Manažeři paměti, morální panika a Molotovovy koktejly revoluce 21. století

Ve sporu o Michala Pullmanna nejde o paměť a dějiny, nýbrž o vědění a moc. Od mladé generace se očekává, že se ztotožní s normalizačními pamětníky a naplní jejich sny tak, jak by je byli rádi naplnili oni.

Z názorů historika a děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna se stalo mediální téma, které dalo řadě účastníků debaty příležitost říct především něco o sobě. A tak nám Michal Klíma už v šesti článcích a dvou mediálních vystoupeních sdělil, že může autoritativně soudit teze současných historiků, aniž by četl jejich knihy, a že je Pullmann jako děkan „ostudou“ své fakulty

Několik šéfredaktorů hned přispěchalo se svým vlastním soudem. Zatímco Erik Tabery byl uměřenější a jen se vysmál studentům, kterým vadil útok na akademické svobody, Pavel Šafr nám rovnou vysvětlil, že kritický pohled na minulost představuje ohrožení demokracie. Na Pullmanna ve vzácné shodě v obsahu i formě zaútočili Miroslav Kalousek a Jiří Ovčáček. Ten druhý, bývalý redaktor Haló novin, nás varoval, že levicové nebezpečí je závažné, nepředstavuje ho dnes ale komunistická strana, nýbrž Univerzita Karlova.

Proč tomu tak je, paradoxně nejsrozumitelněji vyjádřil profesor této univerzity, vedoucí Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Ivan Šedivý, který v současné historiografii odhalil nástroj boje levice za zkázu západní civilizace. „Pojmy a koncepty jako gender, tělo a tělesnost, menšiny a okrajové skupiny, postkolonialismus, environmentalismus a mnohé další, to jsou Molotovovy koktejly 21. století, progresivní revoluce, které nyní čelíme,“ píše Šedivý. To prý platí i pro současnou debatu: „Vybaví se i napříště našim dětem a vnoučatům, že předlistopadová éra byla popřením principů otevřené společnosti, prostě ‚hnusná‘, nebo jen, že naši předkové unikali ze socialistické reality na chalupy a chaty? Budou si ještě naši potomci pamatovat vyhlazovací tábory jinak, než místo k potlačení práv LGBT menšin? O to se tu hraje.“

Pullmannovi kritici tak úspěšně zarámovali debatu jako střet dvou vylučujících se perspektiv: disentu a komunismu, pravdy a revizionismu, civilizace a barbarství, národa a postkolonialismu. První je prý uměřená a rozumná, druhá slepě utopická a potenciálně katastrofická. Zrazuje je ale jejich vlastní hyberbolická rétorika: už ze způsobů, jakým své volby formulují, dýchá nevěrohodnost.

Historik a pamětník?

Při takovém festivalu přehánění dává smysl zklidňovat a popsat spor mezi Michalem Pullmannem a Michalem Klímou jako spor mezi historikem a pamětníkem, jak to udělal Pavel Barša. Takový pohled umožňuje vidět oprávněnost i meze obou pozic, dává příležitost k rozvážné kritice a zároveň umožňuje uniknout instantnímu pobouření, kterého je tato mikrokauza plná. Nepředstavuje ale zcela přesný popis. Nejde totiž o spor mezi historikem a pamětníkem, ale mezi historikem a lidmi, kteří mají nebo chtějí mít moc nad pamětí. A jde nejen o minulost, ale i o dva politické diskursy, které se mnohokrát vracejí v debatách týkajících se přítomnosti.

Pullmannovy názory na minulý režim rozhodně nejsou jediné možné, ale aspoň otevřely pozoruhodnou debatu. Jakou inspirativní debatu ale může otevřít neustálé ritualistické proklínání minulého režimu?

Michal Klíma totiž není pouhý pamětník, který by proti historikovi stavěl svou zkušenost (a měl tím pádem jisté právo ignorovat nástroje, které historik používá). Je poměrně významným manažerem paměťové instituce – Nadačního fondu obětem holocaustu (s jehož podporou vzniká třeba neuvěřitelně zfušovaná zpráva o projevech antisemitismu, stavící do jedné roviny neonacisty a kritické izraelské historiky). Kandidoval na ředitele Muzea paměti dvacátého století a svého úspěšného protikandidáta Jiřího Šestáka nyní mentoruje, jak má svou práci dělat. Tudíž by se snad dalo očekávat, že bude mít přehled o aktuálním stavu poznání dějin 20. století a základních historických debatách, zejména hodlá-li se k nim vyjadřovat se suverénně pronášeným hodnocením. Ale kdeže – Klíma opakovaně citoval jen texty, které vyšly v samizdatu či v exilu za normalizace (až v posledním, zhruba osmém vyjádření k debatě, je doplnil ještě ruským politikem Alexandrem Jakovlevem a americkou novinářkou Anne Applebaum). „Četl jsem Solženicynovo Souostroví Gulag,“ zněla jeho odpověď, když se jej Pullmann marně pokoušel seznámit se současnou odbornou debatou.

Když chtěli Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak ve filmu Nejistá sezóna vystihnout atmosféru pozdních osmdesátých let, nechali jednoho ze zasmušilých herců citovat údajná slova muslimského velitele, který nechal vypálit Alexandrijskou knihovnu: buď je v těch knihách to, co je v koránu, a pak jsou zbytečné, nebo tam je něco jiného, a pak jsou nebezpečné. Věta byla průhlednou narážkou na mentalitu omezených pozdně socialistických cenzorů. Ale nevyjadřuje docela dobře i stav mysli mnoha dnešních českých novinářů či manažerů paměti? Historický výzkum buď zjistí to, co už víme z dobové kritické publicistiky a disidentských esejů (a pak je zbytečný), nebo bude tvrdit něco jiného, a pak je nebezpečný a nepřijatelný.

Právě o to v tomto sporu jde. Nikoli o paměť a dějiny, nýbrž o vědění a moc. Michal Klíma je pamětníkem normalizace, z dětství si asi pamatuje i šedesátá léta. Je snad ale pamětníkem padesátých let a stalinského teroru? Pouze pokud chápeme období komunistického režimu jako jednolitý teror, který smazává jak rozdíly mezi státy, tak mezi epochami, může být jakýkoliv pamětník normalizace odborníkem třeba na Ceaușescův potratový zákon nebo Velkou čistku. Jenže to by stejně dobře mohli lidé narození v roce 1999 vyprávět o Titaniku – jsou přece pamětníci dvacátého století.

Takovéto svévolné rozšiřování dosahu osobní zkušenosti se nicméně netýká jen národních dějin. Stejné piruety, jako předvádí Klíma se svou zkušeností s normalizací, jež mu umožňuje vidět v jasných barvách principy a podstatu stalinského teroru, využívá ve společenských debatách ledaskdo. V padesátých letech například napadla jako nebezpečnou ideologii afroamerické hnutí za občanská práva Hannah Arendt – jako Židovka prchající do Spojených států před Hitlerem přece totalitní tendence hned pozná, protože je pocítila na vlastní kůži. Se stejnou lehkostí odsoudila na základě své zkušenosti o dvě desetiletí později feminismus (jako žena v akademickém prostředí údajně nikdy žádný problém necítila) či dekolonizační hnutí (totalitní ideologové vždycky chtějí vzdušné zámky: existuje Afrika, existuje Indonésie – ale copak mytický Třetí svět leží někde na mapě?).

Osobní zkušenost, obzvláště pak osobní zkušenost s nespravedlností, je vždy silnou a legitimní perspektivou. Stejně jako Klíma intuitivně nakládá s Velkým terorem a Hannah Arendt s „negry“, na osobní zkušenosti staví do jisté míry své představy o světě každý. Problém ale je, když se tato perspektiva, z povahy věci vždy konkrétní a historická, vydává za univerzální praktický rozum. V případě Hannah Arendt šlo o osobní komentáře, které ve své filosofické práci dalece překonala, a problematický vztah k historickým fenoménům dvacátého století je tak v kontextu jejího díla spíše fascinujícím znamením doby. V případě Klímy a jeho souputníků to ale spíše působí, že jejich osobní vzpomínky mají legitimizovat nárok na jediný výklad dějin a současnosti. Paměť normalizace pak už není znamením doby, nýbrž základem moci.

Víme samozřejmě, že společenské vědy často užívají slovo „paměť“ homogenizujícím způsobem, jako označení pro jakékoli připomínání minulosti mimo historii, a právě v tomto smyslu jej použil Pavel Barša – proto také odkázal ke sporu o Mariánský sloup. Jakkoli někdy takové rozlišení může být užitečné, nesouhlasíme s ním: myslíme si, že je důležité odlišit, kde si pamětníci nárokují autoritu založenou na zkušenosti (a kde ji nemají). Navíc se nám příčí podřazovat mnohá umělecká, novinářská či esejistická díla o minulosti prostě pod „paměť“: může za nimi být výzkum, odstup a intelektuální práce odpovídající té historické, jen v jiném žánru. Binetovo HHhH, Reinerův Básník, Knihy Jakubovy Olgy Tokarczuk nebo Carrèrův Limonov za sebou mají tolik výzkumné práce jako historická díla, ale představují jiný žánr. Proč je přiřazovat pod historii nebo pod paměť?

„Pravda“ proti interpretacím?

Prapočátek sporu spočíval v tlaku na to, aby co nejvíce veřejných institucí vyvěsilo portrét Milady Horákové s heslem „Zavražděna komunisty“. Kdo by proti heslu mohl něco namítat? Je to přece fakt a fakta jsou objektivní pravda – odpovídalo se na mnoha místech internetu jakékoli námitce. Z Milady Horákové se stalo vynucované heslo do výlohy Havlova zelináře, osobnost feministické socialistky byla redukována na symbol loajality.

Nešlo si nevšimnout přítomnosti oligarchického kapitálu. Kellnerovo O2 se dokonce zapojilo obzvlášť nevkusným „odpočítáváním“ do přesného momentu výročí popravy. Kampaň byla dobře připravená a měla nátlakovou složku. Když se Filozofická fakulta Univerzity Karlovy odmítla napasovat do role Havlova zelináře, tedy vyvěsit řvavý a agresivní plakát, a spustila místo něj „pouze“ černý prapor (slovy klasika: „jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří“), rozhodli se organizátoři kampaně povolat proti fakultě twitterové davy. Ve druhé fázi se začala zkoumat zavrženíhodnost zelinářových pohnutek, tedy jak s nevyvěšením hesla souvisí historický výzkum a názory děkana fakulty Michala Pullmanna.

Vždycky jsme se spíš bránili srovnávání antikomunismu s antisemitismem, rozdíly jsou příliš očividné (snad až na to, že historicky byl antikomunismus často variantou antisemitského vyprávění o tom, jak ve slovanském Rusku uchvátili moc Židé – v českém kontextu se stačí podívat třeba na Josefa Pekaře). Jenže i shody začínají být poněkud očividné: tak jako se dříve připomínal „Kristus pán zavražděný Židy“, tady se připomíná Milada Horáková „zavražděná komunisty“. Prosazuje se tu představa o jednotné podstatě komunismu (tak jako židovství v antisemitských fantaziích), které lze přičíst všechny zločiny. Jistě – komunismus je na rozdíl od židovství politická volba. Ale i tento rozdíl se rozmlžuje, pokud se tak obsedantně připomínaným tématem stane Pullmannův otec. Nejen židovství, ale i komunismus se už tedy dědí v krvi?

Zavražděna komunisty… Ano, jistě. Ale také zde byli komunisté, kteří se snažili Miladu Horákovou rehabilitovat, komunisté, kteří se za tuto i další justiční vraždu omlouvali, komunistický místopředseda Miloslav Ransdorf, který finančně přispěl na pomník Milady Horákové… a především drtivá většina komunistů, kteří s justiční vraždou Milady Horákové neměli nic společného. Heslo ale mělo sugerovat kolektivní vinu a morální skandál, že zatímco Horákovou zavraždili komunisté, vládu vede bývalý komunista a estébák Babiš s podporou komunisty a estébáka Filipa. Nárok na pravdu se stává nárokem na jedinou exkluzivní sadu faktů, stavěnou proti pouhým interpretacím. Prohlásit interpretaci „Milada Horáková – zavražděna komunisty“ za neoddiskutovatelný fakt znamená nejen vyvinit některé účastníky této vraždy, kteří nebyli komunisté (Jan Spousta v Lidových novinách velmi výstižně napsal, že Právnická fakulta měla spíš vyvěsit heslo „zavražděna právníky“ a připomenout si selhání práva tváří v tvář diktaturám, což samozřejmě platí i pro mnohé jiné části společnosti), ale také přilepit tuto vraždu ke všem komunistům bez rozdílu, od Karla Marxe po Jaroslava Seiferta, od Nelsona Mandely po Antonia Gramsciho – anebo po Záviše Kalandru, popraveného dohromady se socialistkou Miladou Horákovou.

Neustále deklarovat rozdíl mezi „fakty“, která mají znamenat „pravdu“, a interpretací, je důležité i v dalších fázích debaty. Ve svém posledním příspěvku Michal Klíma píše: „Fakta nelze popírat ani zpochybňovat. Základním faktem je, že komunistický režim nebyl svobodný. Neumožňoval uplatňovat základní lidské svobody. Svobodné volby, svobodu shromažďování, svobodu slova a řadu dalších. Pokud chceme diskutovat o tomto axiomu, jde o popírání faktů. Tam podle mého názoru končí diskuse a začíná relativizace komunistických zločinů.“ Tváří se tu, jako kdyby svoboda byla věc faktů a byla jednorozměrná. Jistě nelze zpochybňovat řadu omezení svobody, které diktatura znamenala. Když jeden z autorů tohoto textu četl jeho slova, vzpomněl si na vyprávění svého přítele, venkovského faráře, který mu zdůrazňoval, že v padesátých letech (prostřednictvím brutálních metod, které odsuzuje) „u nás na vesnici skončily feudální vztahy. Lidé se třeba konečně začali brát z lásky, a ne podle toho, co dohodli rodiče.“

Lze převést svobodu na binární hodnotu, anebo při zkoumání režimu, jako byl ten komunistický, musíme interpretovat její různé rozměry? Má nám historik prostě říct, která doba byla nesvobodná a „hnusná“, jak píše Ivan Šedivý, anebo platí spíš to, co říká socioložka Kateřina Lišková, autorka průlomové práce o sexuologii v padesátých letech? „Musíme přemýšlet diferencovaně, a ne šmahem označovat celé jedno období za temné, protože se v něm děly justiční vraždy,“ píše Lišková; „Tyto zločiny nikdo nezpochybňuje, ve stejné době však došlo k dramatickému narovnání práv poloviny populace a my musíme být schopni mluvit o obojím.“

Ivan Šedivý je mimo jiné historikem první světové války – tedy historického momentu, který byl „hnusný“ a z řady základních lidských hledisek mnohem hnusnější než normalizace, což dobře víme i díky historikům, jako je on. A přece – byl by spokojený, kdybychom si tuto dobu pamatovali jedině jako „hnusnou“, pouze perspektivou otřesného zákopového „mlýnku na maso“, a nevnímali její další rozměry? Kdybychom odmítli mluvit o realizovaných emancipačních snech (jeden se třeba jmenoval Československo), o motivacích a představách účastníků či o bezprecedentním technologickém skoku, protože to byla „hnusná doba“? Líbilo by se mu, kdybychom významnější aktéry té doby, kteří měli na onom zločinu podíl, od Františka Josefa I. po Masaryka, od Churchilla po Viléma I., od cara Mikuláše k francouzským diplomatům, pokládali prostě jen za jednorozměrné zločince, bez zřetele k jejich myšlenkovým světům a motivacím? Je tu historie opravdu proto, aby nás učila některé epochy pokládat za „hnusné“ (a jiné zřejmě za „vznešené“)?

OK boomers po česku

V otevřeném dopisu docentu Pullmannovi se Michal Klíma ohrazuje, že on sám neměl privilegia, která by mu umožnila získat plnohodnotné humanitní vzdělání. Je to trochu zvláštní. Dává smysl slyšet o takovém znevýhodnění od lidí, kteří prožili v diktatuře většinu svého dospělého života, ale ti, kdo v ní strávili třicet let či méně, měli už většinou mnoho příležitostí si v nějaké podobě rozhled doplnit. 

I pokud ale máme vnímat dobré humanitní vzdělání jako privilegium, po roce 1989 už v tomto privilegiu svobodného studia stihla vyrůst celá jedna generace. Je jí umožněno svobodně publikovat své názory a bádat v archivech, cestovat, studovat na zahraničních univerzitách a výsledky svého výzkumu konfrontovat s výsledky jiných historiků. Bylo by na pováženou, kdyby tato „privilegia“ pohrdavě odmítala. Bylo by na pováženou, kdyby na možnost otevřeně čerpat ze zahraniční literatury a diskutovat se zahraničními historiky, třeba z Francie a Pensylvánie (anebo z Washingtonu, odkud je zmiňovaná Applebaum), zavrtěla hlavou s tím, že si chce svou historii soudit sama. Bylo by na pováženou, kdyby rezignovala na společenskovědní teorie a zahraniční srovnání. Bylo by na pováženou, kdyby se dobrovolně uzavřela v izolaci české historiografie a českých archivů. Proč by to dělala? Z úcty k nucené izolaci za normalizace? Z úcty k archivům ÚV KSČ a Státní bezpečnosti? Přesně k tomu ji ale Michal Klíma v dopise Spolku studentů historie vyzývá. A jeho spor s Pullmannem tím dostává ještě jeden rozměr.

Ano, kdyby studenti věděli pouze a jen to, co jim Klíma předkládá, kdyby četli jen Souostroví Gulag, Anne Appelbaum a několik textů dobových disidentů, možná by se s jeho pamětnickým obrazem minulosti snadno ztotožnili. A občas se zdá, že právě to je podle institucí národní paměti hlavní úkol této generace. Ztotožnit se s normalizačními pamětníky a naplnit jejich sny tak, jak by je byli naplnili oni, kdyby mohli. Opakovat jejich prožívání oné doby, dělat ozvěnu jejich pozdějšímu generačnímu heslu „nikdy nebylo líp“ skandováním „díky, že můžem“. Číst v tramvaji Solženicyna, poslouchat nahlas Svobodnou Evropu a být vděční za možnost trávit prázdniny na západě. Otevřené možnosti ale tuto generaci naopak ponoukají číst vedle Havla i Tesaře, vedle Michnika i Modzelewského. Vedle Solženicyna i Wendy Goldman, Vadima Damiera, Jurije Slezkina a Sheilu Fitzpatrick. Číst vedle Milady Horákové i jiné feministické socialistky. A také třeba Fanona, Latoura, Butler a mnoho dalších. Jak bohatý může být svět otevřené a svobodné vědy a myšlení o společnosti! Bylo by dost na pováženou, kdyby dnešní generace odmítla číst i jiné knihy než ty, které do uzavřeného Československa pašoval v kufrech Roger Scruton.

Paměť se tady stává pevností, jednou z mála předností generace, která měla neuvěřitelné šance (ti přemýšlivější nad strmostí svých kariér dodnes žasnou). Boomers po česku jsou ti, kteří byli v devadesátých letech dostatečně mladí, aby nebyli příliš poškození či poskvrnění minulým režimem, a dost staří, aby dokázali využít nových šancí. Sametová revoluce nebyla pro tuto generaci jen silným a formujícím kolektivním prožitkem. Revoluční étos umožnil mnohým lidem dostat se do funkcí prostě proto, že byli „u toho“. Mohli se pak k řadě témat vyjadřovat z pozice moci, bez přílišné a rušivé znalosti věci. Prostě mohli. Příležitostí pro ně bylo hodně a byly obrovské. Pro generaci, která dozrávala v době krize po roce 2008, jich zas tolik nezbylo. Těžko by mohla po předchozí generaci opakovat její pokřik „nikdy nebylo líp“. Těžko může být vděčná, „že může“ všechno, když o ní často v důležitých rolích rozhodují lidé, jejichž kvalifikací je především vzpomínka na normalizaci či devadesátá léta. 

Samozřejmě, obecné soudy o celých generacích jsou vždycky ošemetné. Střední proud každé generace je nudný a konformistický, každý je ale nudný a konformistický svým zvláštním způsobem a každý měl jiné možnosti. A v každé generaci jsou inspirativní lidé, kteří jdou proti hlavnímu proudu. V generaci těch, kdo byli dospělí v devadesátých letech, najdeme mnoho inspirativních lidí, kteří rozeznali ohromnou příležitost k poznávání svého okolí (před očima se jim změnil společenský systém, často za jejich aktivní účasti, a podstatná část institucí se stavěla odznovu), což přineslo inspirativní výsledky – pro nás mezi ně patří třeba knihy Proč jdou chlapi do války Radana Haluzíka nebo Cesty k emancipaci Pavla Barši.

Rozestup mezi lidmi, kteří v dané generaci využili spíše šance poznávat, a mezi těmi, kdo se dostali na významná místa v médiích a jiných institucích, se docela plasticky projevil v „debatě“ o novém životopisu Milana Kundery. Nedávalo žádný smysl, když Petr Zídek ukázal, že jeho autor Jan Novák nerozumí historii, Petr A. Bílek doložil, že Kunderův životopisec nerozumí literatuře a Petr Fischer předvedl, že nerozumí životu – bylo to marné. Hned čtyři čeští šéfredaktoři se postavili do sboru a cítili potřebu se Nováka zastat, neboť prý řekl „pravdu“, ba dokonce „nepříjemnou pravdu“: Erik Tabery, Pavel Šafr, Michal Půr a Dalibor Balšínek zfušovanou knihu doporučovali nebo i hájili před kritiky, aniž by byli schopni svá stanoviska vyargumentovat.

Oni to nezažili!

V těchto souvislostech je Klímovo jednání pochopitelné. Proč by měli v klíčových pozicích sedět a rozhodovat lidé, kteří zjevně nejsou obeznámeni ani se základními informacemi o stavu poznání a debaty v oboru, v němž působí či se k němu vyjadřují? Protože zažili normalizaci, byť někdy jen jako teenageři. Protože zkušenost s normalizací je obdařila párem kouzelných brýlí, díky nimž veškerou složitou politickou i historickou realitu vidí úplně jednoduše. Mladá generace neví, jaké bylo vyrůstat v totalitě, a proto prý koketuje s levičáctvím a totalitními tendencemi: skrze gender studies, radikální ekologii, dekolonizaci. Nikoli náhodou přicházejí tyto tendence ze Západu, který také nemá s totalitou pražádnou zkušenost. Naivní mladá generace tak přirozeně tíhne k naivním západním ideologiím. Klíma a další se tak situují do jakési pozice pamětníků-imunologů, kteří mají odpor proti totalitě tak zarytý pod kůži, že ani nemusí přemýšlet nad tím, co totalitní tendence znamenají dnes, kde se objevují a proč. Prostě to vědí.

Znalost normalizace z první ruky jako by byla nadřazeností těch, kdo nemají jiné argumenty. Jako by představovala nadřazenost nad mladou generací (která „už“ nezažila komunismus) i nad Západem (který jej nikdy „neprodělal“). Zkušenost nás má imunizovat, představuje si stejně Václav Klaus mladší i Michal Klíma, jen každý u jiného tématu.

Ivan Šedivý pak jejich horizonty spojuje: současná historie, kterou prý pokazila levice, podle něj selhává, protože podvrací zavedené představy a nevychovává nás k loajalitě k západní civilizaci. Jeho článek odhaluje pozoruhodné chápání dějepisectví: historie tu má být od toho, abychom věděli, která doba byla „hnusná“, a ne proto, abychom jiným dobám rozuměli. Je tu zřejmě také proto, abychom byli hrdí na vlastní minulost a identitu, a ne k tomu, aby nás otevírala zkušenostem těch druhých: „V souvislosti s mocenskými ambicemi silných států třetího světa je na místě progresivistickou historiografii odmítnout i na globální úrovni. Opravdu není doba vyjadřovat prostřednictvím postkoloniálního konceptu dějin empatii vůči „zlotřilým státům“ (rogue states) a teroristickým organizacím,“ píše Ivan Šedivý. Jako kdyby země, kterým i dávno po zániku prvního a druhého světa dál říká „třetí svět“, šlo redukovat jen na „zlotřilé státy“ a „teroristy“. Jako kdyby nás citlivost k vlastním selháním a kolonizátorské minulosti nečinila také citlivějšími k podobným sklonům u někoho jiného, třeba u současné Číny nebo Saúdské Arábie. Pokud tomu tak dosud není, je to i problém eurocentrického způsobu zkoumání historie. Právě tento způsob zkoumání je přitom v posledních generacích překonáván přístupy, z nichž má Ivan Šedivý takovou hrůzu.

Opravdu není vinou levice, že v historiografii převládal eurocentrismus, je to spíš vina dosavadních způsobů rozlišování „podstatného“ a „vedlejšího“, k němuž se Ivan Šedivý hlásí (a o nichž bychom si mohli myslet, že je zdiskreditoval už Tolstoj ve Vojně a míru). Podstatné jsou, soudě z tónu Šedivého textu, politické dějiny a velké osobnosti, národ a stát, zatímco vedlejší je gender, marginalizované skupiny či environmentalismus. Těžko říct, proč by „vedlejší“ mělo být třeba postavení žen, které tvoří polovinu populace. Není moc srozumitelné, proč by pro dějiny otrokářské společnosti měly být „vedlejší“ dějiny otroků či jiných marginalizovaných skupin (v jejichž marginalizaci o sobě něco dost podstatného obvykle říká i ona marginalizující většina). Už vůbec není jasné, proč by mělo být „vedlejší“ životní prostředí, které je předpokladem toho, že se vůbec nějaké dějiny odehrávají, a často také klíčovým způsobem ovlivňuje to, jak se odehrávají – i to, jak a jestli se budou ještě odehrávat.

Demokratický teror?

Ovšemže je možná Pullmanna kritizovat za ledacos. Jistě se v debatě a rozhovoru mohl vyjadřovat srozumitelněji (což se dělá zvlášť dobře s dvěma oponenty, kteří příliš nerozumí tomu, co říkáte, ale o to více se vás snaží nachytat na nějakém tom nepřijatelném výroku). Jistě mohl v rozhovoru s Danielem Kaiserem lépe formulovat. Na druhou stranu, znáte někoho, kdo má jiné názory než Daniel Kaiser, dělal s ním rozhovor Daniel Kaiser a nevypadal v tom rozhovoru aspoň trochu jako pitomec? Moc dveřníků je velká.

Mnoho lidí vyjádřilo jasné stanovisko k tezi Wendy Goldman o demokratické dimenzi stalinského teroru, aniž by cítilo potřebu se s ní seznámit. Jedna její kniha je přitom dostupná i v češtině, a sama své názory vysvětlovala i v rozhovorech pro česká média (zdezde). I sympatizující komentátoři ale pokládali Pullmannovy odvolávky k této autorce prostě za snahu o provokaci. Šafr a další se pak rovnou tvářili, že Pullmann oslavuje „lůzu“, která vraždila inženýry, jako kdyby označení něčeho za „demokratické“ automaticky znamenalo označení za „dobré“ a „spravedlivé“ a jako kdyby mluvit o tom, že nějaký jev měl demokratické aspekty a momenty, znamenalo tvrdit, že byl politickou demokracií, a popírat, že šlo o diktaturu.

Obraz, který nabízí Wendy Goldman, je mnohem plastičtější. Popisuje situaci dělníků v diktatuře, v níž režim i technokratický management ignoroval dělnické požadavky, a to včetně takových, které byly nejen legitimní, ale v některých případech představovaly otázky života a smrti: třeba bezpečnost práce v souvislosti s rozsáhlými nehodami, které měly za následky lidské životy. Paranoidní stalinský jazyk Velkého teroru nabídl těmto dělníkům poprvé jazyk, kterým se o těchto problémech dalo mluvit, kterým je šlo pojmenovat a vysvětlit: mohlo působit přesvědčivě, že ignorování daných chyb je výsledkem spiknutí. Goldman svými slovy o „demokratičnosti“ Velký teror nijak neobhajuje ani nesnižuje jeho tragičnost. Prostě ukazuje, že získal vlastní dynamiku, že se z příležitosti vybít si frustraci (kterou patrně Stalin předpokládal a možná i chtěl poskytnout) stalo hnutí, jistě se strašnými charakteristikami, ale v posledku vnímané jako ohrožení i samotným Stalinem, který podle Goldman právě z tohoto důvodu kampaň ukončil.

Jistě můžeme vést spor o tom, zda dává smysl přenos na československý stalinismus a proces se Slánským. Zde navíc sehrál roli antisemitismus. Jenže když už jsme u toho, nepatřil bohužel i ten k demokratické dimenzi stalinismu? Jestli je demokracie vláda většiny v územně vymezeném společenství, pak byl antisemitismus se vší svou hrůzou očekávatelným průvodním jevem většiny národních demokracií, které se s ním musely klopotně vypořádat. Od Stalina a jeho následovníků tak mohla být snaha najít obětní beránky v menšině, která národní vymezení překračovala, racionální (jakkoli odpornou) politickou strategií. Jak byla úspěšná, to už je ovšem téma pro další výzkum.

Demokracie může mít mnoho podob a nemusí představovat nic pěkného. Velmi demokratickou institucí byl ve starém Řecku ostrakismus. I dnes by mohlo každoroční řešení otázky, čí moc je příliš vysoká a ohrožuje v důsledku toho demokracii, přispět třeba k obraně demokratických principů před oligarchy (Janečkovy „negativní hlasy“ představují takový pokus o zjemněnou verzi téhož). Je to ale zároveň způsob, který je nepřijatelný z hlediska rovnosti před zákonem, lidských práv i dalších ohledů. Dnes víme, že demokracie je důležitá, ale sama o sobě nestačí a musí být doplněna dalšími prvky. Je pozoruhodné, že pravice devadesátých let zdůrazňovala démonickou tvář demokracie, její hrozby a její souvislost s živelným terorem (tak jak ji konzervativci líčí už od francouzské revoluce). Dnes jako kdyby na to zapomněla.

Pullmannovy názory na minulý režim rozhodně nejsou jediné možné a také o nich probíhá dlouhodobá debata – viz spor Miloše Havelky a Pavla Koláře nad Pullmannovou a Kolářovou knihou (zde, zdezde). Jenže Pullmannovo vystoupení aspoň nějakou pozoruhodnou debatu otevřelo, a v tom skutečně bylo stimulující. Jakou inspirativní debatu ale může otevřít neustálé ritualistické proklínání minulého režimu?

Je zde ale hlubší problém – historici zkoumají minulost, jak se před nimi objevuje skrze prameny. Popisují minulost, jak se odehrála. Pullmann v jedné debatě citoval slova Leopolda Rankeho „wie es eigentlich gewesen ist“ – zkoumat dějiny, jak se skutečně staly a jak je můžeme rekonstruovat na základě dostupných pramenů. To vede k vylučování snah projektovat si do dějin mýty (i černé legendy), a v tom je historický přístup důležitý. Současně ale má také sklon k vylučování alternativních pohledů, nadějí a vizí, které se nakonec nestaly. Jestliže pamětnická perspektiva má sklon k idealizaci (ano, negativní idealizace je také idealizace), historik zas tíhne ke svérázné variaci na Hegelovu myšlenku: co bylo skutečné, bylo vždy aspoň trochu rozumné. A zde můžeme na závěr souhlasit s Klímou: o minulosti musí mluvit různé hlasy – jen škoda, že Klímovi patrně nejde o pluralitu hlasů, ale o to, aby kdokoli mohl napomínat historiky, když jejich závěry neodpovídají předsudkům pamětníků. Je důležité nejen to, aby na minulost neměla monopol ani paměť, ani historie. Důležité je také to, aby debaty o minulosti nebyly plně okupovány jejich často neplodným sporem a ke slovu se dostaly i jiné perspektivy – umění, politické myšlení a mnohé další.

Autorka a autor se věnují genderu, postkolonialismu, environmentalismu a dalším „Molotovovým koktejlům 21. století“ na chodbách i v učebnách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies