Spiknutí historiků: Paranoidnímu stylu se v Česku daří. Před padesáti lety i dnes

Vlivné hlasy v médiích a na sociálních sítích se snaží vyvolat dojem existence zákeřné revizionistické kliky v akademické historiografii. Podobná obvinění zaznívala i při nástupu „normalizace“.

Foto needpix.com

V roce 1964 vydal americký historik Richard Hofstadter v časopise Harper’s Magazine esej Paranoidní styl v americké politice. Vlivný akademik a veřejný intelektuál v něm líčil dlouhodobou přítomnost konspiračního myšlení v americkém politickém životě. Jeho záměrem nebylo označit stoupence spikleneckých teorií za paranoiky v lékařském slova smyslu, ale současně přiznal, že nedokázal najít výstižnější termín, jímž by pojmenoval „smysl pro vzrušené zveličování, podezíravost a konspirační představy“. Fenomén byl podle něj významný právě z toho důvodu, že se opíral o „paranoidní způsob vyjadřování u víceméně normálních lidí“. Hofstadter tedy psal o stylu myšlení o politice a společnosti. Snažil se poznat jistou dobovou „politickou psychologii“, která se projevovala zvláštní politickou rétorikou.

Představitelé paranoidního stylu bojují na „barikádách civilizace“ a věří ve spiknutí apokalyptických rozměrů, kdy se hroutí celé světy, politické řády a hodnotové systémy. Podle Hofstadtera nechápou společenské konflikty jako něco, o čem je možné jednat a co lze vyřešit kompromisem. Myslí totiž v kategoriích absolutního dobra a absolutního zla, a proto touží po naprosté porážce svých protivníků. Toho však v demokratické společnosti nemohou dosáhnout, takže porážky „neustále zvyšují paranoikův pocit frustrace“. Také „částečný úspěch v něm zanechává stejný pocit bezmoci“, čímž se pouze posiluje jeho představa o „ohromných a hrozivých kvalitách nepřítele, jemuž vzdoruje“. Boj s tak mocným a mazaným protivníkem nelze vyhrát. Hofstadter z toho vyvozuje, že „paranoik nejspíš ani neočekává, že by přesvědčil nepřátelský svět, ale může hromadit důkazy, s jejichž pomocí od něj dokáže uchránit svá uctívaná přesvědčení“.

Rád bych také čtenářům odhalil jedno dosud pečlivě skrývané tajemství – skupina revizionistických historiků neexistuje! Nikde nevidím jednotnou revizionistickou frontu, právě naopak.

Hofstadterovu klasickou analýzu role spikleneckého myšlení v politice lze aplikovat na současnou oblibu konspiračních teorií. Upozornil totiž na jeden významný aspekt paranoidního stylu, kterým byl odpor k intelektuálům. Dnes bychom jeho projevy našli v tvrzeních o spiknutí vědců a akademiků, kteří podle konspiračních teoretiků vyvíjejí škodlivé vakcíny, vědomě propagují lži o klimatické změně, ohlupují mládež neomarxismem, nebo dokonce tvrdí, že je Země kulatá (z čehož vědce obviňují takzvaní „flat earthers“). Podoba letní debaty o výkladech „normalizace“ ukazuje, že paranoidnímu stylu se dobře daří také v dnešním Česku, jehož demokratické základy údajně ohrožuje spiknutí „revizionistických“ historiků.

Neskutečná historiografie

Původně jsem neviděl důvod komentovat kauzu, kterou odstartovala polemika Michala Klímy s Michalem Pullmannem. Viděl jsem jádro jejich sporu v Klímově přehnané reakci na Pullmannovu nedomyšlenou provokaci. Proč si kazit léto bizarními hádkami o několik zkratkovitých výroků a deset let starou a dnes již překonanou Pullmannovu knihu? V posledních týdnech však celý spor nabyl zcela absurdních rozměrů. Odhalil, že nikoliv přispěvatelé Parlamentních listů či Sputniku, ale mainstreamová publicistika přesvědčila sama sebe o tom, že probíhá dlouhodobý a dobře promyšlený útok „revizionistů“ v akademické historiografii na samu podstatu polistopadového zřízení.

Až na vzácné výjimky (například rozhovor s mým kolegou Jiřím Sukem, komentář Jana Moláčka a polemika s historiografií socialismu sociologa Ivana Gabala) nám český mediální svět předkládá obraz českého dějepisectví, který jako „insider“ nepoznávám. Jak se stalo, že líčení prostředí, v němž se dvacet let každodenně pohybuji, je tak vzdálené od reality? Jak je možné, že když prezentuji svůj výzkum v USA nebo Německu, ať už na konferencích a seminářích nebo ve formě publikací, jsou moje příspěvky vnímány jako plně relevantní a standardní vklad do odborné debaty, zatímco „doma“ se dočtu, že se jedná o nástroj k odbourání liberální demokracie? Domnívám se, že máme co do činění s paranoidním stylem v jeho vrcholné formě.

