Nedělíme se na Romy a majoritu, jsme prostě lidi z Bedřišky a chceme tady žít!

Obyvatelé ostravské kolonie Bedřiška uspořádali druhý ročník akce Barvy Bedřišky. Už čtvrtý rok bojují o přežití. Největším problémem je trvalá nejistota.

Foto Apolena Rychlíková

„Jak se jmenuješ? A co to máš tady mezi zubama?“ vyhrkne na mě šestiletá Erika, zatímco ve vedru pozoruju, jak se na travnatém plácku uprostřed ostravské kolonie Bedřiška staví stany, posezení a občerstvení. Právě začíná druhý ročník Barev Bedřišky, akce, kterou pořádají místní obyvatelé, aby dali veřejnosti i politikům najevo, že o svůj domov v ostravském obvodu Mariánské Hory a Hulváky nepřestávají bojovat. „Tady jsem nikdy nebyl,“ divil se taxikář, který mě na místo vezl. „A to žiju v Ostravě čtyřicet pět roků!“ dodal, když z okýnka zvědavě pozoroval Romy i gádže, jak spolu v poklidu pracují. O chvíli později se už od duše místní komunity, paní Evy Lehotské, dozvídám, že na podobná dělení podle barvy pleti tady na Bedřišce nikdo není zvědavý. „Občas mám totiž pocit, že skutečnost, že tady žijí Romové, používají politici k vytváření negativního obrazu o Bedřišce,“ vysvětluje mi rozhořčeně vitální důchodkyně a dodává: „Stejně jako označení sociálně vyloučená lokalita. Toho, kdo tyhle názvy vymyslel, bych nechala zavřít,“ říká s šibalským úsměvem a odbíhá zase pryč. To, že se můžeme na Bedřišce sejít už podruhé během dvou let a užít si atmosféru plnou sounáležitosti, pomoci a solidarity, je hlavně její zásluha.

Cesta z ghetta

Krátce po oficiálním startu programu se v kolonii plné finských dřevěných domků objevuje ostravský primátor Tomáš Macura. Někteří místní ho jdou pozdravit, na otevřené a neformální atmosféře však návštěva Macury nic nemění. „Jsem tu hlavně za sebe, “ říká mi primátor, když společně s dalšími lidmi čekáme, až začne krátký historický exkurz do fungování kolonie Bedřiška. Na starosti ho nemá nikdo jiný než paní Eva.

Teprve před časem jsme od města dostali nájemní smlouvy na rok. Do té doby jsme smlouvy měli vždy na tři měsíce, představte si to, tři měsíce! Copak se s takovou vidinou dá někde žít, cítit se tam bezpečně, pečovat o dům i vztahy v okolí?

Bedřiška, schovaná v nádherném prostředí zeleně, a přesto blízko od ostravského centra vznikla původně jako hornická kolonie kolem dolu Bedřich. Ten vznikl už v roce 1900. Poté, co byl důl dvakrát vytopen a o život přišli tři horníci (po dvou z nich jsou na Bedřišce pojmenované ulice), rozhodlo se o ukončení provozu, osada byla zlikvidována a zůstaly z ní pouze dva cihlové domy. Kolem nich se po druhé světové válce začaly stavět tzv. finské domky, dřevěné budovy s životností kolem čtyřiceti let. Určené byly pro horníky z dolu Jan Šverma. Dnes v kolonii najdeme 13 dvojdomků a sedm domů, které druhou polovinu už nemají. V roce 1997 došlo k převodu kolonie z OKD na město a od té doby se začíná psát nová historie tohoto romantického místa. Město začalo Bedřišku používat jako „odkladiště“ sociálně slabých lidí, a z místa se tak stalo ghetto.

Drogy, kriminalita, nepořádek, krádeže a vzájemná nesnášenlivost vyústily ve žhářský útok, když členové majoritní rodiny hodili zápalnou láhev do jednoho z domů obývaných romskou rodinou. „Nešlo ani tak o rasistický útok, jako spíš o brutální důsledek dlouhodobě neřešených sousedských sporů,“ vysvětluje Lehotská. Pro ni to byl budíček. „Najednou nám došlo, v čem žijeme. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale uvědomili jsme si, jak málo chybělo. A tak jsme začali pracovat na obnově Bedřišky,“ vypráví, zatímco se pečeme na odpoledním sluníčku. Šest týdnů obyvatelé Bedřišku uklízeli, dalších několik let se spolu učili mluvit a žít. Výsledek? Bývalá hornická kolonie svou atmosférou připomíná idylické místo někde v chatové osadě. Navzdory cestě, kterou místní obyvatelé ušli, však zůstává Bedřiška v ohrožení. Z kolonie se díky její poloze v zeleni stal klenot, o který jeví zájem jak finanční skupiny, tak movitější obyvatelé města. Zatímco před lety se místa všichni štítili, dnes se Bedřiška stává lukrativní lokalitou. Už ji neohrožují špatné sousedské vztahy, kriminalita nebo drogové závislosti, ale zájmy developerů, velkého kapitálu a politické hry. Nápisy jako „Domov nejsou prachy“ či „Revitalizace nemá být gentrifikace“ se už dávno staly trvalou výzdobou Bedřišky. Stejně jako idylický plakát dvou podaných rukou na zeleno-černém pozadí, pod kterým se píše: „Bedřiška přežije.“

Eva Lehotská provádí návštěvníky Bedřišky lokalitou

Romy nastěhovat – a zase vyštípat

Zvláštní podíl na spletitém příběhu Bedřišky nese především jedna ostravská politička – Liana Janáčková. Ta proslula především svými rasistickými výroky. „Já už ty cikány opravdu nemám kam dávat, já bych prostě musela jenom mít ten dynamit a odstřelit je,“ řekla mimo jiné v minulosti. Ve volbách 2010, tedy v roce, kdy došlo k pokusu o žhářský útok, rozdávala při své kampani sirky. Žena, která o sobě otevřeně mluvila jako o rasistce, však jakoukoliv spojitost ať už s útokem ve Vítkově, nebo s událostí v Bedřišce vždy odmítala. Přesto se kolonii snažila několik let aktivně zničit. Nejdřív tím, že z ní udělala místo, kam svážela lidi z ubytoven, o které se město nechtělo starat. Později, když se díky práci Lehotské a dalších z neobyvatelného místa plného agresivity, nevraživosti a sociopatologických jevů stal vzor komunitního soužití, se zase snažila Bedřišku zbourat a její obyvatele, konečně semknuté a sebevědomé, nechat na pospas osudu.

„Roky jsme tu zadarmo dřeli, nikdo si nás nevšímal, dali jsme si Bedřišku dohromady, a pak zničehonic nám paní Janáčková řekla, že to tady půjde dolů a postaví se nové baráky,“ kroutí hlavou paní Eva, když na jednání s bývalou starostkou vzpomíná. „Kam by ti lidi šli? Co by dělali? Nikdo by jim negarantoval slušné bydlení, zase by skončili na ubytovnách,“ rozčiluje se a dodává, že pro ni je kromě komunity důležitá i Bedřiška jako místo. „Ona je moje srdce, já sem přijdu a mám klid,“ rozplývá se, zatímco vedle nás začínají mladí kluci zpívat karaoke. Lehotská se usmívá, ale ve tváři se jí zračí únava. Před časem onemocněla a musela Bedřišku opustit, poslední dva měsíce strávila v lázních. Během času, kdy byla pryč, se pár věcí nevedlo. „Stojí to tu na mně, jsem takový mediátor, chodím pořád barák od baráku a všechno řeším,“ říká. „Jenže to taky znamená, že když tu nejsem, nikdo to nedělá. Lidi zapomínají mluvit o svých problémech, a tím se situace někdy vyhrotí.A navíc jsou lidé unavení. Už čtyři roky bojujeme o vlastní přežití a dochází nám síly.“

Ačkoliv dnešní situace je pro Bedřišku politicky i společensky mnohem příznivější (Lianu Janáčkovou vystřídal na pozici starosty Mariánských Hor a Hulváků Patrik Hujdus, který zbourání osady tolik neprosazuje), lidé z místa mizí. „Když to začalo, bydlelo nás tu kolem 180. Dnes je nás 61, za poslední tři měsíce se ze strachu, že naše kauza nedopadne, odstěhovalo zase dalších dvacet lidí. Co jim má člověk říkat, co jim má nabídnout, když se všechno tak táhne,“ krčí rameny Lehotská. Tento stav trápí i primátora Macuru, který místo považuje za ukázkový příklad dobrých komunitních vztahů. I proto se za Bedřišku politicky staví. „Problémy jsou tu dva. Ten první je, že to až moc stojí na paní Evě. A ten druhý, že lidé Bedřišku opouštějí, protože nevěří, že by to pro ně mohlo dopadnout dobře. To mi jako politikovi ztěžuje vyjednávání,“ popisuje svou pozici Macura.

Jedním z plánů, jak tu obyvatele udržet, je vize sociálního družstva. Družstevníky by se stali samotní obyvatelé. Macura předpokládá, že vlastnická jistota by místní vedla k větší péči o kolonii, domy i vztahy v ní. Spolu s tím by navíc obyvatelé Bedřišky získali větší jistotu, že se s nimi počítá jako s aktivními a plnohodnotnými účastníky procesu proměny kolonie. A noví obyvatelé, kteří by do Bedřišky přišli po realizaci výstavby bytů, by starousedlíky museli respektovat jako své právoplatné sousedy. K tomu, aby si lidé na Bedřišce sami aktivně řekli, co na místě potřebují, už v minulosti sloužil workshop dvaceti urbanistů a architektů, na kterém se místní podíleli. „Pro mě osobně byl výsledek až překvapivě obsáhlý a mám velkou radost, s jakou vervou se všichni lidé na Bedřišce pustili do práce, ať už to byli účastníci workshopu, nebo samotní obyvatelé. Ukazuje se, že participativní práce s fungující komunitou má smysl. Pevně doufám, že Bedřiška takovou komunitou zůstane i v budoucnu a celou kolonii se podaří zachránit,“ shrnul v srpnu 2018 workshop architekt Ondřej Turoň, který akci spolu s dalšími kolektivy a organizacemi pořádal. I tak od té doby zmizelo několik rodin. Prázdné domy používá radnice jako další z argumentů, proč lokalitu zbourat a prodat soukromému investorovi. Můžeme se ale tomu, že lidé z Bedřišky odcházejí, divit?

Z programu Barev Bedřišky

Tvořit vlastní paměť i historii

„Teprve před časem jsme od města dostali nájemní smlouvy na rok. Do té doby jsme smlouvy měli vždy na tři měsíce, představte si to, tři měsíce! Copak se s takovou vidinou dá někde žít, cítit se tam bezpečně, pečovat o dům i vztahy v okolí?“ lomí rukama paní Eva, pro kterou je odchod sousedů tím nejbolestivějším tématem. I proto vlastně letošní Barvy Bedřišky pořádá. „Ale mohlo přijít ještě víc našich,“ mračí se a za chvilku už mikrofonem burcuje návštěvníky akce, aby si šli do místního komunitního centra poslechnout některou z přednášek. O historii Romů a Romského muzea v Brně má mluvit jeho ředitelka Jana Horváthová. Kromě ní se na Bedřišce objevil Petr Kupka, bezpečnostní expert zkoumající vyloučené lokality, kolektiv autorů a autorek sdružených kolem knihy Budoucnost a hlavně lidé, kteří ve svých komunitách bojují proti tlaku developerů a politiků.

Z úst žen a sociálních pracovnic z ostravských Kunčiček tak bylo možné slyšet podobný příběh, jako je ten z Bedřišky, jenom v něm místo města negativní roli hraje bývalá společnost OKD byty, která je dnes ve vlastnictví švédského koncernu Heimstaden Bostad AB, který je známý svým špatným chováním k nájemníkům. O svém boji proti tomuto majiteli mluvila i Lenka Miškovičová, která se s bývalým Residomem soudí a už několik let zažívá nepochopitelnou šikanu. Kromě ostravských příběhů o bezpráví zazněla i historie pražského sídliště Písnice, které se stalo symbolem porevolučních privatizačních nespravedlností. Podle politologa Petra Kupky chybí v Česku kolektivní paměť hnutí za právo na bydlení, a i proto jsou podobné okamžiky sdílení pro ty, kteří se perou o své domovy proti mnohem mocnějším soupeřům, důležité. „Máte najednou na co navazovat, víte, že se to neděje jen vám,“ shrnuje Kupka, který sám jako výzkumník působil v ostravských Kunčičkách.

Čtení z knihy Budoucnost

Nevracet se do minulosti

Ostravsko je jeden z mála krajů v zemi, kde se většina problémů s bydlením váže k jednomu velkému majiteli. OKD byty získal kdysi uhlobaron Zdeněk Bakala a slíbil je obyvatelům prodat, což nikdy neudělal. Naopak, fond čítající na 42 tisíc bytů přeprodal a bývalé OKD byty jsou dodnes předmětem vášnivých sporů. Ti, kteří v nich bydleli, byli často nuceni odejít, řada lokalit se stala místem, kde se obchodovalo s chudobou. Residomo bylo známé svými přísnými podmínkami pronájmu a nulovou péči o nájemníky i vlastní majetek. Stalo se symbolem hyperkapitalizovaného majitele, který rýžuje na potřebě lidí bydlet a všechno ostatní je mu ukradené. Kromě bývalých OKD bytů to pak byla i špatná městská politika bydlení, často založená na rozdmýchávání rasismu, co ovlivnilo životy těch nejohroženějších v kraji.

„Já pořád věřím, že se komunitu podaří zachovat. Že se místo rozšíří o nový development, který vznikne v respektu a v úctě ke staré Bedřišce, že se tu noví lidé a starousedlíci naučí spolu žít tak, jak se to díky paní Lehotské naučili ti, kteří tu žijí dnes,“ říká zamyšleně primátor Macura. Právě k jeho osobě směřují naděje obyvatel Bedřišky i dalších aktivních komunit na Ostravsku. Fakt, že Macura ohlásil, že se potřetí o primátorské křeslo ucházet nebude, proto vyvolává strach a nejistotu. „Bůhví co bude s novým vedením města,“ říká s mírnou skepsí v hlase Lehotská. „Ale ať to dopadne jakkoliv, já Bedřišku nedám.“

„Kdyby se všichni lidé, kteří díky komunitní práci na Bedřišce ušli takovou cestu, měli vystěhovat a zase umístit někam na ubytovny, znamenalo by to návrat někam před rok 2010. A krom toho i pošlapání a znevážení jejich píle a úsilí, které do proměny Bedřišky i svého chování vložili. Chtít zůstat a uvěřit ve zlepšení ale musí nejdřív oni sami,“ uzavírá svou promluvu Macura a otáčí se k začínajícímu vystoupení. Je parné páteční odpoledne, uprostřed podivné ostravské oázy klidu a spolupráce tančí šestice dívek v romských krojích na italskou antifašistickou hymnu Bella Ciao a ostatní je nadšeně povzbuzují. Než padne tma a zábava utichne, jsme všichni svědky ještě několika úplně přirozených momentů, kdy „černí“ a „bílí“ spojí síly přesně tak, jak znázorňuje banner na jednom z plotů. I díky Barvám Bedřišky ale už víme, že o barvu pleti tu jde až v té nejposlednější řadě. Nejdůležitější je zde umění spolu žít a aktivně utvářet vlastní domov.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies