Foto pxhere
Lucie Faulerová ve svém druhém románu píše o smrti, o touze do ní odejít i touze ji obelstít. V rytmickém nelineárním vyprávění ukazuje sílu sourozeneckých pout a její postavy proti vnitřním démonům bojují sebeironií i statistikami. Hororový staročeský folklór nechává vítězit nad vyprázdněnou moderní esoterikou a bizarní scény míchá s trýznivými postřehy o ztrácení, ubližování a sebeobviňování.
Beletristická prvotina Lapači prachu vyšla Lucii Faulerové v roce 2017. Kniha získala nominace na dvě prestižní ceny – Magnesii Literu za prózu a Cenu Jiřího Ortena pro autory a autorky mladší 30 let. Faulerová přitom už měla na kontě Literu za publicistiku, podílela se totiž s Kateřinou Šedou na knize Brnox: Průvodce brněnským Bronxem. I proto se o Lapačích prachu v době vydání hodně mluvilo. Zaznívalo především, že hlavní hrdinka je nesympatická a její přístup k životu a smysl pro humor tak zvrácený, že se s ní nikdo nemůže ztotožnit. Smrtholka vyšla v době nouzového stavu, kdy kulturní rubriky přinejmenším zdánlivě ustoupily nekonečným vládním tiskovkám. Jinak by ji ale mohla předcházet velmi podobná pověst. Fascinaci smrtí i černý humor autorka naložila smrtholce Máry skoro stejnou měrou jako Anně z Lapačů prachu. Stejně je to s problematickým rodinným zázemím. Tolstého bonmot o šťastných a nešťastných rodinách ovšem platí i zde. Stránky Smrtholky jsou proto plné úplně nových tragédií a zcela originálních způsobů sebedestrukce.
Babizna skutečnější než čakry a aury
Sourozenci Máry, Adam a Madla vyrůstali ve vesnici jménem Mršina. Máma jednoho dne odešla a Madla jednoho dne onemocněla, jinak se toho ale v Mršině moc nedělo. S výjimkou všemožných new age a esoterických seminářů, těch tu byl naopak přebytek. Máry měla jako malá docela normální sny. Chtěla se stát kouzelnicí a taky kosmonautkou. Rozestudovala čtyři vysokoškolské obory, nedokázala ale snášet spolužáky, kteří si pořád o něčem něco mysleli: „A zatímco moji spolužáci diskutovali, v mojí hlavě kolem nich pobíhal zmatenej borec v černý kukle, co jim na střídačku přikládal pistoli k hlavě – podle toho, kdo zrovna mluvil. A občas se tou pistolí poškrábal na čele, protože nevěděl, koho střelit dřív.“ A tak z ní je uklízečka, která sní, vzpomíná, vyjmenovává statistické údaje o sebevraždách a na útěku před smrtí se neustále mrzačí.
Na to, že jde o knihu o smrti, je Smrtholka vtipné čtení. Humor má na svědomí hlavně mršinská sokolovna, kde se to hemží esoteričkami všeho druhu. Máry s Madlou si ovšem umí udělat legraci takřka ze všeho.
Spíš než všechny vnitřní bohyně, se kterými se Máry v mršinské sokolovně potkala, na ni totiž udělala dojem právě sama smrt v podobě Morany. Hadrová babizna, která se pouští po vodě, je pro ni skutečnější než andělské hlasy a aury, které ostatně v Mršině působí jako pěst na oko. Morana se na Máry přilepila a pronásleduje ji, má s ní totiž nevyřízené účty. V textu se díky této hororové postavě propojuje univerzální téma života a smrti s tradiční, folklórní metafyzikou, kterou my, rozumní obyvatelé samolibého Západu, považujeme za nesmysl – dokud nám třeba nevrazí pastelku do oka. Smrtholka díky Moraně tak trochu připomíná třeba knihy autorů a autorek z africké diaspory nebo z Japonska, ve kterých se to různými duchy všech věcí jen hemží. Text zůstává silněji spojený s materiální realitou, protože Morana není součástí sdílené skutečnosti a vstupuje jen do života Máry. Důsledky její přítomnosti jsou ale naprosto skutečné.
Příjemně bizarní souboje s démony
Lucie Faulerová píše, protože má v hlavě příběhy, které musí vyprávět. Její psaní tak působí naléhavě a živelně a výborně koresponduje s formou. V prvotině určovaly tempo a rytmus filmové postupy – střihy, stmívačky – a také řada citoslovcí. Ve Smrtholce odhaluje Máry svůj příběh při cestě vlakem a rytmickým vodítkem jsou jeho různé zvuky. Hra s formou není vůbec samoúčelná, funguje jako metafora, vykresluje, co se postupně děje v hlavě hlavní hrdinky a je také doslova dopravním prostředkem směřujícím k cíli.
Hrdinky Lucie Faulerové jsou nepraktické podivínky a vyvrhelky – Anna z Lapačů prachů o něco víc než Máry. Přesto z nich kombinace specifických zájmů, úlomků škol a kariér a svébytného intelektu – z Máry tentokrát o něco víc než z Anny – dělá zajímavé vypravěčky. Dovedou své strasti sdílet výjimečným literárním stylem se spoustou odkazů, odboček, vzpomínek a „nespolehlivých“ pasáží, které neustále nabourávají linearitu příběhu. Připomínají hrdiny severoirského spisovatele Roberta McLiama Wilsona, nadějné mladé intelektuály, kteří končí v barových bitkách nebo přímo na ulici, kde si stejně nemůžou odpustit filosofující průpovídky, ironické analýzy okolního světa, ani černý humor.
Na to, že jde o knihu o smrti, je Smrtholka vtipné čtení. Humor má na svědomí hlavně mršinská sokolovna, kde se to hemží esoteričkami všeho druhu. Máry s Madlou si ovšem umí udělat legraci takřka ze všeho. Pubertální sebeironie a sarkasmus hrdinku neopouští, ani když na ně později zůstane sama. Život je plný trápení, která se na sebe s věkem jen dál vrší, a krásné vzpomínky se mění v úzkosti. Nic jiného jí tedy ani nezbývá.
Někdo chce ze světa zmizet velkolepým trikem jako Copperfield, někdo touží odletět do vesmíru a někdo si lehne na koleje v metru. Hrdinky Lucie Faulerové všemožné způsoby částečných i úplných odchodů ohledávají za nás. Potýkání s vnitřními démony si s nimi můžeme vyzkoušet nanečisto, což je nejen praktické, ale díky úspornému a zároveň výraznému literárnímu stylu taky příjemné – i když poněkud bizarním způsobem.
Autorka je čtenářka.