Pozor, historici se navzájem kritizují

Jaká je tedy česká historiografie soudobých dějin podle dnešních teoretiků spiknutí? Jedná se o semknutou skupinu neomarxistů, kteří plíživě obsazují rozhodující pozice v institucích, usilují o historickou rehabilitaci diktatury KSČ a šikanují své jinak smýšlející kolegy a studenty. Tento rudý teror má různé podoby – od vrchnostenského prosazování teorií importovaných ze západních univerzit po recenzní řízení, které se stalo nástrojem bezohledné cenzury a je útokem na svobodu slova zabaleným do akademických frází. Revizionisté jsou političtí fanatici a odpůrci demokracie. A jsou vedeni zlými úmysly. Odmítají výzkum v archivech, a pokud si někdo z kolegů dovolí s nimi polemizovat, společnými silami jej vytlačí na samý okraj oboru. Podle komentátora Respektu Marka Švehly se situace v dějepisectví vymkla kontrole natolik, že „česká historiografie má k normální klidné situaci daleko“. Historici se totiž navzájem kritizují. Věda, která vede polemiky, je tedy nenormální a škodí demokracii.

Rád bych proto ukázal, jak vidím historiografii soudobých dějin zevnitř. Jednak se nedomnívám, že by se vývoj poznání minulosti měl vydat směrem, kdy spolu budou všichni souhlasit a předkládat české společnosti jeden správný (normální?) výklad dějin. V oboru proto diskutujeme, testujeme hypotézy a občas se také pohádáme. Recenzní řízení je běžnou praxí. Je to jediný způsob, jak může vědecká komunita prosadit standardy daného oboru. Jedná se o kolektivní posouzení vědecké práce, které pak ručí za její kvalitu a hodnověrnost. Proto má být „peer review“ anonymní, posudky jsou vždy alespoň dva. A když stále není rozhodnuto, zadávají se další posudky a redakční rady dlouho diskutují. Nakonec řada textů recenzním řízením neprojde, autoři píšou další texty a celý proces začíná nanovo. Prostě „business as usual“.

Spiknutí se nekoná

Rád bych také čtenářům odhalil jedno dosud pečlivě skrývané tajemství – skupina revizionistických historiků neexistuje! Nikde nevidím jednotnou revizionistickou frontu, právě naopak. Po třiceti letech od doby, kdy někdejší „osmašedesátníci“ a posléze opoziční intelektuálové jako Karel Kaplan, Vilém Prečan či Milan Otáhal obnovili výzkum soudobých dějin ve svobodných poměrech, se bádání o době socialismu rozvinulo takovým způsobem, že lze těžko nalézt metodologické školy či ideologické úderky, které by diktovaly směřování oboru. Moje zkušenost zaměstnance Ústavu pro soudobé dějin Akademie věd ČR je taková, že možná právě proto, že ústav (a vlastně celý obor) vznikl jako dítě disentu v roce 1989, zůstává odkaz někdejších disidentských debat o dějinách v jeho institucionální paměti. Proto se nejenom v ÚSD AV ČR udržuje nebývale vysoká míra svobody diskuse, která je zároveň velmi neformální, mezigenerační, nehierarchická a intelektuálně plodná. Asi Michala Klímu a další zklamu, ale skutečnost je taková, že jako údajný „revizionista“ píši studii společně s Jiřím Hoppem (který za „revizionistu“ považován není) a nesouhlasím s některými závěry Matěje Spurného (údajného „revizionisty“). Mezi historiky soudobých dějin jsou empirici i teoretici, stoupenci levice, pravice i středu, katolíci, evangelíci i bezvěrci. Spiknutí se nekoná.

Poslední novinka se týká archivů. Pokud by lovci „revizionistů“ skutečně četli produkci českého dějepisectví soudobých dějin, zjistili by, že funguje jako každý jiný věděcký výzkum minulosti. Pracuje s domácí i zahraniční odbornou literaturou a teoretickými koncepty. Mnoho historiků všech generací zajímají metodologické otázky. A samozřejmě studujeme pramenné materiály včetně archiválií. Pokud bych měl uvést osobní „Top 3“ českého výzkumu soudobých dějin posledních let, jmenoval bych tyto knihy: Československé spartakiády Petra Roubala, Z Prahy proti Titovi! Ondřeje Vojtěchovského a Spřízněni měnou Jakuba Šloufa. Všechny tři jsou postaveny na rozsáhlém archivním výzkumu a přinášejí nový a v mnohém překvapivý pohled na zkoumané otázky (fenomén spartakiád a československý stalinismus). Poslední dvě jmenované práce navíc zkoumají problematiku represe a předložily zatím nepřekonanou analýzu archiválií z provenience Státní bezpečnosti a KSČ, na jakou se bojovníci proti „revizionismu“ nikdy nezmohli. Archivním výzkumem nikdo z historiků soudobých dějin nepohrdá. Přestože má česká historiografie tisíc a jeden problém, nejsou to ty, o kterých dnes hovoří panice a úzkostem propadající paranoici.

Oslava „normalizace“?

Jak se stalo, že polemice o historiografii vévodí obraz oboru, který je čirým výplodem konspirační teorie? Ve hře jsou jistě zcela pragmatické zájmy, jak ukazuje zapojení historiků Martina Kováře a Petra Blažka, kteří se spiknutím „revizionistů“ pracují podobně cynicky jako Donald Trump s konspiracemi QAnonu, vyřizují si staré účty a vedou další kolo svých malých osobních bitev o Ústav pro studium totalitních režimů, respektive Filozofickou fakultu UK. Další vysvětlení již v úvodu článku poskytl Hofstadter, když popsal, jak velkou roli hrají konspirační vize v myšlení doktrinářů různých vyznání a politických orientací.

Český paranoidní styl navíc odráží přežívání „normalizačních“ vzorců myšlení. Jestli jsme v poslední době byli svědky rehabilitace či přímo oslavy „normalizace“, byl to právě způsob, jakým byl veden útok na „revizionisty“. Je pozoruhodné, jak dokonale tato teorie spiknutí kopíruje tažení proti československým reformním historikům, které proběhlo po roce 1968. Také tehdejší „normalizátoři“ vytvořili z různorodé a pestré skupiny historiků pevně semknutou úderku (tentokrát pravicových) „revizionistů“, kteří podporovali kontrarevoluci, a proto vytvořili výklad dějin nepřátelský socialismu. Václav Král, přední „normalizátor“ československého dějepisectví, ve svých statích z počátku sedmdesátých let líčil, jak „revizionisté“ ovládli instituce a odborné časopisy a cíleně likvidovali všechny pravověrné marxisty. Rozjeli „skandalizační kampaně, kde sprostota, hrubost a vulgárnost překračovaly všechny meze“. „Historik, který by se otevřeně postavil revizionismu, riskuje, že bude vyobcován nejen z kulturní obce, ale přímo z národa“, stěžoval si Král, zatímco se přičinlivě podílel na rozsáhlých personálních čistkách.

Nešlo však pouze o mocenské boje. Historici jako Jan Křen, Karel Kaplan, Jan Tesař nebo Karel Bartošek provedli nepřípustnou reinterpretaci dějin první republiky, protifašistického odboje, „vítězného února“ nebo padesátých let. Podobně jako jejich kolegové v sociologii a filosofii se také obrátili k podezřelým „buržoazním teoriím“ ze Západu a podle Krále to dokonce došlo tak daleko, že „revizionismus operoval pojmem svobodné vědy, která si prý hájí své autonomní postavení ve společnosti“. Je smutné pozorovat, jak motivy z „normalizačního“ tažení proti „revizionistům“ v historiografii a společenských vědách, z něhož se postižené obory vzpamatovávají dodnes, ve věrných kopiích rozkvétají v Česku roku 2020.

Nedělám si naději, že letní bitva o „revizionismus“ skončí přátelským vyjasněním stanovisek, konstruktivní debatou, nebo dokonce dosažením kompromisu. Podzim přinese nová témata, polemika odezní a za nějakou dobu se vynoří ve stejné podobě. Třeba zrovna ve chvíli, kdy se bude hledat nové vedení ÚSTRu, nebo naopak ve chvíli, kdy někdo z historiků poskytne další rozhovor a pokusí se několika větami zabojovat o titul „krále revizionistů“. Většina historiků soudobých dějin a vlastně všichni, kdo nemají slabost pro konspirační teorie, však z kauzy vyjdou jako ti méně zasažení. Protože jak napsal Hofstadter, „všichni trpíme historií, ale paranoik trpí dvakrát, protože na něj dopadá nejen reálný svět jako na všechny ostatní, ale také jeho vlastní fantazie“.

Autor je historik. Působí na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies