Foto HBO
Seriál Mrs. America, zachycující pro feminismus významné období sedmdesátých let, kdy ženy napříč politickým spektrem bojovaly za svá práva, přičemž ty konzervativní, bílé, privilegované a spokojené s rolí v domácnosti se jim v tom snažily zabránit, produkovala Cate Blanchett, která v něm také ztvárnila jednu z hlavních rolí. Devítidílné televizní dílo stanice FX nám pokládá otázky: Kdo je vlastně ona paní Amerika? Existuje žena, jež by mohla univerzálně reprezentovat vlastnosti, ideály, podobu a zájmy ideální americké občanky? Nebo je důležité na něco takového naopak zapomenout, protože právě diverzita názorů, barev pleti i genderu přináší ono kýžené osvobození?
V dívčí válce se bojuje dobře pronesenými projevy, chutně upečenými chleby, letáky, psaním knih, natáčkami ve vlasech, mrkáním řasami i s dětmi v náručích.
Mrs. America vychází ze skutečných událostí a sleduje dekádu od roku 1972 až po rok 1981, kdy se v USA vystřídali tři prezidenti a kdy ženská hnutí usilovala o ratifikaci dodatku americké ústavy zajišťujícího ženám rovnoprávnost s muži. V příběhu se objevuje autorka kultovního feministického díla Feminine Mystique Betty Friedan, novinářka a aktivistka Gloria Steinem, právnička a politička Bella Abzug, asistentka Bílého domu Jill Ruckelshaus či tehdejší afroamerická kandidátka na prezidentku Shirley Chisholm. Jejich protivnicí a ústřední postavou je Phyllis Schlafly (Cate Blanchett) ze státu Illinois, konzervativní a katolická politička a žena v domácnosti. Právě ona nastartovala antifeministické hnutí, které ostře vystupovalo prakticky proti všem bodům politického programu feministek – od rovného odměňování přes legalizaci interrupcí až po stejná práva pro gaye a lesby.
Cate Blanchett ukazuje Schlafly jako ambiciózní političku, která si agendu antifeministického hnutí osvojila pravděpodobně z úplně jiného důvodu – aby mohla ovlivnit rusko-americkou vojenskou politiku. Shromažďuje kolem sebe bílé středostavovské patriotky, které mají jedno společné, a to privilegované postavení oproti ostatním ženám. Na rozdíl od mnohých jiných si nemusejí vydělávat na obživu – tu obstarávají jejich manželé –, jsou tedy matkami a ženami v domácnosti, ovšem některé z nich ani nemusejí dělat domácí práce, protože na to mají personál. Hlavní úlohou je rodit děti pěkně jedno za druhým. Jejich neschopnost porozumět ostatním ženám vychází právě z pozice moci – zajištěné a neutlačované, pokud akceptují tradiční ženské role, v sobě nenacházejí empatii pro ty, které musejí vydělávat, čelit diskriminaci a obtěžování.
Vítězem je patriarchát
Seriál dosáhl toho, co se stává málokdy – může najít divačky (a diváky) stranící jak feministkám, tak i konzervativním patriotkám. Navíc se ukazuje, že obě strany měly tak trochu pravdu. Feministkám Phyllis Schlafly v jejich boji za rovnoprávnost věstila dvojí zatížení – v práci a domácnosti, kde ještě dnes ženy vykonávají neplacenou práci. Středostavovským paničkám zase feministky odhalily, že jsou vlastně pracujícími ženami, když se tak pustily do odboje, kvůli němuž musely odvést obrovský kus práce a naučit se řadu věcí, které do té doby neuměly. Všem bez rozdílu pak ukazuje, jak je vyčerpávající souboj žen se ženami zbytečný, protože vítězem je nakonec vždycky patriarchát, který nemusí udělat prakticky nic.
Je příznačné, jak málo se v příběhu objevují muži, ale přitom je cítit, že se všechno řídí podle nich. Středostavovské paničky se svých manželů ptají na všechno včetně toho, co mají dělat po vstupu do hotelového pokoje; feministky pociťují dopady rozvodů, čelí výhrůžkám smrtí či sexuálním narážkám, při taktizování zvažují vysokou politiku mužů a nakonec i postoje měnících se prezidentů z řad republikánů či demokratů, kteří se ovšem v seriálu nikdy neobjeví, jen se o nich často mluví. Schlafly je tou, která si osvojuje praktiky patriarchálního světa včetně nedůstojného a nerovného zacházení se ženami. Není přesto vyloženě zápornou postavou. Seriál ji ukazuje jako ctižádostivou političku, jež kvůli dosažení úspěchu kolaboruje s patriarchátem. Byť by evidentně mohla některá témata sdílet a spoluprosazovat s feministickým hnutím, hrozba neúspěchu, pokud se vydá cestou odporu, ji nutí držet krok s muži.
Osobní je politické
Aktivistky z období, které je označováno za druhou vlnu feminismu, spojovalo heslo „osobní je politické“. Obracely svou pozornost k pozici žen, jimž byla přisuzována privátní sféra, zatímco mužům veřejná. Seriál sleduje časovou osu snahy o ratifikaci dodatku potřebnými 38 státy od roku 1972 až do nástupu Reagana na prezidentský post v roce 1981. V jednotlivých dílech se zaměřuje na vybrané osobnosti feministického hnutí a na jejich hlavní oponentku, přičemž zmíněné heslo určuje, co tvůrčí tým seriálu z jejich životopisů upřednostní. Sledujeme tak veřejný život žen i ty části soukromých příběhů, které pomáhají vykreslit, jaké jsou a jak se vypořádávají s překážkami na cestě. V souvislosti s ženami jsme z populární kultury často zvyklí na sledování partnerských vztahů a milostných příběhů, ty se zde objevují pouze v souvislosti s jejich pracovním životem, nikoli samy o sobě.
V seriálu nejde o to, jak nakonec vše dopadne, protože to už zasvěcené divačky a diváci vědí, případně si to můžou snadno najít na internetu. Poslední z potřebných hlasů pro ratifikaci feministky získaly až v letošním roce, tak dlouho jejich snaha čekala na své výsledky. Důležitá je samotná energie, neúnavná snaha a ochota spolupracovat na tom, co by ženy vytáhlo z historicky ukotvené linie podřízenosti a poslušnosti. Sedmdesátá léta ukazují, jak se – byť s komplikacemi, které to nutně přináší – dokázaly spojit radikální, liberální i socialistické feministky bez ohledu na to, jestli patří k demokratické straně nebo k republikánům. Jejich snaha o rovnoprávnost také překonala potíže s etnicitou či sexuální a emoční orientací a seriál tuto jednotu ukazuje s velkou silou, stejně jako zobrazuje intenzivní působení protifeministického hnutí, využívajícího všech privilegovaných pozic.
Dobrý konec?
V dívčí válce se bojuje dobře pronesenými projevy, chutně upečenými chleby, letáky, psaním knih, natáčkami ve vlasech, mrkáním řasami i s dětmi v náručích. Mrs. America ukazuje, jak vypadá skutečný boj s patriarchátem a že nejde o boj žen s muži. Privilegované bílé středostavovské ženy vystupující proti aktivistkám představují sílu patriarchátu, která nemá co do činění s pohlavím. Občasné reálné záběry z médií ze sedmdesátých let v seriálu zdůrazňují váhu onoho boje a to, že většina ze zobrazeného se skutečně stala. Detaily jako reklama na nízkokalorický nápoj či vulgární karikatury feministek podtrhují, jak moc ve společnosti panují stereotypy, mýty, nerovnost i bezpráví.
Na dobrý konec – v seriálu i v realitě – si budeme muset ještě počkat. Současná situace v USA i v Evropě, kde se jednotlivé parlamenty postupně vyslovují proti zákazu „feministické ideologie“ na školách a ve veřejném prostoru, se objevují jako připomínka toho, že boj není u konce. Mrs. America tak přichází v pravý čas jako memento toho, co bylo v jedné z nejmocnějších zemí světa možné po celou dekádu. Jak seriál připomíná, ženské hnutí nikdy nebylo tak silné a nikdy toho ve veřejném prostoru nedokázalo tolik. Jeden z dílů, popisující sjezd žen, působí mocně a dojemně skutečnou girl power – sílou ženských hlasů odkládajících parciální neshody kvůli tomu, aby se spojily pro nejdůležitější cíl. Alice, evidentně fiktivní postava z řad konzervativních odpůrkyň dodatku, se na sjezdu „sjede“ prášky a v poněkud halucinogenním oparu zjistí, jak relativní může být její pohled. Hodnoty, které zastává, se v mnohém shodují s cíli feministek, vlastenectví nemusí znamenat xenofobii a snaha o rovnoprávnost nevměstnává všechny ženy do stejné škatulky. V dnešní době je taková připomínka důležitá. Paní Amerika není žena v plavkách se vzorem americké vlajky, může to být i symbol dlouhého boje amerických žen za rovnost.
Autorka působí na katedře genderových studií FHS UK.