Foto Antonymon, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Kniha povídek ukrajinského režiséra a aktivisty ruského původu Olega Sencova s názvem Marketér, kterou nedávno ve slovenském překladu Jána Štrassera vydalo nakladatelství Artforum, vrací čtenáře do devadesátých let minulého století. Děj se odehrává v neurčitém, skoro univerzálním postsovětském prostoru na pomezí centra a periferie. Sencov ovšem nemá potřebu ukázat kontrast mezi změnami probíhajícími ve velkoměstech a ustáleností života na vesnici. Hlavními postavami jednotlivých povídek jsou obyčejní obyvatelé: studenti, snílci, úspěšní i zkrachovalí podnikatelé a další aktéři, kteří tehdy vyrůstali, zažívali první lásky, zklamání a také velké společenské proměny. Nejde ale o nostalgický pohled na minulost, nýbrž o snahu zamyslet se nad realitou devadesátých let.
Dělat byznys
Část povídek má autobiografický podtext a nejspíš byla inspirována osudy spolužáků či dalších studentů z Kyjevské státní ekonomické univerzity. Tento rys ale nehraje zas tak zásadní roli. A důležitější než osudy jednotlivých postav jsou jejich osobní motivace. Všichni touží dosáhnout něčeho významného, a tak se hlásí ke studiu ekonomie. Chtějí dělat byznys. Toto nové magické slovo se stává symbolem úspěchu a byznysmeni se zase stávají „kosmonauty devadesátých let“ – superhrdiny nové epochy. Podobná proměna hodnot není nijak překvapivá. Větší část tehdejší společnosti samozřejmě nepatřila k prominentní vrstvě. Snažila se nelenivět a urvat svůj kus štěstí, dokud to ještě neudělal soused. „Za oknom už naplno hučala perestrojka neskorého Sovietskeho zväzu, zmeny viseli vo vzduchu, cítil ich. Materiálna stránka veci ho až tak nezaujímala, väčšmi ho uchvacoval samotný proces. Zarábať peniaze je zaujímavé. No biznis je ešte zaujímavejší. Nemal chuť venovať sa ničomu inému. Všetky predchádzajúce detské sny vytesnil jediný – ekonómia.“
Sencov přibližuje první desetiletí postsovětské říše prostřednictvím osudů jednotlivců, kteří se snažili v nové éře neztratit a najít si své místo.
Takový přístup se skutečně zásadně neliší od toho, jak to ve stejném období chodilo v Rusku či v jiných postsovětských zemích: všichni snili o podnikatelské kariéře a velkých penězích. Ti aktivnější se do těchto vod pouštěli rovnou po střední škole, další uposlechli rodiče a přihlásili se na univerzitu. Není to jediná obecně platná věc, která se v povídkách neustále opakuje. Proto není nic překvapivého na tom, že studenti zažívají často zklamání z průměrné až podprůměrné kvality výuky ekonomie a managementu. Nejdůležitější školou života a formující zkušeností se tak pro Sencovovy postavy stávají samotná univerzitní léta.
Mládí, jemuž patří svět
Kromě historických změn a studentského prostředí je dalším velkým tématem mládí, které dominuje hlavně v prvních textech. V povídkách se donekonečna opakuje prožívání magické hranice osmnáctého roku života a nutkavá potřeba toto výročí patřičně oslavit. Toto období se skoro vždy pojí s velkými ambicemi, zbytečnou nerozvážností a dalšími klišé, kterými literatura podobného ražení často překypuje. Avšak tam, kde autor začne čtenáře nudit opakovaným připomínáním známých úvah, dokáže zároveň potěšit lakonickým a sarkastickým jazykem. Nestraní ani protagonistovi, ani vševědoucímu vypravěči. Někdy až s dokumentární přesností líčí fakta, jejichž posouzení nechává na čtenáři. „Rustam urobil to isté, čo mnohí – začal do roztrhania tela slúžiť novým pánom. Vzhľadom k svojmu veku a razantnosti mal skvelú perspektívu: jeho tátoš konečne vycválal na voľné priestranstvo. No nečakane sa potkol na banálnom úplatku a s verejnou politikou sa musel zatiaľ rozlúčiť.“
V pozdějších povídkách se tato ironická poloha ještě prohlubuje, a to hlavně v postavách zkrachovalých podnikatelů nebo dětí rodičů, kteří dokázali zbohatnout hned na začátku devadesátek.
Jmenuju se Moskvič
Poslední text se výrazně liší od ostatních už tím, že jeho hlavní postavou je auto. Podobně jako v disneyovském filmu Auta a jeho dalších pokračováních vidíme svět pohledem plechového stroje. Červený Moskvič ze stejnojmenné povídky změní několik majitelů, splní si svůj sen navštívit moře, zažije několik radostí a zklamání a na auto se také dožije docela slušného věku.
Tento příběh působí i přes veškerou dětinskou volbu mechanických aktérů jako ten nejšťastnější z celé sbírky. Auto se brzy přizpůsobí všem majitelům, dává najevo své preference, dokonce dokáže rozlišovat mezi oblíbenějšími a méně oblíbenými řidiči. Umí žárlit, klást odpor i pomáhat. A na rozdíl od předchozích lidských hrdinů se zvládne také rychleji adaptovat na novou éru a všechny změny, které s sebou přinesla.
Chybějící osobní motivace a pouhé smíření se s realitou dělají z červeného Moskviče nestřízlivějšího pozorovatele a také nejdůvěryhodnějšího vypravěče příběhu o otrocké morálce. „Pochopil som už aj to, že mojím poslaním je slúžiť ľuďom a nijako ma to netrápilo a nič som proti tomu nenamietal. Každý je v živote na niečo predurčený, každý je zrodený alebo vyrobený pre niečo.“
Všechny Sencovovy povídky, včetně té poslední, obsahují klišé a často nemají žádnou překvapivou pointu. Jejich jedinečnost spočívá v naprosté absenci patosu. Nenarážíme tu na tolikrát opakovanou potřebu zdůraznit, že devadesátá léta byla divoká, plná chaosu a násilí. Přibližují první desetiletí postsovětské říše prostřednictvím osudů jednotlivců, kteří se snažili v nové éře neztratit a najít si své místo. Není divu, že jsou si tyto pokusy v lecčem hodně podobné. Každý z hrdinů a hrdinek totiž usiloval o úspěch, ale ne všichni ho dosáhli.
Autorka je komparatistka.