Foto Euromedia Group
Lidstvo se nepochybně potýkalo i s obdobími optimistickými, kurážnými, kdy se nebálo změn v tomto slzavém údolí. Leč zdá se, že po krátkých a dynamických érách výbojů následují vleklé kocoviny a revize. A jakkoliv je člověk ve svém kolektivním celku mimořádně rafinovaným druhem, jeho zrychlujícím se schopnostem měnit svět bohužel hrubě nedostačuje schopnost domyslet všemožné důsledky a vedlejší efekty zásahů do materiálního světa. A tak se to na nás valí: vymírání druhů, postupující klimatická krize, globalizační hrozby jako zesilující tlak na ekonomickou výkonnost, rozevírající se nůžky chudoby a extrémního bohatství, terorismus, stále ostřejší zrak velkého bratra i nový plastový kontinent. Pro část lidstva jsou ale tyto hrozby pouhou „ideologií“ a propagandou a zkázu civilizace (tedy té euroamerické, bílé, patriarchální) naopak očekávají od jakékoliv změny, i kdyby to měl být jen mokřad místo parkoviště za vesnicí. A tak bobtná knihovnička deklinistických vizí konců Evropy a Západu, jednu moudroknihu za druhou chrlí myslitelská manufaktura geologa Cílka, egyptologa Bárty a historika-plagiátora Kováře a publicisté konzervativně laděných listů a webů se děsí všeho kromě sebe samých a svých zlozvyků, kterým říkají svobody. Levice je naopak v očekávání revize, ne-li přímo konce kapitalismu, s nímž se ale možná rozpadne i vše kolem.
V Prasklinách se postavy ocitají ve světě, s nímž už prakticky nelze nic dělat, kritický bod možné záchrany byl dávno překročem a jediné, co nás čeká, je pozorování zániku.
Zatímco někdo upadá do environmentálního žalu, jiný by nejradši vyzbrojil celou rodinu. Všem je pak společné přesvědčení, že svět, jak jej známe, končí, což prozradila i připravenost Čechů k prepperskému manévru, když před pár měsíci stačilo drobně omezit otevírací dobu potravin a mnozí okamžitě zarovnali své domácnosti balenými vodami, těstovinami a konzervami s buřtgulášem. Co na tyto nálady česká próza? Pomineme-li paranoidně prostoduchý výtvor Vlastimila Vondrušky Kronika zániku Evropy, příčetná část literatury je v tomto směru velice cudná. Na „uprchlickou krizi“ reagoval Marek Šindelka v Únavě materiálu ponurou impresí uprchlíka bloudícího průmyslem znehodnocenou krajinou, vůči feministické kritice sexismu se ohradila Petra Hůlová románem Stručné dějiny hnutí, dekadentní atmosférou úpadku plyne Citlivý člověk Jáchyma Topola, neurčitými evokacemi postsovětských obrazů bloudila i postava z Jezera Bianky Bellové, spíše antikomunistický než environmentání je Vytěženej kraj Veroniky Bendové.
Dohromady tedy nic moc, civilizační témata, zdá se, pro prozaiky nejsou zrovna výzvou – a pokud, identifikují se spíše s všeobecnou melancholií nad stavem světa. Už proto představuje debut publicistky a dramaturgyně Kláry Vlasákové Praskliny ojedinělý výboj – pokus explicitněji vyjádřit pocity ze současného světa. A snad že autorka patří k nejmladší spisovatelské generaci, lítost nad koncem západní civilizace, nečekejte. Snad jen lítost nad koncem všeho. Zkrátka zatímco stárnoucí muži lkají nad svým mládím, mladá generace čelí hrozbě naprostého chaosu vyvolaného rozvratem klimatu.
Pociťování zániku
V Prasklinách se postavy ocitají ve světě, s nímž už prakticky nelze nic dělat, kritický bod možné záchrany byl dávno překročem a jediné, co nás čeká, je pozorování zániku. Či spíše pociťování zániku. Postavy odlišené křestními jmény, případně profesní příslušností (Ředitelka, Manažer, Kazatel) jsou tak trochu bez vlastností a čtenářsky mohou snadno splývat, protože autorka důsledně ignoruje předpoklad, že co postava, to psychologická drobnokresba nebo aspoň skica. Tady to funguje jinak: každá z postav je nositelem strachu, deprese, vyčerpání, neurózy. V emocích jsme si tu rovni, žádné zvláštní individuálnosti nejsou už potřeba. Tomu odpovídá řada jakoby nemotivovaných suicidálních pokusů, nehod, úmrtí, marných snah o sblížení, nočních můr, předstírání normálnosti v práci, polykání psychofarmak – ale také péče o blízké, jakási ospalá melancholie a něha, která předchází apokalypse, jež už svítí a hřeje zpoza obzoru. Na ničem proto už moc nezáleží, není kam se hnát, o co usilovat – lidské závody v produktivitě končí.
Praskliny jsou svou neurčitostí v rovině interakce postav, narativním minimalismem a blíže neurčeným časoprostorem blízké budoucnosti konceptuální text. To, co by v jiné konstelaci působilo jako dílčí nedostatek (ona vnějšková plochost), se tu vzájemně umocňuje v experimentu tematizujícím neurčitost deprese, fyzického diskomfortu a strachu. Románový svět pak o to intenzivněji recipujeme skrze bolavá nitra postav, někdy obtížnou uchopitelnost jejich pocitů a nepříjemných psychosomatických projevů. Tomu odpovídá metaforika založená na ztrátě fyzické či fyzikální celistvosti světa i lidského těla: „Štefan se usmívá pořád nepřirozeněji, až skoro hrozí, že se mu úsměv rozjede přes celý obličej, jako by ho někdo přeřízl, a hlava se mu rozpadne na dvě části.“ Jindy se zase rozpadá vědomí času – takto podle Vlasákové například vyprchávají vzpomínky: „Ze začátku to stačí, jenže časem se z toho stává jen mechanická záležitost, souslednost několika bodů, z nichž se nezadržitelně vytrácí obsah.“
Vyprávění je intenzivně niterné, a proto často abstraktní, hutné. Fikční svět je takový, jak mu rozumíme, a když mu přestáváme rozumět, rozpadá se v podivný horor, úzkostnou noční můru, kde není čeho se chytit. Skrze všechnu tu únavu, pocení, mžitky, závratě, kdy i výlet do lesa se mění ve fyzické peklo, prosakuje z vnějšku svět mířící k apokalypse: neustále stoupající teploty, sucha, požáry, robotizace a lidé, které systém už nepotřebuje. Je to svět rozpraskaný, rozlámaný na střepiny, explodovaný do děsivých fragmentů – a někdy jen děsivě neurčitých fragmentů. Nutno říct, že nejen celkové vzdorování textu jednoduché dějové kauzalitě (a permanentní čtenářská nejistota), ale i autorčin smysl pro morbiditu vytvářejí působivý horor – kde niterně existenciální přerostlo ve společenské.
Emoce zdeptaného individua
Kromě hororových principů obsahují Praskliny ještě jednu žánrovou ingredienci, a to sci-fi: na začátku knihy se kamsi na louku snese velká světélkující koule. Jak lze po přečtení předchozích odstavců tušit, nevyskákají z ní fialoví mimozemští skřítci, s nimiž se lidstvo za trest utká v epochální bitvě o samo přežití, ani se z ní do světa nerozlije poselství moudrosti a štěstí pro všechny. Naopak, je to jen další čtenářská past, past na očekávání. Nic se ale nestane – stejně jako postavy v knize, které jsou přitahovány i drážděny intaktností objektu, je k znejistění odsouzen i čtenář. Koule ztělesňuje cizí těleso, něco, co se vymyká zkušenosti – metaforu neznáma, neurčitosti, prázdnoty, bezpříznakovosti. Jakkoliv je existence bílé koule neutrální a řekněme mírumilovná, u vystresovaných lidí vyvolává různorodé reakce a pokusy o interpretaci, srocují se u ní davy, lidé se pokoušejí narušit její celistvost, zkoumají ji, spřádají kolem ní náboženské významy. Jenže autorka ji v textu nechá viset jenom proto, aby se nakonec zřekla jakéhokoliv jejího vytěžení v zápletce.
Text na pomezí novely a románu je důsledný na mnoha úrovních, a to s jedním hlavním účelem: čtení cíleně vyvolává nepříjemné pocity. To je ovšem něco, co je prakticky v rozporu s literárními postupy, které lze považovat za současný trend. Mám na mysli stylisticky i obsahově bezbolestné sebepotvrzující čtení, kde se zkrátka odvypráví něco, co už se mnohokrát řeklo jindy a jinde. Praskliny nabízejí jiný druh čtenářského zážitku, takový, který lze sotva nazvat relaxací – Klára Vlasáková zariskovala, výsledek je ale přesvědčivý a v opatrné české literatuře navíc ojedinělý: nejen svým konceptualismem, ale i tím, že se autorka neupíná k selskému rozumu, ale všechny emoce se nechají pěkně vyhrnout ven. Navíc to nejsou emoce zdeptaného individua, ale celé společnosti, která se ocitla v úzkých.
Autorka je literární kritička.