Foto Peter Zelizňák (CC BY-SA 3.0)
Architekt. Jedno z nejstarších povolání, požívající určitou společenskou prestiž. Tvůrce, využívající svojí kreativity i exaktních znalostí k formování prostředí kolem nás. Tak nějak si představuji, že alespoň část veřejnosti stále ještě vnímá profesi, kterou jsem si i já před lety vybrala. Uprostřed léta vydaná výzkumná zpráva nazvaná Pracovní podmínky mladých architektů a architektek však staví jakékoli abstraktní úvahy o prestiži a exkluzivitě tohoto oboru do velmi realistických kulis každodenní praxe, kterou mladí architekti a architektky zažívají v prvních deseti letech po absolvování školy. Některá z témat, v průzkumu detailně zpracovaná, už loni nakouslo Radio Wave, které se zabývalo finančním ohodnocením a pracovními podmínkami mladých architektek a architektů a také jejich rozdílnými dopady na muže a ženy. A jak sami autorky a autor v úvodu výzkumné zprávy přiznávají, až dosud chyběla data, jež by dávala do kontextu zkušenosti jednotlivců. Právě vydaný průzkum tuto mezeru zacelil: jeho respondenty bylo 1221 architektů a architektek ve věku 22–35 let, kteří již dokončili své vzdělání a pracují v České republice. Kromě dotazníku byl zdrojem kvalitativních dat také rozhovor s vybranými respondenty.
Živnostník, kam se podíváš
Přestože průzkum nahlíží detailně do různých pracovních situací a věnuje se i jejich kombinacím (jejich spektrum je pozoruhodné), domnívám se, že jeho hlavním přínosem je ohledání jednoho specifického tématu. Zdaleka nejčastějším typem pracovní situace je totiž „práce na živnostenský list pro jednoho hlavního odběratele“. Nachází se v ní téměř polovina respondentů, a přestože takto otázka položena nebyla, věřím, že by bylo těžké najít architekta, který se s ní za svůj profesní život nikdy nesetkal. Švarcsystém – jak lze ono kulantní označení přepsat – je slonem v místnosti, o kterém se nyní, na základě dostupných dat, můžeme konečně začít bavit.
Institucionální nechuť kultivovat profesní prostředí prozatím zůstává smutnou výpovědí o tom, co se skrývá za prestižní profesí architekta.
Přestože s ním jistě nemají zkušenost jen architektky a architekti, sluší se nastínit, o co se vlastně jedná. Jde o systém, v němž závislou práci, kterou mají dle zákoníku práce vykonávat výlučně zaměstnanci v základním pracovněprávním vztahu (hlavní a vedlejší pracovní poměr, dohoda o provedení práce či dohoda o pracovní činnosti) vykonávají majitelé živnostenských oprávnění, jejichž pracovněprávní vztah k jejich zaměstnavateli zákoník práce neupravuje. Specifika „švarcu“ mezi architekty potom ilustrují právě údaje, které uvedli respondenti v průzkumu: naprostá většina (93 procent) vykonává práci v sídle společnosti, 63 procent vystupuje jejím jménem, 75 procent respondentů nemá vliv na to, jakou práci budou dělat, 35 procent respondentů nedisponuje možností flexibilní pracovní doby (oproti 50 procentům pracovníků na HPP). Zajímavým způsobem má k zaměstnanectví nakročeno 35 procent respondentů, kteří mají dle svých slov nárok na placenou dovolenou. Oproti tomu více než polovina (52 procent) respondentů se setkala s důslednou formou volné spolupráce, v jejímž rámci nemají k dispozici pracovní software ani hardware. V případě legálního, běžně užívaného softwaru se přitom bavíme o nezanedbatelné investici ve vyšších desetitisících.
Na řadu parametrů se dotazník neptal, ale odpovědi se jaksi rozumí samy sebou: s prací na živnostenský list se pojí nulová výpovědní lhůta, na zaměstnance se přesouvá povinnost platby sociálního a zdravotní pojištění a podávání každoročního daňového přiznání. Třešničkou na dortu je zpravidla výkon architektonické profese v rámci volné živnosti, s čímž se pojí oprávnění jen k výkonu grafických a kresličských prací, tedy nikoli k projektování pozemních staveb, či možná neochota přiznat takovému spolupracovníkovi, jenž se nachází v šedé zóně, spoluautorství na jím vypracovaných projektech. Na mladé architektky a architekty se tak přenáší řada povinností a rizik, která ve standardních pracovně-právních vztazích nese zaměstnavatel, přičemž výhody volné spolupráce čerpají jen v omezené míře, dané dobrou vůlí jejich „zaměstnavatele“.
Komu to vadí?
Zajímavou otázkou je, komu stávající systém vlastně vadí a proč. V celkovém průměru je spokojenost respondentů s prací na živnostenský list pro jednoho hlavního odběratele nejmenší ze všech zkoumaných. I se situací „dostávám peníze bokem“ je spokojenost větší. „Švarc“ je ovšem tak rozšířený, že se nad tím mnozí absolventi ani nepozastavují. Jeden z respondentů průzkumu to shrnul za velkou část svých vrstevníků: „Práce ve švarcsystému se už na škole bere jako hotová věc (…) Vůči právnímu rámci své činnosti se nevymezuji. Že je na hraně zákona, nevnímám jako problém. Mně naopak dává svobodu věnovat se dalším činnostem.“ To, že jako živnostníci s nízkými příjmy nedosáhnou na hypotéku, zřejmě trápí čím dál méně mladých architektek a architektů – proč taky, když si vlastní bydlení stejně nemohou dovolit. Morální rozměr problému, tedy vlastní podíl na systému daňových úniků, zůstává z velké míry nereflektován. Činnost, která by řadu jednotlivců v jiném kontextu snad i pohoršila, je součástí normy ohýbání pravidel a jako taková se stává akceptovanou.
Jako jeden ze zásadních problémů se pak pro mladé architekty a architektky ukazuje založení rodiny. Výše odvodů zdravotního pojištění má vliv i na výši (či spíše níži) peněžité pomoci v mateřství, statut živnostnice také limituje možnosti čerpání rodičovského příspěvku. Pro mě osobně byl největším „aha momentem“ při čtení průzkumu fakt, že jsou to výhradně ženy-architektky, kdo si uvědomuje problematičnost švarcsystému, a to právě v souvislosti se založením rodiny. Pro jejich mužské kolegy to buď vůbec není tématem, nebo o něm přinejmenším nemluví. Nepřekvapí potom, že jsou to opět ženy (tentokrát bez ohledu na typ pracovní situace), které si v nadpoloviční většině případů (54 procent) neumějí představit, že by měly za současné pracovní situace děti. Lze se domnívat (ač na to otázky v dotazníku přímo nesměřovaly), že existenciální obavy s možným příchodem rodiny řeší častěji ženy i kvůli notoricky nižšímu finančnímu ohodnocení oproti mužským kolegům, a to napříč různými typy pracovních situací. Konkrétně u architektek, fakturujících jednomu odběrateli, tvoří medián příjmu 31 tisíc korun měsíčně, a je tak o čtyři tisíce nižší než u jejich mužských kolegů.
Postarejte se sami
Výzkumná zpráva nabídla pohledy z mnoha různých pozic, a nabídla tak daleko plastičtější pohled na problém, než který je v možnostech tohoto textu. Je zřejmé, že faktorů, spoluutvářejících celkově podfinancované prostředí pro výkon architektonické profese je celá řada, od soutěžení o nejnižší cenu a špatné platební morálky klientů až po absentujícího veřejného zadavatele. Výsledkem je situace, kdy by zajištění férových pracovních podmínek pro své zaměstnance-spolupracovníky bylo pro velkou část architektonických kanceláří na českém trhu de facto likvidační. Jejich podnikatelský model se zdá být dlouhodobě neudržitelný, protože je založený na ochotě mladých architektů a architektek pracovat za tristních podmínek – ale i neudržitelnost může být relativní, stačí se podívat na dlouhodobě nefunkční, leč stále udržovaný status quo pracovních podmínek mladých lékařek a lékařů.
Jak se s touto situací vyrovnávají ti, kteří ji vnímají jako problematickou? Některým se daří zlepšit své pracovní podmínky i v rámci stávající situace: podle průzkumu více než polovina respondentů úspěšně vyjednávala o jejich změně. Pod tím si můžeme představit ledacos. Klesající počty „živnostníků“ ve vyšších věkových kategoriích by mohly naznačovat přechod na některou z legálních forem zaměstnávání, řada architektek spolupracujících se svým původním „zaměstnavatelem“ i během rodičovské dovolené zase svědčí o flexibilnější pracovní době nebo jejím zkrácení. A pro řadu architektů a zejména architektek je neschopnost sladit současnou situaci s novými požadavky (viz rodina) impulsem k tomu, postavit se na vlastní nohy.
To je ostatně v duchu toho, co radí mladým nespokojeným profesionálům předseda České komory architektů (ČKA): „My na to můžeme jenom odpovědět – starejte se, snažte se, když budete šikovní a budete mít razítko, práci si obstaráte sami.“ U vedení ČKA by možná tato strategie sklidila potlesk, nelze ale přehlížet souvislosti, které to s sebou přináší. Samostatná práce na volné noze značně limituje typ a zejména rozsah zakázek, které je možné zvládnout, a může tak nejednu kariéru trvale odklonit směrem k interiérům a drobným rekonstrukcím, bez ohledu na to, jaké dosavadní zkušenosti a aspirace dotyční měli. Práce „pro někoho“ navíc mezitím získává příchuť přechodné epizody, kterou je třeba přečkat se zaťatými zuby a s nejistým příslibem, že jednou snad bude líp. Tento mindset se vrací i zavedeným architektonickým kancelářím jako bumerang v podobě nemožnosti získat do svých řad zkušené architekty a architekty. Výjimkou jistě není ani radikálnější úprava kariérních plánů (akademická sféra, státní správa, příbuzné technické obory) nebo úplná změna profese – ač tyto otázky už průzkum nepokrývá.
Sám si kreslit projekty
Všechny výše nastíněné možnosti adaptace mají jednoho společného jmenovatele: předpoklad, že každý je svého štěstí strůjcem, a pokud má problém, měl by se s ním sám vypořádat. Sám licitovat, sám si kreslit svoje projekty, sám jít pracovat třeba ke všem čertům. Že má tento problém systémový rozměr, je jaksi systémově přehlíženo. A že má i genderový rozměr, to už může znít přímo skandálně. V zemi, kde rodinu typicky zakládá muž a žena, jsou to přitom stále převážně ženy, kdo je nucen pro ni vytvořit podmínky. Tento problém není viditelný ani pro jejich mužské vrstevníky-kolegy, natož pro potenciální nadřízené či zástupce stavovské organizace.
Je smutně případné, že ke zviditelnění nepřijatelných podmínek mladých architektek a architektů snad přispěje průzkum, který vznikl iniciativou zdola – který nezadala ani ČKA ani žádná z devíti vysokých škol, na nichž se v Česku architektura vyučuje a jež by díky databázím absolventů měly možnost provést obdobný průzkum s kompletnějšími daty, než jaká měli autoři a autorky k dispozici. Ani na vysokých školách ale bohužel dlouhodobě nevzniká poptávka po informacích o tom, co čeká jejich absolventy po opuštění školních atelierů. Tato institucionální nechuť kultivovat profesní prostředí tak prozatím zůstává smutnou výpovědí o tom, co se skrývá za prestižní profesí architekta.
Diskuze o situaci a jejím řešení se uskuteční ve Studiu Skautského institutu 10.9.2020 od 18:00. V případě zájmu o hlídání dětí prosím napište předem na [email protected]. Terezie Lokšová pak 24.9. představí výzkumnou zprávu širší veřejnosti v prostoru CAMP. Jste srdečně zváni.
Autorka je architektka.