Pozitivní česko-izraelské vztahy předurčil Tomáš Garrigue Masaryk

Dne 29. listopadu 2012 se konalo na půdě Valného shromáždění OSN velmi sledované hlasování. Jednalo se o povýšení statusu Palestiny v rámci OSN na nečlenský pozorovatelský stát. Palestinskou žádost nakonec podpořilo 138 zemí, 41 států se hlasování zdrželo, devět bylo proti. Nejen v Evropské unii, které je Česká republika členem, ale ani v Evropě jako celku a v sousedních kontinentech Asii a Africe byste přitom nenašli stát, který plně podpořil postoj Izraele – právě kromě České republiky. Jaké jsou souvislosti tak bezprecedentního chování České republiky vůči Státu Izrael?

Rok 2012 nebyl svou kvalitou v česko-izraelské diplomacii nějakou anomálií. Česká republika dává prakticky od samého začátku své existence jednoznačně vědět, že je velmi dobrým spojencem Státu Izrael, který v některých ohledech začal přerůstat až do postoje absence jakékoli kritiky. Schází tu vůle reflektovat třeba i jen ty nejkontroverznější posuny v izraelské politice Netanjahuovy vlády. Tato situace se začala jevit poněkud žinantní už i velmi umírněným a mainstreamovým politikům, jako je současný ministr zahraničí Petříček a jeho dvěma předchůdcům Karlu Schwarzenbergovi a Lubomíru Zaorálkovi.Ti tak letošního 23. května ve společném článku podrobili aktuální anexační záměry současné izraelské vlády konstruktivní kritice.

Jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa.

Je-li tento moment obratem ke zdravějšímu česko-izraelskému partnerství, nelze zatím s jistotou říci. Ze strany premiéra, prezidenta a z různých dalších částí politického spektra se i nyní zvedla tradiční vlna kritiky, která někdy mohla hraničit s až absurdními obviněními z antisemitismu. Přece jen to ale měli současní kritici o něco těžší, neboť nešlo o ojedinělý výkřik osamělého intelektuála či aktivisty, ale o relevantní politické hlasy s poměrně širokou podporou v různých částech společnosti.

K specifikům aktuálních českých postojů k Izraeli se znovu (a podrobněji) vrátíme v poslední části této série článků. Nyní se pojďme podívat, jakým způsobem se moderní česko-izraelské vztahy formovaly do současné podoby.

Důsledky Hilsnerovy kauzy

Současná kvalita česko-izraelských vztahů má své kořeny překvapivě v dobách dávno před vznikem Československa i Státu Izrael. Jedna z velmi často připomínaných skutečností je pozitivní poměr některých českých intelektuálů a politiků k Židům, respektive sionistickému hnutí, ještě v dobách před první světovou válkou. Antisemitské vlny v Evropě na přelomu 19. a 20. století vyvolaly řadu medializovaných afér. Ze všech nejznámější byla Dreyfussova aféra ve Francii v roce 1896. Rovněž v Rakousko-Uhersku proběhlo mezi lety 1867 a 1914 nejméně dvanáct soudních procesů týkajících se údajných rituálních vražd, z nichž byli obviňováni Židé. Nejvíce pozornosti se však dostalo případu, ve kterém jako v jediném došlo k odsouzení obviněného: takzvané Hilsnerově aféře (1899–1900).

Nespravedlivě obviněného židovského mladíka Leopolda Hilsnera se zastal tehdejší přední český intelektuál, politik a pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ten se stal posléze terčem útoku českých nacionalistů, a dokonce i nezdařeného atentátu v roce 1907. Toto angažmá přineslo Masarykovi popularitu mezi Židy na celém světě, pomohlo mu také v jeho pozdějších politických aktivitách při zakládání Československa a zajistilo mu obdiv i podporu československých Židů. Masaryk byl v době svého prezidentského období podporovatelem sionismu a jeho první zahraniční cesta vedla v roce 1927 do Palestiny a Egypta. Nebyla také náhoda, že v prvorepublikovém Československu se konalo několik kongresů Světové sionistické organizace (v letech 1921 a 1923 v Karlových Varech a roku 1933 v Praze) i dalších významných událostí podobného typu.

Polistopadové uchopení odkazu TGM

Masarykovo filosemitské směřování nebyla taková samozřejmost, jak je někdy prezentováno. Jak on sám, tak i současní čeští historici reflektují občasný antisemitismus v první polovině života. Ani Masarykova podpora sionismu, který chápal jako výrazné emancipační hnutí v duchu osvobozujících se národů jeho doby, nebyla zcela bezmezná. Na vůbec neznámější fotografii při návštěvě Palestiny je tak například zachycen v doprovodu jeruzalémského rabína Sonnenfelda, klíčové osobnosti židovského náboženského antisionismu. O dva roky později Masaryk také udělil řád Bílého lva ústřední postavě palestinského arabského nacionalismu, velkému muftímu Husajnímu, i dalším arabským politikům z Palestiny.

S Masarykovým odkazem ve vztahu k Židům se na počátku devadesátých let minulého století identifikoval také bývalý disident a pozdější prezident Československa a České republiky Václav Havel. „Jako prezident oceňuji spravedlnost, humánnost a objektivitu svého velkého předchůdce T. G. Masaryka, který neohroženě vystoupil v aféře Hilsnerově. (…) Riskoval svou popularitu, svůj časopis i své hnutí jen proto, aby byla zjištěna pravda. Podle jeho názoru každý, a zvláště malý národ musí mít mravní ideu, pro kterou žije a jíž přispívá k lepší souhře lidstva. Napsal: ‚Antisemitismus je podle mého soudu rána naše a vlastně jen naše, škodí nám, nás znemožňuje a zhrubuje…‘ Jako prezident národa, který se právě zbavuje totalitního režimu, bych chtěl nakonec připomenout Masarykova slova: ‚Národ, který není v sobě mravný, pevný, politikou samou nemůže být spasen.‘“ vysvětloval Havel v únoru 1990.

Pragmatické sympatie

Pozice Židů v Československu byla skutečně poměrně dobrá i v době, kdy se postavení Židů v evropských státech na sklonku dvacátých let a v třicátých letech 20. století často zhoršovalo. Nešlo jen o svobodný a bohatý kulturní a politický život (který započal už hluboko za Rakouska-Uherska), ale Židé se mohli za první Československé republiky přihlásit jak k „izraelitskému náboženství“, tak i k „židovské národnosti“. Tato skutečnost pramenila nejen z osobní iniciativy prezidenta Masaryka, ale i z postoje české inteligence, která na základě vlastních zkušeností z bojů za národnostní uznání sympatizovala s úsilím Židů o uskutečnění jejich ideálů. Československé uznání židovské národnosti bylo bezprecedentní a znamenalo akceptaci židovské národní jednoty a práva na kulturní a národní sebevyjádření Židů.

Pozitivní vztahy vůči Židům byly nejen idealistické, ale měly i svůj pragmatický aspekt: Uznání židovského národa mělo totiž za cíl i formální „snížení“ počtu příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR. Řada Židů v meziválečném Československu se hlásila k německé či maďarské národnosti a jejich hlavním jazykem byla němčina či maďarština. Největší sympatie tak nežidovští Češi/Slováci chovali především k Židům, kteří mluvili česky nebo slovensky. Ani situace židovských uprchlíků, kteří ve třicátých letech utíkali na české území, nebyla ze strany československých úřadů a společnosti reflektována vždy jen empaticky.

Postavení T. G. Masaryka v československé politice bylo během jeho prezidentských období takřka neotřesitelné. Podobně tak zaujímá Masaryk zcela výjimečnou pozici v moderní české historiografii a je neustále připomínán jako pozitivní vzor. Není pochybnosti o tom, že jeho vztahy k Židům a později i sionistickému hnutí se staly důležitým faktorem pozitivního nahlížení mnoha nežidovských Čechů/Slováků na Čechy/Slováky židovského původu i na Židy, sionistické hnutí a posléze i na Izrael obecně. Svou roli sehrál i prezidentův syn a pozdější velmi populární československý ministr zahraničí Jan Masaryk (kterému se bude více věnovat druhý díl tohoto seriálu).

Je také velmi pravděpodobné, že jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa. Katolicismus totiž představoval pro část Čechů jak jistý nepopulární symbol „starého režimu“, tak i určitého nositele tradičních antisemitských předsudků vycházejících z křesťanského katolického antijudaismu. Ty ostatně znovu ožily v plné síle po rozpadu Československa ve fašistickém Slovenském štátu, kde byla vazba mezi fašistickým režimem a katolickým klérem velmi zřetelná.

Autor je politolog a právník, provozuje blog Blízkovýchodní stránky.