Foto pxfuel.com
„Nechci soud nad velikonoční pomlázkou. Nechci, aby učili naše děti, že pindík je sociální konstrukt.“
„Fakt si nemyslím, že potřebujeme svazácké úderky ze zahraničí s právem kdykoli vstoupit na naše území za účelem kontroly dodržování ženských práv.“
„Piťha měl pravdu: Vezmou vám děti a za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru.“
„Pokud bude tento odporný dokument schválen, tak vládu můžeme bez nadsázky pojmenovat ‚Vláda národní zrady‘.“
„Zakážou nám sado-maso techniky, trestný bude i úsměv a pochvala ženy.“
„To už tady bylo, ta mezinárodní kontrola, jednou se to jmenovalo protektorát a podruhý bratrská pomoc.“
„GREVIO k nám bude v diplomatických vozech pašovat džihádisty a od nás si můžou odvést úplně cokoliv, budou mít imunitu!“
„Trojský kůň – Istanbulská smlouva. Doufejme, že vláda nejsou kovaní vlastizrádci.“
„Istanbulská, to je pyramidálně nechutný název, proč nechceme evropské normy?“
Je velmi těžké argumentovat věcně tam, kde se střetávají ideologie a dezinformace cílící na vyvolání strachu a obav.
Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, známá jako Istanbulská úmluva, vzbuzuje v českém online prostoru nevídané kontroverze. Kdy naposledy se takto debatovalo o jakékoli z jiných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána? Kolik běžných občanů si kdy četlo po večerech text nějaké mezinárodní úmluvy a pak se předhánělo v jeho výkladech na Twitteru?
Všechny výše citované výroky jsem zachytila na sociálních sítích během posledního týdne. Většina autorů jsou řadoví diskutéři, i když některé věty patří vrcholným politikům. Na běžnou prudkost online diskusí jsme dnes asi zvyklí všichni. Nejedná se v nich o opravdovou snahu přesvědčit druhého argumenty, ale obhájit svůj postoj za každou cenu. To, co se ale odehrává tento týden na internetu ohledně ratifikace Istanbulské úmluvy, jejíž projednání bylo zařazeno na pondělí jednání vlády, aby následně potichu bez vysvětlení zmizelo, není běžná online debata.
Jak je možné, že z desítek mezinárodních smluv, které ČR běžně uzavírá a ratifikuje, jedna jediná vyvolává tolik odporu u některých konzervativních politiků a jejich přívrženců? Proč najednou na jedné úmluvě tak hrozně všem záleží? Proč se stejné boje nevedly třeba o Úmluvu Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání neboli Lanzarotskou úmluvu z roku 2007 (ČR ji podepsala v roce 2014) či Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) z roku 1979 (ČSR ji podepsala o rok později)?
Chiméra tradiční rodiny
V nedávno vydaném sborníku Mužské právo. Jsou pravidla neutrální? Zuzana Fellegi, právnička a lektorka Anglo-americké univerzity v Praze, ve svém příspěvku nazvaném Kdo se bojí Istanbulské úmluvy popisuje střet příznivců a odpůrců úmluvy jako kolizi ideologií. Podle Fellegi vidí zastánci úmluvy jako jednu z hlavních příčin domácího a sexuálního násilí na ženách jejich historickou diskriminaci, faktické nerovné postavení žen vůči mužům a přežívající stereotypy. Oproti tomu odpůrci úmluvy tvrdí, že posílení postavení žen a opuštění genderových stereotypů by ohrozily „tradiční rodinu a přirozený vývoj ve společnosti“.
„Tradiční rodina“ je pojem, který jako by se v nedávné době vynořil z hlubin poloviny devatenáctého století, zabydlel se v povědomí veřejnosti jako politické heslo a poznávací znamení v internetových diskusích. A pravděpodobně s námi ještě delší dobu zůstane. Co je ale onou tradiční rodinou v pojetí konzervativních politiků a české katolické církve? Těžce pracující, vydělávající muž a teplo rodinného krbu střežící žena, kolem níž se motají rozesmáté a šťastné děti? V ekonomické a politické situaci naší země je tato představa nefunkční již od poválečných let – mužů je u nás zaměstnáno pouze o deset procent více než žen. Představu většinové tradiční rodiny pak navíc rozbíjí i dlouhodobá statistika rozvodovosti manželství, která je u nás dosahuje 45–50 procent, a skutečnost, že polovina dětí v ČR se rodí nesezdaným párům. Je tedy tradiční rodinou třetí manželství manžela a druhé manželství manželky s třemi sourozenci polorodými a dvěma vlastními? Či je tradiční rodinou oněch padesát procent rodičů žijících spolu na „psí knížku“? A pokud se nám nejedná o popis rodiny jako takové, ale o mechanismy a zákonitosti jejího fungování, neskrývá se ve volání po „tradiční rodině a společenském řádu“ touha po návratu nerovnovážného rozdělení moci v domácnosti, kdy muž byl oficiálně stanoven hlavou rodiny, jak bylo doslova stanoveno v § 91 obecného občanského zákoníku z roku 1811?
Další otázkou zůstává, proč Istanbulská úmluva vzbuzuje v ochráncích tradiční rodiny takový odpor, ale proti přijetí Lanzarotské úmluvy, podle níž jsou trestným činem různé formy sexuálního zneužívání i v rámci rodiny, se nikdy hromadně nešikovali? Vždyť přes šedesát procent pachatelů sexuálního zneužívání dětí pochází z nejužší rodiny! Zneužívání dětí vlastními příbuznými je tak jedna z nejzakořeněnějších rodinných tradic, jakou lidstvo zná. Druhou je pak mocenská dominance muže nad ženou ve formě agrese, násilí, urážení, sexuálního nátlaku a násilí, snižování sebedůvěry, omezování finančních prostředků a sociálního izolování, ve zkratce tzv. domácí násilí. To zažila v partnerství či manželství podle statistik Agentury EU pro základní práva třetina žen v EU. Boj proti domácímu násilí už ale ochráncům tradiční rodiny vadí, pravděpodobně proto, že tato oblíbená rodinná tradice je v české společnosti na rozdíl od sexuálního zneužívání dětí relativně tolerována.
Genderový džihád
Pokusila jsem se reagovat na twitterových diskusích a svědomitě argumentovat v debatě s odpůrci úmluvy, a to z pohledu advokáta s dlouhou praxí v práci s oběťmi domácího a sexuálního násilí a při povědomí o nedostatcích nejen stavu současné právní úpravy, ale zejména faktické situace na trhu služeb pro oběti násilí.
Můj zásadní argument zní: úmluva je pro nás důležitá nikoli kvůli zavádění nových trestných činů, protože náš trestní zákoník již většinu relevantní trestné činnosti upravuje, nýbrž kvůli posilování preventivních mechanismů pro předcházení vzniku násilí na ženách (ale i dalších skupinách obyvatel, jak úmluva výslovně uvádí) a zavádění lepších standardů následné pomoci pro oběti. Důležitá je z mého pohledu také mezinárodní kontrola výsledků boje proti domácímu a sexuálnímu násilí na úrovni každého z členských států, která je zcela běžná i u jiných smluv, jež ČR ratifikovala. Nutno zdůraznit, že tato kontrola funguje na principu pouhých doporučení, a tedy bez jakýchkoli sankcí.
Nedočkala jsem se, bohužel, diskuse, ale jen variací odpovědí na téma, že nám chce Evropská unie odejmout pomlázky, zatrhnout sado-maso sexuální praktiky a mužům zakázat penisy. Argumenty pozitivním vývojem v jiných státech, které ratifikovaly úmluvu, nijak nezabírají, protože „genderový džihád už je tu“.
Poukazováním na flagrantní nedostatky v systému následné péče o oběti znásilnění, pohlavního zneužívání a domácího násilí, od chybějících azylových domů přes minimální počty specializovaných psychiatrů a psychologů až po nedostatečné vzdělání soudců v oblasti viktimologie, jsem také neuspěla. Odpovědí mi byl velmi častý argument, že diskutující by se do pozice oběti sami nikdy nedostali, protože by pachateli dali přes hubu a umí se bránit, a pokud ano, tak si vezmou lepšího právníka, než jsem já.
Úmluva rodiny nerozbila, obětem pomáhá
Při odkazu na přehledné infografiky Úřadu vlády ČR, vyvracející nejrozšířenější mýty o úmluvě, jsem pak zase obdržela informaci, že kdo chce, správné podklady si najde vždy, následované odkazem na některý z konspiračních webů zveřejňujících fake news.
Je velmi těžké argumentovat věcně tam, kde se střetávají ideologie a dezinformace cílící na vyvolání strachu a obav. Ty už odvedly v diskusi o Istanbulské úmluvě velkou práci nejen v ČR. Prakticky stejné boje o dogmata se vedly při debatách o úmluvě i v sousedních zemích.
Převážení migrantů v diplomatických automobilech, zakazování konsenzuálního tvrdého sexu, omezování práva na obhajobu ani odebírání dětí z rodin proto, že jejich rodiči jsou muž a žena, nenastaly. Naopak se podmínky pro oběti domácího a sexuálního násilí v těchto státech zlepšily: na základě závazků plynoucích z Istanbulské úmluvy dochází k zavádění nepřetržitých krizových telefonních linek, zvyšuje se oznamovanost pohlavního zneužívání a znásilnění, jsou přijímány akční plány pro boj s domácím/sexuálním násilím, na školách se více vyučuje o lidských právech, narostl počet osvětových kampaní a do komplexního systému následné péče o oběti míří víc státních prostředků.
Autorka je advokátka.