráda cítil, že s Pappalardem sympatizuje víc, než byl ochoten přiznat. Asi po dalších dvaceti minutách vypustil z úst: „Jasně, že nemám rád Trumpa, ale…“ A tak jsem raději změnil téma.
Těžko z toho vyvozovat nějaké závěry. Pokud však budu vycházet ze zkušeností a vysvětlení svého kamaráda, pak musím konstatovat, že Pappalardovi příznivci v hloubi duše nevěří ve vlastní schopnost racionálně argumentovat. Celkem otevřeně přiznávají, že jejich politika je politikou „emocí“, a protože postrádají jakoukoli konkrétnější vizi budoucnosti, pokoušejí se pouze svrhnout staré pořádky v naději, že pak třeba samo od sebe vznikne něco nového a lepšího. Na protestech onoho červnového víkendu je ovšem znepokojivé především to, jak se tyto vlivové skupiny, které za šířením těchto názorů stojí, cpou dezinformace na titulní strany celostátních novin, jež pak jejich hlasu automaticky dodávají na síle. Redaktoři a šéfredaktoři, kteří na taková pravidla přistupují, do budoucna ubírají na důvěryhodnosti jen sami sobě (a v jejich jednání se dá paradoxně vidět ten samý pseudosebevražedný impuls, kterému podléhají náměstí plná lidí obviňujících média ze šíření zase trochu jiného druhu dezinformací).
Po rozhovoru s přítelem jsem musel začít přemýšlet nad tím, jakou roli v tom všem hraju já a jak moc kontraproduktivní je, když se lidé z různých sfér levice uchylují k apokalyptickému myšlení a řečem o konci světa. A ono se tomu těžko odolává – sám to znám až moc dobře. V poslední době jsem si však začal uvědomovat, jak důležité je tyto tendence krotit nebo se alespoň na veřejnosti podobných proklamací zdržet. Pokaždé, když se totiž přiznaně vzdáme představy, že by se naše problémy daly vyřešit, a to především společnými silami, jen někoho postrčíme od demokratických proudů směrem k sektářským vůdcům typu Pappalarda.
Autor je zahraniční korespondent Krytyky Polityczne.
Z angličtiny přeložila Alžběta Franková.