Foto Wikimedia Commons
„Byl oddaným a horlivým stoupencem Dubčeka, a to až do konce června 1968. Jakeš v té době odjel na čtrnáct dní do SSSR na dovolenou. Když se vrátil, zavolal svého přítele a pomocníka a řekl mu: ,Já se teď budu měnit. Myslím, že ty se mnou nepůjdeš, a proto nic už nesmíš vyřizovat a budeš sem chodit jen tak. Já ti zatím – dokud je čas – najdu místo, kde tě bude možno ulít. Později to už nepůjde.‘ (…) Jakeš se seriózně postaral o ty svoje spolupracovníky, kteří se nechtěli ,měnit‘, veliký rozdíl oproti Husákovi. Za důležitější ovšem považuji, že Jakeš se jeví jako vydrezírovaný baťovák, baťovácký robot, který bez ohledu na vlastní stanoviska přebírá automaticky a ukázněně stanovisko šéfa. Specifikum je dnes v tom, že názory nového šéfa jsou v příkrém rozporu s jeho dvacetiletou a velmi horlivou angažovaností pro Brežněva. Jak se s tím vyrovná, to je veliká otázka,“ stojí v jednom interním archivním záznamu z ledna 1989. Dnes už víme, že se s tímto paradoxem vyrovnával těžce, prakticky do konce života. Na detaily už se ho ale nezeptáme.
Osobně jsme se poznali před několika lety, k čemuž nejspíš dopomohlo i to, že můj děda také pracoval v Baťových závodech ve Zlíně, kde Miloš Jakeš už před válkou začínal jako montér a zároveň s vyznamenáním absolvoval Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou. Ve Zlíně, respektive Gottwaldově také vstoupil v roce 1945 do KSČ. Brzy začal sbírat funkce a dotáhl to až na post předsedy tamního národního výboru.
K notáři tramvají
Občas jsem za bývalým prvním mužem strany docházel do jeho hanspaulské vily a posléze do bytu v Podbabě. Vedli jsme rozhovory především o minulosti a zároveň jsem se snažil s jeho vzpomínkami konfrontovat své poznatky. Byl ochotný, i když se neotevíral zcela. V posledních letech se rád vracel ke svému mládí a rodině, nuzným poměrům, z nichž vzešel a které ho přivedly ke komunistickému hnutí, ovšem evergreenem pro něho zůstával Listopad 1989, kdy si vyčítal nerazantní postup a nechtěl si připustit tehdejší nutnost radikálnějších celospolečenských změn. Zajímal se i o současné dění a archivní materiály. Když jsem posléze navrhl, že bych mohl v Moskvě zkusit vyžádat k nahlédnutí osobní spis, který na něj Sověti vedli, a pořídit z něj kopie, bez dlouhého váhání souhlasil.
Píše se, že zemřel i symbol. Ale čeho vlastně? Zatuhlosti poměrů, nedostatku sebereflexe, tuposti předlistopadového režimu, sociálních jistot, chataření či nevyrovnání se s minulostí, ať už si pod tím představujeme cokoliv?
Kvůli právnímu ověření pro archiv jsme loni také podnikli návštěvu notáře. Pětadevadesátiletý Jakeš tehdy taxík odmítl s tím, že je to zbytečné a že pojedeme tramvají. U notáře nastaly až groteskní situace. Špatně slyšel, takže jsem mu tlumočil dotazy notářky, která zachovávala profesionálně klidnou tvář a ptala se bývalého generálního tajemníka na jméno a zda ví, co podepisuje. Přitom vyšlo najevo, že v připraveném potvrzení je špatně uvedeno Jakešovo křestní jméno – v občance opravdu stálo „Milouš“. Nakonec jsme to úspěšně zvládli, několikrát jsem se pak ujistil, zda ho nemám doprovodit domů. On že ne, prý to v pohodě zvládne sám, stejně ještě cestou musí koupit rozdvojku či co a ať dám pak vědět, jak jsem v Rusku pořídil.
