Odpoutat se? Film Proxima inspirativně zobrazuje mateřské dilema 

Snímek francouzské režisérky Alice Winocour obohacuje korpus filmových děl o vesmírném cestování o nečekaný rozměr. Ačkoli je označován za sci-fi, svou pozornost zaměřuje spíše na rovinu osobních vztahů.

Ve filmu Proxima režisérky Alice Winocour jsou dvě scény, na nichž lze dobře demonstrovat jeho nejsilnější i nejslabší stránky. Hned v úvodu sledujeme Sarah (Eva Green), kterak dokonale klidná vykonává extrémně náročnou činnost na astronautickém trenažéru. O scénu později utíká z práce za svou malou dcerkou Stellou. Profesionální chlad a soustředění střídá neuspořádaný a poněkud frenetický útěk domů, pohybem vytvářející kontrast mezi cílevědomou prací a ryze emocionálním vztahem k dceři. Krátká sekvence velmi dobře ilustruje, jak obratně umí Proxima pracovat s centrálními kontrasty, opozicemi a paradoxy role matky a pracující ženy.

Proxima není jednoduchý film a vyžaduje značnou míru divácké tolerance pro svou nepřístupnost a systematickou práci s nudou.

Poněkud neobratnější je oficiální oznámení Sařiny roční mise na Mars. Když se Francouzka přidá k ustavené posádce, Američan Mike (Matt Dillon) před obecenstvem utrousí poznámku o ženě a vaření ve vesmíru. Jednou větou se nešikovně dostává do popředí téma, které ještě před několika minutami formulovaly především vizuální motivy, a Proxima sklouzává k doslovnějším promluvám. Naštěstí se složitý vztah mezi Mikem a Sarah postupně zaplétá, stále ale tvoří nejslabší část jinak inspirativního filmu.

Pokrok a péče

Snaha postihnout hlavní zápletku musí být nutně reduktivní, protože Proxima stojí především na konfliktu opozice mezi jít a zůstat. V mnoha kritických reflexích se můžeme dočíst, že první ze slov odráží rovinu pracovní (astronautka) a druhé osobní (matka), avšak centrální konflikt je o poznání vrstevnatější. Naopak, obě zmíněné úrovně jsou silně provázané. Pro Sarah není roční vesmírná mise jen vrcholem dosavadní kariéry – zároveň tím jakožto matka ukazuje své dceři, co všechno může žena navzdory okolnostem zvládnout. Osobní rovina tak silně infikuje pracovní.

Sařina cesta na Mars je sice hlavní motivací pro vývoj vyprávění, ustupuje ovšem do pozadí. Tak často jsme svědky nadšeného vzhlížení ke hvězdám, že zapomínáme, co nás drží nohama na Zemi. Winocour perspektivu obrací: Mars je nutnou destinací pro vývoj lidstva, vesmírného inženýrství a Sařinu kariéru, ale těžištěm se stává vztah k Zemi, domovu a dceři. Otázku „Kam míříme?“ střídá „Co zde necháváme?“ a Proxima přidává k již poměrně objemnému korpusu vesmírných filmů chytrou a mateřskou variaci (podobně to před několika lety udělala Gravitace). I proto ve vyprávění chybí jasný narativní konflikt. Dillonův Mike by sice mohl být tradičním záporákem, ale jeho střety se Sarah jsou především ideologicky dialogické. Stejně tak – vedle nejasného deadlinu odletu – chybí jakýkoli hlavní cíl. Napětí tak v Proximě prakticky neexistuje na úrovni celého příběhu, ale jen na úrovni scén. Každý typ výcvikového střediska a prostředí přináší vlastní konflikt vyvěrající ze vztahu matky s dcerou. I proto se některým, především žánrově založeným divákům může zdát vyprávění tak nesnesitelně nudné. A ono také je, jenže není důvod to chápat jako negativum.

Oficiálně jde o sci-fi

Pokud pro nás relativně klasické hollywoodské vyprávění funguje, jde Proxima do hloubky i šířky. Zastřešující otázka příběhu sice existuje – opustí Sarah Zemi, a tedy i svou dceru Stellu? –, ale důležitější je pavučina dialogických vztahů mezi ní a vedlejšími postavami. Nejde jen o šovinistického Mikea, ale také o komplexní vztah s dívčiným otcem Thomasem, který sestává z nuancovaných rozhovorů, empatické podpory i pasivní agrese. Dalším problematizujícím prvkem je Wendy (v podání vynikající herečky Sandry Hüller, známé například z Toniho Erdmanna), které se malá Stella v některých momentech otevírá víc než vlastní matce. Postupným rozplétáním složitých sítí vztahů se tak stimuluje divácký zájem o postavy a jejich vývoj.

Proxima se odehrává v nepojmenované, ale blízké budoucnosti, čímž trochu nevědomky odkrývá i jistou arbitrárnost žánrových kategorií v poměru k filmové kritice. Mnohdy se totiž setkáme se zvoláními, že „oficiálně“ jde sice o sci-fi, ale není to vlastně vůbec důležité. Proč? Odehrává se v blízké budoucnosti, jenže těžiště svého zájmu přesouvá spíše k osobním než žánrovým problémům. Tím však podrýváme jeho základní koncept – zasazení před cestu na Mars není náhodné – a implikujeme, že existují pevné žánrové hranice. Opouštění Země je tematickým jádrem a dcera Stella jeho gravitačním polem.

Pokud bychom hledali filmy podobného typu, rozhodně by nešlo o Grayův snímek Ad Astra – ozvláštňující především zkušenost s blockbustery – ani Chazelleova Prvního člověka, ale spíš o Jinou zemi (2011) Mikea Cahilla. Tam vědecko-fantastický rámec druhé „zrcadlové Země“ slouží jako nástroj k sebereflexi protagonistky a schopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí. Také v Proximě jde především o test psychických i fyzických možností hrdinky, a nikoli o finální průběh cesty na Mars. Nelpěme proto na statické představě žánru, neboť pak se sledování Proximy stane nutným zklamáním. Jde totiž o film založený na chytře rozehraných paradoxech.

Nic není jednoznačné

Jeden takový, pro změnu tematický paradox zpřítomňuje dcera, která tvoří jakousi podvojnou motivaci. Na jedné straně vidíme silný vztah s matkou, jenž činí odlet tak složitým. Dívka se do vyprávění systematicky vrací jako nástroj připoutání Sarah k Zemi, ale také tvoří její hlavní motivaci k odletu. Sarah je v mnoha ohledech jejím vzorem, který demonstruje, co může dokázat. Dcera usíná s nacvičenou říkankou odpočtu vzletu vesmírného raketoplánu, nadšeně úspěchům své matky tleská a její pokoj zdobí astronautické hračky. Rozpor mezi zůstat a jít pak najdeme i v samotném jménu dcery: stella je latinsky hvězda. Do této interpretační hry můžeme přidat i dceřino druhé příjmení po otci, Akerman, odkazující k belgické režisérce Chantal Akerman, autorce fantastického ženského filmu Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975). Nic zde není jednoznačné.

Proxima není jednoduchý film a vyžaduje značnou míru divácké tolerance. Nejen pro svou nepřístupnost a systematickou práci s něčím, co bychom mohli nazvat nudou, ale pro občasné sklouznutí ke zjednodušujícím promluvám. Navzdory tomu všemu je zbytek natolik problematizující a inspirativní, že si zaslouží pozornost.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies