Přátelství i adorace: Václav Havel, Česko(slovensko) a Izrael po roce 1989

Podobně jako za první republiky sehrál klíčovou roli T. G. Masaryk, po roce 1989 byl určující osobou Václav Havel, který je tématem třetího dílu seriálu o česko-izraelských vztazích.

Vztahy mezi Československem a Izraelem zaznamenaly po 17. listopadu 1989 takřka raketový vzestup. Tento obrat souvisel s obecnou nepopularitou komunistického režimu (během něhož vztahy s Izraelem významně ochladly, jak jsme rozebírali v druhém díle seriálu) a sympatiemi k jeho protivníkům, které se projevovaly často až nekritickým obdivem k západnímu světu, USA a jejich spojencům. Nově nabytá svoboda projevu dávala Čechům a Slovákům možnost otevírat témata a veřejně zastávat názory, které byly po dlouhá desetiletí na veřejnosti potlačovány, ať už oficiální cenzurou či autocenzurou – a právě to se týkalo i sympatií k Izraeli.

Za výrazným obratem v československo-izraelských (a později česko-izraelských) vztazích však stáli především bývalí českoslovenští disidenti. Po pádu komunistického režimu se mnozí z nich stali vlivnými politiky a tyto názory u nich přetrvaly – například u Michaela Žantovského či Alexandra Vondry. Klíčovou roli však sehrál vzhledem ke své pozici Václav Havel. Ten byl ještě na konci roku 1989 zvolen prvním nekomunistickým prezidentem Československa od roku 1948. Jedna z prvních věcí, o kterou se Havel zasadil v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Navázány byly už 9. února 1990 při návštěvě izraelského ministra zahraničí Moše Arense v Praze. Československo se tak po Maďarsku stalo druhým bývalým sovětským satelitem, který s Izraelem obnovil diplomatické vztahy.

Zpočátku se Václav Havel pokoušel pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to i nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu.

Celou událost obklopovala nálada velkého očekávání a euforie. Na schůzce s prezidentem Havlem poděkoval Moše Arens za dodávky zbraní a za výcvik izraelských pilotů v roce 1948 a prezident Havel tehdy navrhl, že Československo bude dělat prostředníka mezi Izraelem a Organizací za osvobození Palestiny (OOP). Tento návrh se ovšem velmi brzy ukázal jako nerealistický, neboť se tehdejší Československá federace začala velmi brzy zmítat v problémech, které nakonec vedly v roce 1992 k jejímu rozpadu na dva nezávislé státy. Role zprostředkovatele mírových rozhovorů mezi Izraelci a Palestinci se tak mezitím poměrně efektivně zhostilo Norsko.

Rychlý vzestup československo-izraelských vztahů ilustruje obnovení izraelského diplomatického zastupitelství v Praze, tentokrát již na úrovni velvyslanectví 17. srpna 1990. Současně bylo znovuotevřeno československé velvyslanectví v Izraeli. Při vůbec první cestě československého prezidenta (a zároveň prvního nejvyššího představitele z bývalých sovětských satelitních evropských států) do Izraele v roce 1990 přebral Václav Havel také čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Na reciproční návštěvu Československa přijel izraelský prezident Chajim Herzog v říjnu 1991.

Pocit nesamozřejmosti

Havla během jeho života inspirovalo židovství a židovská Praha (včetně díla Franze Kafky, který ovlivnil Havlovu tvorbu). Přátelil se řadou českých židovských osobností, z nichž mnozí byli signatáři Charty 77. Ve svém dopise z roku 1990 mimo jiné prohlásil: „Jako disident jsem žil v tzv. ghettu a poučil jsem se o iracionálním bezpráví, kterému nelze čelit jinak než pocitem osobní svobody, jejž nelze zničit žádným vnějším útlakem. Stát, v němž jsme až do podzimu 1989 žili, se od začátku panství komunismu nedokázal vyjádřit nijak k židovské otázce, jen Charta 77 vydala svůj dokument [Havel měl zřejmě na mysli dokument z roku 1989 s názvem Kritika devastace židovských kulturních památek v Československu a zamlčování úlohy Židů v československých dějinách]. Stát podporoval antisemitismus v padesátých letech po velkých protižidovských procesech a angažoval se v palestinském konfliktu v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Tím z pozice síly likvidoval židovský problém, místo aby ho pomáhal řešit. Často se zamýšlím nad tím, co bylo společné v historii Čechů a Židů. Oba jsme byli malé národy, jejichž existence byla nesamozřejmá. Věčný zápas o přežití a pocit nesamozřejmosti se promítaly do kultury obou národů, do jejich chování. Spisovatelé a filosofové se ujímali role politiků, v obou národech se tradičně pěstovala úcta ke knize, v níž se uchovával jazyk a tradice živé. Zejména pak úcta ke knize knih, Bibli. Češi a Židé se pořád obraceli do minulosti, hledali v ní posilu a útěchu a často ji mytizovali. Utíkali se do rodiny, do soukromí a z toho pak pramenil skepticismus, nedůvěra k vrchnosti, malá starost o obecný zájem, ale i smysl pro to dělat si ze sebe legraci a nebrat se příliš vážně. Masarykův ideál humanitní jako náboženská myšlenka je možná stejně blízký židovství jako křesťanství, je to rovněž výraz národnosti, protože nic jiného nebylo po staletí dovoleno.“

Havel v ghettu

Citovaný úryvek celkem výstižně shrnuje Havlovo uvažování o vztahu mezi Čechy (či spíše českou kontrakulturou v době komunismu) a Židy. Havel tak ve zmíněném textu do jisté míry připodobnil postavení disidentů v komunistickém Československu k postavení Židů v ghettu. Kritizoval komunistický režim nejen za protiizraelskou politiku, ale i za jeho podporu Arabů. Zároveň viděl paralelu mezi Československem a Izraelem jakožto dvěma malými státy v ohrožení. Třebaže Havel upozorňuje na jistou mytizaci, sám se dopouští něčeho podobného, když zmiňuje vztah k Bibli – sionistické hnutí bylo mimo jiné i revolucí proti tradiční židovské religiozitě a proti zásadám Tóry –, a automaticky směšuje židovskou a izraelskou problematiku.

Havel také hovořil o „historickém vztahu našich národů k židovské komunitě, zejména v Praze, kde po staletí žilo významné židovské etnikum, tvořící společně s českým a německým živlem zvláštní kulturní atmosféru, (…) a pokojný charakter naší revoluce, jemuž chceme zůstat věrní i v zahraniční politice, která by měla být prodchnuta duchem tolerance a ekumenismu.“

Havlovy sympatie k Izraeli se ale po většinu jeho prezidentského období neprojevovaly jen nekritickou adorací. Pokoušel se pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu, několik setkání s Jásirem Arafatem (včetně Arafatovy návštěvy Československa v roce 1990, která byla naplánována ještě za komunistického režimu) či snaha zvát na Fórum 2000 nejen izraelské, ale i palestinské intelektuály.

Posun doprava

Havlovy sympatie k Izraeli vycházely z politických postojů kontraelity v komunistickém režimu a byly tak – podobně jako u řady disidentů z komunistického bloku – sympatiemi „přirozenými“. Havel patřil například mezi světové politiky, kteří se zasadili o to, aby byla v roce 1991 zrušena rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3379 z roku 1975, která srovnávala sionismus s rasismem. Tuto rezoluci tehdy podpořilo i komunistické Československo. V tomto kontextu Havlův vstřícný vztah k Izraeli velmi ovlivnil i bývalý sovětský disident židovského původu a pozdější izraelský politik Natan Šaransky. Mezi oběma muži byl patrný vzájemný respekt a inspirace. Šaranského s Havlem spojovalo nejen disidentské období, ale i jejich politické kariéry – Šaransky se totiž v Izraeli stal v podobnou dobu jako Havel v Československu významným a vlivným politikem, takže oba muži měli možnost setkávat se na různých politických i jiných fórech.

Šaranského názory se v průběhu jeho politické kariéry přibližovaly izraelské pravici a americkému neokonzervativismu. Havlovy postoje se posunuly obdobným směrem spíš až po skončení jeho posledního prezidentského období v roce 2003. V červnu 2007 tak například Havel společně se Šaranským a bývalým španělským premiérem Aznarem zorganizoval v Praze konferenci Demokracie a bezpečnost, která měla podporu několika neokonzervativních think-tanků. V roce 2010 Havel společně s několika dalšími neokonzervativci podpořil Aznarovu iniciativu „Friends of Israel“, která si dala za cíl „vytvořit protiváhu pokusům delegitimizovat Izrael a jeho právo žít v míru a bránitelných hranicích“.

Havlovy postoje vůči Izraeli zaznamenaly během jeho prezidentské kariéry i na sklonku jeho života několik posunů – od velmi pozitivních, ale vyvážených pozic až k jednostranným a nekritickým. Jeho názorový vývoj nicméně mohl souviset se situací po vypuknutí druhé palestinské intifády (po roce 2000) a po 11. září 2001, kdy u mnoha liberálně-pravicových intelektuálů v Izraeli i na Západě došlo k dalšímu posunu doprava.

Autor je politolog a právník, provozuje blog Blízkovýchodní stránky.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies