Státe, hlavně nám nepřekážej! Jak se Bělorusové učí řešit své problémy sami

Nefunkční úřady, ale i státní represe vyvolaly v Bělorusku silnou vlnu solidarity a pomoci, ať s lidmi postiženými nemocí či výpadkem vody nebo s těmi, kdo pykají za svou statečnost. 

Když v Bělorusku vypukl koronavirus, stalo se 1500 lidí dobrovolníky, aby zajistili pomoc pro zdejší zdravotníky. Když 800 tisíc obyvatel Minsku zůstalo bez vody, obyvatelé jiných městských částí se okamžitě zmobilizovali, aby jim čistou vodu dovezli – mimo jiné do nemocnic a mateřských škol. Když se začalo s propouštěním, zatýkáním a soudy „za politiku“, Bělorusové začali zakládat sbírky na podporu obětem. Psychologové zdarma nabízejí konzultace pro poškozené, soukromé školy podnikání a IT odborníci rekvalifikaci a pomoc s uplatněním. Nikdy předtím se naše společnost nedokázala spojit tak rychle. Hovořili jsme se sociology o tom, jak se rodí běloruská solidarita a kam nás může dovést.

Uvědomili jsme si, že nejsme sami

Zdravotník z města Lida Pavel Palejčyk řekl během streamu blogera Sjarheje Cichanouského, že jeho kolegům, kteří pracují s pacienty nakaženými koronavirem, chybí ochranné prostředky. Pak šel na sedm dní do vazby: rozhovor byl totiž interpretován jako účast na nepovolené protestní akci. Následně Pavlovi neprodloužili pracovní smlouvu. A pak během jediného dne dali Bělorusové dohromady částku, která odpovídá jeho ročnímu příjmu.

„Pro nás je to velká podpora. A nejen z hlediska peněz, i když, samozřejmě, peníze jsou důležité. Ale z hlediska solidarity – snesla se na nás lavina podpory,“ uvedla zdravotníkova manželka s tím, že s manželem nečekali tak velkou odezvu ani tak vysokou částku. „Nejdůležitější je, že jsme si uvědomili, že nejsme sami. Vždyť jak to v životě chodí? Zdánlivě každý žijeme svůj vlastní život: práce, domov a zase práce. A v problémech je každý sám. A pak člověk zjistí, že kolem je tolik lidí, kteří rádi pomohou! Podpoří jak slovem, tak činem nebo finančně,“ dodala paní Palejčyková.

Mohlo by se zdát, že pro státní správu musí být iniciativa občanů, kteří se chopili řešení jejích úkolů, vítaná. Ale v praxi často vidíme opak.

Část shromážděné částky rodina Palejčykových předala dalším obětem politických perzekucí, protože „je důležité pomoct jiným, když se nám samotným dostalo pomoci“. Minský onkolog Viktar Chvaščeuski, který dostal pokutu za účast v řetězu solidarity, také poslal část peněz, kterými mu lidé přispěli, dalším zadrženým, které potkal ve vazební cele – studentovi a obkladači. Původně ani nechtěl vyhlásit sbírku, ale stejně jako v případě Pavla Palejčyka ho lidé žádali o číslo účtu, kam by mu mohli poslat peníze. Částku na zaplacení pokuty měl onkolog na účtu za méně než dvě hodiny po vyhlášení rozhodnutí soudu.

„Když jsem si zapnul telefon, měl jsem snad tisícovku zpráv a telefonátů se slovy podpory,“ vypráví Viktar. „Psali mi příbuzní, spolužáci, pacienti, kolegové, přátelé z Běloruska a ze zahraničí, podpora byla kolosální. Dostal jsem peníze na úhradu pokuty, bylo to dokonce víc. Zbytek pošlu studentovi a pracantovi, se kterými jsem seděl, protože pro ně jsou ty pokuty citelné. Napište, prosím, že jsem všem velmi vděčný za podporů,“ popisuje pomoc, které se mu od lidí dostalo.

Lidé ale nepomáhají jen zdravotníkům. Televizní moderátoři a umělci, kteří byli kvůli vyjádření svého názoru vyhozeni z vysílání, říkají, že ji cizí lidé jim vyjadřují podporu esemeskami a také přímo na ulici. Bělorusové se spojují nejen kolem „politických věcí“. Díky lidem nejrůznějších povolání i příjmových skupin se po vypuknutí koronavirové pandemie podařilo nashromáždit pomoc pro nemocnice. A když dvě největší městské části hlavního města zůstaly bez vody, během dvou hodin občané založili chat, ve kterém dohadovali rozvoz vody z „čistých“ městských částí, aniž by čekali na vysvětlení nebo podporu vedení města.

Není to poprvé, kdy Bělorusové přispěchali na pomoc sousedům a spoluobčanům v tísni. Stačí si připomenout, jak si navzájem pomáhali vyprošťovat auta ze sněhových závějí během bouře Xavier, jak zřídili sbírku humanitární pomoci pro lidi zasažené vojenským konfliktem na Donbasu, jak se složili na úhradu škody, kterou stát požadoval po účastnících povolebních nepokojů v roce 2010 (za poškozené túje a dveře Úřadu vlády).

Tento rok je běloruská solidarita zkoušena jako nikdy předtím. A když se podíváme na průzkum potenciálu solidarity před pěti lety, je zřejmé, že za tu dobu naše občanská společnost dozrála.

Lidé v tísni nespoléhají na stát, ale na rodinu a přátele

Před pěti lety Bělorusové také volili hlavu státu, byl to pátý prezidentský mandát pro Alexandra Lukašenka a nejnudnější a nejpředvídatelnější volby, v nichž byli Lukašenkovými soupeři Sjarhej Hajdukevič, Mikalaj Ulachovič a Tacciana Karatkevičová. V roce 2015 přetrvával strach a rozčarování z brutálního zatýkání a vlny represí v roce 2010, zatímco sousední Ukrajina intenzivně prožívala změny politické garnitury, ruskou anexi Krymu a válku na východě země. Hlavním předvolebním heslem kandidáta Lukašenka byla otázka: „Copak chcete, aby to skončilo jako na Ukrajině?“

V roce 2015 byla zveřejněna studie s názvem Potenciál solidarity v běloruské společnosti (novější veřejně dostupná data k tématu solidarity zatím k dispozici nejsou). Tehdy dotazovaní Bělorusové sdělili, že v těžké životní situaci spoléhají především na pomoc rodiny a přátel (82 procent) nebo známých (39,3 procent). Úroveň důvěry ve státní instituce je mimořádně nízká, pouze 14,1 procenta by se obrátilo na celostátní úřady a 5,2 procenta na místní úřady. Nejvyšší zjištěná důvěra se vztahovala k bezpečnostním orgánům a činila 26,8 procenta. Úroveň důvěry v lidskoprávní a další občanské organizace byla také slabá, a to 11,4 procenta, v média a internetová společenství 6,8 procenta, v církevní obec 5,2 procenta a v odbory pouhá čtyři procenta.

Starší generace se více spoléhá na podporu ze strany státních institucí, zatímco mladší lidé (většinou ve věku 25 až 34 let) častěji věří nestátním strukturám (občanským organizacím, médiím, online komunitám).

Podle studie z roku 2015 naprostá většina Bělorusů nemá osobnosti, na které by se mohla orientovat při organizaci společných činností. Nejznámější osobou v zemi je Alexandr Lukašenko, který je vůdčí osobností jen pro 9,1 procenta dotázaných, což je mnohem méně než jeho volební preference. Další je Darja Domračevová, která je vůdčí osobností pro pouhé 2,4 procenta Bělorusů (číslo menší než statistická chyba).

Nejčastější formou projevu solidarity je dle zmíněné studie charitativní činnost – ve více než čtyřiceti procentech případů. Jiné společné aktivity jsou využívány v mnohem menší míře a podíl lidí, kteří se alespoň občas účastní na akcích s výrazným „protestním zbarvením“ (veřejná vystoupení na něčí obranu, protestní akce, pouliční akce), se blíží statistické chybě.

Solidarita je odpovědí na nespravedlnost a nečinnost státu

Jak bychom mohli vysvětlit letošní nárůst aktivity? „V roce 2015 volby nebyly vnímány jako kritické období a nebyl zde takový pokles Lukašenkovy popularity,“ říká vedoucí výzkumných projektů SATIO Filip Bikanau. (Dle údajů Sociologického ústavu Akademie věd, v dubnu 2020 v Minsku činila úroveň důvěry v prezidenta 24 procent).

„V roce 2020 se seběhlo hned několik faktorů: krize ve vztazích s Ruskem, která vedla k ekonomické krizi, koronavirus a nejednoznačná reakce státu na tento problém. Náš průzkum zatím ukazuje, že lidé (…) přece jen očekávali od státu aspoň nějakou reakci místo úplného popírání problému,“ popisuje Bikanau. Reakce státu na problémy jsou ale podle něj neefektivní a společnost to rozčiluje. „Stačí se podívat na již zmíněnou situaci se znečištěnou vodou v Minsku. Zatímco státní orgány mlčely, lidé sami rozváželi potřebným čistou vodu,“ uvádí Bikanau jako příklad. Běloruská solidarita je podle něj odpovědí na nečinnost nebo neefektivní chování státu. Pokud se někdo snaží být aktivní a něco podniknout, ostatní to vnímají pozitivně, protože Bělorusové by chtěli být aktivnější.

Analytička Centra evropské transformace Tacciana Vadalažská upozorňuje na to, že růstu solidarity napomohl také rozvoj technologií. „Objevují se specifické nástroje, které dávají lidem možnost velmi jednoduše a rychle pomáhat: vznikají chaty a kanály, kde se účastníci mohou koordinovat a šířit informace. I peněžní sbírky probíhají online,“ říká expertka. Solidarita podle ní vstupuje do módy v dobrém smyslu slova. „Jen se podívejte, jak se lidé různých profesí dávali dohromady, šili obleky a roušky pro zdravotníky a skládali ochranné štíty. Když se tomu věnuje deset nebo dvacet lidí, je to něco jiného, než když jsou zapojeny stovky či dokonce tisíce a píší o tom všechna média. Pak vidíte, že vaši přátelé a známí se zapojili, a říkáte si: ‚Proč také nejsem s nimi?‘ A přidáte se,“ popisuje analytička proces aktivizace. Důležitý je podle ní i viditelný výsledek. „Je nás hodně a dokážeme cokoli – když jsme zvládli pomoc zdravotníkům, poradíme si i s jinými problémy,“ myslí si Tacciana Vadalažská.

Podle Filipa Bikanaua umožňuje digitální společnost flexibilní řešení problémů. „Než vznikla kampaň na podporu zdravotníků ByCovid-19, nevěděl jsem, kdo je Andrej Stryžak. Ale proč jsem přispěl osobně? Protože přispělo hodně jiných lidí. Pokud existuje skutečný člověk, který o sobě prohlašuje, že je koordinátor, všechny transakce jsou transparentní, a kdyby vznikly jakékoli otázky, máme toho, komu je můžeme položit. Takže potřebujete jen skutečnou osobu, která je ochotná převzít odpovědnost. A vůbec to nemusí být imaginární oblíbenkyně lidu Darja Domračevová,“ říká Filip Bikanau.

Dalším důležitým faktorem je to, že do společenského života vstupuje nová generace. „Má se za to, že změny se kumulují během sedmi let, proto můžeme říct, že generace, která je aktivní teď, se formovala v příznivějším prostředí než ta, která dospívala v devadesátých letech,“ vysvětluje socioložka Alena Arcjomenková, podle níž zástupci nové generace více inklinují k hodnotám sebevyjádření a altruistickým aktivitám než jejich předchůdci, kteří se zaměřují spíše na sebezáchovu. „Kromě toho, v posledních dvaceti letech se významně mění sociální kontrakt – pojem sociální stát v podstatě přetrvává jen na papíře a v propagandě. Stát neposkytuje dostatečné záruky a úlevy, lidé si zvykají spoléhat jen na sebe a řešit vlastní problémy samostatně,“ tvrdí socioložka.

Mohlo by se zdát, že pro státní správu musí být iniciativa občanů, kteří se chopili řešení jejích úkolů, vítaná. Ale v praxi často vidíme opak. V době distribuce čisté vody do minských čtvrtí dobrovolníci psali na sociálních sítích: Státe, hlavně nám nepřekážej!

„Podle mě bude státní správa v předvolebním období velmi citlivě reagovat na jakékoli iniciativy zespodu a bude je vnímat jako hrozbu politické mobilizace,“ obává se Filip Bikanau a je to podle něho možné pozorovat už teď: byl zavřen portál MolaMola, přes který se sbíraly nejen peníze na správní pokuty zadržených, ale také prostředky na pomoc zdravotníkům. „Na druhou stranu, pak se okamžitě aktivovala kampaň ByHelp, takže omezit solidaritu už není tak jednoduché,“ dodává Bikanau.

Alena Arcjomenková zdůrazňuje, že minulost protestních hnutí v Bělorusku ukazuje, jak obyvatelstvo velmi ostře reaguje na nespravedlnost, zejména když se to týká ekonomických otázek. „Stačí si vzpomenout na protesty podnikatelů po zavedení certifikace v rámci vstupu do Celního svazu nebo akci Stop benzín, případně průvody ‚nepříživníků‘. Když lidé cítí, že se s nimi nejedná férově, vyvolává to ostrou reakci,“ popisuje Arcjomenková.

„Společenské problémy nacházejí v lidech větší odezvu než problémy politické,“ říká Tacciana Vadalažská. „Můžeme mít rozdílné politické názory, ale všichni stejně vážně bereme otázky zdraví našich blízkých. Právě proto prohlášení představitelů státu vyvolala tak ostrou reakci,“ vysvětluje. A zatímco dříve se státní elity mohly urážlivě vyjadřovat na adresu oponentů, lidé si říkali: Mě se to netýká, já přece nejsem opozice. Ale když podobná prohlášení začala mířit na adresu prostých občanů, začala se podle analytičky týkat všech. „Právě reakce na nespravedlnost je to, co spouští solidaritu,“ dovozuje Vadalažská.

Co bude se solidaritou po volbách?

Jak se běloruská solidarita vyvine, to záleží na mnoha faktorech. Především na chování státu a reakci společnosti. „Hlavní taktikou pro zničení solidarity je marginalizace: vybrat nějakou společenskou skupinu a prohlásit, že jsou to odpadlíci, narušitelé pořádku a hrozba pro stabilitu – to funguje vždy,“ poukazuje Tacciana Vadalažská. „Poslechněte si, co říkají ti, kteří se dnes rozhodli vyjádřit svůj názor. Kdo tvořil naši opozici dřív? Následuje převyprávění toho, co jsme slyšeli o opozici v televizi. A teď si poslechněte, co říkají v televizi o nových politických lídrech, například o Babarykovi. Jsou to stejná slova a stejné ničící mechanismy: bandité, zloději, chtějí tady udělat Majdan,“ říká socioložka. Jde podle ní o oblast, v níž je velmi snadné manipulovat.

Proč lidé neprojevují solidaritu? Kvůli kombinaci pocitu naprosté marnosti a strachu, že je odsoudí kolegové, že budou propuštěni z práce a připraveni o děti, že je zatkne policie a soud na ně uvalí pokutu, nebo je dokonce pošle do vězení. Státní moc aktivuje všechny tyto obavy. Ruská politoložka Jekatěrina Šulmanová ve své analýze situace v Bělorusku upozorňuje na důležitý aspekt: pokud režim použije sílu, zvítězí jen v případě, že ho skutečně podporuje většina a že násilí je aspoň mlčenlivě schvalováno. „Domnívám se, že post faсtum můžeme uznat, že v předchozích letech většina opravdu podporovala současné vedení. Silně pochybuji, že teď tu podporu má. Nemáme ovšem nástroje, kterými by se to dalo změřit. Nejsem si jistá, zda samotné politické elity mají objektivní obraz. Stejně jako jejich oponenti se orientují podle pocitu,“ říká Šulmanová.

Dalším poměrně důležitým faktorem solidarity je ekonomická situace, připravenost společnosti podporovat iniciativy, a nečekat přitom na pomoc zvenčí. „To, že občanskou společnost utváří občanské iniciativy, je velmi dobře,“ říká Alena Arcjomenková. Fungování z prostředků vnějších grantů není podle ní moc udržitelné – v takovém případě občanská hnutí musejí řešit otázky svých zahraničních partnerů, nikoli bezprostředních beneficientů. „Vyrostla nová generace, která je otevřenější k potřebám jiných lidí. Rozvoj technologií zajistil nízkou bariéru pro účast ve veřejném životě. Pokud finanční zdroje nebudou omezeny natolik, že peníze budou stačit jen na zajištění rodiny, pak všechny složky pro sjednocení společnosti v zájmu řešení společných problémů zůstanou,“ popisuje Arcjomenková. Podle ní jde o postupný posun směrem k solidaritě a podpoře, jaký zažily všechny rozvinuté země. A až začnou přicházet nové výzvy, společnost, zvyklá na nezávislost na státu, na ně bude odpovídajícím způsobem reagovat.

Autorka je novinářka. 

Z ruského originálu „Gosudarstvo, prosto ně mešaj nam“. Kak Belorusy učatsja rešat‘ problemy sami, publikovaného s podporou Mezinárodního sdružení Občanské Bělorusko na webu tut.by přeložila Veranika Bialkovich.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies