Lukašenko über alles. O fašistických kořenech běloruského režimu

Lukašenkův režim je podle spisovatele Maxe Ščura zvláštním typem fašistického zřízení. Opírá se totiž o sovětský nacionalismus a představuje násilím udržovaný skanzen někdejší imperiální mocnosti.

Foto Tisková služba prezidenta Běloruské republiky

„Německo se ve své době pozvedlo ze zřícenin díky známému Adolfovi Hitlerovi a jeho velice tvrdé moci. V dějinách Německa není s Hitlerem spojeno jen to špatné. Německý řád se formoval v průběhu staletí a za Hitlera dosáhl svého nejvyššího bodu. To odpovídá tomu, jak chápeme prezidentskou republiku a roli prezidenta v ní. Německo se pozvedlo díky pevné ruce, díky tomu, že celý národ se dokázal konsolidovat a semknout kolem mocného vůdce.“

(Lukašenko v rozhovoru pro německé noviny Handelsblatt, 1995)

„A kdo je takovými udělal?
Komunistická strana fašistického režimu.“

(Egon Bondy)

12. srpna, tři dny po běloruských prezidentských volbách, byl na ulici v Brestu zadržen a krátce uvězněn můj přítel, pětašedesátiletý architekt a hudebník Alexandr Ivachov, a to za to, že veřejně zahrál na elektrickém pianu slavnou antifašistickou píseň Vstavaj strana ogromnaja, jejíž text zná u nás na Východě snad každý: „Povstaň obrovská zemi,/ pozvedni se k smrtelnému zápasu/ proti temné fašistické síle,/ proti prokletým hordám.“ Tato drobná událost, jeden z milionu ideologických střetů, které denně probíhají v Bělorusku, mě opětovně nadchla pro nové zpracování mého oblíbeného tématu, jímž je fašistická povaha současného běloruského státu.

Všechny definice fašismu jsou zajedno v tom, že jeho psychoideologické kořeny je třeba hledat kdesi v národním cítění, zesíleném v reakci na historickou (většinou poměrně čerstvou) křivdu ze strany jiného národa (národů) nebo etnika. Roger Griffin mluví o fašismu jako o „revoluční formě nacionalismu“, Giovanni Gentile zdůrazňuje fašistický „mýtus o národní síle a velikosti“, Umberto Eco zase fašistický „kult tradice“. Tento nacionalistický základ fašismu, respektive jeho absence, současnou běloruskou diktaturu z okruhu fašistických režimů zdánlivě vylučuje; ostatně, neprohlašuje snad Lukašenko, že celoživotně svádí politický boj právě s fašisty a běloruskými nacionalisty?

Je pravda, že nikdo soudný by neobvinil Lukašenka z běloruského nacionalismu, v jehož pokroucených dějinách skutečně najdeme i tak hanebnou stránku, jako byla kolaborace s nacistickými okupanty. Lukašenko však nacionalistou nepochybně je – jenže jeho uražený národní cit se vztahuje k národu, který už minimálně třicet let neexistuje (pokud vůbec kdy existoval jinak než na papíře). Mám na mysli národ „sovětský“.

Narod pobeditěl, čili Národ vítěz

Sovětský národ (běžněji označovaný jako „sovětský lid“) se dosud nikdy neocitl na „seznamu podezřelých“ z fašismu, a to ze dvou důvodů. Jednak existence sovětského národa byla a je považována za spíše hypotetickou (ačkoli v samotném Sovětském svazu byla ideologicky prosazovaná, a to obzvlášť po druhé světové válce), jednak – a to je mnohem důležitější – spojení „sovětský“ a „fašistický“ je běžně vnímáno jako oxymóron: vždyť to byl přece sovětský stát, který tolik přispěl k porážce nacistického Německa. Vítězství nad Německem bylo v Sovětském svazu označováno za „vítězství nad fašismem“ (což je celkem vzato nesmysl: nad ideologií lze sice vyhlásit vítězství, ale nelze ho vojenskou cestou dosáhnout). Vítězem v ideologickém souboji dvou systémů byl přitom samozřejmě sovětský komunismus.

Na pozici prezidenta zajímá Lukašenka především titul vrchního velitele ozbrojených sil. Jako takový volební porážku neuznává prostě proto, že je volební: opravdová porážka musí být vojenská.

Dnes už snad nikdo nepochybuje, že sovětský systém, obzvlášť ve svých pozdních fázích, spíše odpovídal označení „státní kapitalismus“ než komunismus nebo socialismus; ale to zde pro nás není důležité, protože to není důležité pro Lukašenka. V jeho očích se jednalo o ten nejspravedlivější a nejhumánnější systém vůbec, který umožnil jemu, synu matky samoživitelky z běloruské provincie, vystudovat vysokou školu (dokonce dvě, pedagogickou a agrární) a díky členství v komunistické straně dosáhnout k momentu rozpadu Sovětského svazu poměrně slušného společenského postavení ve funkci předsedy zemědělského družstva. Spolu s několika lety stranického školení od profesionálních ideologů to Lukašenkovi naprosto postačilo k tomu, aby pro něj sovětský systém (i se vším, co k němu historicky patří, včetně stalinismu atd.) získal posvátný status a zajistil si jeho zuřivou loajalitu.

Z toho plynou dva důležité důsledky. Lukašenko není ruský nacionalista ani velkoruský šovinista, jak se často mylně soudí, obzvlášť na Západě, kde byla označení „sovětský“ a „ruský“ zaměňována. Když jednou označil Bělorusy za „kvalitnější Rusy“, měl pravdu aspoň v tom, že svou povahou nenacionalističtí Bělorusové vyhovovali definici „sovětského národa“ mnohem spíš než Rusové, ačkoli ti tvořili jeho nejpočetnější a zakládající skupinu. Nikoli nadarmo bylo extrémně militarizované Bělorusko na konci osmdesátých let považováno za politicky zaostalou a konzervativní „sovětskou Vendée“; dědici sovětské tradice Lukašenkovi se povedlo na dlouhá léta udělat ze země sovětský skanzen. Právě v tom spatřuje Lukašenko smysl existence Bělorusů a Běloruska: buď je to země, která za všechno vděčí sovětskému období svých dějin, anebo je zbytečná, protože z jeho z jeho hlediska postrádá jakýkoli raison d’être. Právě sovětské osvobození/obsazení Běloruska v roce 1944 považuje Lukašenko za začátek běloruské státnosti. Ani Běloruská lidová republika z roku 1918, ani Běloruská SSR z roku 1919, o starších státních útvarech nemluvě, se mu pro tuto úlohu nehodí.

Pokud jde o sociální základnu „sovětského národa“, na kterou ve svém boji o moc v devadesátých letech Lukašenko apeloval a o kterou se opíral, tvořili ji hlavně „sovětští vlastenci z povolání“: profesionální vojáci, milicionáři, a především straničtí byrokrati a funkcionáři všeho druhu, takzvaná nomenklatura – nikoliv tedy dělnická třída nebo rolnictvo, jak Lukašenko rád předstírá v nejlepších tradicích sovětské propagandy. Podobný typ lidí ostatně tvoří mocenskou základnu současných sovětsko-fašistických loutkových „republik“ na východě Ukrajiny.

Navenek rudý, uvnitř hnědý

Lukašenko je zarputilým nepřítelem Západu především z toho důvodu, že Západ (bývalý spojenec, tudíž „zrádce“) porazil Sovětský svaz ve studené válce. Tato porážka, aspoň dle Lukašenkova dramatického popisu, údajně dohnala sovětský národ ke kraji propasti, a to nejen ekonomické, ale i ideologické – ne nepodobně tomu, jak porážka v první světové válce dohnala na pokraj zkázy Německo. Jakožto dědic sovětských tradic vidí Lukašenko sebe (a nikoliv například Putina – je známo, že se tito dva kohouti na stejném smetišti osobně nesnášejí) coby zachránce a obnovitele velikosti Říše – ta dnes existuje v tragikomické podobě takzvaného Svazového státu Běloruska a Ruska, což je jediné Lukašenkovo geopolitické „dítě“.

Lukašenkovo nepřátelství vůči Západu je tedy dáno především úlohou Západu v sovětských dějinách, nikoliv primárně tím, že západní systém je kapitalistický a Lukašenkův „není“; je to prostě výsledek souboje dvou velmocí. Jelikož hegemonem západního světa jsou USA, všichni jejich nepřátelé se automaticky stávají přáteli Lukašenka, bez ohledu na jejich ekonomickou doktrínu. Lukašenko nemá problém se kamarádit ani se Spojenými arabskými emiráty, ani s ruskými oligarchy, ani se Severní Koreou.

Tolik tedy k sovětským základům Lukašenkova nacionalismu (kterému se v sovětské hantýrce oficiálně říkalo „vlastenectví“, jak jinak). Je ale tento nacionalismus natolik extrémní, že se dá považovat za fašistický? Dle mého názoru zcela jistě, navíc splňuje četná další kritéria, podle kterých fašismus obvykle definujeme. Nebudu zde procházet celý jejich výčet z Ur-fašismu od Umberta Eca (což je asi nejznámější, nikoli nejúplnější vyjmenování symptomů fašismu): přesvědčení o tom, že „pacifisté jsou zaprodanci“, víra ve světové spiknutí proti vlastnímu státu/národu, institucializovaný sexismus, to jsou všechno stálice „lukašismu“. Pozastavím se jen u několika bodů, které se podle mého názoru nejvýrazněji projevují v současné revoluční situaci v Bělorusku.

Kult tradice

Ideologie Lukašenkova státu je zcela postavená na kultu vítězství ve Velké vlastenecké (tedy sovětsko-německé, nikoli obecně druhé světové) válce. Válka je v Bělorusku všudypřítomná, asi tak jako korejská válka v ideologii Severní Koreje. Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let minulého století byl znovu vybudovaný Minsk koncipován jako architektonický památník Velkého vítězství. Současné pouliční billboardy, filmy ve státní televizi, písně v rozhlase, to všechno navozuje dojem času, který se zastavil před pětasedmdesáti lety. Dokonce i během nedělní manifestace v Minsku pouštěli na rozkaz úřadů z reproduktorů sovětské válečné písně, asi s cílem „demoralizace nepřítele“.

Tradice sovětských časů promlouvá v zachování státních symbolů (zejména běloruské sovětské vlajky, zbavené srpu a kladiva, a hymny s mírně přepsaným textem), názvů institucí (milice, KGB) a struktuře státní správy: Lukašenkova úřednická „vertikála“ nevolených funkcionářů není nic jiného než emulace takřka vojenské struktury Komunistické strany Sovětského svazu. K této sovětské tradici patří i paušální označování všech nepřátel za fašisty („fašisty“ byli třeba i trockisté, titoisté atd.), což Lukašenkovi a jeho stoupencům mimo jiné brání v tom, aby prohlédli skutečnou povahu jimi stvořeného systému: největší fašistická tma je právě pod jejich „vlasteneckým“ svícnem.

„Neshoda je zrada“

Lukašenko není schopen připustit, že lidé, kteří mu odporují, tak činí ze stejně upřímného, byť opačného přesvědčení, než je to jeho. To souvisí s nutnou dehumanizací nepřítele, který je dle něj vždy ze své podstaty morálně závadný („zrůda“), a tudíž schopný jakékoli podlosti. Největší podlostí je z Lukašenkova hlediska zrada, potažmo velezrada, i když v modelu „stát jsem já“ lze jedno od druhého odlišit jen stěží. Tak či onak se každý disident automaticky zařazuje do řad nepřátel, a tito nepřátelé jsou podle sovětské tradice samozřejmě „fašisté“. Fašisté můžou být jacíkoli, jen ne sovětští: běloruští, ukrajinští, američtí, velice často obecně „NATOvští“ (včetně tedy českých). Fašistkou může být i matka s kočárkem nebo babička s protivládním heslem: všechno to jsou fašističtí zaprodanci Západu, proti nimž je stát oprávněn vést tu nejtvrdší válku, v první řadě informační. V Lukašenkově podání předpokládá informační válka nejen tuny fake news, ale i plošné vypínání internetu nebo klasickou cenzuru sdělovacích prostředků.

Na jednu stranu Lukašenko svými odpůrci pohrdá coby civilisty, kteří se před armádou „rozutekli jako krysy“ (citát z 23. srpna 2020), a z podstaty nemorálními agenty Západu, kteří proti němu bojují nikoliv z důvodů ideologických, nýbrž zištných. Toto přesvědčení sdílí s Lukašenkem i vymyté mozky z minského OMONu, u nichž představa agentů placených líp než oni sami vyvolává závist, která je pak jedním ze zdrojů jejich krutosti. Na druhou stranu jsou tito agenti přece jenom zástupci všemocných USA, stojí za nimi armády NATO, Sorosovy miliardy a celá letitá technologie „barevných revolucí“, z nichž první mimochodem bylo dle oficiální běloruské obranné doktríny československé Pražské jaro roku 1968. Proto žádný mocenský prostředek v potlačování těchto odpůrců není přehnaný. Když je třeba pro ně zřídit například koncentrák uprostřed města, nemá běloruský režim žádné morální zábrany.

Odpůrci režimu jsou tedy nejdřív démonizováni a hned nato v reálné situaci běloruského vězení i dehumanizováni, ale i tam je jejich chování údajně jen projevem chladného kalkulu, který patří k jejich zrádné esenci. Nemají ani právo na utrpení: záběry násilného rozhánění pokojných demonstrací prohlásil Lukašenko za inscenované, fotky zmlácených lidí za podvržené. S tím kontrastuje výrazně „lidský“, laskavý, přehnaně starostlivý postoj k „hrdinům“ z vlastních řad: ti jsou dle oficiálního diskursu vždy v menšině, vždy vystaveni nebezpečí, vždy obětí zákeřných útoků nepřátel, většinou ze zálohy, zezadu apod. Ať už Lukašenkovi sadisté páchají jakákoli zvěrstva, jsou vždy v právu, protože se vždy jen brání, a navíc jsou i na té „správné straně dějin“ – na straně „ponížených a pošlapaných“ sovětských lidí, v jejichž jménu smí ponižovat a pošlapávat všechny ostatní. Zde si nemůžu nevzpomenout na nacistické katy, kteří se v soukromí projevovali jako „zcela normální“ lidé, starostliví otcové rodin: z jejich vlastního hlediska se chovali stejně morálně jak ve vězení, tak mimo něj, ani to nevnímali jako rozpor. I Lukašenkovi sadisté, dle svědectví zatčených, si během mlácení vězňů občas zatelefonovali domů a láskyplně si povídali se svými manželkami.

Pohrdání „slabochy“

Tento bod se týká vyloženě prozápadních odpůrců Lukašenka a těch, kdo sdílí jejich liberální hodnoty. Jako slabost se mu jeví v podstatě jakýkoli projev humánnosti, ať už to je zrušení trestu smrti nebo tolerance vůči sexuálním menšinám. Slabost je projev degenerace nepřítele, který ztratil zdravé životní instinkty a nahradil je zbytečným rozumováním, stejně jako nahradil vojenský diktát alfa samce zbytečně komplikovanými a ve výsledku stejně pochybnými demokratickými procedurami. Lukašenkova moc se opírá o loajalitu „lidí s nárameníky“, a v jejich světě nesmí převládnout žádné odstíny, je ze své povahy černobílý: pochybnost je nedostatek rozhodnosti, a ten se může proměnit až v neplnění rozkazu. Lukašenkovi nepřátelé jsou ze své podstaty slaboši, a tudíž nutně porazitelní.

Sovětský, imperiální charakter Lukašenkova fašismu se zrcadlí mimo jiné v internacionální sestavě běloruského státního aparátu: na nejvyšších postech v Bělorusku najdeme funkcionáře a profesionální vojáky mnoha postsovětských etnik – někteří z nich v momentě jmenování ani neměli běloruské občanství, jako třeba Lukašenkův bývalý ministr zahraničí Tatar Ural Latypov. Současný ministr vnitra Karajev je Osetinec, ministr obrany Chrenin je Rus, zatímco mezi sadisty z minského OMONu najdeme bývalé vojáky Janukovyčova elitního Berkutu, kteří potlačovali revoluci na kyjevském Majdanu a po porážce utekli do Lukašenkova Běloruska.

Není asi třeba zdůrazňovat, že všichni současní sovětští fašisté, bez ohledu na to, co si o sobě myslí a ke kterému etniku patří, slouží de facto ruským imperiálním zájmům. Rusko coby hlavní dědic sovětského impéria je na jedné straně hlavní překážkou pro jakékoli pokusy toto impérium obnovit pod jinou než ruskou vlajkou, na straně druhé je to paradoxně zároveň hlavní beneficient (a tudíž i sponzor) těchto snah. Jak Lukašenko, tak Putin umí v potřebný moment vynést trumf společného sovětského dědictví; ovšem na rozdíl od pragmatického ruského vlastence Putina jej Lukašenko vynáší zcela vážně: skutečně mu jde o záchranu a potenciální obrodu tohoto dědictví, ne o nějaké partikulární zájmy Běloruska.

Putinův diktátorský profil je oproti tomu Lukašenkovu komplikovanější. Domnívám se, že Putinovo pojetí ruských tradic a hodnot nesahá jen do sovětských dob, a především jeho loajalita vůči vlastní zemi není zprostředkovaná loajalitou vůči sovětské ideologii. To Lukašenko je připraven kdykoli obětovat běloruskou nezávislost v případě, že jeho politickému projektu „mumifikace impéria v rámci jedné země“ bude hrozit neúspěch. Zdá se, že i sám Lukašenko už chápe, že největší hrozbou tomuto jeho projektu jsou dnes sami Bělorusové a že jedinou zárukou zachování jeho „politického odkazu“ je jeho setrvání u moci. Všechny eventuální „únikové cesty“ (jmenování nástupce, změna Ústavy apod.) dřív nebo později povedou k demontáži stávajícího systému. Běloruský lid Lukašenka tedy nakonec zklamal coby nedostatečně sovětský, a to navzdory všem jeho snahám Bělorusy během čtvrtstoletí re-sovětizovat. Aby se za své politické fiasko pomstil, je Lukašenko připraven tento nesprávný lid zradit a odkázat svou moc i se svým státem tomu, kdo o ně bude stát, tedy s největší pravděpodobnosti Rusku.

Kolchozní führer se samopalem

Pro ty, kteří stále nejsou s to skousnout představu Lukašenkova sovětského fašismu, dodám, že Lukašenko na něj nemá výlučný patent: vyznávají ho například i „nacbolové“, tj. členové Nacionálně bolševické strany, založené nebožtíkem Eduardem Limonovem, ale také již zmínění východoukrajinští separatisté z tamních „lidových republik“. (Je zajímavé, že na provládních shromážděních v Minsku se vedle červenozelených vlajek objevily i „georgijevské“ oranžovo-očerné vlajky, které používají separatisté; i ty pochopitelně odkazují k vítězství ve Velké vlastenecké válce, jakkoli s ním separatisté jinak nemají pranic společného.)

Lukašenko je dnes nicméně jediným představitelem sovětského fašismu ve funkci hlavy státu, a tuto pozici drží nelegálně už pěknou řadu let. Na pozici prezidenta ho zajímá především titul vrchního velitele ozbrojených sil; jako takový volební porážku neuznává prostě proto, že je volební: opravdová porážka musí být vojenská. Ne nadarmo během nenásilného nedělního pochodu solidarity v Minsku pobíhal Lukašenko po svém paláci se samopalem a v neprůstřelné vestě, připraven bránit svůj „hlavní štáb“ před „rozzuřenými agenty Západu“. Jistě, volby jsou z jeho hlediska pouhý rituál, tím byly už v Sovětském svazu; vážně je berou jen na zdegenerovaném Západě. Skutečný vůdce přece nepotřebuje sčítat hlasy, aby si zajistil podporu lidu: samotné vůdcovo setrvání ve funkci je údajně svědectvím této podpory, která zase legitimizuje setrvání ve funkci, a tak dokolečka.

Lukašenkova běloruská armáda je tedy posledním zbytkem sovětské armády, a jí obsazené a násilím udržované běloruské území je posledním zbytkem sovětského impéria. Jeho diktatura se netěší podpoře žádného národa ani sociální skupiny jako celku: podporují ji lidé se stejným fašistickým smýšlením napříč celým postsovětským prostorem a politickým spektrem, od stalinistické levice po extrémní pravici. Pokud jde o Bělorusy, po šestadvaceti letech konečně dali pořádně najevo, že už mají sovětského uchvatitele (anebo, jak také říkají, „kolchozního führera“) dost. Zda se dokáží tohoto anachronického klíštěte vlastními silami zbavit, nadto v situaci, kdy Rusko zatím drží nad svým kapesním führerem ochrannou ruku, je už jiná otázka.

Autor je spisovatel a překladatel.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies