Dvě německé diktatury 20. století a spory historiků

Proč Německo postihlo neštěstí v podobě dvou světových válek a nacistické diktatury? O to se od pádu fašismu přou generace německých historiků. V NDR ovšem adekvátnímu vyrovnání se s nacismem bránila proklamovaná antifašistická identita tamního režimu.

Pro badatelské úsilí poválečné generace západoněmeckých historiků byla charakteristická snaha vypořádat se s nacistickou minulostí a pomocí vědeckých metod svého oboru zjistit, proč jejich zemi potkala katastrofa – dvě světové války a nacistická diktatura. Prvním pokusem na této cestě se stala teorie zvláštní cesty (Sonderweg) z dílny Bielefeldské univerzity, založené osmašedesátníky na počátku sedmdesátých let 20. století. Jedním z předních architektů tohoto výkladu se stal Hans-Ulrich Wehler, v jehož představě byl hlavním problémem německé modernizace rozpor mezi rozvíjejícím se průmyslem a setrvačností tradičních institucí a hodnot. V rámci této trajektorie měla být „naprogramována“ porážka německé revoluce 1848 a sjednocení německých států Bismarckovým Pruskem, a tedy i slabost liberalismu a Výmarské republiky, v důsledku čehož měli Němci dobrovolně předat moc nacistům. Německé císařství se vlastně vydalo asijskou cestou autoritářského kapitalismu dávno před čínským prezidentem Si Ťin-pchingem.

Motivem boje dělníků za vyšší mzdy a kratší pracovní dobu nebyly ani tak humanitární záměry, jako spíš touha přiblížit se životnímu stylu středních vrstev, jejichž hodnoty přijímali za své.

Teorie zvláštní cesty se pochopitelně setkala s kritikou z mnoha stran. Jeden ze stěžejních konfliktů se zapsal do dějin historické vědy pod názvem Historikerstreit. Jeho protagonista Ernst Nolte spatřoval podobnosti mezi německou a ruskou totalitou v příbuznosti koncentračních táborů a gulagů. Intelektuálně mnohem podnětnější námitky byly ovšem vzneseny z pozic historické antropologie všedního dne. Protože prý v technokratické představivosti marxistických strukturalistů Bielefeldské školy chyběl zřetel ke zkušenosti jednajících lidí, zaměřili historičtí antropologové svůj zájem na komplexní provázanost struktur a aktérů. Není náhoda, že tento vědecký obrat souvisí s kulturně antropologickým hnutím „z tropů domů“, jež reflektuje rozpad evropského kolonialismu. Antropologové podílející se dosud svými výzkumy „exotických divochů“ na ospravedlnění panství bílého muže se začali poohlížet po barbarech ve svých vlastních zemích.

Kacířská věda

Pionýrem na tomto poli se stal na přelomu osmdesátých a devadesátých let Alf Lüdtke, jenž se ve svých esejích Eigen-Sinn (Svéhlavost) pokoušel přijít na kloub otázkám, proč němečtí dělníci jednali v rozporu s očekáváním socialistů – dobrovolně narukovali do první světové války a podíleli se i na druhé světové válce. Stěžejním rysem Lüdtkeho uvažování je přitom nejednoznačnost a mnohovrstevnatost pohledů na problémy, které ho zajímají. Zatímco klasický marxista by totiž moc analyzoval z černobílé perspektivy vztahu „zlé“ buržoazie a „nevinných“ proletářů, podle Lüdtkeho ovlivněného Foucaultovým myšlením je moc nadosobní strukturou, na níž se tak či onak podílíme všichni.

Výklad svéhlavosti – od zanedbávání pracovní kázně po kolektivní formy odporu – však může být přerámován do dělníkovy touhy vládnout sám sobě skrze sebekázeň (Selbstzwang), která působí paradoxně zcela opačně. Zkušenost dělníka s vojenskou disciplínou v továrně se koneckonců podobala zkušenosti s disciplínou vojáka v armádě nebo revolucionáře v sociálně demokratické straně. Společným jmenovatelem všech těchto typů sebekázně byla dělníkova subordinace, ospravedlňovaná sebeobětováním s nadějí na „lepší zítřky“. Ostatně samotným motivem boje dělníků za vyšší mzdy a kratší pracovní dobu nebyly ani tak humanitární záměry, jako spíš touha přiblížit se životnímu stylu středních vrstev, jejichž hodnoty přijímali za své. Takto ochočení dělníci se pak snadno nechali přimět stranickým vedením sociální demokracie narukovat na jatka světové války pod záminkou boje proti ruskému carismu.

Spolurozhodování německých dělníků ve firmách skrze podnikové rady je v Německu ústavně zakotven od dob Výmarské republiky dodnes. Nejen formálně, ale i reálně fungovala tato instituce i první měsíce po nastolení nacistické diktatury, a to i po zákazu obou levicových stran. Celoříšské výsledky voleb do vedení podnikových rad z března a dubna 1933 s 91 procenty pro sociálně demokratické kandidáty Všeobecného německého odborového svazu (ADGB) a jen pěti procenty pro nacistické odborry NSBO napovídají, že německé dělnictvo bylo naladěno antifašisticky. Na druhou stranu ve volbách do podnikových rad Kruppových zbrojařských závodů, v Porúří a chemickém průmyslu hnědí kandidáti získali kolem třiceti procent. Jejich typickými voliči přitom nebyli jen pomocní dělníci, ale především ti kvalifikovaní, usedle žijící otcové rodin, jací tvořili jádra místních sociálně demokratických organizací. Nacistická diktatura v Německu tedy obsahovala demokratické prvky natolik radikální, že jsou pro klasický liberalismus českého ústavního systému nemyslitelné. Samotný ADGB pak poskytl záštitu pro konání Svátku národní práce 1. května 1933, jímž nacistické vedení Hitlerovými ústy oznámilo záměr nastolit národní společenství (Volksgemeinschaft) všech stavů. Ani to však odborům nepomohlo, neboť hned následující den byly jejich budovy obsazeny jednotkami SS, funkcionáři odvlečeni do koncentračních táborů a samotná organizace zrušena a po deseti dnech nahrazena korporativistickou Německou frontou práce (DAF). Vzhledem k militaristické kultuře masových dělnických protestů pak nebyl pro nacisty větší problém jejich symboliku a významy přerámovat pro své vlastní účely. Tak dokázali například změnit význam „národní práce“ do technokratické představy o součinnosti inženýrů i dělníků, kteří snadno vyměnili kombinézy za vojenské uniformy pod záminkou boje proti ruskému bolševismu.

Konsenzuální diktatura

NSDAP nebyla jedinou stranou, která pro sebe získala v Německu dvacátého století diktátorskou moc. I období státního socialismu se stalo předmětem sporů i interpretaci. Němečtí historici Martin Sabrow a Thomas Lindenberger mezi sebou vedli polemiku, jak definovat východoněmecký režim diktatury Sjednocené socialistické strany Německa (SED). Přestože oba odborníci spolu souhlasí v tom, že mezi stranou a lidem existuje shoda, liší se v názoru na rozsah této shody. Podle Sabrowa měla socialistická diktatura konsenzuální povahu z toho důvodu, že straničtí představitelé museli vyjednávat moc s jednotlivými společenskými aktéry. Zatímco tedy totalitní diktatury se opíraly o represi, nejostřejší zbraní té východoněmecké byla – sugerovaná, inscenovaná, vynucená nebo dobrovolná – shoda. Sabrow pak v knize Das Diktat des Konsenses (Diktát konsenzu) reflektuje na základě proměn podob této „shody“ mezi historiky a historickou komunitou a vedením vládnoucí SED čtyři vývojové fáze východoněmecké diktatury. Lindenbergerova námitka proti Sabrowově koncepci se ovšem týkala jeho zobecnění vztahu stranického vedení s historickou komunitou na celou společnost. Během vývoje východoněmecké diktatury skutečně docházelo k proměnám tohoto vztahu od služebnosti vědy vůči straně až k její relativní autonomii – o vztahu strany k dalším aktérům to však nemusí říkat vůbec nic.

Lindenberger proto přišel s pojetím diktatury minimálního konsenzu, jejíž legitimita se měla opírat o dodržování základních agend trvalého míru, prosperity, práva na práci, osobní bezpečnosti, uznání ženské práce a zajištění politické stability. Po pádu berlínské zdi, jímž vyvrcholila eroze této dohody, se diktatura ztrátou svého opodstatnění zhroutila. S výjimkou lidového povstání z června 1953 však východoněmecká společnost nezažila větší konflikt jako Maďarsko (1956) a Polsko (1981) a Československo (1968) a místní ekonomika platila za výkladní skříň východního bloku, takže těžko tuto koncepci aplikovat pro historické podmínky jiných zemí. Antifašistická identita NDR, utvářená v protikladu k NSR jakožto pohrobkům Hitlera, pomáhala východním Němcům vyvinit se z aktivní účasti na nacistické diktatuře, aniž by došlo k vyrovnání se s touto minulostí tak jako v západním Německu.

Autor je historik.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies