Následující text je druhým článkem reportážního cyklu Rok nula s podtitulem O čem naši politici už třicet let mluví a ještě dalších třicet let budou, který vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Systém péče o seniory, školství, zdravotnictví, postindustrializace a kultura – těchto pět dlouhodobě neřešených oblastí zkoumáme v reportážních textech a chceme ukázat, jak se jejich žalostný stav otiskuje do života v českých regionech. Součástí reportáží je i podcast Rok nula, v němž odborníci s moderátorkou Veronikou Pehe probírají možné změny a reformy jednotlivých oblastí. Druhý díl reportážního cyklu zkoumá stav učňovského školství v Ústeckém kraji. V důsledku socio-ekonomické situace regionu zde roste počet dětí, které nedosáhnou žádného vzdělání. V podcastu Rok nula hovoří s redaktorkou Veronikou Pehe o problémech a výzvách středního odborného vzdělávání ředitel Střední odborné školy Chomutov Jan Mareš, ředitel Pražského inovačního institutu Bob Kartous a ředitel Akademie řemesel Praha Drahoslav Matonoha.
Když jsem před šesti lety psal do A2 krátkou reportáž o učňovském školství, vycházel jsem z názoru, že nabízet ve 21. století lidem obory jako kuchař / číšník, masér nebo kosmetička je nejen neefektivní z hlediska fungování ekonomiky, ale také že je to od společnosti nemorální. Rozhovor se skupinkou v předvánoční atmosféře přiopilých pedagožek z Karlovarského kraje jen potvrdil mé podezření, že o budoucnosti studentů vážně pochybují i jejich učitelé a učitelky. Elektrikářský mistr z Brna mluvil o tom, že jeho žáci často nejsou schopni zvládnout ani práci, na kterou se ve škole tři roky připravují. Až když jsem zavolal kamarádovi, sociálnímu pracovníkovi v brněnském IQ Roma Servisu, slyšel jsem i pozitivní názor na učňovské školství. „Každý papír se počítá,“ řekl mi s tím, že absolvování učiliště může například pro děti z vyloučených lokalit nebo ze sociálně slabých rodin skutečně znamenat moment, který výrazně zvedne jejich šance na pracovním trhu, a že „na úřadech na to hledí“. Vyučit se stále znamená mít středoškolské vzdělání a být kompetentním člověkem, kterého podle statistik čeká méně let nezaměstnanosti a menší riziko pádu do exekucí. Z této perspektivy se najednou učiliště jeví jako žádoucí meta.
Háčko a éčko
O pár let později se k tématu vracím a objíždím učitele i žáky na učňácích v Ústeckém kraji. Problematika se moc neposunula. Konjunktura v posledních letech, která i kvůli koronaviru nejspíš právě skončila, stlačila čísla nezaměstnanosti v Česku na historická minima. Přesto ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová při nástupu do úřadu před dvěma lety mluvila o levné práci, která „je jako droga“ a česká ekonomika je na ní až příliš závislá. Ve srovnání (nejen) se sousedním Německem mimořádně nízké české mzdy pravidelně kritizují i odbory a jejich předák Josef Středula. Levná a často také nekvalifikovaná práce se stala jedním z trademarků České republiky v Evropské unii a naše země se díky tomu stala montovnou Západu, kde jsou rekordně nízká čísla nezaměstnanosti vyvážena na evropské poměry mimořádně nízkými mzdami a kde lidé tráví v práci více času. Debata o zranitelnosti lidí s nižším vzděláním ztratila během ekonomického růstu na intenzitě, ale problém ekonomiky závislé na práci s nízkou přidanou hodnotou nezmizel a nezmizela ani hrozba automatizace práce. Zato se začalo víc mluvit o dětech, které ani nedodělají učňák – a právě jejich počty v Ústeckém kraji povážlivě rostou.
I když například z Mostu je to autem do Prahy pouhou hodinu jízdy, kromě několika výběrových škol nabízí vzdělání srovnatelné s periferiemi globálního kapitalismu.
„V chudém regionu, jako je Děčínsko, ale v zásadě v celém kraji, nám často děti odchází, protože musí přispívat na provoz domácnosti,“ líčí ředitel střední školy ve Varnsdorfu fenomén předčasných odchodů ze vzdělávání, který v posledních letech začal trápit zejména Ústecký kraj. „Jejich představy o trhu práce jsou dost zkreslené, často ani neví, jak si najít brigádu, někde uslyší, že si vydělají dvacet tisíc, ale tak to potom zdaleka není,“ říká sociální pracovnice z Mimoně Romana Hanzlová, která se ve své práci často setkává s mladistvými s nedokončenou střední nebo i základní školou a která s velkým respektem popisuje snahu jednoho mladistvého klienta, jenž si dodělává vyučení v oboru truhlářských prací. „Tyto děti jsou nezaměstnatelné i s přihlédnutím k současnému zákoníku práce pro děti mezi patnácti a osmnácti,“ potvrzuje ředitel ústeckého domu sociálních služeb Karel Karika její slova. Sám plánuje založit pro tyto děti „malé učiliště“, kde by se vyučovalo několik základních oborů včetně hudby. Něco takového už pár let provozují v Chanově, kde má své detašované pracoviště ústecká Střední technická škola.
Tyto záchranné učňáky nabízejí kategorii vzdělání „E“, tedy nižší učňovské vzdělání. Toto E, které se mi ze začátku jevilo jen jako úřední označení bez většího významu, hraje v českém školním systému velkou roli. „Éčkové“ obory jsou méně náročné a můžou na ně nastoupit i žáci bez dokončeného základního vzdělání nebo ze speciální školy. Některé z těchto oborů jsou dvouleté a bez výučního listu, jiné jsou tříleté s výučním listem a s jejich absolventy se počítá víceméně jako pomocnými silami ve službách a dělnických oborech. Vedle nich ovšem existuje i kategorie H, kam můžou jen žáci s dokončenou devátou třídou a obecně se jedná o náročnější obory a řemesla jako zedník, automechanik, elektrikář a podobně.
Přes nárůst předčasných odchodů mohl být ředitel střední školy ve Varnsdorfu, který našemu fotografovi zapózoval u šicího stroje, na němž během koronavirové pandemie šili zaměstnanci školy roušky, v mnoha ohledech spokojený. Řadě oborů, zejména těm „háčkovým“, roste obliba a po jejich absolventech je mezi zaměstnavateli sháňka. Nejde přitom už jen o technické obory. „Obor masér je hodně populární, většinou si absolventi nachází rychle práci v Krkonoších, dokonce jsme měli v posledním roce i převis zájemců o jeho studium,“ líčil ředitel. Spokojení mohli být i absolventi, jiného H oboru, totiž elektrikářství v Mostě, kteří měli už v den skládání závěrečných zkoušek, kdy jsem je potkal, většinou domluvenou práci, a to přesto, že podle jejich slov odborná příprava ve škole „rozhodně mohla být lepší“. V časech konjunktury se dařilo sehnat práci i absolventům „nižších“ éčkových oborů, díky kterým lze dodělat i nedokončenou devítku.
Nakonec jsem se v této reportáži rozhodl více věnovat právě tomu nižšímu učňovskému vzdělání. Ústecký a Karlovarský kraj začínají mít obrovský problém s dětmi, které končí pouze se základním nebo nedokončeným základním vzděláním, a nižší učňovské školství je jednou z cest, jak jim pomoci.
Na co připravujeme své děti?
Nízká kvalita učňáků a statisticky vyšší nezaměstnanost jejich absolventů oproti maturantům a lidem s terciárním vzděláním jsou jen dva z mnoha argumentů pro podporu co nejvyššího vzdělání pro co nejvíc lidí. Podle expertů na vzdělání, které v minulosti na veřejnosti nejhlasitěji reprezentoval Ondřej Šteffl ze společnosti Scio a po něm zejména ředitel Pražského inovačního institutu Bohumil Kartous, neodpovídají úzce zaměřené učňovské obory nárokům 21. století a formovat vzdělávání podle přání kapitánů průmyslu je podle nich krátkozraké. „Vzdělávací systém tady není proto, aby tvořil lidi na zakázku jakémukoliv ekonomickému zájmu,“ říká Kartous. „Profesní příprava je jen jedním z úkolů vzdělávacího systému, stejně tam patří individuální rozvoj a sociokulturní rozvoj, které jsou podle platných strategií i zákona předřazeny,“ doplňuje. V roce 2020 v podstatě nemáme tušení, jak bude za dvacet let vypadat pracovní trh, a nevíme ani, jak bude vypadat samotná práce. Vzdělání by tedy mělo být co nejkomplexnější a důraz by se měl klást především na schopnost učit se než na několik konkrétních dovedností a vědomostí. „Ukazuje se, že lidé se střední školou bez maturity mají problém prolomit svou sociální bublinu a tím, že jim omezíme cestu k dalšímu vzdělání, jim uzavíráme cestu k budoucnosti,“ vysvětluje Kartous.
Přestože politici rádi mluví o armádách nezaměstnatelných absolventů humanitních oborů, faktem je, že problémy na trhu práce mají statisticky mnohem častěji právě vyučení. Přesto si na nedostatek absolventů technických učilišť velmi často a velmi hlasitě stěžují zástupci průmyslu reprezentovaní obvykle Svazem průmyslu a dopravy. „Opravdu potřebujeme tolik gymnázií poskytujících všeobecné střední vzdělání, když je málo řemeslníků? Opravdu potřebujeme tak velký počet absolventů vysokých škol humanitního zaměření, kteří horko těžko najdou uplatnění jen v různých neziskových organizacích?“ ptal se sugestivně Dlouhý v jednom ze svých nejdiskutovanějších článků.
Logika průmyslníků je přitom až dětsky upřímná – zkrátka teď a tady potřebují nepříliš kvalifikované zaměstnance do montoven a zájem snížit počet maturantů vysvětlují jako starost o budoucnost českého řemesla. Spousta politiků však na jejich volání slyší a snaží se jim vyjít vstříc. Asociace hejtmanů po nečekaně vysokém procentu neúspěšných při státní maturitě namísto řešení kvality škol ochotně nabídla kvóty v podobě takzvaného cut-off skóre, které by na základě testů udělalo z maturitního vzdělání výběrovou záležitost, a efektivně tak zbrzdilo vzdělání občanů ve prospěch aktuálních požadavků zaměstnavatelů. Tento návrh sice díky odporu ministerstva školství neprošel, ale dobře ilustruje ochotu části politiků slyšet na argumenty kapitánů průmyslu o „převzdělanosti“ a potřebě přizpůsobit vzdělání (krátkodobým) potřebám trhu práce, tedy jim.
Na okraji
Pohled na učňáky jen jako na dodavatele pracovní síly s mizernou perspektivou pro nenasytné průmyslníky by ale zdaleka nebyl spravedlivý. V tíživé realitě chudších regionů se totiž často hraje úplně jiná hra než ta, jak připravit mládež na budoucnost 21. století. Mnohem spíš jde o to přežít nejbližších pár let. Spousta dětí v ústeckém kraji zkrátka vůbec neusiluje o úspěch na vysoce konkurenčním globálním trhu práce, nabízejícím seberealizaci a vyžadujícím kreativitu, znalost více jazyků a permanentní sebevzdělávání. Jde o to přežít bez dluhů, s možností aspoň trochu stabilního bydlení a nepropadnout přitom drogám nebo alkoholu. Jak uvádí sociolog Daniel Prokop v knížce Slepé skvrny, úroveň školství v Ústeckém a Karlovarském kraji se – měřena testy PISA – pohybuje na úrovni Bulharska, zatímco v Praze dokáže řada škol nabízet vzdělání na úrovni lepších regionů západní Evropy a severní Ameriky. I když například z Mostu je to autem do Prahy pouhou hodinu jízdy, kromě několika výběrových škol nabízí město, co se týče kvality, vzdělání srovnatelné s periferiemi globálního kapitalismu. Navíc je potřeba počítat ještě s výraznou hierarchií mezi školami v samotných chudších regionech, kde se, jak píše Prokop, školství striktně dělí na několik elitních výběrových škol, řadu průměrných (v tomto případě tedy podprůměrných) a několik škol s nejnižší úrovní (víceméně určených pro Romy). Periferní regiony zažívají v oblasti vzdělání bezprecedentní úpadek.
Karlovarský a Ústecký kraj mají z celé republiky nejnižší podíl absolventů maturitních oborů (a z nich nejnižší podíl absolventů gymnázií) a zároveň mají největší podíl žáků, kteří dokončí jen základní vzdělání, nebo dokonce školní systém opouštějí jako absolventi osmé a někdy jen sedmé třídy. Podle komentářů k podrobné datové analýze Českého rozhlasu stojí za mizernými výsledky žáků i studentů v těchto krajích do velké míry chudoba a sociální vyloučení, způsobené velkými strukturálními změnami ekonomiky v regionu od konce osmdesátých let. Chudoba v regionu ale dál výrazně roste a od roku 2006 se v Ústeckém kraji rapidně zvyšuje počet tzv. vyloučených lokalit – čili všechno se vysvětlit ekonomickou transformací v devadesátých letech nedá. Analýza Českého rozhlasu uvádí, že v libereckém kraji děti srovnatelně zasažené chudobou podobně špatné výsledky nemají. I když výsledky školství Karlovarského a Ústeckého kraje jsou alarmující na mnoha úrovních, nejkatastrofičtější je počet žáků, kteří ve vzdělávacím systému končí už po základní škole.
„Jedna rodina se vrátila z Anglie, a jejich kluk, protože neuměl dobře česky, kvůli tomu někdy v páté třídě propadl. V osmičce jsme dřeli jako koně, já jsem ho doučovala, aby se do té devítky dostal, ale nakonec skončil bez devítky, protože jeho rodiče mu to nepodepsali (pokud žák propadne jen jednou, může ještě základní školu dodělat, ale je k tomu potřeba souhlas rodičů – pozn. red.). Nakonec šel na učňák, na ten dvouletý bez výučního listu, ale učí se tam ze všech nejlíp a chce pokračovat i na tříletý obor, kde by ten papír dostal,“ líčí Romana Hanzlová, která vede v Mimoni neziskovku zabývající se sociální pomocí, příklad toho, jak může učňák individuálně výrazně pomoci. Jednou z mála šancí, jak si dodělat základní vzdělání, opuštěné bez dokončené devítky, je totiž právě absolvování učebních oborů, které nevyžadují úplné základní vzdělání, ale vystačí si se „splněním povinné základní docházky“. Těchto oborů je v kategorii E hodně, například strojní mechanik, truhlář, opravář motorových vozidel, opravář zemědělských strojů, zemědělec / farmář a další. Mezi tyto obory patří i zahradnické práce, které nabízí detašované pracoviště Střední technické školy Most v Chanově.
Nějaká možnost je lepší než žádná možnost
„Není běžné, aby ve vyloučených lokalitách byly střední školy, je to i dost politické,“ říká sociální pracovnice Karolína Kopáčková, která nás školou provází společně se dvěma studentkami a která stála u zrodu školy. Malinká budova uprostřed nejznámějšího českého ghetta má několik učeben, včetně počítačové, malou dílnu (jediné vybavení jsou svěráky a hoblíky) a na zahradě skleník se třemi řadami květin na stolech. Přestože škola působí dost skromně a dojem „přípravy na 21. století“ skutečně nevyvolává, podle Kopáčkové má pro žáky ohromný pozitivní efekt. V sociálně vyloučených lokalitách je podle průzkumu vypracovaného v rámci projektu Brizolit podíl lidí pouze se základním vzděláním přes 60 procent a Chanov není v tomto ohledu výjimkou. Právě tuto statistiku by zdejší učňák měl pomáhat změnit.
„Pokud by tu nic nebylo, tak kluk jde po škole na pracák, začne hrát automaty, začne se nudit, začne fetovat,“ popisuje Kopáčková život v ghettu po ukončení základní školy. „Když jde k nám na učňák, tak začne pracovat, něco si vydělá, začne se sebou něco dělat a rozvíjí se dál. To samé holky – v šestnácti, sedmnácti nejsou těhotné, a naopak na sobě dál pracují a získávají úplně jinou perspektivu,“ vysvětluje. Část chanovských učňů a učnic chodí týden na práci do firem a týden se vzdělávají ve škole „úplně jako na normálním učňáku“, jak říká Lucie Vavro, která do Chanova dojíždí učit některé předměty z Velebnic, kde sídlí hlavní budova mostecké Střední technické školy. „Je to tam jiné. I když děti mají za sebou základku, hodně věcí musíme opakovat,“ říká Vavro o specifikách školy. Drtivá většina dětí přitom chodila na základní školu právě v Chanově, je tedy v podstatě segregovaná. A na jiných základních školách jsou podle názoru mosteckých pedagogů, se kterými jsem mluvil, „romské třídy“, přičemž právě segregace je jedním z velkých problémů českého školství. Děti ze znevýhodněných rodin se nepotkávají s těmi motivovanějšími, a zůstávají tak uzavřené v sociální bublině chudoby a nedůvěry ke vzdělávání.
Chanovské učiliště je paradoxem. Na jednu stranu díky němu mohou děti dosáhnout na vyšší vzdělání a lepší životní šance přímo v sousedství, což zvyšuje dostupnost a s tím i šanci školu dodělat. Zároveň ale škola nepředává dětem zkušenosti s okolním světem mimo hranice ghetta a jediný obor, který nabízí, nedává moc velkou naději na „cestu ven“ z marginalizace a chudoby. Vavro ale dodává, že „to není o tom, že by chanovští chodili jen do Chanova“. Některé děti dojíždějí i do centrální budovy na jiné obory, byť opět často opět ty éčkové.
Jednou ze zjištěných příčin předčasného opuštění vzdělávacího systému je podle výzkumu Agentury pro sociální začleňování nízká podpora žáků v dalším vzdělávání ze strany rodičů a okolí. Kopáčková ale názor, že lidé ve vyloučených lokalitách nemají pro vzdělání pochopení, vyvrací. „Komunita to respektuje, i když taky zaznívají názory, že to je k ničemu, ale zapojujeme i rodiče. Každý měsíc děláme třídní schůzky a rodiče bereme i na exkurze, aby nejen děti, ale i oni viděli zaměstnavatele a uvědomili si možnosti. Děti se dostanou do praxe, do firem, můžou si doplnit brigádu a dostávají i peníze.“ Spíš než v oblasti pedagogiky nebo oblasti přemýšlení o úkolech a cílech vzdělávání v demokratické vzdělanostní společnosti se zde ale nacházíme v oblasti sociální práce, kde školy jako ta chanovská zachraňují, co se dá. Perspektiva školy je zaměřená na možnost získat a udržet si práci, protože to se oproti dlouhodobé nebo střídavé nezaměstnanosti, jejichž pravděpodobnost absolvování učňáku snižuje, pochopitelně jeví jako žádoucí cíl. Kopáčková tak uvádí jako příklad úspěchu i zaměstnání absolventů „její“ školy v technických službách v nedalekých Obrnicích. Když se ptám na dlouhodobější perspektivy takové práce, říká při pohledu na chanovské sídliště: „Nějaká možnost je lepší než žádná možnost.“
Na lepší život to je
Učňovské školství však není jen o sociální práci a dohánění nedostatků ze základních škol. „Háčkové“ obory, na které je potřeba ukončená devátá třída, jsou obvykle prestižnější i náročnější, zato by ale měly slibovat jistotu uplatnění i relativně slušné výdělky. S partou čerstvě vyučených elektrikářů, kteří přišli ještě v sakách, se potkávám v mostecké kavárně a hned po pár větách je jasné, že tihle kluci mají celkem jasnou představu o svém budoucím uplatnění včetně nejbližších měsíců. Všichni už vědí, kam nastoupí, a ani koronavirus je příliš neohrozil. Někteří půjdou do práce až po prázdninách, jiní hned po škole. „Teď půjdu dělat do firmy v Lounech, tam budu tři roky, než dostanu paragraf 6, a budu moct dělat sám na sebe,“ říká Erik, jehož otec je také elektrikář. I díky tomu si od druháku dokázal povinné praxe domlouvat sám a už tehdy bral šedesát korun za hodinu, „a přitom nic nemusel dělat“. Později si vydělal i víc, ale „zase tam bylo víc práce“. I další kluci už během učení za práci dostávali nějakou mzdu. Při praxi na šachtě, kterou domlouvá škola, brali šest tisíc za dva týdny práce. Na otázku, jestli vidí svůj budoucí život, co se týče práce, optimisticky, všichni kývají hlavami. „Na lepší život to je,“ říká Erik, který má díky otci zkušenosti z první ruky. Počítá s absolventským platem okolo 22 tisíc hrubého měsíčně.
„Stačí se podívat na trh práce. Elektrikáři jsou jedni z nejlíp placených,“ glosuje sebevědomě nejstarší z nich. I kvůli vidině brzkého výdělku nikdo nezvažuje nástavbu s maturitou. „Dálkově to je za tři roky, učit se můžu doma,“ vysvětluje za všechny Erik. Přestože ale na svoje možnosti na trhu práce hledí optimisticky, se samotnou školou už tolik spokojení nejsou. „Po praktické stránce by k tomu mohl být lepší přístup, víc by se tomu mohli věnovat. Někteří mistři to mají tak, že přijdou jednou za den a pak jdou pryč. Něco se třeba zapojovalo a učitel přišel po dvou hodinách, takže se tam dvě hodiny čeká. Chtěli jsme třeba dělat slaboproud, ale řekli nám, že je to zapečetěný a že nás k tomu nepustí,“ popisuje Pavel. „Hodně věcí na praxích jsme se učili zbytečně, třeba vypínač, který se už vůbec nepoužívá, protože se dneska instalují automatické, které jsou i levnější.“ Celkově školní elektrikářskou praxi vnímají jako významnou jen v kontextu samotné školy. „Do budoucna je rozhodně lepší praxe ve firmách, ve škole nás naučili jen to, co bude u zkoušek,“ vysvětluje Pavel, který je z kluků nejstarší a před učňákem stihl udělat tři roky střední školy s maturitou, kterou ale opustil, protože šel za výdělkem do Holandska. „Byla to blbost,“ komentuje dnes svoje tehdejší rozhodnutí.
Pod Střední technickou školu v Mostě však spadají nejen učňovské, ale i maturitní obory. A pro maturanty organizuje škola během roku pravidelné cyklistické a jiné sportovní i nesportovní akce. Učebních oborů se to ale netýká. „Oni (maturanti – pozn. red.) jedou hned na začátku na týden na adapťák a týden školy mají pryč, kdežto my jsme sedli do třídy a hned jsme se začali učit,“ popisuje Jakub. Tato skutečnost rozčiluje snad všechny. „Mě to štve doteď,“ říká Ondřej. „Vždycky když jsme se podívali na rozpis akcí, tak oni někam chodili, a my nic, jen jsme byli párkrát v divadle,“ říká Jakub. „A stejně mělo vedení kecy, že tihle by tam neměli chodit a tak,“ vykládají. Na divadlo přitom vzpomínají všichni čerstvě vyučení elektrikáři s nečekaným nadšením. Za rok navštívili dvě představení a viditelně rádi o tom mluví. „Ani nejsme v ročence, žádná fotka, přitom já bych se rád podíval,“ dodává Ondřej. „Za dvacet let už se nebudeme vídat, každý půjde svou cestou, a přitom já bych se rád podíval a vzpomněl si – to je Tonda, to je Aleš,“ připojuje se Erik. Liší se prý i přístup učitelů. „Když k nám přijde jak bachař a řekne třeba, jen ať zavřeme dveře, tak to je jiný, než když s ním pokecáte třeba na adapťáku i mimo školu.“
Angličtinářka Klára Smrčková, která žákům spolu s kolegyní Lucií Vavro divadlo domluvila, potvrzuje jejich zklamání i z učitelské perspektivy. „Mám pocit, že jsou společností vnímaní, jako že jsou něco míň. Když si k nim člověk najde cestu, tak přitom vidí, že kdyby ti kluci neměli v rodinách takové osudy, jaké měli, byli by úplně jinde,“ říká Smrčková. „On je to póvl často hlavně pro samotné ty učitele, v tom je to nejsmutnější,“ doplňuje učitel výtvarné výchovy Luděk, který v Mostě působí na gymnáziu. „Když ty kluky poznáš, tak vidíš, že jsou chytří a že jsou to srdcaři. Před divadlem jsme šli sem do kavárny a jeden začal hrát na klavír a hrál krásně. Přitom se to naučil sám doma na klávesy. A to jsou přesně ty věci, které se nedozvíš, když je nepoznáš líp, i mimo tu školu.“
Záchranná síť a propad neprivilegovaných
„Éčkové“ i „háčkové“ učňovské obory trpí vysokou mírou předčasných odchodů ze vzdělávání. Podle analýzy Agentury pro sociální začleňování takřka třetina žáků, kteří nastoupí na tento typ školy, vzdělání nedokončí. Přestože by vzdělání v těchto školách mělo být méně náročné než například na gymnáziích (a podle výsledků státních maturit nejspíš i je), „úmrtnost“ je zde nebývale vysoká. Ze skoro třiceti žáků, kteří nastoupili před třemi roky na obor elektrikář na mostecké střední technické škole, jich školu dokončilo jen čtrnáct. „Neměli na to“, „Flákali se“, „Machrovali“ – zmiňují kluci z Mostu důvody, proč podle nich tolik spolužáků školu nedokončilo.
Výzkum Agentury zmiňuje nejčastěji jako důvod nízkou podporu rodiny, špatný vliv okolí a nezájem o školu. Vliv rodiny potvrzují i pedagogové mostecké střední technické. „Není to tak, že každý, kdo skončí na učňáku, má rodinné problémy, ale vidíme to hodně často,“ popisuje Lucie Vavro. „To není problém jen českého školství, ale celoevropský problém. Je velký odliv studentů středních škol, kteří odcházejí do praxe a vzdělání si nedokončí,“ dodává ředitel střední a vyšší školy ve Varnsdorfu Petr Kotulič s tím, že řešení tohoto problému je součástí vládních strategických materiálů pro oblast školství. Zároveň si ale dobře uvědomuje sociální rozměr tohoto fenoménu: „ Když dítě ze sociálně slabší rodiny získá možnost vydělat nějaké peníze, dá přednost i pomocné práci. Výdělek deset tisíc korun může pro tyto děti znamenat nepředstavitelné peníze.“ A najdou se prý i případy, kdy je dítě jediným živitelem v rodině. „V továrnách u pásu je jim jedno, jestli máte učňák, nebo jen základku. Problém je v tom, že tam ty děti nikdo v patnácti nevezme, a je jedno, jestli mají hotovou osmou nebo devátou třídu,“ vysvětluje.
„Od patnácti do osmnácti let jsou na úřadu práce, nemůžou je zaměstnat, a co z nich bude? To může dopadnout jedině špatně. A tomu musíme zabránit,“ tvrdí Karel Karika, který pracuje jako ředitel domu sociálních služeb v Ústí nad Labem. Absenci kvalitního učňovského školství vnímá jako velký problém. Sám chce zorganizovat tzv. malé výuční listy a nabízet kuchařské, truhlářské a zednické kurzy, které by se daly navštěvovat, když je člověk na pracovním úřadě, a které by absolventy měly kvalifikovat na pomocné práce. Karika má podle vlastních slov pro učňovské vzdělání a tradiční obory velký respekt a sám je vyučený. Vedle vzdělání ale vyzdvihuje i u svého projektu malých výučních listů především sociální a motivační stránku, ve které jde do velké míry o to zabránit patologickým jevům mezi teenagery často ze sociálně slabých a znevýhodněných rodin.
Karikovo i chanovské řešení je v dané situaci logické a snaží se zabránit nejhoršímu. Ukazuje však, že už ani není čas přemýšlet o vzdělání a „přípravě na budoucnost“ jinak než v kategoriích sociální záchranné sítě. Učňovské školství tak neodpovídá na poptávku po skutečném zvyšování úrovně vzdělanosti. Podobnost „úmrtnosti“ na háčkových i éčkových oborech napovídá, že se jedná prostě o vzdělání pro neprivilegované, mezi nimiž jsou na tom zase nejhůř Romové. Počet lidí pouze se základním vzděláním za poslední dekádu v Ústeckém kraji prudce narostl a do škol tak chodí děti, jejichž rodiče také na jiné vzdělání nedosáhli. „Hledali jsme pracovníka v sociálních službách, který musí mít aspoň základní vzdělání a potřebný kurz k tomu si může udělat už při zaměstnání. Přihlásila se spousta Romů, se kterými už dlouho pracujeme, a všichni si mysleli, že mají dokončenou základku. Většinou ale neměli a ani o tom třeba nevěděli,“ vypráví Hanzlová.
Vzdělání, které spousta lidí absolvovala a které čeká na jejich děti, nejenže neodpovídá standardům 21. století, nepřináší širší sociokulturní přehled a nepočítá s jevy typu automatizace práce, ale neodpovídá ani standardům století dvacátého. Od 19. století modernizující se společnosti nabízely každé další generaci vyšší nebo alespoň stejné dosažené vzdělání oproti rodičům, což odpovídalo zvyšující se náročnosti technologií i zvyšující se komplexitě společnosti (ještě v roce 1950 mělo ukončené střední vzdělání s maturitou jen asi pět procent lidí). Přestože se počet lidí studujících na vysoké škole od roku 1989 zvýšil dvanáctkrát, pro nemalý počet lidí na periferiích to neplatí, a nůžky se tedy jen dál rozevírají. A nejde jen o ekonomické nerovnosti, hodnota vzdělání jako abstraktní kategorie, pomáhající společnosti i jednotlivcům porozumět světu i sobě samým, je dětem na učňácích odepřena, a to nejen těm na těch éčkových. Vzdělání chápané nejen jako příprava na budoucí povolání tak zůstává vyhrazeno jen privilegovanějším vrstvám, což jde proti smyslu demokratické společnosti.
Polský sociolog Jan Sowa mluví o demodernizaci, která otočila logiku vývoje běžnou ještě ve 20. století a výrazně se projevuje ve středovýchodní Evropě v posledních dekádách. Jedním z mnoha rysů tohoto vývoje je i to, že se spousta fenoménů spojovaných dosud jen se třetím světem objevuje i ve vyspělém světě a celkově klesá úroveň veřejných služeb. České školství v Ústeckém kraji přes snahu učitelů a dalších angažovaných lidí, kteří často dělají, co mohou, bohužel tento trend „opačné modernizace“ ilustruje. Nemalá část populace se propadá na vzdělanostní úroveň začátku modernity ale tentokrát bez příslibu budoucího zlepšení. Za první republiky se při sčítání lidu namísto kategorie nejvyšší dosažené vzdělání zjišťovalo jen to, zda je dotyčný gramotný či negramotný. I když bezprecedentní nárůst vzdělanosti ve velkých městských centrech v posledních letech činí tuto vzpomínku absurdní, na periferiích by se mohlo stát, že bude opět relevantní.
Autor je redaktor Alarmu.
Reportážní cyklus Rok nula vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.