Queer roadmovie Lola je jemná komedie o upjatém otcovství

Hlavní hrdinka filmu Laurenta Micheliho, transgender dívka Lola, má v tom, kým je, jasno. Zmatený je v této netradiční komedii spíš její otec.

Jste na zadní sedačce auta a v rukou držíte urnu své matky, zatímco otec, který vás vyhodil z domu a o její smrti vám ani neřekl, vám dává na výběr: buď ji tu necháš, anebo se mnou pojedeš k moři, kde ji podle jejího přání rozptýlíme. Absurdní scénu osvětlují neony nočního Bruselu a doprovází zrychlený dech. Osmnáctiletá Lola si zapne pás a její otec nastartuje. Jejich cesta k bruselskému pobřeží začíná zvukem motoru a záběrem na růžovými vlasy zakrytou tvář hlavní hrdinky. Lola je transgender bytost a právě proto ji konzervativní otec ze svého života vymazal. Dokáží se po cestě k rodinnému domku u moře usmířit? Hledání odpovědi je v belgickém snímku důležitější než cíl. Namísto šablonovitého queer příběhu film nabízí spektrum emocí a témat, která se vzpírají jednoduchému zařazení.

Hormony, tvářenka, útulný noční klub

Lola plánuje medicínskou tranzici – spory o peníze nebo nákup hormonů se přitom ve scénáři rozvíjejí do absurdních skečů, v nichž se míchá černý humor, realita trans života i společenská kritika. V tom je z hlediska queer reprezentace film silný – místo duševního strádání obrací pohled prakticky výhradně k vnější společnosti, se kterou se Lola musí neustále konfrontovat.

Laurent Micheli s vydatnou pomocí talentované trans herečky Myi Bollaers vytvořil dílo, které překračuje hranice očekávatelného.

„Ten hlavní, kdo má problém s identitou, je Lolin táta,“ řekl při diskuzi po pražské premiéře režisér Laurent Micheli. Velká pozornost je v Lole totiž věnována právě tradičnímu, maskulinnímu otci, který přes všechnu dobře míněnou péči nebyl schopen dceřinu jinakost přijmout. Lolin otec je autoritativním rodičem z malého města, který vidí svou dceru jako ostudu rodiny – jako bytost zcela vymknutou tomu, co je schopen pochopit.  Až společná cesta ho vystaví spoustě faktů, před nimiž zavíral oči – ať už to je Lolin makeup, její milostný život nebo vzpomínky na šikanu během rodinných dovolených. Rodinná idyla se rozpadá tváří v tvář neviděným nebo nepřiznaným bolestem.

Nejvýmluvnější je návštěva nočního klubu, kde dvojice musí přespat. Loly se ujme jeho provozovatelka, která se nakonec při noční cigaretě stane hlasem svědomí jejího otce. Režisér nám tak připomíná, že prostor pro přijetí a „jinakost“ lze nalézt i v místech, která jsou tradičnímu rodinnému kruhu hodnotově zcela vzdálená.

Belgický sarkasmus

Na zábavnosti této road movie přidává, že je natočená v malé evropské zemi. Většinu cesty prší a žánru poplatné atraktivní exteriéry tu zcela chybějí. Do komorního dramatu se jemně promítají belgické reálie (dvojice přejíždí z francouzské části země do vlámské) a mnohé scény vám dost možná budou připomínat cesty s vašimi vlastními rodiči – močení u cesty, zastávky na benzínce, společný oběd v restauraci, kde Lola dává otci přednášku o rozdílu mezi genderovou a sexuální orientací.

V Lole se potkává ironický smysl pro humor (jeho terčem je ale vždy křehká maskulinita, ne identita hrdinky), vycizelovaná kamera se smyslem pro detail i barevné kontrasty, ale také závažná společenská témata. Laurent Micheli s vydatnou pomocí talentované trans herečky Myi Bollaers vytvořil dílo, které překračuje hranice očekávatelného. Nesklouzává k vysvětlujícímu tónu, ale ani nepředpokládá žádné zvláštní divákovy znalosti.

Do napjaté doby je Lola ideální film. Barevný a zábavný, i když místy melancholický a drásavý. Nikdy však není nostalgický. Lolino poselství je navíc optimistické – i když film začíná tragédií, ukazuje, že smutek může – pokud je ve vztazích láska – i spojovat. Na konci naštěstí nečeká patos, ale jen decentní závěrečný akt. Ten nesmazává minulé křivdy, ale uprostřed mezilidského dramatu nechá prosvitnout záblesk naděje. Vidět ho potřebujeme občas všichni.

Autor je kulturní a herní publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies