Měli bychom se začít bavit o civilizačním kolapsu

Podle řady vědců je civilizační kolaps v tuto chvíli již nevyhnutelný. Zbývá jen otázka, co s tím. 

Z fimu Threads. Foto BBC

V roce 2020 svět zachvátila pandemie neznámého chřipkového viru, šířícího se odkudsi z Asie, a začala ve velkém pustošit lidskou populaci. Šíření viru bylo tak rychlé, že se v jeho důsledku začaly rozpadat celé státy a během několika let z globální průmyslové civilizace působením pandemie, hladomorů a klimatických změn zbyly jen vesnické a horské enklávy, které se po několik následujících dekád marně snažily z trosek minulé civilizace vybudovat nějakou příští. Civilizační konstrukce závislá na pokročilých technologiích a fosilních palivech se nakonec rozpadla jako domeček z karet, který už nikdo znovu nedokázal postavit.

Dopady změn klimatu zažívají a budou zažívat dnes žijící generace, pro něž už klimatická krize není morální otázkou, ale existenční hrozbou.

Tak ve zkratce začíná sugestivní kniha amerického básníka a ekobotanika Dalea Pendella Velký záliv. Kronika úpadku (2010, česky 2018). Samotný fakt, že autor knihu napsal před deseti lety, svádí k tomu chápat ji dnes jako temné „proroctví“ – podobně jako někteří klasikové fiktivní literatury ve své době dokázali „předvídat“ budoucí události i Pendell může být snadno vnímán jako jeden z těch, kteří možná až příliš dobře odhadli běh dějin. Spíše ale jeho dílo můžeme považovat za jeden z fragmentů podstatně širšího apokalyptického žánru, který už po nějaký čas natolik prostupuje naší (pop)kulturou, že přiměl teoretika Marka Fishera pronést slavný výrok o tom, že „je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu“. Tento výrok platí i dnes: apokalyptické fikce rostou jak houby po dešti, zatímco politická imaginace prakticky stagnuje.

Ok, doomer

Apokalyptický žánr ale také představuje vyhrocenou podobu generačně sdílených obav. Dnes mnohými proklínaná generace boomerů měla svůj vlastní apokalyptismus, vycházející ze strachu z vyhrocení studené války až do jaderného konfliktu. Naturalistickým portrétem takového „nukleárního žalu“ bylo i válečné drama Threads (Vlákna, 1984), na jehož konci se sežehlí a nemocní lidé znovu snažili obdělávat sežehlou a nemocnou zemi. Snímek z produkce britské BBC byl v důsledku své syrovosti po svém prvním uvedení v Británii stažen a do vysílání se znovu dostal až v roce 2003.

Čím byla pro boomery hrozba jaderné války, tím je dnes pro generaci mileniálů klimaticko-ekologická krize. Ta je zarámována podobnou, byť vágní jistotou: pokud se nám tuto krizi nepodaří nějak vyřešit, skončíme velice špatně. A v uších nám ještě mohou znít slova Baracka Obamy z roku 2014: „Jsme první generace, která zažívá dopady změny klimatu, a zároveň ta poslední, která s ní ještě může něco udělat.“ Studenoválečnou hrozbu nakonec (alespoň dočasně) vyřešil rozpad Sovětského bloku, co ale vyřeší hrozbu klimatického a ekologického kolapsu? Přesněji řečeno: co se bude muset rozpadnout tentokrát, abychom se vychýlili z naší sebezničující trajektorie?

Generaci boomerů tedy nakonec vystřídala generace doomerů – zatímco ta předchozí byla dítkem velké poválečné expanze prakticky ve všech oblastech života, na dnešní doomery čeká „velké smršťování“, jehož konkrétní podoba je zatím nejasná. Jak prudký bude náraz do zdi planetárních limitů, totiž do značné míry záleží na tom, co se s civilizačním projektem bude dít během následujících několika let – to je patrně doba, která nám zbývá k dosažení nějakých významnějších změn, zbytek už bude jenom setrvačnost.

Temná ekologie

Je to ale s klimatem skutečně tak vážné, nebo je „apokalyptická“ rétorika jen divokou fantazií, která by se zase měla rychle uklidnit? Klimatická věda mluví především řečí čísel, grafů, predikcí, statistik a matematických modelů. Pokud ale člověk zvláště během posledních let věnuje pozornost zjištěním klimatické vědy, odkrývá se mu mezi řádky technického jazyka obraz zkázy, která jako by ani nebyla z tohoto světa. Je to bizarní, absurdní, nepředstavitelné a neuvěřitelné a vlastně se to do relativního pohodlí naší přítomnosti vůbec nehodí.

Odvíjející se příběh klimatické a ekologické krize už vlastně smazává dělící čáru mezi sci-fi a „tvrdou vědou“ a s věcnou precizností vykresluje portrét reality, kde je všechno jinak. Občas je to jako ocitnout se v nějakém paralelním vesmíru, v němž má člověk problém uvěřit, jestli je ještě při smyslech, nebo se mu to všechno jenom zdá a z té noční můry se ráno probudí. Protože to přece nemůže být pravda.

Taková je asi existenciální situace „posledního člověka“ – jeho každodenní žitá realita je v ostrém rozporu s biosférou, v níž se nachází, a tyto dva paralelní světy se čím dál více rozbíhají a vzájemně si nerozumějí. Pohodlí technovědecké civilizace totiž funguje jako velice účinný závoj, který nám znemožňuje vidět scenérii za ním – tedy to, co se odehrává „tam venku“. Ve skutečnosti žádné „tam venku“ ve vzájemně provázaném světě neexistuje; Homo sapiens je stále jen jednou z mnoha životních forem a jeho civilizační nika je pouze dalším z mnoha ekosystémů, které společně tvoří biosféru – křehkou a tenkou sféru života. Potíž je samozřejmě v tom, že moderní civilizace nám tuto skutečnost do velké míry zastírá vizuálním, akustickým a ideologickým smogem.

Politická ekologie současnosti se stala velice temnou disciplínou. Odkrývá nám obraz slzavého údolí plného environmentálního žalu nad ztrátou nespočetných forem života díky šestému masovému vymírání druhů a poukazuje na to, že stahující se mračna na horizontu se tentokrát budou týkat i nás samotných. Ve vzduchu už poletují první studené kapky, které nám dávají tušit, jak blízko se obávaná bouře ve skutečnosti nachází.

Během posledních let totiž došlo k nenápadnému, ale velice důležitému posunu v pojímání klimatické a ekologické krize: nejpozději od devadesátých let jsme totiž byli zvyklí slýchat, že ke změně klimatu docházelo někde jinde (tj. dopadala na některé země třetího světa) a někdy jindy (ohroženy jsou budoucí generace, tedy naše děti a děti našich dětí). Díky tomu se kolem klimatické otázky vynořila jakási moralistní aura, apelující na naši ohleduplnost, zodpovědnost a empatii vůči těm druhým, jimž naším (ne)konáním ničíme podmínky pro život. To už ale neplatí; dopady změn klimatu zažívají a budou zažívat dnes žijící generace, pro něž už klimatická krize není morální otázkou, ale existenční hrozbou.

Blížící se kolaps 

Dosud byly takové hlasy jen okrajovou záležitostí, čím dál víc ale přibývá těch, kdo tvrdí, že pokud brzy nějakým zásadním způsobem nepřehodíme výhybku, můžeme očekávat kolaps moderní civilizace už během několika dekád. Jednou z nejznámějších a zároveň nejkontroverznějších postav v této oblasti je profesor udržitelného rozvoje Jem Bendell, jehož zamítnutou studii o „radikální adaptaci“ (Deep Adaptation) z předminulého roku si už z internetu stáhlo více než šest set tisíc lidí. Bendel v ní rozvíjí představu, že klimatický rozvrat je už v tak pokročilé fázi, že je nezbytné začít se připravovat na blízké zhroucení civilizace.

Nezávislý australský think-tank Breakthrough (Průlom) vytvořil vlastní scénář, v němž tvrdí, že pakliže nedojde k zásadním změnám v naší fosilní ekonomice, můžeme očekávat nástup existenčních rizik pro naši civilizaci už v polovině tohoto století. Ani v tomto případě se nejedná o instituci složenou z nějakých pomatených proroků konce světa – kolektiv autorů sestává z prominentních bezpečnostních expertů, odborníků na udržitelný rozvoj a špičkových klimatologů, jako je Hans Joachim Schellnhuber, který otevřeně varuje, že pokud budeme pokračovat tak jako doposud, vystavujeme se „velkému riziku, že zkrátka ukončíme naši civilizaci. Lidský druh sice nějak přežije, ale zničíme takřka všechno, co jsme za poslední dva tisíce let vybudovali.“

Před několika týdny vyšla v prestižním magazínu Nature studie, v níž dvojice autorů dochází k závěru, že „katastrofální zhroucení lidské populace v důsledku spotřeby zdrojů představuje nejpravděpodobnější scénář. (…) Došli jsme k závěru, že ze statistického hlediska je pravděpodobnost přežití naší civilizace nižší než deset procent, a to i při tom nejoptimističtějším scénáři. Naše výpočty ukazují, že při zachování stávajících trendů populačního růstu a spotřeby zdrojů – a deforestace zvláště – nám zbývá několik dekád do nezvratného kolapsu naší civilizace. Situaci nicméně ještě zhoršuje to, na co upozorňujeme opakovaně – totiž že je nerealistické předpokládat, že pokles populace v situaci silné degradace životního prostředí bude probíhat nechaoticky a spořádaně. Z toho vyplývá, že času máme ve skutečnosti ještě méně.“

V podobném duchu se vyjadřuje i australský klimatolog Will Steffen, který tvrdí, že se už velmi dlouho pohybujeme na trajektorii vedoucí k civilizačnímu kolapsu. Podle Steffena už jsme patrně spustili dominový efekt tzv. bodů zvratu (tipping points) v rámci klimatického systému. Pokud by to byla pravda, znamenalo by to, že už se klima ocitlo mimo naši kontrolu a zrychleně se bude ohřívat i bez našeho přičinění. Podle Steffena bude už v roce 2030 definitivně jasné, jakou cestou jsme se nakonec vydali.

Žijeme nade vší pochybnost v přelomové době, v níž na nás čekají „velké věci“. Zvlášť v českém prostředí budou taková slova znít velikášsky, a tedy cize, protože jsme spíše uvykli tomu, být dějinami utvářeni, než že bychom je sami utvářeli. Tak či tak ale platí, že bychom se měli především zbavit iluze, že nás čekají pohodlné životy bez významnějších rizik a změn. Vstupujeme do éry turbulencí, které jsme ještě nezažili: globální koncentrace uhlíku v atmosféře dnes dosahuje hodnot, které se na naší planetě naposledy vyskytovaly před třemi miliony let, kdy byla atmosféra o tři až čtyři stupně teplejší, hladiny oceánů byly vyšší o dvacet metrů a v dnešních arktických oblastech se procházeli velbloudi.

Nejhorší na celé věci je ale to, že ačkoli alespoň tušíme, co klimatická krize znamená, nikdo nemá v podstatě nejmenší tušení, co s tím. Taková je koneckonců definice skutečně kritické situace: systém vytvořil problém, který není možné v jeho rámci řešit. Možná je tedy nejvyšší čas začít si představovat konec kapitalismu.

Autor je filosof.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies