Emmanuel Macron. Foto Remi Jouan (CC BY 4.0)
První kolo francouzských regionálních voleb se konalo už v neděli 16. března, tedy v době počínajících epidemiologických restrikcí. Volební účast proto byla nízká a plánované druhé kolo se nekonalo. Po dobu následujících třech měsíců tak panovalo v řadě měst a vesnic poloviční bezvládí, končící starostové se do další práce příliš nehrnuli a zvolené strany neustále diskutovaly o případných koalicích.
Výhodou Zelených je, že jsou otevřeně levicoví a neřeší žádná vnitřní dilemata, jaká známe od nás nebo z Německa.
Vzhledem k tomu, že se Francouzi a Francouzky na místní úrovni rozhodují pomocí smíšeného systému, mají strany a hnutí, které překročí desetiprocentní hranici, možnost se spojit v úplně nové koalice. To se stalo třeba v Paříži, kde se k obhajující socialistické starostce Anne Hidalgo, již nominovali jak socialisté, tak komunisté, přidali ještě Zelení. Podobná uskupení se objevila ve velkém množství větších měst, což mělo za důsledek nevídaný úspěch strany Europe Ecologie – Les Verts (Evropa Ekologie – Zelení). Vedle Grenoblu, kde obhajovali vítězství, zvítězili také v Lyonu, Marseilli, Štrasburku, Bordeaux, Annecy nebo Poitiers a v dalších místech, jako například v Paříži, byli ve vítězných koalicích. Co z toho plyne? A co způsobilo zelený úspěch?
Manažer epidemie Macron
Pro analýzu výsledků voleb je nutné vzít v potaz několik důležitých faktorů, kterými se ve shrnujícím textu zabývá také deník Le Monde. Předně nevídaně nízký zájem: k urnám se rozhodlo nedorazit téměř šedesát procent obyvatel, což je nejvíc od roku 1958. Z části lze neúčast odůvodnit strachem z koronaviru, nesouhlasem s vládní politikou, případně celkovou únavou z politické situace v zemi, kterou pravidelně sužují protesty a stávky. Naposledy se velmi masivně demonstrovalo proti plánované reformě důchodového systému. Její původní podoba nakonec nebyla Národnímu shromáždění ani předložena a čeká se na její přepracování. Pandemie nemoci covid-19 se jistě do voleb promítla; podle prezidenta Macrona se krizi „podařilo zvládnout“, za což by si měli „všichni pogratulovat“, avšak sami Francouzi a Francouzky si tím tak jistí nejsou. Dubnové a květnové průzkumy ukázaly, že většina lidí není spokojena s kroky vlády během pandemie.
Dalším faktorem byla vládní krize. Macronovy vztahy s premiérem Édouardem Philippem v posledních měsících výrazně ochladly, často se veřejně dohadovali, kupříkladu o délce karantény a způsobu uvolňování opatření, přičemž ministerský předseda byl konzervativnější a opatrnější, což se hlavě státu jistě nelíbilo. V médiích se dokonce mluvilo o odchodu Philippa a jeho výměně za někoho levicovějšího jako o možné reakci na odchod sedmnácti poslanců a poslankyň za Macronovo hnutí, kteří si založili nový parlamentní klub Ekologie – Demokracie – Solidarita, vymezující se vůči „asociálním politikám hnutí“. Tyto úvahy ale výrazně nabouraly právě výsledky místních voleb, v nichž Macronova strana La République en Marche zcela pohořelo. Výjimkou zůstalo město Le Havre, kde byl zvolen starostou právě úřadující premiér Edouard Philippe.
Nový městský ekologický obrat
Začíná se ukazovat, že Macronova strana nemá žádné regionální zázemí. Liberální levicoví voliči, kteří se nechali unést mladistvou rétorikou, se vrací buď k socialistům, anebo se přiklání k Zeleným. Právě tak je možné si částečně vysvětlit i tzv. zelenou vlnu, která nyní šplouchá na dveře radnic velkých francouzských měst. Jedná se primárně o města se silnou městskou, ale ekologicky uvědomělou identitou. Je mimo jiné i případ Grenoblu, jehož zelený starosta Éric Piolle za svého působení rozšířil městskou zeleň či cyklostezky a podpořil opatření na zadržování vody v přírodě.
Podobným směrem se rozhodli vydat obyvatelé také dalších velkých měst, kteří chtějí lokální potravinovou suverenitu, zelené plochy a cyklostezky. Tato rétorika měla úspěch třeba v Lyonu, kde po dobu dvaceti let vládl bývalý socialista a současný macronista Gérard Collomb. Výhodou Zelených jistě je, že jsou otevřeně levicoví a neřeší žádná vnitřní dilemata, jaká známe od nás nebo z Německa. O tom svědčí i koalice, které zakládali, když nekandidovali sami – šli vždy buď se socialisty, komunisty, anebo s hnutím Jeana-Luca Mélenchona Nepoddajná Francie (La France Insoumise).
Jejich členové jsou navíc známí, je za nimi viditelná práce a v neposlední řadě nejsou tolik ideologičtí, což je na národní úrovni ve Francii sice problém, na té lokální ovšem spíše výhoda. Otázkou je, jak se bude dále francouzská politická scéna vyvíjet. Týdeník Marianne varuje, že by zelená vlna mohla znamenat další problémy pro levici. Ta by se mohla nevratně proměnit ve směr podporovaný jen městským liberálním obyvatelstvem, čemuž nasvědčuje ztráta některých ryze levicových, komunistických okresů. Příkladem může být město Perpignan, kde byl starostou zvolen partner Marine Le Pen Louis Alliot. K tomu, aby porazila Emmanuela Macrona, by přitom levice potřebovala spojit všechny své síly.
Autorka je politoložka.