Foto DC Universe
Marvel i DC vypouštějí na podporu svých filmových univerz do světa jeden generický seriál za druhým. Jejich zaměnitelné zápletky a stereotypní hrdinové působí dojmem, jako by jejich jediným smyslem bylo nepustit fanoušky komiksových adaptací z háčku. Navzdory této neveselé bilanci však v loňském roce vznikly dva seriály, proti nimž působila i watchmenovská variace Damona Lindelofa krotce. Zatímco Watchmen byli svým zaměřením na rasismus, které kombinovali s analýzou superhrdinských motivací v duchu tvůrce předlohy Alana Moora, sázkou na jistotu přinejmenším, co se kritického uznání týče, Doom Patrol a The Boys se vydali cestou bizarnosti. Zvlášť série Doom Patrol vsadila na to, že diváci budou ochotni sdílet s tvůrci i postavami seriálu víru v emancipující sílu podivnosti. Úspěch už druhé řady navzdory zásahu do plynulosti vyprávění, který způsobila koronavirová pandemie, ukazuje, že tahle sázka vyšla.
Superlúzři
Filmový DC Extented Universe vsadil na temnější a „dospělejší“ tóny než konkurenční barvotiskový Marvel, jeho výsledky jsou ale zatím rozpačité. Vznikla řada přehnaně vážně se beroucích, a přitom nudných blockbusterů s nechtěně komickými padouchy, z níž vyčnívají jen komediální Shazam! a Birds of Prey. I ve srovnání s fragmentárním a schizoidním příběhem o emancipaci Harley Quinn je ale Doom Patrol nejmíň o dva kroky dál.
I když zápletka druhé sezóny směřuje k záchraně světa, většinu času postavy řeší svá osobní traumata. Hrdinky a hrdinové nemají ani tak superchopnosti, jako spíš superporuchy.
Stejnojmenný tým sice existuje už od šedesátých let, předobrazem seriálu je ale až podoba, kterou mu dal scenárista Grant Morrison. Ten komiks přebral v roce 1989 a přetvořil jej v dadaistickou hru, jejíž vyšinutá poetika je na hony vzdálená tradičnímu superhrdinskému patosu. Elasti-Girl, Negative Man nebo Robotman původně možná byli „standardní“ superhrdinové, v Morrisonových scénářích – a v seriálové inkarnaci – jsou to ale spíš superlúzři. Vojenský pilot Larry Trainor (Matt Bomer), který v sobě nosí energetickou entitu, se nedokáže vyrovnat se svou homosexualitou, závodník Cliff Steele (Brendan Fraser) zůstává i jako mozek v robotovi skvělým reprezentantem white trash, herečka ze zlaté éry Hollywoodu Rita Farr (April Bowlby) se ve stresu roztéká do beztvarého blobu a Crazy Jane (Diane Guerrero) v sobě ukrývá čtyřiašedesát osobností, každou s vlastními superchopnostmi. Na serióznější superhrdinství aspiruje jedině Cyborg (Joivan Wade), který má ale plnou hlavu daddy-issues.
V první sezóně si sice tito zoufalci díky pátrání po ztraceném mentorovi a v podstatě i vězniteli týmu, šíleném vědci Náčelníkovi (Timothy Dalton), dokázali přiznat své největší chyby, stále jsou ale ještě na hony vzdálení tomu, aby je napravili. A konfrontace s faktem, že jsou všichni Náčelníkovými zbastlenými pokusy najít recept na nesmrtelnost, jim na duševní rovnováze také nepřidala.
Po žluté cestě
Druhá sezóna, zkrácená pandemií, by i s plným počtem dílů byla o celou třetinu kratší než první a je také o poznání méně šílená. To se ale dá pochopit – těžko zopakovat ten gejzír ujetých nápadů, kterými byla první řada nacpaná, ať už pocházely z původního komiksu nebo s nimi přišli tvůrci seriálu. K těm nejlepším patřila non-binární teleportující se ulice jménem Danny, která poskytuje útočiště všem, kdo jsou příliš queer, než aby je svět dokázal přijmout, nebo Beard Hunter, která dokáže stopovat muže podle jejich vousů, jež na dálku vycítí a poté s velkou náruživostí pojídá. Danny i Beard Hunter se v druhé sezóně vrátí, ale ničeho srovnatelného s pohlcením celého města oslem nebo apokalyptickými plány mluvícího švába Ezechiela a jeho spojence, potkana Admirála Whiskerse, se nedočkáme. Nicméně i nekonečná disko party na kolečkových bruslích Dr. Tyma, který žije stále dokola nejlepší den ze všech dnů, nebo SeX-Men, pronásledující sexuální démony, stojí za to.
Ústřední postavou druhé řady je Náčelníkova dcera Dorothy, kterou dotyčný zplodil na začátku 20. století během svého aljašského exilu s prehistorickou ženou se zázračnými schopnostmi. Dorothy, stejně jako její matka, umí zhmotňovat svoje představy a jedna z nich, děsivý Svíčkař, podle všeho dokáže zničit planetu lusknutím prstů. Aluze na Dorotku z Čaroděje ze země Oz, se kterou pracoval vizuál druhé řady, je na místě. Parta lúzrů z Doom Patrol se kolem Dorothy skutečně motá jako neohrabané a sprostě nadávající verze Plecháče, Strašáka a zbabělého Lva, které touží nějak napravit svoje nedostatky, a dosáhnout tak vykoupení. Zatímco ale hrdinové pohádky L. Franka Bauma už své kýžené vlastnosti dávno měli, aniž to tušili, antihrdinové z Doom Patrol mohou být rádi, že zvládnou ve zdraví přežít příležitostný výlet mimo Náčelníkovo sídlo, a katastrofy odvracejí spíš shodou náhod.
Jízda pokračuje
I když zápletka druhé sezóny tentokrát směřuje k záchraně světa, většinu času postavy řeší svá osobní traumata. Zatímco ale v běžné superhrdinské fikci je trauma zdrojem odhodlání, v surreálném světě Doom Patrol je hlavně nekončícím zdrojem bolesti a nejistoty. Hrdinky a hrdinové nemají ani tak superchopnosti, jako spíš superporuchy, s jejichž potenciálním využitím si nevědí rady.
Navzdory jejich neschopnosti vypořádat se s vlastními životy je nicméně spojuje solidarita podivínů, která se manifestuje hlavně v dílech s queer ulicí jménem Danny. Způsob, jakým seriál pracuje s (nejen) rodinnou sounáležitostí freaků, které spojily vlastně jen pokusy šíleného vědce usilujícího o nesmrtelnost, je v depresivním světě Doom Patrol tím nejzářivějším momentem. Seriál si umí ze svých hrdinů dělat legraci, ale současně být empowermentem afirmujícím právo na odlišnost.
Jak už bylo řečeno, pandemie dolehla i na Doom Patrol a druhá sezóna skončila namísto po desátém už po devátém díle, tedy v podstatě bez finále. Výsledkem je obří cliffhanger bez katarze, na kterou si budeme muset nejspíš počkat až do prvního dílu třetí řady. Ta by vzhledem k tomu, že si Doom Patrol drží slušnou sledovanost, určitě měla vzniknout. Do té doby nás v žánru (anti)superhrdinského bizáru čeká už druhá sezóna The Boys, která začíná už v září.
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.