V Moskvě, kde Jakeš v druhé polovině padesátých let úspěšně absolvoval stranickou vysokou školu, se poštěstilo i mně. Osobní spis čítal kolem sedmi set stran, které ještě spolu s dalšími materiály momentálně zpracovávám do knižní podoby. Potvrzují obraz disciplinovaného funkcionáře, který na rozdíl od mnoha jiných soudruhů příliš nesázel na zákulisní praktiky a nepodléhal mamonářství „rudé šlechty“. Nakonec i post generálního tajemníka strany na něj tak nějak zbyl. Když se dva silní perou, v tomto případě Lubomír Štrougal a Vasil Biľak, třetí, méně výrazný se směje – ačkoliv už v roce 1987 situace příliš humorná nebyla, natož pro nového stranického lídra, který byl mnohými spíše chápán jako přechodná politická figura, která nedorostla Husákovu formátu a půjde s ní podle potřeb manipulovat. Při Jakešově volbě jistě zapůsobila i podpora Moskvy, jeho předchozí úzká spolupráce s Gorbačovem, kterému po Listopadu naopak nemohl přijít na jméno, snad dokonce víc než představitelům disentu. Stále se přitom vracel ke vzpomínce, jak několik měsíců před sametovým předáním moci stáli vedle sebe a slibovali si, že socialismus nedají. Gorbačovovo následné chování chápal jako těžkou zradu.
Když jsem se z Ruska vrátil do Prahy a chtěl Jakeše s nabytými poznatky seznámit a požádat ho o komentář, prodělával bohužel těžký zápal plic. Nakonec jsme se díky jeho tuhému kořínku i vstřícnosti jeho syna ještě setkali a leccos probrali. Už to ale nebyl ten vitální Miloš Jakeš, jak jsem ho znával. Působil zesláble, používal chodítko a o poznání hůř komunikoval. Jednalo se o naše poslední osobní setkání, při kterém mi ještě stihl podepsat nově vydané životopisné knižní vyprávění Příběh komunisty.
Disciplinovaný funkcionář
Letošního 9. července v požehnaném věku nedožitých 98 let Miloš Jakeš zemřel. Odešel baťovák, který nevěřil na peklo a miloval švestkové knedlíky, jichž míval doma plnou mrazničku, jinak ovšem velmi střídmý člověk, co rád chodil pěšky. Jeden z posledních vrcholných politiků, který stál jak u zrodu, tak u konce komunistického experimentu. Kariérní disciplinovaný komunistický funkcionář, který se mimo jiné podílel na kolektivizaci venkova a (ne)řešení hospodářských otázek, v šedesátých letech pak první náměstek ministra vnitra a zpočátku i sympatizant reformního procesu.
Pokud se nepletu, jednalo se také o posledního žijícího politického účastníka klíčového jednání v Moskvě ze srpna 1968 a signatáře tzv. Moskevského protokolu, kterým se sice předešlo krveprolití, ale zároveň znamenal udušení pokusů o politickou demokratizaci Československa a opětovné nastoupení cesty utahování šroubů. Paradoxně díky Dubčekově podpoře (studovali spolu v Moskvě a udržovali přátelský vztah) Jakeš stanul ještě před vstupem „spřátelených“ vojsk v čele Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, která dva roky poté dohlížela na provádění prověrek – proces vylučování statisíců straníků včetně bývalého Jakešova nadřízeného Dubčeka.
Další ironie dějin nastala koncem osmdesátých let, kdy Gorbačov zpočátku vkládal právě do Jakeše naděje, že dokáže naskočit na nový politický kurz radikálních změn, které předtím sama Moskva negovala. Vzhledem k Jakešovým předcházejícím rolím to bylo víceméně nereálné – výsledkem byl chaos a bezradnost nejen uvnitř stranických vedoucích struktur. Kdyby však tenkrát v listopadu Gorbačov namísto hození tápajícího Jakeše a dalších vedoucích funkcionářů přes palubu zavelel, ti by patrně neváhali nasadit do ulic proti opozici a demonstrantům ozbrojené síly. Naštěstí pro všechny zúčastněné násilná varianta i díky Gorbačovovi neprošla. Už 25. listopadu se Jakeš pod tlakem vzdal postu generálního tajemníka strany a za další dva týdny mu dokonce jeho soudruzi jako obětnímu beránkovi odebrali po pětačtyřiceti letech stranickou legitimizaci, což dlouhodobě těžce nesl.
Symbol, ale čeho?
Miloš Jakeš se zákonitě těšil zájmu dnešních médií a filmařů. Nejednou se tak dělo s cílem ho lacině vyprovokovat a zesměšnit, prakticky na něm parazitovat, což si sám patrně uvědomoval a přecházel argumentací, že přese všechno bude díky tomu moci něco sdělit veřejnosti. Zájem ho spíš těšil. Jistě, jedná se o věc osobního vkusu, ovšem tato zploštělost vedla a vede i k utvrzování Jakešova karikaturního obrazu, bagatelizování skutečností, že se především jednalo o vrcholného veřejného činitele, kteří obecně nesou odpovědnost za svou činnost a kvalitu stavu věcí veřejných.
Zemřel ostatně komunista, který byl za svou činnost po roce 1989 vyšetřován. Nejnověji kvůli odpovědnosti za omezování svobodného pohybu a mrtvé na státní hranici, přičemž i předlistopadové Československo bylo vázáno Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Objevuje se mimo jiné tvrzení, že třicet let po pádu vedoucí úlohy KSČ je již poněkud pozdě bycha honit, případně ať jsou pak tedy stíháni i jiní politici, americkými prezidenty počínaje… Osobně se domnívám, že není nikdy na škodu věci pojmenovat pravými jmény, a tím upozornit na odpovědnost vyplývající z vykonávaní veřejných funkcí. Možná by přitom nemělo jít ani tak o Miloše Jakeše jako o vzkaz politikům současným i budoucím. Za snahou o „vyrovnávání se s minulostí“ jsou ostatně často schovávány jiné zájmy.
Píše se, že zemřel i symbol. Ale čeho vlastně? Zatuhlosti poměrů, nedostatku sebereflexe, tuposti předlistopadového režimu, relativního blahobytu, sociálních jistot, chataření či nevyrovnání se s minulostí, ať už si pod tímto vágním slovním spojením představujeme cokoliv? Uvízlo mi v paměti vyprávění brněnského politologa Lubomíra Kopečka, který svým vysokoškolským studentům narozeným okolo roku 2000 pustil záznam známého vystoupení Miloše Jakeše z Červeného Hrádku a ptal se jich, co si o tom myslí. Odpovědi byly v kontrastu s dobovým vnímáním: To je asi nějaký reformní komunista, který by rád napravil poměry a nastolil volnější trh, pravicový komunistický politik a podobně. Jak na něj bude asi nahlíženo za dalších třicet let?
Vybavuje se mi ale i diskuse z filmu Milda mezi Jakešem a Františkem „Čuňasem“ Stárkem, který mu u piva vyprávěl o tom, jak byl pronásledován a vězněn, když on byl u moci. Jakeš mu tenkrát až s mrazivě chladnou logikou odpověděl, že patrně právem, neboť asi dělal něco, co dělat neměl – takový je holt život. Když už si konsternovaný Stárek začal brát na pomoc i náboženské představy a ptal se bývalého funkcionáře, zda se nebojí, že skončí v pekle, hbitou odpovědí mu bylo, že je ho Jakešovi líto, neboť neví, že peklo neexistuje.
Miloš Jakeš je dnes především zkarikovaný symbol našich vlastních představ o minulosti i dnešku. Schválně, na co budete myslet, až si příště dáte švestkové knedlíky.
Autor je historik.