Proces globalizace si většinou spojujeme s kapitalismem, který v průběhu devadesátých let ovládl celý svět. Po druhé světové válce se však i socialistický blok pokoušel o alternativní podobu globalizovaného světa, jenž měl být založený na hodnotách mezinárodní spolupráce, antiimperialismu a vědecko-technické revoluce. Rada vzájemné hospodářské spolupráce (RVHP), ekonomická organizace socialistického bloku založená v roce 1949, opustila za Chruščova model stalinského nacionálního izolacionismu a v návaznosti na dekolonizaci globálního Jihu se snažila vytvořit mezinárodní spolupráci socialistických států.
Nová kniha historika architektury a urbanismu Łukasze Stanka s názvem Architecture in Global Socialism (Architektura v globálním socialismu), která zkoumá architektonickou a stavitelskou spolupráci východoevropských zemí se zeměmi Třetího světa během šedesátých až osmdesátých let minulého století, tento zjednodušený obraz značně upravuje. Stanek se ve své knize zaměřil na spolupráci socialistického bloku s Ghanou, Nigérií, Irákem, Kuvajtem a Spojenými arabskými emiráty. Na pozadí architektonických projektů se vyjevuje motivace spolupráce obou stran, způsob, jakým fungovala, do jaké míry ji ovlivňoval ekonomický vývoj socialistického bloku nebo jak nově nabyté osobní kontakty mezi architekty, manažery, urbanisty a inženýry z Jihu, Východu a Západu ovlivnily proces urbanizace ve východoevropských zemích po pádu komunismu.
V souvislosti s mezinárodní spoluprací mezi socialistickými státy východní Evropy a zeměmi v Africe, na Blízkém východě nebo v Asii se často mluví o pouhém rozšíření bitevního pole studené války. Vaše kniha však ukazuje, že nově dekolonizované země Třetího světa nepřeskočily ze závislosti na západních kolonizátorech k další závislosti na Sovětském svazu, ale naopak si pozorně vybíraly mezi partnery jak z kapitalistického Západu, tak ze socialistického Východu. Podle jakého klíče tento výběr probíhal?
Odpověď na tuto otázku se bude pro jednotlivé země trochu různit. Některé země globálního Jihu byly úzce propojené se Sovětským svazem a byly na něm závislé. To se týká zemí RVHP, jako bylo Mongolsko, Vietnam nebo Kuba. Ve své knize jsem se soustředil na státy, které do této organizace nepatřily, a tudíž nefungovaly jako sovětské satelity ani jako marx-leninské režimy. To se týká například Ghany za socialistické vlády Kwame Nkrumaha nebo Nigérie, Iráku a zemí Perského zálivu, stejně jako mnoha zemí globálního Jihu v době studené války. Tyto státy vyjednávaly se všemi stranami, napříč studenoválečným konfliktem. Motivace těchto zemí ke spolupráci se socialistickými východoevropskými zeměmi byly různé a v průběhu času se měnily. Nkrumahova vláda v Ghaně se rozhodla jít cestou socialismu a architekti, urbanisté a inženýři ze Sovětského svazu a jeho satelitních zemí, jim v tomto procesu pomohli – a to nejen s průmyslovou modernizací, kolektivizací zemědělství a rovnostářskou distribucí blahobytu, ale také se zásadní restrukturalizací času a prostoru každodenního života, jenž se snažil překonat dosavadní koncept rasově rozděleného koloniálního města. Tato spolupráce formovala městskou krajinu Ghany včetně bydlení, škol, zdravotnických a kulturních zařízení, administrativních budov a průmyslu.
Jeden ghanský architekt mi říkal, že si na kolegy z Jugoslávie, Rumunska či Polska pamatuje velmi dobře, jelikož to bylo poprvé a naposledy, kdy viděl, že měl bílý muž v Ghaně afrického šéfa.
Naproti tomu například nigerijské elity byly k socialismu naladěné nepřátelsky a jejich důvody k pozvání východoevropských architektů a stavebních firem byly jiné. Nigerijci chtěli zejména vyvážit dominantní vliv Západu na vývoj v jejich zemi. Snažili se vybudovat vlastní stavební průmysl, stimulovat soutěž na tamějším trhu a taky zmírnit nedostatek pracovních sil ve státní správě, profesních službách a na univerzitách. Podobné motivace najdeme i v případě Iráku od konce sedmdesátých let a u zemí Perského zálivu.
Jaké byly motivace východoevropských zemí? Co očekávaly od pomoci zemím, jako byla například Nigérie?
Jejich motivace byly taktéž různorodé a v průběhu let se proměňovaly. To se týká nejen zemí RVHP, ale také těch, které hledaly jiný model socialismu, jako byla například Jugoslávie, případně Čína po čínsko-sovětské roztržce. Za Chruščova a politiky koexistence se Západem, která byla jak mírová, tak kompetitivní, byla architektura pojímána jako součást širšího programu technické spolupráce, jež nabízela socialismus jako možný a fungující model vývoje. Tyto programy byly motivovány geopolitickými cíli Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, například snahou východního Německa dosáhnout diplomatického uznání existence své země. Ale i tehdy byly důležité také ekonomické důvody. Často se projevovaly v barterových dohodách, podle nichž byly práce architektů, urbanistů a poradců nebo průmyslové zboží jako například stroje či stavební materiál vyměňovány za suroviny nebo zemědělské produkty – třeba za kakao z Ghany. V souvislosti se změnou režimu v Moskvě se cíl zajistit suroviny z těchto zemí stal ještě důležitějším.
Zcela zásadní byla v tomto ohledu ropná krize z roku 1973. Finanční půjčky, které si východoevropské země vzaly, nedokázaly pomoct k očekávanému průmyslovému vývojovému skoku a výsledkem byly pouze obrovské dluhy v zahraničních měnách. Státní firmy ve východním Německu, Maďarsku a Polsku začaly být pod stále větším tlakem komunistické strany a vlády, aby přijaly dohody, které by jejich zemím mohly zajistit směnitelnou měnu, ropu a plyn. To vyústilo v rozšíření výměnné spolupráce se zeměmi severní Afriky a Blízkého východu.
Pokud se zaměříme na architektonický vývoj ve zmíněných zemích, jaké koncepty se zde snažili urbanisté z Východního bloku uskutečnit?
Ideálním místem k pochopení tohoto procesu je Mongolsko, jelikož se jedná o zemi, která přijímala zdroje a expertízu ze Sovětského svazu od dvacátých let minulého století až do let osmdesátých. Tato výměna byla založena na třech principech – integraci, adaptaci a spolupráci. Sověti nejdříve upřednostňovali investice do stavebního průmyslu. Za Chruščova se sovětské dohody o technické pomoci s Mongolskem, ale i s Ghanou, Kubou, Afghánistánem a dalšími zeměmi týkaly také designu a výstavby sovětských „bytových továren“, které produkovaly obrovské prefabrikované panely. Takové továrny vyžadovaly důslednou restrukturalizaci stavebního průmyslu daných zemí, aby mohly řádně fungovat. Bylo potřeba zajistit zejména lidi, kteří s nimi uměli operovat, stavební materiál, silnice, vlaky, jeřáby a architekty, kteří v takovém systému uměli pracovat.
Dalším principem byla adaptace. Často si představujeme sovětskou architekturu jako těžkopádnou, standardizovanou a uniformní. Přitom adaptace budov na geografické lokality byla ústřední starostí sovětských architektů. Z tohoto důvodu byla sovětská střední Asie tak důležitá pro státní politiku vůči zemím Třetího světa. Delegace z Asie a Afriky byly například zvány do uzbeckého Taškentu, aby se mohly podívat na tamější budovy a na to, jak se systémy prefabrikace adaptovaly na horké a suché klima, ale také na národní tradice, konkrétně každodenní život a zvyky ovlivněné islámem. Podobným způsobem sovětští architekti a urbanisté přizpůsobovali svoje technologie a typologie lokálnímu kontextu ve střední Asii, subsaharské Africe nebo v Karibiku. Například na žádost ghanských administrátorů museli přepracovat své návrhy panelových domů, aby nabízely možnost vařit jídlo ve venkovních prostorech.
Takže museli uzpůsobit svoje plány požadavkům daných zemí?
Ano, tady jsme u třetího principu – spolupráce. Na rozdíl od západního propagandistického obrazu, kde byly africké a asijské země pouhými figurkami v rukou Sovětů, zde vidíme, že Sověti se cíleně snažili o spolupráci s místními úřady a profesionály. Na spolupráci trvali z řady důvodů. Jednak se chtěli odlišit od západních kolonizátorů, ačkoliv se jim to často příliš nedařilo. Taky potřebovali místní znalosti klimatu, geologie, vegetace, způsobů života a tak dále. Architektura propojuje spoustu stránek společnosti – od otázek politické ekonomie a stavebního průmyslu až po ty osobnější, jako například kde člověk spí, jak vaří, jaká je vnitřní dynamika rodinného života. Aby na ně mohli architekti odpovědně reagovat, musí na tyto otázky znát odpovědi. Ale Sověti vyžadovali spolupráci s místními i z toho důvodu, aby s nimi sdíleli odpovědnost za projekty a využili lokální zdroje jako pracovní sílu a stavební materiály. Když chtěli, aby místní lidé převzali iniciativu nad stavebními projekty, nebylo to pouze z ideologických a politických důvodů, ale i z ekonomických.
Vaše kniha zároveň ukazuje, že různé země socialistického bloku na jednotlivých projektech spolupracovaly, ale také proti sobě o projekty soutěžily, zejména od konce sedmdesátých let.
Zmiňované země v Africe a Asii si byly vědomy toho, že socialistické země nejsou jeden homogenní sovětský blok. Zástupci jednotlivých východoevropských zemí se snažili zdůraznit specifičnost vlastní zkušenosti a z toho plynoucí způsobilost k realizaci projektu. Například Bulhaři propagovali svoji turistickou architekturu na pobřeží Černého moře, Čechoslováci poukazovali na schopnost zachovat historické dědictví českých a moravských měst, Poláci zase na rekonstrukci Varšavy a východní Němci se snažili své partnery oslovit svoji průmyslovou stavební technologií. Pro Nigérii a ostatní země, které nešly cestou socialismu, měly být tyto referenční body ukázkou dlouhodobé příbuznosti, jež propojovala východní Evropu a Afriku. Východoevropské země tím chtěly ukázat, že sdílejí podobnou zkušenost se zeměmi Třetího světa z 19. století, kdy se na jejich území dobývaly cizí mocnosti, jež je ekonomicky vykořisťovaly a kulturně znehodnotily. Zástupci východoevropských zemí museli během svých cest do zemí globálního Jihu, kde byli konfrontováni s tamější koloniální minulostí, tyto své představy korigovat. Na druhou stranu, v zemích jako Nigérie, jim tato představa vzájemnosti umožňovala aplikovat určité plánovací postupy, které vycházely z vlastní architektonické tradice. Její součástí byly i debaty o „národních stylech“ a strategií k překonání rurální zaostalosti. V důsledku ropné krize pak státně socialistické stavební firmy využívaly subdodavatele z ostatních členských zemí, ale také proti sobě soutěžily o zakázky v tendrech, které organizovaly země bohaté na ropu.
Jak taková spolupráce mezi různými státně socialistickými firmami fungovala?
V knize se této otázce věnuji na příkladu výstavby průmyslových jatek v Bagdádu. Ty byly navrženy východoněmeckou státní firmou a postaveny rumunskou stavební firmou na konci sedmdesátých let. Kooperace nebyla ani zdaleka hladká a konflikty se občas musely řešit vyjednáváním mezi ministry jednotlivých zemí. Jedním z překvapivých objevů, který jsem během svého výzkumu učinil, byl výrazný podíl Bulharska a Rumunska, které projekty navrhovaly a realizovaly i následnou výstavbu. Figurovaly zde častěji než dvě průmyslově nejvyspělejší země socialistického bloku s bohatou historií v architektuře, tedy Československo a východní Německo. Bylo to jednoduše tím, že tyto země měly daleko více co nabídnout zejména v rámci obchodu, konkrétně průmyslové produkty a stroje. Příklad bagdádských jatek také ukazuje, jak politická ekonomie státního socialismu hluboce ovlivnila technologii a výslednou podobu postavených budov. Poté co byla rumunská firma pověřená výstavbou jatek, Rumuni sofistikovaný východoněmecký návrh přepracovali tak, aby jej mohli postavit podle materiálních a pracovních možností jejich země. Rumuni tak chtěli maximálně využít vlastní stavební materiál, stroje, vybavení a pracovní sílu výměnou za ropu.
Jak architekti, urbanisté, manažeři a inženýři ze zemí východní Evropy využili své bohaté zkušenosti z projektů ve Třetím světě po roce 1989?
Pro spoustu architektů byly zakázky v těchto zemích velmi lákavé z finančních důvodů, ale také kvůli tomu, že se mohli podívat do světa a taková štace jim umožňovala profesně vyrůst. Posledně jmenovaný důvod získává na důležitosti od sedmdesátých let, kdy se země východní Evropy čím dál tím víc izolovaly od vývoje na Západě. Na projektech v severní Africe a na blízkém Východě se mohli architekti z východoevropských zemí seznámit nejen s tamější architekturou, ale také to byla možnost dozvědět se o vývoji v architektuře v Západní Evropě a v Americe. Řada architektů, se kterými jsem dělal rozhovory, mi řekla, že tehdy se zaujetím sledovali, co velké americké korporace navrhovaly a stavěly v Bagdádu, Kuvajtu a Abú Dhabí. I z těchto zkušeností východoevropští architekti těžili po roce 1989. Dozvěděli se tam třeba o moderních technologiích a materiálech, managementu ve stavebnictví, počítačovém softwaru, ale i o architektonických odvětvích, se kterými měli pouze malou zkušenost, jako byly například kancelářské office parky nebo bydlení pro střední třídu. Seznámili se také s novým postmoderním architektonickým stylem a se soutěžením v tržním prostředí. Nejdůležitější však byly osobní kontakty s dodavateli, podnikateli a developery, které na těchto místech získali, včetně těch ze Západu, kteří pak po roce 1989 vstoupili na nově otevřené trhy ve východní Evropě.
Dalo by se říct, že spolupráce socialistických zemí se zeměmi Třetího světa pomohla utvářet podobu globálního kapitalismu po roce 1989?
Když jsem psal svoji knihu, uvědomil jsem si, že dopad této spolupráce na urbanizační proces ve východní Evropě začal daleko před koncem komunismu. Spousta rozhovorů, které jsem dělal s aktéry architektonických projektů v zemích Třetího světa, se odehrávaly v rodinných domcích na předměstí Budapešti, Bělehradu, Prahy a Varšavy. Během svých návštěv jsem často slyšel větu: „Tenhle dům jsem si mohl koupit díky práci na zahraničních zakázkách.“ To naznačuje, že suburbanizaci ve východní Evropě koncem studené války bychom měli chápat v kontextu spolupráce s globálním Jihem, jež vedle finanční stránky zahrnovala také výměnu vědomostí, technologií a konzumních vzorců. Pro mladší generaci architektů, těch, kteří začali svůj profesní život v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla práce v zemích bohatých na ropu formativní zkušeností.
Myslím si, že tato zkušenost souvisí také se zavržením reflexe sociálních závazků architektury ve východní Evropě po roce 1989. Tento závazek, jenž byl důležitou součástí tradice meziválečné a poválečné moderní architektury, byl podkopán už krizí modernismu v architektuře v socialistické Evropě. K jeho zapomínání určitě přispěla také spolupráce s autoritářskými režimy v severní Africe a na blízkém Východě ke konci studené války. V těchto zemích se architekti zodpovídali za své projekty pouze místním autoritám, developerům a stavebním firmám. Širší veřejnost byla pro ně v těchto zemích příliš nezřetelná či nedůležitá, takže se sotva mohla stát součástí jejich architektonických návrhů. Tyto zkušenosti jsou spojeny s novým profesním habitem v zemích východní Evropy v době šokové terapie devadesátých let.
Když jste dělal rozhovory s aktéry architektonických projektů v zemích Třetího světa, jak na svou tehdejší práci vzpomínali?
Většina z nich tvrdila, že jejich práce nijak nesouvisela se socialismem. To se týká i architektů, kteří pracovali v socialistické Ghaně v šedesátých letech. Sice zmiňovali emancipační charakter Nkrumahova režimu, ale nepřipouštěli si, že budují socialismus. Někteří dokonce přiznávali, že se snažili využít politickou ekonomii státního socialismu ve svůj prospěch. Ale politika architektury není totéž co politika architektů. To je konec konců nejlépe vidět v momentech, kdy tato vyjádření východoevropských architektů konfrontujeme se vzpomínkami jejich protějšků z Afriky nebo Asie. Moje kniha začíná citátem z rozhovoru s ghanským architektem, který spolupracoval s architekty z Bulharska, Maďarska, Polska a Jugoslávie v hlavním městě Accra v šedesátých letech. Říkal mi tehdy, že si na ně pamatuje velmi dobře, jelikož to bylo poprvé a naposledy, kdy viděl, že měl bílý muž v Ghaně afrického šéfa. Tato věta vyjadřuje chápání dekolonizace jakožto prostorové reorganizace každodenního života. Vyjadřuje vědomí určité trhliny, která se objevila během nezávislosti země, nakonec se ale stala jen pouhým intermezzem. Moje kniha je v podstatě snahou o rozšířený komentář této jediné věty.