Každý druhý rapper rád zdůrazňuje, že má vlastní (a nezaměnitelný) styl, ale málokdy na tom je aspoň zbla pravdy. Ostatně podle mnohých je dnes originalita v hudbě takřka nemožná, protože všechno už tu v různých podobách a variacích bylo. Hledat jedinečnost v rapu, a navíc tom česko-slovenském, je pak teprve nevděčná práce; nesmíme zapomínat, že mluvíme o stylu, kde se imitace zámoří stala jakýmsi samoúčelem, jenž je na kopírování a nápodobě založen. Tím víc překvapí, když se objeví interpret, jenž zní jinak než všichni ostatní. A to nejen díky tomu, že mu nedělá problém udýchat double timy, v nichž mu je navíc dobře rozumět, ale třeba i proto, že sice současné trendy sleduje, ale není přitom jejich otrockým následovníkem – stejně jako není samozvaným strážcem trueschoolového hiphopu, který ovšem přitom dobře zná.
Gauč’n’bass ze slovenské bytovky
Někoho takového našla česko-slovenská rapová scéna v Glebovi, který právě vydal sedmitrackové EP Leto v kufri, jež je po dvou úspěšných dlouhohrajících deskách Lavička pimpin’ a Gauč storytelling už jeho třetím oficiálním releasem (nicméně řadu streetových EP a mixtapů vypouštěl do světa už zhruba od roku 2011). Glebův styl, vytvářený v tandemu s producentem Komanderem Groundem, jenž je podepsán pod všemi jeho nahrávkami z posledních let, samozřejmě zcela přiznané hudební inspirace má, ale zachází s nimi způsobem, který při nejlepší vůli nelze považovat jen za prostý import z Anglie.
O klišé v podobě básníka špinavé ulice tu nemůže být řeč. Ostatně jakápak poezie? Nehodí se k ulici nakonec mnohem víc surová próza, které je jakákoliv zbytečná ornamentálnost zcela cizí?
Pokud ještě na první desce Komanderův zvuk místy sklouzával do poněkud omletého devadesátkového drum’n’bassu, který dával vzpomenout na to, jak moc se v Česko-Slovensku v rámci taneční hudby přeceňovaly „klacky v kýblu“, dnes je v jeho soundu sice obliba drum’n’bassu a grimeu patrná, ale ozývá se tu i náklonnost k melodičtějším polohám, které z toho dělají zase něco jiného, i když špinavý garážový zvuk a tvrdé basy stojí v základu většiny podmazů. A co teprve, když v rámci bassline produkcí sem tam zazní dýdžejský cut, který obsahuje nějaký nezapomenutelný devadesátkový hit.
Vypravěč mezi kňouraly
Možná je to jedna z ingrediencí, jež způsobuje, že Gleb má zastánce i mezi starší generací posluchačů hiphopu, kteří jinak pro ukňouranou rapovou mládež nemívají příliš pochopení. Spojení jednoho producenta s jedním rapperem není nijak neobvyklé, ale spolupráce, která funguje už potřetí za sebou, aniž by se vyčerpala, už si pozornost rozhodně zaslouží. Stejně jako skutečnost, že Gleb se v žádném slova smyslu neveze na trapové vlně, která sice už má pár let to nejlepší za sebou, ale pořád ještě jasně vládne světovému (i tuzemskému) hiphopu.
To všechno by ale nefungovalo, kdyby se neukázalo, že původně drum’n’bassový MC, který začínal jako hlasový doprovod dýdžejů, je i výborný vypravěč, jenž se nebojí vracet do hry disciplínu storytellingu, na kterou se v době mumble rapu málokdo cítí. Odrapovat mikropříběh, který má spád – což předpokládá, že má začátek i konec a je uvěřitelný – nebylo nikdy lehké. Ale byly doby, kdy se o to pokoušel kdekdo. Svého času v tomhle oboru excelovala Moja reč nebo Boy Wonder, ale dnes je nekorunovaným králem československého storytellingu určitě Gleb.
Platí to nejen o třech skladbách stejného jména (Blbé príbehy vol. 1–3), které jsou učebnicovou ukázkou toho, jak dovyprávět příhody, jež jsou na jedné straně zcela civilní, ale opakovaným převyprávěním se mění v bohatýrské historky svého druhu, které si s radostí vyslechnete, i když tak činíte již poněkolikáté, a dobře tedy víte, jak skončí. Jednou to je srážka s neonacisty, podruhé střet s lokální mafií z jednoho maloměsta a potřetí mejdan, který končí příchodem uniformovaných čertů, ale vždycky to je něco, co se klidně mohlo stát vám (tedy pokud máte aspoň trochu dobrodružný život a mládí jste trávili spíš na ulici než před televizí nebo s učebnicí v ruce).
Divný lifestyle?
Zároveň platí, že jestli něco Gleb nedělá, tak to je to, čemu se v dřevních dobách rapu říkalo „poezie ulice“ – a to prostě z toho důvodu, že jeho vyprávění je všechno možné, jen ne poetické, takže o klišé v podobě básníka špinavé ulice tu nemůže být žádná řeč. Ostatně jakápak poezie? Nehodí se k ulici nakonec mnohem víc surová próza, které je jakákoliv zbytečná ornamentálnost zcela cizí? Pokud tedy Gleb vůbec něco píše, je to určitě beletrie, která má mnohem blíž k neškolenému textu ve stylu art brut. Mnohem spíš ale jen vypráví, tak jak se povídá třeba v pajzlech, když se u xtého drinku vzpomíná na to, co kde kdo posledně zase provedl. Prostě zpráva o jednom lifestylu, který není zas tak ojedinělý, jak se může jeho interpretovi zdát. Jenže o něm z nejrůznějších důvodů nikdo příliš nemluví, čili je dobře, že našel svého vypravěče.
S takovým rapperem se vám totiž nakonec začne líbit i pumpující šlapák ve stylu toho nejtupějšího hard bassu, který možná odkazuje na Glebův ruský původ a gopnický přístup k věci. Co se featuringů týče, Gleb na Lete v kufri pokračuje v nastoleném výběru z předešlé desky: pozval si jen své dlouholeté kolegy z Dogma Family a je jedině dobře, že s touhle partou ho z žádného komerčního kompromisu nikdo podezřívat nemůže.
Když rappeři mluví o sobě, pochopitelně většinou přehánějí a nedá se jim moc věřit. Když ale Gleb rapuje o tom, že se stal součástí showbyznysu, i když má dojem, že jeho hudba se do něj vůbec nehodí, tak to celkem sedí. Bez něj by tu opravdu byla v rapu nuda.
Autor má radši slovenský rap než český.